Odpočinout si v Černobylu

25. dubna 2015

Vetřelec. Turista bloudí okolo rozestavěného jaderného bloku číslo 5. Dostat se do zóny jinak než s placeným průvodcem není snadné. Povolení může vydat jen ředitel zvláštního úřadu, který spadá pod ministerstvo pro mimořádné události. V samotné zóně je množství dalších stanovišť se závorami, potřebujete další a další razítka a povolení. Foto: Václav Vašků.

Černobyl stále nabízí víc otázek než odpovědí. Týkají se techniky, ekonomiky, politiky. Také přírodních věd, lidských práv, filozofie. A tamní „zakázaná zóna” přitahuje čím dál víc návštěvníků.

„V jedné vesnici necelé dva kilometry od zakázané zóny mám vyhlédnuté místo u řeky, kde je radiace obzvlášť nízká. V noci je tu magické ticho a hvězdy září až neuvěřitelně jasně. Je mi tu dobře,” říká fotograf Václav Vašků, který už deset let jezdí na Východ, kde se dlouhé dny potuluje v okolí havarované elektrárny Černobyl.

V době největší jaderné katastrofy v dějinách lidstva mu bylo čtyřiadvacet. Nyní se stal hlavním protagonistou filmu Prázdniny v Černobylu, který s ním natočil o generaci mladší filmař Petr Nesnídal.

„Jednou jsem se náhodou dostal k článku o černobylské havárii a zjistil, že o ní vlastně nic nevím,” vypráví začínající dokumentarista. Když pak zjistil, že se tam může s exkurzí dostat i obyčejný turista, začal o takovém výletu uvažovat. „A pak jsem na internetu našel web Václava Vašků, který v Černobylu už několikrát byl.”

Po stopách Stalkera

Výsledkem čtyř společných cest obou mužů na ukrajinsko-běloruské pomezí je film, který měl nyní premiéru a když vše dobře půjde, mohl by se vydat na cestu do českých škol. Bude zajímavé sledovat, jestli pětačtyřicetiminutové road-movie, z něhož netrčí žádné ostré postoje a je spíš plný nezodpovězených otázek a působivé atmosféry, dnešní studenty osloví. Zajímavé každopádně je, že na Ukrajině se ve vztahu k Černobylu začíná odehrávat něco nového: „Lidé mého věku o celé té tragédii vlastně nechtějí mluvit. Snaží se těm mučivým vzpomínkám spíše vyhýbat – podobně jako třeba generace, která si prošla válkou,” říká třiapadesátiletý fotograf Vašků, který tvrdí: “Současnou mládež mezi dvaceti a třiceti však Černobyl přitahuje, vidí v něm něco tajemného, nevyřčeného a přitom důležitého. Někteří třeba vyrůstali s otci, kteří v roce 1986 pomáhali likvidovat následky havárie, ale doma o tom pak nikdy neztratili slovo.”

Důležitou roli v aktuální vlně zájmu o Černobyl hraje i počítačová hra Stalker, které už propadly stovky tisíc dospívajících – zdaleka nejen na Ukrajině. „Vyvinula ji kyjevská softwarová firma a věrně zobrazuje Černobyl a jeho okolí včetně města Pripjať, nejbližších vesnic i třeba vlakového nádraží,” přibližuje Vašků a pokračuje: „Mnozí hráči se pak o víkendech převlékají do maskáčů a sní o tom, že proniknou do Zóny nejen on-line, ale i doopravdy. Některým se to podaří a pak se sem vracejí.” Proč? „Myslím, že je sem láká nějaké mystérium.” A jak současný boom souvisí s filmem Stalker, jenž vypráví o průvodci, který vodí zájemce do zakázané Zóny, a který Andrej Tarkovskij natočil už v roce 1979? „Svou roli podle mě hraje to, že se tohle dílo dodnes nepodařilo úplně rozklíčovat. Já osobně v něm vidím předtuchu Černobylu, podle mě Tarkovskij budoucí tragédii nějak vytušil.”

Podpořte Reportér sdílením článku