Mladí a vzdělaní Turci na útěku před Erdoğanem

Každý, kdo navštívil Turecko a vytáhl alespoň na chvíli paty z turistického resortu, si zřejmě všiml obrovských rozdílů, které v této zemi panují. Liberální města s nočním životem a všemi svobodami i neřestmi Západu jsou v ostrém kontrastu s venkovem, kde žijí nábožensky orientovaní lidé, a kde společnost podléhá starým tradicím.

Současný turecký stát vznikl v roce 1923 jako jeden z nástupnických států Osmanské říše. Jeho nový prezident Mustafa Kemal řečený Atatürk (Otec Turků) se proslavil jako velitel za první světové války a nový stát zformoval k obrazu svému. Turecko se stalo sekulární zemí se silnou nacionalistickou ideou.

Do čela se dostala armáda a vzorem nového Turecka byla Evropa – alespoň co se ekonomické prosperity a životního stylu týče. Náboženství bylo označeno za zpátečnické a zatlačováno do soukromí, což vyhovovalo zejména obyvatelům měst. Velká část země ale zůstala nábožensky velmi konzervativní. A právě z tohoto prostředí pochází současný prezident.

Cesta k moci

Recep Tayyip Erdoğan se narodil v roce 1954 ve vesnici Güneysu v černomořské oblasti Rize, později vyrůstal v chudé insanbulské čtvrti Kasimpaşa. Jeho přátelé a známí z té doby vzpomínají, že pro ránu nešel daleko.

Po studiích začal s politickou dráhou pod záštitou islamistického politika Necmettina Ekbatana. V roce 1994 byl zvolen starostou Istanbulu. Začal modernizovat infrastrukturu metropole, ale větší pozornost upoutal v roce 1997 veřejným recitováním básně od básníka Ziya Gökalpa zvanou Vojákova modlitba: „Minarety jsou našimi oštěpy, kupole našimi štíty, mešity jsou naše kasárna… Bůh je největší, Bůh je největší.“

Recitační extempore nezůstalo v sekulárním Turecku bez odezvy: Erdoğan byl odsouzen na deset měsíců za podněcování k násilí a náboženské nenávisti a uvězněn ve věznici Pınarhisar. Vedle trestu vězení dostal i zákaz politického působení. Po propuštění nicméně pomáhal se založením strany AKP, která se profilovala jako nábožensky orientovaná – byť to ve svém politickém programu nezdůrazňovala. V roce 2002 vyhrála AKP volby a její vůdce Abdullah Gül zrušil rozhodnutí zakazující Erdoğanovi vstoupit do politiky.

V roce 2003 se Erdoğan stal premiérem, od roku 2014 je prezidentem. Během následujících let se prudce zvedlo HDP, stavěly se nové silnice i domy. Lidé se z nuzných příbytků stěhovali do činžáků na předměstích. Rychlé zlepšení životní úrovně pomohlo Erdoğanovi získávat další příznivce, svou roli hrála i nacionalisticky orientovaná rétorika. Velké části Turků se líbilo i posilování pozice náboženství. Stále více žen začalo nosit šátek, po celé zemi rostly nové mešity.

Takřka polovina populace – alespoň podle výsledků voleb – se však proti Erdoğanově vládě dlouhodobě vymezuje. Velké protesty vypukly už v době, kdy byl premiérem, nepokoje se odehrávaly hlavně v istanbulském parku Gezi. Demonstranti odsuzovali autoritářské vedení země, zatýkání novinářů, omezování svobody slova, diskriminační politiku vůči menšinám – jak etnickým, tak náboženským.

Kriticky je u velké části obyvatelstva vnímána i Erdoğanova zahraniční politika, která je označována jako „neo-osmanská“, a jejímž cílem je posílit pozici Turecka v regionu a propojit turecké a turkické národy Asie v souladu s ideou „panturkismu“.

Třetí vítězství

V době prvního zvolení prezidenta Erdoğana v roce 2014 měl prezidentský mandát trvat sedm let a platilo omezení na dvě volební období. V důsledku ústavních změn v roce 2017 bylo volební období zkráceno na pět let a Erdoğanovi byla umožněná třetí kandidatura.

V roce 2014 získal 51,8 procent hlasů, v roce 2018 ještě o něco víc: 52,6 procent – v obou případech tak zvítězil již v prvním kole.

Letos v polovině května Erdoğan na potřebnou polovinu hlasů nutnou k vítězství v prvním kole nedosáhl. Posbíral jich 49,5 procent, jeho hlavní vyzyvatel Kema Kılıçdaroğlu 44,9 procent, třetí kandidát Sinan Oğan z ultrapravicové MHP 5,2 procenta. Krátce po volbách Oğan podpořil Erdoğana, zatímco jeho strana vyjádřila podporu Kılıçdaroğlovi. Do druhého kola tedy Turecko vstupovalo s nadějemi na obou stranách.

Velkým otazníkem byly jihoturecké oblasti zasažené únorovým zemětřesením. Ačkoliv byla vláda i prezident kritizováni za pomalou reakci při pomoci regionu a pozůstalým, i zde získal nakonec Erdoğan (opět) většinu. Mezi jeho odpůrci z řad turecké opozice to vyvolalo velkou vlnu nevole a nepochopení. Sociální sítě zaplavily projevy nenávisti vůči zdejším obyvatelům, mnoho Turků dokonce rušilo své dary či je žádalo zpět.

Kampaň vedená oběma kandidáty a jejich bloky byla velmi útočná a vznětlivá. Velkými tématy bylo vzájemné obviňování z podpory terorismu (ať už islámského nebo kurdského – obojí je v Turecku velké téma) či Kılıçdaroğlova výzva Rusku, aby přestalo zasahovat do tureckých voleb, mimo jiné vytvářením deep-fake videí, které mají za úkol opozičního kandidáta zdiskreditovat.

Obě strany se obviňovaly z vytváření dezinformací a pozorovatelská mise OSCE (Organization for Security and co-Operation in Europe) konstatovala vychýlení hlavních veřejných médií ve prospěch dosavadního prezidenta.

Opoziční kandidát Kemal Kılıçdaroğlu přinesl do diskuze téma syrských uprchlíků, které je v době inflace a úpadku turecké liry velmi palčivé: mnoho lidí obviňuje právě uprchlíky z poklesu své životní úrovně. Syřanů je v zemi oficiálně okolo 3,6 milionů, některé zdroje (zejména z okruhu silně pravicových stran) hovoří až o 11 milionech.

Právě na této rétorice se opoziční kandidát svezl a začal mluvit o deportaci uprchlíků (což je téma prosazované zmíněnými pravicovými stranami), zejména Syřanů, zpět do jejich vlasti, případně do Evropy, pokud EU odmítne finančně podpořit jejich přítomnost v Turecku. Kılıçdaroğlu slíbil také zlepšení vztahů se Sýrií, na kterém současná vláda Turecka už potichu pracuje, což mnoho Syřanů (například v oblasti Idlibu, která funguje mimo syrskou vládu s podporou Turecka) děsí.

Zůstat, nebo emigrovat?

I po letošních volbách nicméně Recep Tayyip Erdoğan zůstává v čele státu a jeho strana AKP má po parlamentních volbách (proběhly již 14. května), nadále největší zastoupení ve Velkém národním shromáždění: získala 268 z 600 křesel. Lidová aliance, složená ze čtyř stran, v jejíž čele AKP stojí, pak nadále drží většinu 323 křesel (oproti minulým volbám pokles o třináct míst).

Když byly výsledky na konci května jasné, mnoho lidí v ulicích oslavovalo a mávalo vlajkami, jiní propadali beznaději a byly vidět i slzy.

Turecko tak zůstává rozdělené. Nespokojená část národa – jde hlavně o mladé, vzdělané a kvalifikované lidi – již delší dobu čelí mnoha pochybnostem ohledně budoucnosti. Ptají se sami sebe, jestli mají dál žít v zemi, která se odchyluje od jejich vidění světa, týkající se svobody a západního životního stylu. Řada z nich již dnes uvažuje o emigraci do Evropy, především do Německa.

Paradoxně by se tam setkali s tureckou minoritou, která v květnových volbách ze 67 procent hlasovala pro Recepa Tayyipa Erdoğana…

Autorka se tureckých prezidentských voleb zúčastnila jako pozorovatelka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.