Babiš versus rozhádaní

Report

Zdá se, že podpora ANO v průzkumech veřejného mínění mírně poklesla, a ani s popularitou Babišovy vlády to není slavné. Celkově však protestní strany neoslabují, a co více – tradiční pravice i tradiční levice jsou natolik rozdrobené a rozhádané, že ANO by ve volbách při nynějším volebním systému mohlo za určitých okolností získat ještě více poslaneckých křesel než nyní.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Přinejmenším tři čtvrtě roku byl Andrej Babiš pod velkým tlakem. Podpora ANO pozvolna klesala a vládě věřila jen třetina veřejnosti, což je méně, než měl Sobotkův kabinet v dobách největší slávy – na druhé straně je na tom stále lépe než minulá vláda po „rekonstrukci“, tedy po odvolání Andreje Babiše z ministerstva financí loni v květnu.

Jak si ANO i další politické strany u veřejnosti stojí, se ukáže už za pár měsíců, začátkem října v komunálních a senátních volbách. Pokud by se premiérovi Babišovi nepodařilo dosáhnout jmenování nové vlády a pokud by se mu nepovedlo získat pro ni důvěru sněmovny, pozice ANO mezi voliči by se mohla dále zhoršovat. Nutno ovšem říci, že ani situace tradičních stran není nikterak skvělá. 

 

Rozpadne se ČSSD?

Začněme na levici. Výzkumné agentury nabízejí volební modely, které nás tak trochu matou. Například CVVM tradičně vykazuje silnější pozici ČSSD než ostatní průzkumy, Kantar TNS bývá skeptičtější k výsledkům KDU-ČSL i KSČM a podobných opakujících se vychýlení najdeme celou řadu. Podíváme-li se ovšem na pozici stran z hlediska mediánů, tedy prostředních hodnot vypočítaných ze všech dostupných volebních modelů, získáme lepší obraz situace na politické scéně.

V říjnu získaly KSČM a ČSSD dohromady 15 procent hlasů, od té doby se jejich podpora téměř nezměnila, po nepatrném jarním nárůstu přišel opět pokles.

Obě levicové strany jsou navíc vnitřně rozdělené. V sociální demokracii soupeří nejen příznivci a odpůrci spolupráce s Andrejem Babišem, ale tradičně také sobotkovci, haškovci, zemanovci a další skupiny. Komunisty můžeme rozdělit na Filipovy pragmatiky, Dolejšovy modernisty a Skálovy skalní. Kdyby obě strany nedržela pohromadě touha podílet se na moci, možná už by se některá z nich rozpadla. 

Ideálním scénářem pro českou levici by asi bylo oddělení pragmatiků a modernistů od krajně levicové frakce v KSČM a jejich spojení se sociální demokracií. Vzniklé uskupení by zřejmě bylo schopno odebírat příznivce nejen zbytkové KSČM, ale i hnutí ANO. Takový scénář je však krajně nepravděpodobný. Spíše tedy stojíme před otázkou, zda se ČSSD v důsledku problémů, do nichž se dostala jednáním o vládním svazku s Andrejem Babišem, nakonec nerozštěpí na dva či tři subjekty zoufale a osamoceně bojující o překročení pětiprocentní hranice. Zkušenost nás totiž učí, že čeští politici se nenaučili spolupracovat, ani když jim teče do bot. Bude-li se ekonomika vyvíjet dobře a splní-li ANO své plány v sociální oblasti, povede se nejednotné levici příští volební kampaň opravdu těžko. 

 

Pouze ODS posiluje

Na pravici to na první pohled vypadá lépe. Tradiční pravicové strany a STAN, který s nimi na parlamentní půdě spolupracuje, měly více než čtvrtinovou podporu při volbách (téměř 28 procent) a mají ji i podle mediánu průzkumů v posledních měsících (opět 28 procent). K idyle má ovšem pravice daleko. Ze čtyř subjektů zatím totiž posiluje jen jeden – ODS. Ta ustála neklid kolem působení Václava Klause mladšího, od voleb získala skoro tři procentní body navíc, vykazuje mírně rostoucí trend a je jasným lídrem pravé části spektra. Je to ovšem za cenu oslabování tří dalších pravostředových a pravicových subjektů. Ztrácejí sice jen drobečky, vývoj jejich podpory je pod hranicí statistické výběrové chyby, rozhodně však neposilují. Kdyby teď měly podstoupit volební test, horko těžko by překračovaly pětiprocentní hranici. Kdyby pak nastala krajně nepříznivá situace a mimo sněmovnu zůstaly jak KDU-ČSL, tak STAN a TOP 09, na parlamentní pravici by byla ODS osamocená. I kdyby získala víc než současných 14 procent, nebyla by v lepší situaci než po loňských parlamentních volbách: druhá na pásce za tím, s nímž vládnout věru nechce – tedy za Babišovým ANO.

Ptáme-li se, kde jsou kořeny problémů pravicových stran, najdeme odpověď podobnou jako u levice: nedostatečnou schopnost překonat názorové rozdíly a spolupracovat. Zatímco na levici se tento deficit zatím projevil jen hrozbou rozpadu stran, na pravici už k němu došlo. Poprvé, když se Unie svobody oddělila od ODS, podruhé při odchodu části KDU-ČSL do Kalouskovy TOP 09 a zatím naposledy ukončením spolupráce mezi TOP 09 a STAN. Vypadá to, že pravicoví lídři jsou při prosazování svých ideálů a partikulárních záměrů akceschopnější než ti levicoví, pro pravici jako celek to ale není dobrá zpráva. Ačkoliv tři ze čtyř pravicových stran musejí cítit značné ohrožení své parlamentní pozice (a KDU-ČSL dobře ví, co to v praxi znamená – v roce 2010 se její zástupci nedostali do sněmovny), spolupráce těchto subjektů se jeví jako dosti obtížná. Souzvuk obvykle končí, jakmile dozní kritika Andreje Babiše a jeho vládního projektu. Je ovšem nutno poctivě přiznat, že i kdyby se všechna čtyři pravicová uskupení spojila a všichni jejich příznivci se takovému spojení přizpůsobili, pravice by zatím ANO neporážela – medián volebních modelů pro toto hnutí je nyní 29 procent. 

Z rozdrobené pravice a drobící se levice samozřejmě mohou mít radost ta uskupení, která tvoří šedou zónu různého typu protestu od spíše levicových Pirátů přes ANO až po krajně pravicovou SPD. Ať už by se ohledně druhé Babišovy vlády stalo cokoli, je jisté, že by se tyto strany znovu vydaly na lov nespokojených voličů. 

Andrej Babiš by se především snažil získat ty, kdo už ho v nedávné minulosti podporovali a jejichž vztah v posledních měsících oslabil. Soudě podle programu jeho druhé vlády by šlo v prvé řadě o příznivce levicových stran. Neměli bychom ale přehlížet ani signály, které už teď ANO vysílá pravému středu, například drobným podnikatelům, živnostníkům a zaměstnancům tvořícím střední třídu. Piráti patrně zkusí oslovit kromě prvovoličů především tu část elektorátu sociální demokracie, která by ráda podporovala moderní evropskou levici a v ČSSD ji nenachází. A konečně SPD zaloví hlavně v řadách těch, kdo podporují KSČM ne kvůli její ideologii, ale pro její výrazně opoziční postoje vůči celému systému. Ať se komunisté snaží, jak chtějí, o image jediné skutečné opozice už přišli. 

Kdyby se potvrdil scénář, který jsem tu nastínil, mohly by příští parlamentní volby dopadnout opravdu tristně. Šedá zóna protestních stran opět vyhraje, v součtu získá téměř 60 procent hlasů, z čehož by polovinu mohlo získat Babišovo ANO. Levice se bude muset spokojit s nějakými 12 či 15 procenty, a pokud to bude doprovázeno rozkladem tradičních stran, do sněmovny by se mohl poprvé od roku 1990 dostat jen jeden levicový subjekt. Pravice patrně v součtu překoná třicetiprocentní hranici, pokud však zůstane rozdrobená, těžko bude mít ve sněmovně více než dva zástupce. Takový výsledek díky d’Hondtově metodě výpočtu poslaneckých mandátů povede k posílení ANO jako vítěze voleb. Je zatím ve hvězdách, zda za takové situace vznikne většinová jednobarevná vláda, nebo zdánlivě nemyslitelná koalice ANO s ODS.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement