Tereza už nepeče

Byznys

Mladá podnikatelka působí v oboru, který také sama žije. Jde o raw food – tedy čerstvou rostlinnou stravu zpracovanou při nízké teplotě. Lifefood Terezy Havrlandové toto zboží dováží a také vyrábí. Obrat firmy stále stoupá a přesahuje dvě stě milionů ročně – zaměstnává už více než sto lidí.

Když už sem tam ulítnete a dáte si napařenou brokolici, nic hrozného se nestane – ubezpečuje Tereza Havrlandová ty, kteří mají starost o to, zda jedí dostatečně zdravě. Jen to pak musíte vyvážit několika kily čerstvé zeleniny a ovoce.

Na tomto přístupu postavila čtyřiatřicetiletá Tereza Havrlandová nejen svůj nový jídelníček a život  – stojí na něm také její dvěstěmilionový byznys.

Její návod na vyrovnaný život ve skutečnosti není ten, z něhož ji někteří povrchní pozorovatelé podezírají: že se zahodí mobil, pracuje nejdříve od jvopěedenácti, nevaří, pije se voda z ledovce a minimálně půl roku se intenzivně sportuje, nejlépe někde v teple na prosluněné pláži.  Skutečný recept na změnu k lepšímu, který se podle Terezy Havrlandové brzy pozitivně projeví na těle, tváři i bankovním kontu, je o poznání skromnější: jde v něm hlavně o práci, disciplínu a přesvědčení, kterému je nutné leccos obětovat.

 

Z Austrálie

Ptám se, co ji k raw food (ve stručnosti jde o jídlo založené především na čerstvé rostlinné stravě zpracované při teplotách nepřesahujících 42 °C) vlastně přivedlo, a její odpověď zní skoro jako nějaký monolog z teleshoppingu: „V dětství jsem byla oplácaná, od útlého věku věčně na různých dietách. Měla jsem zdravotní problémy. Se zažíváním a tak. Chodila jsem po doktorech, jenže ti si se mnou nevěděli rady.“ Její potíže však nevyřešily ani kouzelné drinky, ani svalovec Chuck Norris s modelkou Christie Brinkley a zázračné hubnoucí stroje. Terapie, kterou si sama naordinovala, představovala postupný a kompletní restart. Šlo to jedno po druhém, nejdřív se vzdala svých oblíbených kuřátek, ve dvaadvaceti přestala jíst kompletně maso, pak se v průběhu let na seznamu zakázaných látek ocitly další potraviny. Jak připouští, měla to částečně na svědomí i její starší sestra, která jí z Ameriky poslala knížku o raw stravě.   

 

V době, kdy v restauraci vrchol kulinářské nabídky pro vegetariány představoval smažený květák, to ovšem de facto znamenalo, že musela vyškrtnout bohatý studentský život, který vedli její spolužáci z práv a VŠE – alkohol a vysedávání po hospodách už do její dimenze zkrátka nepatřily. Vedlejším efektem bylo, že najednou získala spoustu času na sebe, čtení a přemýšlení. A také na sport a cestování. Tím se bavila dva roky, kdy projela Nový Zéland, Francii a Austrálii.

Ještě někdy před deseti lety, když brázdila na kitesurfu vlny při australském pobřeží, ji prý ani ve snu nenapadlo, že by mohla šéfovat velké firmě. Natož své vlastní. „Mé fantazie v té době končily někde u vlastní restaurace,“ vzpomíná. Byla by asi snila dál, kdyby si jednoho dne při sportování nepřivodila vážný úraz ramene, který ji donutil k návratu do Čech. Modrý obzor ze dne na den vystřídaly šedivé pražské mraky a nudné měsíce rekonvalescence. Protože kromě sluníčka jí chybělo i dobré jídlo a protože z Austrálie znala tzv. superfoods (potraviny s vysokým obsahem zdraví prospěšných látek), napadlo ji, že by právě tohle mohla začít dovážet. Její plán byl následující: začít dovážet potraviny v přiměřeném množství pro sebe a kamarády a vydělat si tím na živobytí, ideá­lně kolem patnácti tisíc měsíčně, víc prý nepotřebovala.

Až někdy do roku 2011 si nevydělala ani korunu (o patnácti tisících prý v té době nemohla být řeč).  „Byl to byznys nula od nuly pojde, kdy jsem to, co jsem vydělala, okamžitě utratila za další zboží.“ No, vlastně to bylo ještě o něco horší, Tereza Havrlandová se přitom pěkně zadlužila. Proč to tedy nestopla? Nebyla v tom ješitnost, z jejího pohledu jednoduše nebylo cesty ven: „Nešlo vystoupit, potřebovala jsem splatit spoustu peněz. Takže jsem pořád dokola testovala něco nového, co by se chytlo.“  

Dnes má její Lifefood obrat 214 milionů korun, přes stovku zaměstnanců a dováží do Anglie, Německa, Itálie, Polska; dohromady to dělá třicet zemí. Tím, co nakonec zabralo, bylo zavedení vlastní výroby, kterou spustila v roce 2007. Sama Tereza měla na sobě vyzkoušenou spoustu „snacků“ – potravinových kousků, které jí připadaly výborné, ale bylo jí jasné, že pokud by je chtěla vozit k nám, dostala by se s cenou tak vysoko, že by se jí zákazníci vysmáli. „Takže v podstatě jediná cesta byla začít s tím sama.“ Což ji záhy uvrhlo do další úrovně problémů. 

„Moje podnikání už najednou nebylo jen o mně. Pronajala jsem si polorozpadlou pekárnu v Praze v centru, kterou jsem přebudovala na sušárnu krekrů a zaměstnala první lidi,“ líčí s tím, že situace byla dramatická. Ona sama v té době pracovala šestnáct hodin denně a v noci se budila zpocená hrůzou, jestli stihne vydělat na výplaty a splatit faktury. Zřejmě by to celé skočilo špatně, nebýt Tereziny podivuhodné vůle vrhat se do vln, které jí sahají přes hlavu. A pravda, měla také štěstí, že narazila na německého investora, který jí v tom pomohl.

Výsledkem toho je, že firma, v níž si Havrlandová drží stále většinu, každým rokem zvyšuje obrat.

 

Ocenění z Británie

Receptury si vymýšlejí v Lifefoodu sami, vývoji produktů věnují velké úsilí, které někdy zabere i měsíce času. Snacky, krekry a další jejich produkty jsou už běžně k dostání třeba v drogeriích DM v Rakousku nebo v Srbsku. Koupit je můžete také v jedné holandské síti. V Česku se dají sehnat zejména v prodejnách zdravé výživy, ale v jednání je v tuto chvíli vstup do nejmenovaného maloobchodního řetězce.

Z toho, co vyrábí, se prý nejvíc prodávají energy tyčinky, i když je jich plný trh. Že byste od vyznavačů živé stravy čekali trochu větší invenci? „Neživí nás raw komunita,“ říká Havrlandová s tím, že sice vyrábí potraviny v raw kvalitě, ale cílí spíš na zákazníky z „mainstrea­mu“, „normální lidi, kteří přemýšlí o tom, co jedí“.  

Ostatně po těch letech, co se zdravou výživou zabývá, jí prý všechny snahy o škatulkování připadají úsměvné: „Dělit lidi na raw a neraw je úchylné. I když byste stokrát chtěli, nemůžete být stoprocentně raw. Pokud si věci nevyrábíte ze základních surovin sami doma, lehce se stane, že to, co považujete za raw, v téhle kvalitě vůbec není.“ Na rozdíl od bio totiž u raw produkce chybí jakákoliv oficiální certifikace, takže výrobci na obalech zhusta uvádějí něco, co úplně neodpovídá pravdě. „Prostě to tam nenapíšou, třeba zamlčí, že kešú oříšky, které použili, nejsou loupané za studena,“ říká Tereza. Ta přitom u svých vlastních výrobků na raw kvalitu striktně dbá, osobně například vybírá a opakovaně kontroluje dodavatele surovin po celém světě – a dobře si tedy uvědomuje, co a za jakou cenu lze připravit. To je třeba problém u kosmetiky, kterou u nás podle Terezy v raw kvalitě zatím prakticky nejde sehnat. Uchovat ji v použitelném stavu mimo lednici je totiž u většiny přípravků, snad kromě olejů, těžko představitelné.  

Protože Tereza Havrlandová chce oslovovat stále širší spektrum přemýšlivých zákazníků, mívají její výrobky formu toho, na co jsme u nás zvyklí. Proto kromě takových lahůdek, jako jsou proteinové směsi, řasy chlorella, mletý baobab nebo pikantní klíčky, mezi nimi najdete i zcela „mainstreamová“ pokušení jako čokoládu, chipsy či klobásky, vše ovšem z odpovídajících surovin. „Nehledejte v tom touhu tvářit se, že jde o něco jiného, jde jen o formu. Moje zkušenost je taková, že lidi k raw jídlu přistupují opatrně. Často nejsou schopni představit si, jak co jíst, tak se to snažím zjednodušit,“ vysvětluje mi Tereza, když se podivuji nad jejím novým hitem – raw klobáskou nominovanou ve Velké Británii na „Inovativní produkt roku“.

„Přeci jen jsme v Česku a už se mi stalo, že za mnou přišla paní s dotazem, kolikrát denně má užívat naše krekry. To je podle mě extrémní,“ vysvětluje s tím, že „ortodoxní raw komunita“, pokud je něco takového vůbec myslitelné, čítá v Česku formálně kolem třiceti tisíc příznivců, soudě alespoň podle počtu členů příslušných facebookových skupin. I kdyby to tak bylo, je to málo na to, aby se zaměřila pouze na ně, a Tereza navíc nemá pochyb o tom, že tohle číslo je nadnesené. „Je to nesmysl,“ říká.

Stejně tak ale podle ní neobstojí ani argument, že lidé, kteří se snaží stravovat raw, jedí nevyváženě. „Naopak, rawfoodisti si dost přesně hlídají, co a v jakém množství konzumují. Zkuste se ale zeptat někoho, kdo se stravuje ,typicky česky‘, kolik kalorií obsahoval jeho oběd a co přesně v něm bylo.“ Tady se v diskusích s Terezou dostáváte na tenký led, ona sama všechno studuje do nejmenších podrobností a má vyřešeno, co ano a co už ne. Už mnoho let se stravuje pouze raw a jeden čas prý byla natolik „militantní“, že odmítala pít jakoukoliv v civilizaci dostupnou vodu: prostě místo ní do jídelníčku zařadila obrovské množství ovoce, které ji obsahuje. Dnes už je podle svých slov daleko víc v klidu, takže třeba vodu pije běžnou, jen upravenou pomocí tzv. reverzní osmózy, filtrů odstraňujících chlor a jiné látky. (Tolerovat se prý ještě dá ještě tak voda z ledovce, pochopitelně dovážená, balená ve skle.) Pokud by někoho zajímalo, jestli si dá občas také nějaké konvenční jídlo, po chvilce dumání zmíní vařenou bramboru nebo grilovaný lilek. Ale tím její kompromisy tak nějak končí.

Tereza má prostě svoje přesvědčení a své zásady, kterých se drží. Určitě si nevybírá snadnou cestu, ale zároveň uznává, že všechno nejde dělat tak, jak by si přála. „Prostě se snažím o maximum, ale už se nehroutím z toho, když něco není ideální,“ říká a popisuje, proč má třeba mobil, který se snaží nepoužívat. Místo toho raději volá z pevné linky a v kancelářích nepoužívá wi-fi. Na zimu  pravidelně na tři měsíce přesouvá svou kancelář do Brazílie, kde se u oceá­nu věnuje svému oblíbenému kitesurfingu, a tam wi-fi má. „Stejně jako v Praze i tam pracuju osm hodin denně a se svými lidmi jsem v kontaktu přes Skype. Provoz firmy musím řešit každý den a technologie přitom beru jako nutné zlo.“ Jakož i cestování letadlem, kterého si ve svém byznysu užije nad hlavu.

Přesto, když se jí zeptáte, co by si přála změnit, zasní se: „Strašně ráda bych si někdy dopřála opravdovou dovolenou, prostě se sebrat a cestovat. Jen tak, bez povinností.“  Na den D, kdy se pustí do světa nazdařbůh, se už systematicky připravuje – pořídila si na to karavan a teď si dodělává řidičák na kamion.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama