Příběh

… a strhla muže k útoku vpřed

11 / 03 / 2018

Ačkoli boje o Sokolovo, od nichž v březnu uplynulo 75 let, s oblibou využívala komunistická propaganda, jedna jejich stránka je málo známá. První střetnutí československé jednotky na východní frontě druhé světové války bylo také prvním bojem, do něhož na československé straně přímo zasáhly ženy v uniformě. Vlastně to byly spíše dívky, přesto se vyznamenaly statečností.

Ačkoli boje o Sokolovo, od nichž v březnu uplynulo 75 let, s oblibou využívala komunistická propaganda, jedna jejich stránka je málo známá. První střetnutí československé jednotky na východní frontě druhé světové války bylo také prvním bojem, do něhož na československé straně přímo zasáhly ženy v uniformě. Vlastně to byly spíše dívky, přesto se vyznamenaly statečností.

Bylo jí teprve osmnáct let, na sobě měla onoho mrazivého březnového dne roku 1943 uniformu a ocitla se přímo uprostřed krvavé řeže. „Viděla jsem, že jednomu chlapci plamenomet zasáhl záda. Samozřejmě úplně shořel. A člověk se nesměl bát, prostě jsme musely obvazovat raněné,“ vzpomínala později Jarmila Kaplanová. Je jednou z hrstky posledních žijících pamětníků bojů u Sokolova, první akce Čechoslováků na východní frontě druhé světové války.

Dnes je Jarmile Kaplanové devadesát čtyři let a její příběh symbolizuje i méně známou stránku historie Čechoslováků bojujících v Sovětském svazu proti armádě nacistického Německa. Tehdy před pětasedmdesáti lety u vesnice Sokolovo na východě Ukrajiny se totiž vůbec poprvé objevily přímo v bojových československých oddílech ženy – a rozhodně přitom nehrály podřadnou roli. 

Šlo skutečně o významnou událost. Ještě za první světové války ženy přímo na bojištích nesloužily v žádném případě, teprve za druhé světové války se objevily v bitvách východní fronty. Zařazení žen do československé bojové jednotky se přitom odehrálo do značné míry proti vůli exilové vlády v Londýně, o čemž ještě bude řeč.

„V den boje u Sokolova jsem ráno byla v místní škole, kde se nacházelo obvaziště. Potom začal útok. My jsme stále obvazovaly raněné. Bylo jich tam hodně. (…) Obvazovaly jsme je u zdi kostela. Tanky pořád přijížděly a plamenomety vše zapalovaly,“ vyprávěla později Jarmila Kaplanová, která odjela na frontu, přestože ji trápil bolavý hnisající palec u nohy.

 

Článek 2 v rozkazu 41

To, jak se Jarmila Kaplanová (rozená Halbrštátová) dostala k prvnímu československému praporu, je do značné míry typické. Pocházela z Orlickoústecka, ve třicátých letech ale její rodina odjela za prací do Sovětského svazu a Jarmilu vychovávala babička; ve dvanácti letech však přece jen odjela za rodiči. Po začátku druhé světové války v září 1939 – když měl Stalinův Sovětský svaz s Hitlerovým Německem pakt o neútočení – označily sovětské úřady československou občanku Jarmilu za příslušnici nepřátelského státu. Zatkly ji a dlouho držely v internaci. „Seděli jsme ve sklepě mezi lidmi, kteří třeba zabíjeli, kradli a podobně. Byla to hrůza. A mně bylo sedmnáct, takže to nebylo nic lehkého,“ vzpomínala později. 

V sovětském zajetí se tehdy ocitlo i hodně československých emigrantů, kteří po Hitlerově zničení Československa odešli do Polska, aby bojovali se zbraní v ruce za osvobození své vlasti. Po nacistickém útoku na Polsko a Stalinem nařízeném záboru východní části země je sovětské ozbrojené složky izolovaly v klášterech Oranky či Suzdal: jen se štěstím neskončili Čechoslováci jako zajatí polští důstojníci, které povraždila sovětská NKVD.

Situace se začala obracet poté, co v červnu 1941 Hitler napadl svého dosavadního partnera – Sovětský svaz. Podle úmluv mezi Sověty a prozatímní československou vládou v exilu se v městečku Buzuluk pod Uralem začala formovat československá jednotka. Její páteř tvořila menšina důstojníků a poddůstojníků ze zmíněných sovětských internačních táborů, která neodjela na Střední východ bojovat po boku Britů. Na základě rozhlasové výzvy doplnily jednotku stovky dobrovolníků ze všech částí SSSR. V archivech si můžeme přečíst dokumenty, které jako místo původu uvádějí třeba uzbecký Taškent, Stalingradskou oblast nebo Moskvu či Leningrad. 

Mezi dobrovolníky přitom nebyli pouze muži, nýbrž celé rodiny včetně žen a dětí. Jednalo se o emigrantky, které uprchly z politických důvodů, o Židovky utíkající před nacistickým pronásledováním; zaznamenány byly i případy, kdy dívky následovaly do zahraničí svého manžela. Podle platného československého práva však nemohla odvodní komise ženy do armády přijímat, v době první republiky sloužili v armádě pouze muži, a to i ve funkci zdravotníků. Jenže vojáků byl nedostatek, a proto se velitelství jednotky rozhodlo vydat po sovětském vzoru dokument, jímž se ženám služba povolovala. Stalo se tak článkem 2 v praporním rozkazu č. 41 dne 18. února 1942. 

Šlo přitom o svévolné rozhodnutí velitele jednotky podplukovníka Ludvíka Svobody. Kdyby dodržel oficiální zákonný postup, musel by celou záležitost projednat s exilovým ministerstvem obrany v Londýně: navíc zásadní změny v branném zákoně mohly upravit pouze dekrety prezidenta republiky. I tak se jednalo o přelomové rozhodnutí v dějinách českého vojenství – byl to první dokument v historii československé armády, který potvrdil zařazení žen do vojenské služby. Avšak odvedené ženy neměly s muži zcela rovnoprávné postavení, ženám s vysokoškolským titulem například udělili hodnost vojínek i přesto, že by měly nárok na důstojnickou hodnost.

 

Mezi Moskvou a Londýnem

Londýnská vláda nejprve odvody žen do československé armády schválila. Domnívala se však, že půjde jen o minimální počty a že pouze doplní útvary v týlu, kde budou vykonávat pomocné úkoly; nepředpokládalo se, že by odešly na frontu do první linie. K této možnosti se exilové ministerstvo obrany stavělo velmi skepticky a prostřednictvím Heliodora Píky, šéfa Československé vojenské mise v Moskvě, dokonce poslalo telegram, kterým ženám odjezd na frontu zakázalo. Mladé dívky však nařízení odmítly a trvaly na rozhodnutí jít po boku mužů do prvních linií. (Pouze starší ženy neschopné polní služby, těhotné či ženy s dětmi se staly součástí takzvaného sociálního referátu, což znamenalo například práci v dětském domově.)

Bojový výcvik mladých žen počítal především se službou ve zdravotnictví. Absolvovaly zdravotnický kurz zaměřený na poskytnutí první pomoci v boji, dvě pak prošly netypickým kurzem – kurzem pro snajpry. V červnu 1942 byly první ženy povýšeny na svobodnice. 

Dívky, jimž bylo většinou kolem sedmnácti až dvaceti let, podstoupily při vojenském odvodu stejně jako muži zdravotní prohlídku a pohovor, potom si vyzvedly uniformu a vojenskou legitimaci. Bydlely v kasárnách, během výcviku denně strávily v zaměstnání více než jedenáct hodin a pouze ve večerních hodinách měly povolenou krátkou vycházku. 

Mezi necelou tisícovkou Čechoslováků v první jednotce v Sovětském svazu bychom našli 38 žen ve vojenské uniformě, nejstarší bylo jednatřicet a nejmladší sedmnáct. Ty všechny koncem ledna 1943 nastoupily spolu s vojáky do vojenského transportu a odjely na frontu. Při přesunu dokázaly překonat únavu a ujít pěšky 350 kilometrů, než se dostaly do Charkova. Už během pochodu se navíc musely starat o vojáky a ošetřovat jim omrzliny a pohmožděniny. 

První bojové vystoupení československých vojáků na východní frontě pak přišlo 8. a 9. března 1943. U dnešní ukrajinské vesničky Sokolovo se vojáci 1. československého samostatného polního praporu střetli s jednotkami 6. tankové divize wehrmachtu. Ačkoli z hlediska velkých dějin druhé světové války šlo o marginální událost, Čechoslováci se při svém prvním bojovém vystoupení na východní frontě osvědčili jako schopní a stateční, mnoho jich padlo či bylo zraněno. 

Ženy v těchto bojích sehrály daleko větší úlohu, než jakou jim dříve historiografie přisuzovala. 

 

Snajperka

Jako žena se zbraní v ruce se bojů u Sokolova zúčastnila Marie Ljalková (1920–2011). Narodila se coby Ukrajinka v dnešní Ivanofrankivské oblasti a s Československem neměla téměř nic společného, v roce 1940 se však seznámila s Michalem Ljalkem, československým občanem z Podkarpatské Rusi, který uprchl na východ před maďarskou okupací. Mladý pár se brzy vzal a odjel pracovat do Moskvy. Odtud je s blížící se frontou evakuovali do Kazachstánu, kde oba pracovali v zemědělství. Když se k nim dostaly zprávy o vzniku československé jednotky u Buzuluku, odjel tam nejdříve Michal a v červnu 1942 jej následovala i Marie.  

„Prodělávala jsem zrovna výcvik jako zdravotnice a pak jsem byla přiřazena jako sběračka raněných ke druhé rotě. Podplukovník Svoboda nám s oblibou říkával: ,Musíte se i jako sběračky raněných dobře naučit ovládat zbraň, abyste dokázaly ubránit sebe i raněné.‘ No vzaly jsme si jeho slova k srdci a závodily jsme mezi sebou ve střelbách a sborce a rozborce. Tak jsem se vlastně poprvé dostala ke své odstřelovačské pušce s optikou. Já jsem byla nejlepší mezi děvčaty. Jednotka jednoho dne prodělávala střelby. Jeden voják, co byl přede mnou, si stěžoval, že je puška špatně nastřelená a špatně nese. Já jsem tou samou puškou nastřílela třikrát střed a voják byl potrestán, protože se nenaučil střílet. Když viděl moji střelbu (důstojník – pozn. red.) Otakar Jaroš, zvedl ruku a zavolal směrem ke Svobodovi: Podívejte, pane podplukovníku, máme snajpra! A tak jsem se dostala k vytoužené pušce a do kurzu pro odstřelovače.“

Z Marie Ljalkové se stala odstřelovačka. V československé uniformě v březnu 1943 u Sokolova na střeše stodoly nejprve sledovala německý útok, její hlavní okamžik ale přišel při pozdějším pokusu Čechoslováků o protiútok. Jak říká dochovaný návrh na vyznamenání: „Marie Ljalková – snajper od 2. roty, 9. 3. při útoku na Sokolovo jako jediná žena snajper postupovala v prvním sledu roty, svým statečným chováním strhávala mužstvo vpřed, mezi prvními vnikla do osady, kde se zúčastnila boje o zpevněný dům, zabila 5 nepřátelských automatčíků. Navržení na Orděn Krasnoj zvězdy.“ 

V následujících letech války Ljalková vyměnila odstřelovačskou pušku za zdravotnickou brašnu a volant sanitky. Na Dukle utrpěla těžká zranění, jejichž následky si nesla až do smrti. V říjnu 2010 byla vyznamenána Řádem bílého lva.

 

Zraněná zdravotnice 

Příběh další bojovnice od Sokolova, Marie Pišlové, provdané Kvapilové (1921–2017), je svým způsobem rovněž velmi unikátní. Stejně jako Ljalková pocházela ze západní Ukrajiny, kam její předci přišli v devatenáctém století. S celou rodinou se po začátku války složitou cestou dostala přes Kazachstán až do Buzuluku, v československé armádě přitom sloužili její rodiče i dvě sestry. 

Při bojích u Sokolova společně se svými kamarádkami z boje odtahovala těžce raněné, když byla sama zraněna do nohy. „Upadla jsem a tehdy teprve mě rána nad kolenem začala pálit. Měla jsem díru v plášti a rozervanou nohavici vatovaných kalhot a po noze mi tekla krev. Tu střepinu jsem nahmatala a začalo to bolet. Dva dělostřelci mě potom dopravili na ošetřovnu, všichni kolem mě litovali. Vytáhli mi střepinu z rány, ovázali a poslali na praporní ošetřovnu. Děvčata mi našla nějakou hůl a já jsem si vzala své věci a belhala se na obvaziště. Doktor mi to ošetřil, vyčistil a poslal mě do charkovské nemocnice. Vezli nás tam sanitním autem…“  

Ani odvoz do nemocnice však pro ni neznamenal odpočinek. Hrozilo totiž obklíčení německou armádou, která tehdy v březnu roku 1943 zahájila mohutný úder proti sovětským jednotkám. Pišlové rána zhnisala, nemohla tak po svém zranění dobře chodit. Díky pomoci místní ženy se naštěstí podařilo celé skupince Čechoslováků z obklíčení na poslední chvíli utéct a dostat se k frontové linii. (Jiní přitom takové štěstí neměli. Jednotky SS zavraždily v sovětských nemocnicích na 800 těžce zraněných osob, mezi nimiž podle posledních údajů bylo také asi patnáct vojáků československé armády.)

Po vyléčení se stala Marie Pišlová spojařkou a v armádě zůstala i po konci války. V padesátých letech se provdala za svého kamaráda z Buzuluku  Oldřicha Kvapila. 

 

„Kotě“

V době střetnutí u Sokolova, v březnu 1943, oslavila Danuta Čermáková (1924–2004) teprve devatenácté narozeniny. Měla přitom za sebou již skoro rok vojenského výcviku, a do války tak odjížděla jako zkušená zdravotnice. 

V boji o Sokolovo se nacházela přímo na nejtěžším úseku v okolí pravoslavného kostela, kam se stahovala československá obrana. „Když jsem přišla před kostel, myslela jsem, že snad není vůbec možné, abych se živá dostala dál. Všude výbuchy, tanky se už blížily a pálily z děl. Zůstala jsem na okamžik bezradně stát… Viděla jsem raněného Frantu Němce. Chtěla jsem ho ošetřit, ale on se na mě utrhl, snad to zranění ani nevnímal, i když to byla dosti velká rána na krku a silně krvácela. A pak jsem viděla Toníka Sochora. Měl utržený rukáv a krvácel, ale byl tak zaujatý bojem, že se taky nechtěl dát ošetřit. Odháněl mě, ať ho prý nezdržuji. Ale přece jenom si dal říct, takže jsem mu alespoň ten provizorní obvaz mohla přiložit.“ 

Čermáková v boji zachránila více než desítku vojáků. Za zásluhy dostala medaili Za chrabrost před nepřítelem a později i další československá vyznamenání. Ještě v průběhu války se provdala za svého spolubojovníka a pozdějšího generála Václava Drnka.

 

Do Izraele 

První československé bitvy na východní frontě se zúčastnila necelá tisícovka vojáků, více než třetina z nich měla prokazatelně židovský původ; nacistické pronásledování Židů bylo důvodem jejich emigrace a přispělo k odhodlání bojovat proti Hitlerovi.

Také 25 z 38, tedy více než polovina dívek, které se ocitly v bojích u Sokolova, mělo židovský původ. Byla mezi nimi i Adéla Fišlová (1917–2000), která původně plánovala s rodinou emigrovat do Palestiny, válka jim však plány překazila, a tak společně s manželem a bratrem odešla na východ do Uzbekistánu. 

Všichni tři se v červnu 1942 stali vojáky československé armády. Adéla Fišlová se podle vzpomínek v bojích u Sokolova chovala velmi statečně, pomáhala obvázat a vynést na praporní obvaziště a do sanitek osm těžce zraněných Čechoslováků. 

Po konci druhé světové války se s manželem Richardem přestěhovala do Izraele, společně začali nový život ve městě Netanja, kde žili zapomenuti až do přelomu století.

 

Statečná zdravotnice

Mezi nejstarší, ale zároveň i nejstatečnější ženy se v československé jednotce řadila Gréta Goldmannová, provdaná Šmoldasová (1912–1990). Z rodného Ostravska uprchla krátce po okupaci do Polska, později se dostala do Sovětského svazu. Při své cestě se seznámila s Hugem Redishem, s nímž se usadili ve Stalingradské oblasti. Na jaře 1942 se druh Goldmannové vydal do Buzuluku a Gréta ho v létě téhož roku následovala. Rozdělila je až Redishova smrt u Sokolova.

Při vojenském výcviku na zdravotnici mohla Gréta využít znalosti z kurzu Červeného kříže, který absolvovala před válkou v Ostravě. Během krvavých bojů o Sokolovo tak spolu s dalšími dvěma zdravotnicemi dokázaly zachránit více než tři desítky Čechoslováků. 

Za tento čin byla Gréta Goldmannová jako jedna z mála žen vyznamenána sovětskou medailí Za odvahu a Československým válečným křížem 1939: „9. 3. při útoku na Sokolovo postupovaly s rotou, poskytly pomoc v prvním sledu při osvětlení za silné palby, vynesly je i se zbraněmi, 32 raněných.“ 

Do dalších bojů Gréta zasáhla jako spojařka, své zdravotnické znalosti opět využila v Dukelském průsmyku, kde ošetřovala i těžce zraněného Miroslava Šmoldase, svého budoucího manžela. 

Po návratu Gréta zjistila, že její matka a sestra zahynuly v nacistických vyhlazovacích táborech. Jak vzpomíná její vnučka, zatímco Miroslav Šmoldas, pozdější generálplukovník, měl celou řadu vyznamenání včetně Řádu bílého lva za vítězství, Grétinu medaili Za odvahu neměl – a z legrace říkával, že ji své manželce závidí.

 

Odvaha jako u mužů

V dnešní české armádě slouží ženy běžně a odjíždějí i do zahraničních misí, v českém kontingentu v Afghánistánu plní často stejné funkce jako muži. Od května 2017 má navíc Armáda České republiky i svou první generálku – Lenku Šmerdovou. Jako první žena v české armádě dosáhla i hodnosti plukovník.

Kdesi na symbolickém počátku dnešního stavu je právě statečnost, kterou projevily ženy ve svém historicky prvním bojovém vystoupení v řadách 1. československého samostatného polního praporu u Sokolova před pětasedmdesáti lety.

 

Autor se zabývá historií, napsal knihy Sokolovo – Ve stínu propagandy a Kapitán Otakar Jaroš: příběh hrdiny od Sokolova (vychází v březnu 2018). Připravuje knihu o ženách bojujících v československé armádě na východní frontě.

 

 

V objetí krasavice
Společný výcvik a působení mladých mužů a žen v jedné jednotce mělo svůj očekávatelný neválečný rozměr.
Příkladem může být vzpomínka Josefa Müllera: tento voják, který se dostal k oddílům Ludvíka Svobody až po Sokolovu a po válce odešel do Izraele, vyprávěl, jak kvůli sexuálnímu vztahu strávil den ve vězení.
 „Není nad dobrého kamaráda. Ale kamarádka je přece jenom kamarádka. A zvláště když to je sedmnáctiletá krasavice Nina, v jejímž objetí jsem trávil své volné večery. Kvůli Nině jsem taky byl potrestán. Za trest jsem strávil jednu noc ve vězeňské cele, poprvé v životě. Každý voják, pokud neměl hodnost alespoň rotmistra, byl podle řádu povinen vrátit se do tábora ke své jednotce i z povolené vycházky nejpozději ve 22 hodin.
Byla nádherná srpnová noc. Milovali jsme se venku za městem v pěkném zeleném údolí. Bylo poseto letními květy a noc byla navíc měsíčná. Opojen láskou a romantikou těch chvil jsem ztratil pojem času a povědomí o svých povinnostech. V rozkoši jsem zapomněl na všechno. Kde by mě bylo napadlo, že vycházka je jenom do deseti! Čas se mi zastavil. Místo abych byl v táboře přesně o desáté, vracel jsem se o půl dvanácté. A to ještě tak, že štábní rotmistr od vojenské policie, který mě načapal několik set metrů od brány, mě vedl rovnou do basy.“
Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat