New York pod čtyři hodiny

Report

„O maratonu se vlastně nedá vyprávět,“ povídá na hotelovém pokoji uprostřed Manhattanu kardiochirurg Jan Pirk, „ten se musí zažít.“ Brzy vyrazíme na start slavného závodu, který bude pro nás oba výjimečný.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

„O maratonu se vlastně nedá vyprávět,“ povídá na hotelovém pokoji uprostřed Manhattanu kardiochirurg Jan Pirk, „ten se musí zažít.“ Brzy vyrazíme na start slavného závodu, který bude pro nás oba výjimečný.

Začněme zdánlivě nelogicky, po závodě.  Dnes jsou Dušičky a já si lehám do horké lázně. Na mobilu pouštím internet, abych se podíval, kolikátý jsem před chvílí vlastně skončil. Nádherná chvíle. Odměna za celý den, konečně pohoda.

Z internetu na mě křičí stovka komentářů o tom, co všechno zas navyprávěl Miloš Zeman v rádiu.

„Bóže,“ připustím si ještě trochu vody, „proč to všichni řeší, jako by šlo o život? Kdyby si šli radši zaběhat...“

Endorfiny se vyplavují ve velkém. Jsem šťastný, nechci si to kazit − a už vůbec ne prkotinami typu Zemanových hlášek. Kdyby lidi víc běhali, mudruju (mám v nohách svůj vůbec první maraton, takže je to poměrně odvážné, uznávám), míň by nadávali, míň kritizovali, víc by se smáli.

Alespoň já se usmívám. A taky cítím jistou hrdost, což se mi stává zřídka: Dneska dobrá práce − zkus se takhle někdy překonat i v jiných činnostech! Ověřil sis, že zmůžeš ledacos… Co že jsem to vlastně chtěl? Jasně, mrknout se, kolikátý jsem v New Yorku skončil. Už to vidím, z více než padesáti tisíc účastníků jsem proběhl cílem jako položka číslo 12 387.

Za třicet let se tím o Dušičkách budu chlubit vnoučatům.

 

Střídání generací

Můj běžecký sparingpartner Pirk, jemuž můžu říkat Honzo, protože nás náhoda svedla do stejného hotelového pokoje, a když spolu jste čtyři dny, snažíte se zjednodušit oslovování na minimum, je právě o těch  třicet roků starší než já.

Šedesát šest let mu je. Shodou okolností se měl jmenovat Tomáš, stejně jako já, jenomže přišel na svět 20. dubna 1948, což změnilo situaci. „Rodiče mě počali za slušného režimu, ale narodil jsem se v režimu komunistickém,“ usměje se. Ve tváři nemá jedinou vrásku, vypadá jako padesátník. Běh je zdravá činnost, zdá se. „Pár týdnů před mým narozením zemřel Jan Masaryk, což naše přesvědčilo, aby jméno Tomáš na poslední chvíli nahradili Honzou.“

Je tu ještě jedna podobnost: svůj první maraton běžel Honza Pirk v mém věku, roku 1984. „V té době už jsem měl splněny dva ze svých tří atletických snů, tedy Běchovice pod čtyřicet minut, Kunratickou pod patnáct. Zbýval sen poslední, maraton v libovolném čase.“

Zrovna se stával špičkovým kardiochirurgem − mohl na rok do Spojených států, kde se naučil všechno to, zač je dnes pacienty oslavován. „Pracoval jsem v New Orleansu, ale rodinu za mnou nepustili, tak jsem měl čas trénovat. Přihlásil jsem se na tamní maraton a doběhl ho za 3:33:29 − v cílové rovince bych býval moc rád zpomalil, aby to vyšlo na samé trojky, ale nemohl jsem. Chtělo se mi takovým způsobem na záchod, že každá vteřina rozhodovala.“

Do New Yorku se teď přijel s maratony rozloučit − stylově, místní závod je Mekkou vytrvalostních běžců; pro Pirka bude celkově třináctým v životě, osobák má starý deset let: tři hodiny patnáct minut. „Že skončím, to už dávno slibuju manželce. Chci běhat jenom půlmaratony, protože v mém věku je příprava na maraton nesmírně pracná. Letos na jaře jsem polykal stovky kilometrů, zatímco všichni ostatní dávno jezdili na kole, já jim tak záviděl! Nehledě k tomu, že mám hodně práce a šest vnoučat, kterým se chci věnovat. Nemůžu už běžecké přípravě dávat desítky hodin měsíčně.“ Ta slova znějí jako z jiné planety, protože já se nepřipravoval skoro vůbec. Od srpna jsem se byl osmkrát proběhnout okolo Vltavy, v soukromé generálce na New York jsem zvládl třicet kilometrů za tři hodiny a měl jsem dost. Do běhu se vždycky musím nutit, navíc kouřím.

Dopředu jsem smířený s faktem, že mi Honza Pirk uteče, ale netrápím se. Chci doběhnout do cíle a to snad zvládnu. Mám silnou vůli, říkám si. I kdyby snad selhávala, tak v mém věku a při obstojném zdraví přece není možné, abych se do cíle nedostal například za šest hodin − vždyť to je ostřejší chůze.

Brzy uvidíme.

 

Nezájem v židovské čtvrti

Úplně bez přípravy, takříkajíc punkově, by to asi nešlo. Zaprvé jsem si pořídil výborné boty, které stojí čtyři tisíce, do nich běžecké ponožky za dvě stovky. Dopředu prozradím, že mě v New Yorku ani na moment nebolela chodidla, neobjevil se jediný puchýř − v cíli jsem měl chuť ty kecky políbit.

Spolu s Pirkem jsme tři dny před závodem jedli jen a jen těstoviny; přejídali jsme se jimi, aby měla naše těla při závodu z čeho čerpat. Hodně jsme pili, teď výjimečně nehovořím o pivu. „Denně si ve vodě rozpusť magnesium,“ radil mi Honza, „předejdeš křečím.“

Na samotný maraton jsem si strčil do kapsy dvě tuby výživného gelu, jednu tyčinku a pro jistotu jsem spolkl dva brufeny − osobní lékař mi to posvětil, tak proč ne.

Na spoustu věcí se ovšem nikdy nepřipravíte.

Závodu se účastní přes padesát tisíc běžců a vy dopředu víte, že vyběhnete dlouho po nejlepších, přesněji o půl jedenácté. Konkrétně já mám startovní číslo 37 891, jsem tedy v poslední čtvrtině startovního pole.

V newyorském obvodu Staten Island se musíme shromáždit už o půl osmé, což v pět hodin ráno v hotelovém pokoji rozespalý kolega Pirk komentuje slovy: „Tohle není normální. Normální je v klidu se nasnídat, dojít si na záchod...“

Zcela nenormálně kráčíme zimou a prudkým větrem k seřadišti autobusů − jedním z nich se po hodině jízdy dostaneme na start. Vypadá to tady jako obří tábor pro bezdomovce. Nedozírný dav lidí, z nichž každý má na sobě co možná nejhorší oblečení, někdo navrch pláštěnku nebo deku. Nic ale nepomáhá, stejně se třeseme.

Pirk stojí ve frontě na jednu z tisíce záchodových budek a říká Američanovi vedle sebe: „Hele, nevíš ty, proč vlastně takový blbiny děláme?“ Kluk se zašklebí a vrtí hlavou: „I don‘t know.“ Všichni si chodíme pro další a další čaje − nikoli proto, že by nám chutnaly, ale hřejí. Je pět stupňů, tuhneme.

V devět hodin se nám konečně otevře brána na start, teď začíná hromadné svlékání svršků. Házíme je do kontejnerů, pořadatelé to pak prý rozdělí mezi chudé.

O půl desáté se z reproduktorů ozve Sinatra a jeho New York, New York.

Vybíháme. Tělo na tělo. Docela pomaličku, zatím se předbíhat nedá. Okamžitě nás čeká dlouhé stoupání na most, přes který se dostaneme do Brooklynu. Což o to, takhle na začátku kopec nevadí, ale na mostě to vichří. Zoufale si přidržuju startovní číslo, nejsem sám. Komu uletí, ten bude ze závodu vyloučen.

Za mostem pochopím, čím je newyorský maraton tak výjimečný. Od třetího kilometru je každá brooklynská ulice obsypaná tisícovkami diváků, dohromady jich prý kolem trasy fandí půl třetího milionu. Na každém rohu kapela, a špičková! Občas na některou zdvihnu palec, jak jsem nadšený. Dvacetičlenný big band, pak baptisté zpívající spirituály, támhle pankáči…

Dám na jednu z Pirkových rad a zavěsím se za běžkyni s pěknou postavou − neptejte se mě, jak vypadala zepředu, ale záda popsat můžu. Byla souměrná a já do nich šrouboval zraky snad deset kilometrů; ke konci už jsem se obával, že mě považuje za úchyla.

Na každé třetí míli (maraton měří 26,2 míle neboli 42 195 metrů) si vezmu od dobrovolníků kelímek s iontovým nápojem. Třetinu vypiju, druhou se omylem poliju, zbytek vyhodím. Silnice je mokrá jak po bouřce, papírových kelímků plná. Dupeme po nich.

V jinak překrásné atmosféře vynikne úsek kolem patnáctého kilometru, kde běžíme židovskou čtvrtí. Ortodoxní Židé nám absolutně nevěnují pozornost; mám pocit, že námi kdovíproč pohrdají, nestojíme jim za pohled. Jakýsi stařec, kterého jsem otipoval na rabína, dokonce přechází ulici, po které běžíme. Raději zastavujeme, abychom ho nesrazili k zemi. Nadávky polykáme − z toho muže vyzařuje přísnost.

O ulici dál jsme zase nadnášeni řevem. Fanoušci nabízejí papírové kapesníky nebo banány, jeden si beru. Díky. Všichni si chtějí plácnout, občas tedy malým dětem udělám radost: „Give me five, brouku!“

Po střízlivých propočtech jsem doufal v konečný čas 4:40, ale když běžím kolem značky „Polovina trati“, při pohledu na hodinky nechápu. Jedna hodina čtyřicet osm minut. Cože?! Tak rychle? A nic mě nebolí! Zjitřené emoce jsou spolu s brufeny fantastickou medicínou. Prvně mě napadne, že mám na čas pod čtyři hodiny, což by mi ráno připadalo jako utopie.

 

Zavěšený za Pirkem

Na Manhattan se dostaneme přes více než kilometrový Queensboro Bridge. Jako na všech zdejších mostech je to nejdřív nepříjemné stoupání, pak zase klesání, teď už to bolí. Spousta běžců si dává odpočinek; čurají do řeky nebo si fotí manhattanské mrakodrapy. Najednou spatřím Honzu Pirka: „Nazdar!“ Špatně maskuju pýchu: „Pod čtyři hodiny to dáme, ne?“ Konverzuju s ním jako rovný s rovným; dva kvalitní atleti se náhodou potkali na trati.

„S přehledem,“ potěší mě Pirk, načež se zastaví u fanoušků a jakási dáma mu podává plechovku s Red Bullem. „To byla ségra, ona tu žije,“ dává mi nesobecky napít. Chci se ho držet − co kdybych zkolaboval? Stát se to  jistě může, takhle dlouho a rychle jsem zatím v životě neběžel. „Honzo,“ ptám se, „už jsi někdy zachraňoval závodníka s infarktem?“

Zaprvé mi vysvětlí, že prý se nemusím bát, dokud mi nezačne vystřelovat prudká bolest do spodní čelisti a levé paže, což se zatím neděje, a zadruhé poví historku: „Při maratonech jsem jako lékař nezasahoval nikdy, ale jednou to bylo třeba na Běchovicích, kde jsme spolu s docentem Pařízkem, známým to porodníkem a bývalým atletem, resuscitovali staršího chlapa, který měl infarkt třicet metrů před cílem. Masírovali jsme ho, dýchali, povedlo se ho zachránit − a on nás pak dlouho pomlouval, co jsme to za doktory, když jsme mu při tom zákroku zlomili žebro...“

Ukazuje se, že jsem přepálil start. Pirk radil od začátku, že si mám rovnoměrně rozvrhnout tempo, ale v tomhle nejsem rozumný − dokud nic nebolí, běžím naplno. Je mi líto, ale pět kilometrů před cílem ho nechám prchnout − při jeho tempu by mi ve finiši do spodní čelisti určitě vystřelilo. Ani se nerozloučíme, prostě mi zmizí. Později zjistím, že od této chvíle až do cíle poklušu rychlostí, k níž se Pirk nesníží ani za dvacet let, tedy kolem osmi minut na kilometr.

 

Smutek jako po milování

Posledních pět kilometrů běžíme Central Parkem. Podzim ho zbarvil do hněda, žluta a červena, do vlasů se mi snesl lístek jinanu dvoulaločného. Diváci na nás řvou, míjím i skupinku s českou vlajkou. „Ahoj,“ zpomalím a otřu si slzu dojetí. „Makej, už je to jen kousek,“ plácají mě neznámí dobří lidé do zad. Asi se skutečně rozbulím, nebo nevím.

Jistojistě vím, že v cíli do čtyř hodin budu, a najednou se mi tam nechce. Tohle je jeden z nejlepších zážitků v životě, říkám si, ještě si to užij, kamaráde, ještě se kochej. Proběhnu branou − a žádná euforie, naopak. Zvláštní smutek, jako po milování. Post marathonum omne animal triste est. (Z latiny jsem vždycky dělal reparát, a tudíž je předešlá věta pravděpodobně nesmyslná, ale zní to dobře, tak ji nechám.)

Dostávám medaili a o pět minut později se už zase klepu zimou. Nastává nejhorší část dne − špalír běžců se musí pěšky přesunout na druhý konec parku, další tři kilometry. Vyplivne mě to u zastávky Columbus Circle, kroutím se zimou a únavou. Do hotelu to mám čtyři další kilometry, v kapse ani cent. Podlezu turniket a jedu metrem načerno. Neumím si představit revizora, který by se odvážil lustrovat chvějícího se maratonce. A skutečně, nikdo si mě nevšimne. O půl hodiny později už ležím v oné vaně, kde na mě Zemanovy hlášky křičí z mobilu.

 

Proč to děláme?

Jsem o tři kilogramy lehčí než ráno. Mám horečku, skoro třicet devět stupňů, ale to je po maratonu normální. Dokonce jsem četl, že prý jsou závodníci v cíli o jeden až dva centimetry menší než na startu, ale tohle přeměřovat nebudu.

Zajdeme si na cigaretu se šéfem pražského maratonu Italem Carlem Capalbem, který v posledních dvaceti letech pobláznil čtvrtinu Česka do běhání. Když si připalujeme, zmíním Pirkovu řečnickou otázku: Proč vlastně takový blbiny děláme?

Teď už znám odpověď. „Hele, Carlo,“ povídám, „já jsem fakt pyšnej. Považuju se za důkaz, že maraton dá každej zdravej člověk; stačí zapnout vůli, překonat bolest. Většina lidí se o to nikdy nepokusí, což je škoda − jejich škoda. Nepoznají míru vlastních možností.“

Carlo na mě mrkne pravým okem: „Vždyť proto se tak snažím,“ řekne. „Vytrvalostní běh učí Čechy sebedůvěře, která jim dřív scházela. Najednou si uvědomí, že zmůžou ledacos; že nejsou v ničem horší než třeba Američani. Sám cítíš, co s tebou teď dělají endorfiny − jsi šťastnější. To, co jsi prožil, je vlastně oslava života. Je to dobrá odpověď na krimizprávy; Češi nejsou takoví, jaké jsou hrůzy v televizním zpravodajství. Spousta jich chce něco dělat, například běhat, a takoví lidé jsou vesměs dobří, čistí. Proto svoji práci dělám, víš?“ Přikývnu. Nemám co dodat. Snad jen…

… že bych si už potřeboval sednout. •

 

 
Časy mistrů
Newyorský maraton se koná od roku 1970 vždy první listopadovou neděli.
Rekord drží od roku 2011 Keňan Geoffrey Mutai, běžel v čase 2:05:06.
Letos zvítězil jeho krajan Wilson Kipsang (2:10:59), mezi ženami další Keňanka, Mary Keitanyová (2:25:07).
Pokud jde o další výjimečné časy z letošního ročníku, tak dánská tenistka Caroline Wozniacká zvládla trať za 3:26, kardiochirurg Jan Pirk za 3:49 a reprezentant Reportéra Tomáš Poláček za 3:56:17.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama