Odpočinout si v Černobylu

„V jedné vesnici necelé dva kilometry od zakázané zóny mám vyhlédnuté místo u řeky, kde je radiace obzvlášť nízká. V noci je tu magické ticho a hvězdy září až neuvěřitelně jasně. Je mi tu dobře,” říká fotograf Václav Vašků, který už deset let jezdí na Východ, kde se dlouhé dny potuluje v okolí havarované elektrárny Černobyl.

V době největší jaderné katastrofy v dějinách lidstva mu bylo čtyřiadvacet. Nyní se stal hlavním protagonistou filmu Prázdniny v Černobylu, který s ním natočil o generaci mladší filmař Petr Nesnídal.

„Jednou jsem se náhodou dostal k článku o černobylské havárii a zjistil, že o ní vlastně nic nevím,” vypráví začínající dokumentarista. Když pak zjistil, že se tam může s exkurzí dostat i obyčejný turista, začal o takovém výletu uvažovat. „A pak jsem na internetu našel web Václava Vašků, který v Černobylu už několikrát byl.”

Po stopách Stalkera

Výsledkem čtyř společných cest obou mužů na ukrajinsko-běloruské pomezí je film, který měl nyní premiéru a když vše dobře půjde, mohl by se vydat na cestu do českých škol. Bude zajímavé sledovat, jestli pětačtyřicetiminutové road-movie, z něhož netrčí žádné ostré postoje a je spíš plný nezodpovězených otázek a působivé atmosféry, dnešní studenty osloví. Zajímavé každopádně je, že na Ukrajině se ve vztahu k Černobylu začíná odehrávat něco nového: „Lidé mého věku o celé té tragédii vlastně nechtějí mluvit. Snaží se těm mučivým vzpomínkám spíše vyhýbat – podobně jako třeba generace, která si prošla válkou,” říká třiapadesátiletý fotograf Vašků, který tvrdí: “Současnou mládež mezi dvaceti a třiceti však Černobyl přitahuje, vidí v něm něco tajemného, nevyřčeného a přitom důležitého. Někteří třeba vyrůstali s otci, kteří v roce 1986 pomáhali likvidovat následky havárie, ale doma o tom pak nikdy neztratili slovo.”

Důležitou roli v aktuální vlně zájmu o Černobyl hraje i počítačová hra Stalker, které už propadly stovky tisíc dospívajících – zdaleka nejen na Ukrajině. „Vyvinula ji kyjevská softwarová firma a věrně zobrazuje Černobyl a jeho okolí včetně města Pripjať, nejbližších vesnic i třeba vlakového nádraží,” přibližuje Vašků a pokračuje: „Mnozí hráči se pak o víkendech převlékají do maskáčů a sní o tom, že proniknou do Zóny nejen on-line, ale i doopravdy. Některým se to podaří a pak se sem vracejí.” Proč? „Myslím, že je sem láká nějaké mystérium.” A jak současný boom souvisí s filmem Stalker, jenž vypráví o průvodci, který vodí zájemce do zakázané Zóny, a který Andrej Tarkovskij natočil už v roce 1979? „Svou roli podle mě hraje to, že se tohle dílo dodnes nepodařilo úplně rozklíčovat. Já osobně v něm vidím předtuchu Černobylu, podle mě Tarkovskij budoucí tragédii nějak vytušil.”

O zvědavce, dobrodruhy a snílky všeho druhu, kteří touží spatřit na vlastní oči bezprostřední okolí černobylské elektrárny, dnes rozhodně není nouze. Třicetikilometrovou zónu navštíví deset tisíc turistů ročně a nebýt přísné regulace, bylo by jich mnohem víc. Povolení k vjezdu může vydat jen ředitel zvláštního úřadu, který spadá pod ministerstvo pro mimořádné události. V samotné zóně je množství dalších stanovišť se závorami, kde návštěvník potřebuje další a další razítka a povolení. Toho využívají podnikavci, kteří nabízejí průvodcovské služby, celý ten postapokalyptický byznys je pro zdejší oblast zdrojem nezanedbatelných příjmů. “Zejména cizinci si rádi zaplatí si zájezd s cestovkou, aby se mohli vyfotit s maskou na obličeji před betonovým sarkofágem, pod nímž leží havarovaný reaktor bloku číslo čtyři. Pak se projdou po opuštěné Pripjati – městě, v němž kdysi žilo padesát tisíc lidí a dneska si ho příroda bere zpátky,” říká Vašků.

Jaký je to vzkaz?

Území zakázané zóny kdysi tvořilo sto vesnic a tři města, jen na ukrajinské části evakuované oblasti žilo 110 tisíc lidí. Dnes tu dožívají asi dvě stovky původních obyvatel, kteří se sem brzy po výbuchu na vlastní riziko vrátili. Postupně vymírají. Zato přírodovědci zde prožívají svůj sen: mohou pozorovat návrat mnoha už takřka neexistujících či jinak vzácných rostlin a živočichů. Před lety se tu objevili vlci, vloni zde byl po sto letech spatřen medvěd. Roste tu až nepředstavitelné množství hub, vykazují však stále mimořádné hodnoty radiace.

Momentálně probíhají protesty proti záměru podnikatele, který na hranici zóny dokončuje výtopnu na biomasu. Místní lidé se obávají, že při spalování stromů z okolí havarovaného reaktoru bude vznikat vysoce nebezpečný odpad v podobě popela a i kouř z výtopny může způsobovat další zdravotní potíže.

Přímo u elektrárny pokračuje budování monstrózního sarkofágu (257 metrů x 164 metrů, výška 110 metrů), který má překrýt havarovaný reaktor a nahradit dosluhující kryt z roku 1986. Bude stát minimálně miliardu eur, dokončen má být v roce 2017, měl by vydržet sto let. Finančně na něj přispělo třicet zemí včetně Česka (2,6 miliónu eur), ale jak je u podobných projektů obvyklé, stavba se neustále prodražuje. Montáž probíhá několik stovek metrů od zničeného bloku, aby se snížil dopad radioaktivního záření na dělníky.

Není divu, že Černobyl nepřestává určitý druh lidí fascinovat: „Pořád nemůžu přijít na kloub tomu, jaký vzkaz v tom máme vidět,“ říká Václav Vašků, který se sem opakovaně a rád vrací. Současně přiznává i jednu praktickou motivaci: „Mám dvě malé děti a občas si potřebuju odpočinout od rodiny.“

Rozsáhlou fotoreportáž Václava Vašků s názvem Prázdniny v Černobylu najdete v galerii.