New York pod čtyři hodiny

„O maratonu se vlastně nedá vyprávět,“ povídá na hotelovém pokoji uprostřed Manhattanu kardiochirurg Jan Pirk, „ten se musí zažít.“ Brzy vyrazíme na start slavného závodu, který bude pro nás oba výjimečný.

Začněme zdánlivě nelogicky, po závodě. Dnes jsou Dušičky a já si lehám do horké lázně. Na mobilu pouštím internet, abych se podíval, kolikátý jsem před chvílí vlastně skončil. Nádherná chvíle. Odměna za celý den, konečně pohoda.

Z internetu na mě křičí stovka komentářů o tom, co všechno zas navyprávěl Miloš Zeman v rádiu.

„Bóže,“ připustím si ještě trochu vody, „proč to všichni řeší, jako by šlo o život? Kdyby si šli radši zaběhat…“

Endorfiny se vyplavují ve velkém. Jsem šťastný, nechci si to kazit − a už vůbec ne prkotinami typu Zemanových hlášek. Kdyby lidi víc běhali, mudruju (mám v nohách svůj vůbec první maraton, takže je to poměrně odvážné, uznávám), míň by nadávali, míň kritizovali, víc by se smáli.

Alespoň já se usmívám. A taky cítím jistou hrdost, což se mi stává zřídka: Dneska dobrá práce − zkus se takhle někdy překonat i v jiných činnostech! Ověřil sis, že zmůžeš ledacos… Co že jsem to vlastně chtěl? Jasně, mrknout se, kolikátý jsem v New Yorku skončil. Už to vidím, z více než padesáti tisíc účastníků jsem proběhl cílem jako položka číslo 12 387.