Charta mě osvobodila, všechno se zjednodušilo

Její otec před válkou vedl jednu z největších důchodových pojišťoven v Československu. Po roce 1945 pracoval na Úřadu sociálního zabezpečení, maminka byla také úřednice. Oba její rodiče hned po osvobození vstoupili do Komunistické strany Československa.

„Mluvili jsme o tom doma často. Vysvětlovali mi, že válku vnímali jako zradu Spojenců. A došli k přesvědčení, že příště musí dojít k větší kontrole na úkor demokracie. Otec říkal, že to je oběť za to, aby se to neopakovalo,“ vypráví Jarmila Johnová.

Chodila do školy v Praze na Žižkově, kde žilo hodně cikánských rodin. „Jediný rozdíl mezi námi jsem viděla v tom, že holky měly dříve prsa,“ říká Jarmila a vzpomíná i na další spolužáky: „Pocházeli z dělnické vrstvy a házeli třeba nože na tabuli – i ve chvíli, kdy tam stála učitelka.“

Hlavně nevypovídat

Po maturitě v roce 1967 byla přijata na architekturu, léto 1968 strávila jako au pair ve Velké Británii.

Když do Československa vpadla sovětská armáda, otec dceru nabádal, aby zůstala za hranicemi. Jarmila ale v Anglii žít nechtěla, a jakmile bylo v září 1968 obnoveno letecké spojení, vrátila se do Prahy.

První vyhraněný postoj k normalizačnímu režimu zaujala, když odmítla jít k volbám. „Členové komise kvůli tomu neváhali přijet do našeho domu a naháněli mě výtahem,“ vzpomíná.

Mezitím změnila studijní obor, začala studovat Vysokou školu ekonomickou. Po jejím absolvování v roce 1974 nastoupila do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje.

V té době šířila exilový časopis Svědectví a další protirežimní materiály, například Havlův dopis Gustávu Husákovi. V roce 1976 se seznámila s Jiřím Dienstbierem, jehož prostřednictvím se k ní dostala Charta 77.

Stala se jednou z prvních signatářek Charty, podpis připojil i její otec Josef John, který nabádal, aby dokument – než dojde ke zveřejnění v zahraničí – byl nejprve doručen na úřad vlády a na ÚV KSČ. Což se nestalo: chartisté, kteří se snažili poslat text prohlášení režimním institucím, byli cestou zatčeni.

Na začátku ledna 1977 se jí narodila dcera Kristina: „Pamatuju si, jak jsem byla v porodnici a v rozhlase zrovna mluvili o ‚samozvancích a odrodilcích‘, kteří podepsali ‚nactiutrhačný pamflet‘.“

Pod okno jejího pokoje přišla bývalá manželka Kristinina otce Zuzana Dienstbierová, aby ji informovala, že Jiří byl zadržen. „Pak přišla máma a volala, že otec je taky v Ruzyni a vzkazuje mi, ať u výslechu nic neříkám, protože mi to stejně nepomůže.“

Jakmile se vrátila domů, přišla i Státní bezpečnost. „Byla jsem od otce dobře poučena a řídila se jeho radou nevypovídat.“

Různí, ale semknutí

Trojnásobná matka a vysokoškolsky vzdělaná žena nechtěla svým kolegům v zaměstnání komplikovat život tím, že by kvůli jejímu podpisu Charty museli čelit výslechům či svodům, aby donášeli. Sama dala výpověď.

„Viděla jsem, jak jsou ze mě nešťastní. Třeba se začala organizovat návštěva dívek v kasárnách v Mladé Boleslavi u ruských vojáků. Řekla jsem, že nepojedu, a bylo kolem toho velké haló,“ vysvětluje Jarmila. Vzpomíná, jak ji podpis Charty osvobodil: „Všechno se vyjasnilo. Rázem mi přišlo rozumnější a příjemnější všem jednoznačně říci: ‚Já to vidím takhle a nepočítejte se mnou.‘“

Sehnat jinou práci ale nebylo nic jednoduchého. „Nechtěli mě ani jako uklízečku,“ zní její hlas na nahrávce, kterou s ní pořídili školáci z Prahy 12. Kolportovala samizdat, starala se rovněž o dodávky xeroxů a kopírek ze zahraničí. Zůstávala tudíž pod hledáčkem StB. „Na výslechy jsem zásadně chodila se všemi dětmi, aby nebylo tak snadné šoupnout mě do vazby a odtrhnout je ode mne,“ říká.

Na chování vyšetřovatelů si nestěžuje. „Nevztáhli na mě ruku, děti od nich vždycky dostaly pastelky a papír. Chtěli po mně ale informace o Jirkovi Dienstbierovi i o dalších mých partnerech Vavřinci Korčišovi a Karlu Freundovi.“ Uvažovala o emigraci, ale právě bývalý novinář a pozdější ministr zahraničních věcí Dienstbier jí nechtěl dát souhlas a přijít o možnost vídat dceru Kristinu. „Nakonec jsem byla ráda, že jsem zůstala.“

Pochvaluje si pestré a inspirující prostředí disentu. „Nemyslím si, že by ti chlapi byli zvlášť zajímaví fešáci,“ usmívá se, „ale byli jsme semknutí. Přestože se kolem Charty sešla neuvěřitelně různá směska lidí od extrémních levičáků přes výstřední členy undergroundu až po konzervativní katolíky, důvěřovali jsme si a měli se rádi,“ říká Jarmila, která přepisovala a překládala různé materiály a fotografovala demonstrace.

Postupně se začala orientovat na životní prostředí. Spolupracovala s chartistou (a dalším porevolučním ministrem) Ivanem Dejmalem, organizovala petici za zveřejňování informací o stavu ovzduší, spoluzakládala iniciativu Pražské matky.

Věrná svým ideálům

Po listopadu 1989 zůstala věrná občanskému aktivismu. Byla iniciátorkou legislativního návrhu přednosti pro chodce na přechodech, vyjednávala o snížení rychlosti v obcích na 50 km/h, stála u zrodu kampaně Pěšky do školy... V současnosti dál spolupracuje s několika neziskovkami, ať už jde o další snižování rychlosti ve městech, či pomoc Ukrajině.

Vztah k životnímu prostředí a rovným právům je vlastní i jejím dětem. Nejmladší syn Vratislav se v rámci pražské samosprávy podílí na kultivaci veřejných prostranství, prostřední Vavřinec vystudoval ochranu životního prostředí a veřejnou správu, Kristina se věnuje romské problematice.

Příběh Jarmily Johnové zpracovali Eliška Biláková, David Bízek, Kristýna Dlouhá a Karolína Kalaninová ze ZŠ Zárubova v Praze 12 pod vedením Lucie Strejčkové.

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.