K moři prostě pojedeme!

Ve dvě ráno je na pražském letišti živo jako v poledne, možná ještě víc. Před patnácti minutami odletěl charter do Hurghady, na 4:05 jsou naplánovány tři spoje, jejichž cílem jsou řecký ostrov Karpathos, bulharský přístav Burgas a kyperská Larnaca. O půl hodiny později odlétají Samos, Rhodos a Kos, okolo páté následují Antalya, Heraklion a Fira na Santorini. Ranní frmol dovrší Zakynthos v 5:15.

„Dovolené pro nás představují plnější režim, protože se létá v blocích,“ říká Alena Galertová, jejíž pozice se jmenuje „supervizor check-in“. Má na dohled odbavení cestujících v odletové hale, ručí za hladký provoz jednoho sektoru přepážek, kterých bývá kolem dvaceti. 

Nejčastější brzdou v této fázi je obsah zavazadel mířících do nákladového prostoru: „V podpalubí nesmí být lithiové baterie, takže žádné notebooky, tablety, elektronické cigarety ani powerbanky. To všechno patří do příručního zavazadla, protože kdyby baterie začaly hořet, na palubě se dají uhasit. V nákladním prostoru by to byl větší malér,“ říká bývalá sedmibojařka, která vystudovala kriminologii v americkém Kentucky.

Právě zpětné vyvolávání turistů kvůli elektronice může způsobit zpoždění, které se těžko dohání. „Cestující se  dušuje, že tam nic takového nemá, a pak si vzpomene, že vlastně ano. Takže nastane nervózní přehrabování a atmosféra houstne,“ přibližuje Alena Galertová.

 

Vzhůru na Sluňák

„Ani jsme nešli spát,“ říkají manželé Kočkovi, kteří míří do Burgasu. Za týdenní all inclusive pobyt ve čtyřhvězdičkovém hotelu na Slunečném pobřeží zaplatili 6 900 korun za jednoho. „Říkali jsme si, že poletíme kamkoli, důležitý byl termín a samozřejmě i cena,“ přibližují své rozhodování. „Líbilo se nám, že je to od pátku do pátku, takže to zabere jeden víkend. Stihneme tak kamarádovy padesátiny i druhé narozeniny vnoučete,“ upřesňuje paní Hana. „Koupili jsme zájezd před třemi dny, takže je to taková sranda akce,“ dodává manžel Josef.

Po Evropě prý byli skoro všude, v Bulharsku dokonce desetkrát. „Vloni jsme vyzkoušeli Egypt, chtěli jsme tam i letos, ale všechny lasty byly vyprodané.“ Na co se Kočkovi nejvíc těší? „Vypnout a odpočinout si,“ shodují se. Vzhledem k ceně jsou smířeni i s tím, že jejich hotel je až v třetí řadě od pláže. „Tak se k moři trochu projdeme, no bóže,“ směje se paní Kočková. Její muž doplňuje: „Za letenku, ubytování i jídlo platíme tisícovku na den. Za takové peníze bychom nepořídili ani týden se snídaní na Lipně.“

 

Ke „Sluňáku“, jak Kočkovi říkají bulharskému letovisku, je váže i nostalgie. „Jezdili tam už rodiče, takže jsme jim před časem nechali udělat film ze starých fotek a s písničkou od Špinarky.“ (Věra Špinarová nazpívala v roce 1977 pod názvem Slunečné pobřeží remake skladby Knowing Me, Knowing You od skupiny ABBA.) Hana Kočková pokračuje: „Ale nechceme se jen válet na pláži. Vezmeme bágl a pojedeme se někam podívat, viď?“ obrátí se na muže. „Možná budeme zase čekat tři hodiny na autobus, ale to nás nerozhodí.“

Zavzpomínat si v Bulharsku na staré časy se chystají i manželé Machatí z Karlových Varů. „Byli jsme tam v roce 1989 na svatební cestě. Jeli jsme vlakem, lehátkové kupé bylo prodané třikrát, takže nás rozstrkali po vagonech a spali jsme každý jinde,“ rozchechtá se Miloslav Machatý. Novomanželé tehdy prošli za deset dní s krosnami na zádech pohoří Rila. „Pak jsme sklouzli k moři, bylo to hezký,“ usmívá se Blanka Machatá.

Ve srovnání s těmi, kdo zájezd koupili na poslední chvíli, zaplatili Machatí dvojnásobek: třicet tisíc korun pro dva. Nelámou si s tím ale příliš hlavu. „Co naděláme, vybírali jsme už na konci zimy, abychom měli jistotu,“ říká pan Machatý. Jejich známá, která pochází z Bulharska, jim doporučila městečko Sozopol. „Možná si půjčíme auto nebo motorku a vyrazíme aspoň trochu po okolí. Hlavně si ale chceme odpočinout.“

Na léto plánuje dvojice ještě jeden návrat proti proudu času, a sice na Slovensko. „Strávili jsme tam své první společné prázdniny, když nám bylo šestnáct – s batohem a se stanem. Letos bereme motorku. Tam pojedeme autovlakem, abychom se nemuseli hnát na mašině přes celou republiku, zpáteční cestu pojedeme na etapy se zastávkami,“ říká Miloslav Machatý. Jeho žena dodá: „Máme letos takové retro prázdniny.“

 

Kdo sundá slimáka

Obvyklou komplikací už na přepážce v odletové hale bývají propadlé či jinak neplatné doklady (například si omylem vezmete v šuplíku pas jiného člena rodiny, který s vámi neletí), případně dohadování o nadváze. „Ale no tak, vždyť je to jenom šest kilo navíc,“ přibližuje Alena Galertová z check-inu obvyklou hlášku. Zažívá i delikátnější chvilky: „Přišla paní a prý: Slečno, já se moc omlouvám, ale leze mi po kufru slimák. A chtěla, abych ho sundala. Následoval pětiminutový rozhovor, kdo z nás slimáka odstraní a jak to udělat.“

Přesouváme se na bezpečnostní kontrolu. „Důležité je, aby cestující přicházeli opravdu alespoň dvě hodiny před odletem,“ říká vedoucí zdejšího stanoviště Kryštof Nechodom. „Takže nepodceňovat včasný příchod. Čím dřív tady jste, tím pro vás bude celá procedura plynulejší a pohodovější. Když přijdete jen hodinu před odletem a vznikne nějaký incident, který všechno pozdrží, nemusíte svoje letadlo stihnout,“ říká devětadvacetiletý muž, který na letišti začínal v taxislužbě.

Odbavování dovolenkářů prý obnáší některá specifika. „Potřebují častěji asistenci než někdo, kdo létá dvakrát týdně do Bruselu. Nejsou tak zběhlí v procesech a zapomínají se správně připravit,“ říká Kryštof Nechodom, který si v předchozích letech prošel všemi pozicemi bezpečnostní kontroly. Historky, které může dát k dobru, prý ale bohužel nejsou vtipné. „Cestující prohlásí, že má u sebe výbušninu. Jakože haha, sranda. Jenomže v momentě, když tohle řekne, musíme aktivovat příslušná opatření: zastaví se celé odbavení, přijdou policajti, uzavře se prostor, vyklidí se určitý perimetr. Cestující nestihnou svoje letadlo, zpozdí se i další lety, je to nepříjemná situace pro všechny.“

Konfrontační chvíle zažívá bezpečnostní personál i při dohadování o objemu tekutiny, kterou si cestující může vzít s sebou na palubu. „Častá mýlka je, že při limitu sto mililitrů si můžu přinést půllitrovou flašku, ve které bude jen to jedno deci. Ale pravidlo zní, že ani objem obalu nesmí přesáhnout sto mililitrů. Na druhou stranu, když někdo potřebuje vodu pro malé dítě nebo na zapití léků, není problém zkontrolovat, jestli nejde o chemikálii či hořlavinu, a umožnit mu vzít si lahvičku na palubu.“

Novinkou je zpoplatnění úschovy věcí, které do letadla za žádnou cenu nesmí, což jsou například nože či jiné ostré předměty. „Chápu, že může jít o památeční věc, existují i další důvody, proč se toho cestující nechce vzdát. Na druhou stranu se stávalo, že si tady někdo chtěl uschovat třeba poloprázdný šampon – s tím, že k němu má citový vztah. Neumím mu v tu chvíli dokázat, že si vymýšlí a že si to už nikdy nevyzvedne.“ Teď stojí úschova stovku za den a počet uložení prý řádově poklesl.

 

S drinkem na terase

Zažíváme nejlepší sezonu za dlouhé roky, hlásí nejedna cestovní kancelář. Pro pořádek dodejme, že zamrznutí turistického ruchu za pandemie koronaviru přežilo zhruba šest set cestovek z původních 850, takže dochází rovněž k převzetí klientů konkurencí. I tak se ale zdá, že covidová deprese je pryč.

Jednou z tradičních cestovek je společnost Greece Tours, která byla založena v květnu 1990. „Začínali jsme poznávacími okruhy pro generaci lidí, kteří chtěli vidět památky, o kterých si do té doby jenom četli – Delfy, Atény…“ říká majitelka Antula Panaci. „Pak přišla lavina zájezdů k moři, kdy všichni chtěli na pláž a neřešili skoro nic ostatního.“

Jak cestovních kanceláří přibývalo, přituhoval boj o místo na slunci. „Rozhodli jsme se vsadit na kvalitu, protože v segmentu levných zájezdů bylo narváno a neuměli jsme se přetahovat s cestovkami, které nabízely týden na Santorini za 4 900 korun, jen letenka stála pět tisíc,“ dává paní Panaci příklad. Výhodou byla znalost prostředí: ona i její manžel se narodili v Česku řeckým rodičům, v domovině předků mají řadu příbuzných.

„Začali jsme hledat menší a lepší hotely, kam nepřijede autobus plný Čechů. Tomu odpovídala cena a postupně se nám vyprofilovala klientela, které se zamlouvá strávit dovolenou v kosmopolitním prostředí mezi zajímavými lidmi,“ říká Antula Panaci. Takové zájezdy stojí u Greece Tours až dvě stě tisíc korun.

Součástí dovolené tohoto typu nebývá žádný delegát. „Naši klienti mají kontakt přímo na nás. Sami jim napíšeme, jak jsou spokojeni a jestli něco nepotřebují, oni nám pošlou fotku, jak sedí s drinkem na terase. „Samostatnost českých lidí se v tomto směru posunula. Na místě si většinou půjčí auto a nepotřebují organizované výlety, při kterých jim někdo vykládá, co je nalevo a co napravo, na někoho se pořád čeká a kladou se úmorné dotazy.“

Čím dál běžnější jsou speciální požadavky. „Když si klient přeje tvrdší nebo měkčí polštáře nebo saténové povlečení, má je mít,“ říká Antula Panaci. Proč může být dovolená s cestovkou výhodná, dokumentuje i tímto příběhem: „V hotelu udělali akci s Teslou, nabízeli pronájem elektrovozu na jeden den zdarma. Jenomže bylo nutné si to včas zarezervovat, což málokdo předem věděl. Naši klienti takové informaci dostávají.“

 

Na co šetřit?

„Ještě jednou krásné dobré ráno. Mé jméno je Markéta a jsem vedoucí kabiny,“ zní hlas v palubních reproduktorech. Z Prahy do Burgasu, který leží necelých sto kilometrů od tureckých hranic, poletíme překvapivě krátkou dobu: hodinu a padesát čtyři minuty.

Některé cestující není radno oslovovat: ruce, nohy i hlasivky mají zaměstnané udržováním svých dětí v jakžtakž přepravitelném stavu. „Nehádejte se! Nejdřív půjde k okýnku Adélka a pak se s Kubou vystřídáte,“ zavelí maminka dvou předškoláků na sedadlech přes uličku.

Mým sousedem je pan Flek z pražského Braníka. „V Bulharsku jsem byl poprvé v srpnu 1968. Měli jsme se zrovna vracet, když přišla zpráva, že nás zabrali Rusáci,“ říká osmasedmdesátiletý muž – v době sovětské invaze mu bylo třiadvacet. „Tak jsme si to protáhli o dva týdny, protože se nám nechtělo zpátky.“

Pan Flek míří do Bulharska s manželkou, která sedí u okénka, takže nás v hluku motorů neslyší. Povídáme si tedy ve dvou. „Jezdíme na dovolený rádi, pořád nás to baví. Byli jsme na Menorce, Ibize, Mallorce… Doháníme, co nám za totálu upírali,“ říká strojař, který v osmdesátých letech strávil téměř rok na montážích rafinerie v irácké Basře.

Rád by se prý podíval i do exotičtějších zemí, jako je například Thajsko, ale bojí se dlouhého letu i únavných přesunů na místě. V Bulharsku byli Flekovi už vloni – prý na zkoušku. „Většinu dní nám propršelo, tak si chceme spravit chuť, protože jinak se nám tam docela líbilo.“

Manželé Flekovi se těší na procházky historickým centrem města Nesebar, kam z jejich hotelu jezdí městská linka (jak vědí od loňska), a hlavně na moře. „Bohužel je tam písek a já mám radši kamínky, ale co už. Vykoupeme se, odpočineme si, najíme se,“ říká pan Flek. „Chceme prostě vypnout.“

Zájezd kupovali Flekovi před dvěma měsíci a za pobyt all inclusive zaplatili dvanáct tisíc za jednoho. „Před chvílí jsme o tom se ženou mluvili, že je trochu divný cestovat společně s lidmi, kteří za totéž dali polovinu. Ale na druhou stranu: na co šetřit, v našem věku?“

 

Balkánské hity

Jede Kudrna okolo Brna… Tato lidová písnička se stala základem mytologie vzniklé okolo brněnského dobrodruha Vildy Dvořáka, který už před rokem 1989 pořádal pro kamarády výpravy do hor a dalších končin, kam se tehdy smělo. Po revoluci založil Cestovní kancelář Kudrna, která organizuje pěší, cyklistické, lyžařské, vodácké a další adrenalinové zájezdy takřka do celého světa.

„Je to pro nás naprosto extrémní sezona, nejlepší za celých třicet let naší existence,“ hlásí marketingový ředitel Míra Turák. „Navíc se úplně otočil trend, který nás trápil v posledních letech, kdy si lidé kupovali zájezdy na poslední chvíli. Letošek je i v tomhle směru unikátní, objednávky přicházejí o dva tři měsíce dřív než třeba vloni. Jako kdyby vypukla panika, že bude všechno vyprodané.“

S Kudrnou do světa se vydávají lidé všech generací a různého rozpoložení. „U všech už nějakou dobu pozorujeme příklon k většímu pohodlí. Přes den jsou ochotni se fyzicky zničit, ale večer chtějí sprchu a postel a rádi si za to připlatí. Moc nás to netěší, tradiční styl našeho cestování je jiný.“ Dřív si většina zájezdů s Kudrnou vystačila se stany a spacáky, takových výprav ubývá. „Je to i tím, že tenhle typ lidí může dnes bez problémů cestovat individuálně. Zařídit si dopravu a ubytování pomocí aplikací není problém, jazykově jsou také vybavení, nemají strach vydat se do neznáma. Nechceme je ale ztratit a nepřestáváme vymýšlet lahůdky. Jsme přesvědčeni, že při cestování jde v první řadě o zážitky, a ty umíme.“

Patrný je i příklon k letecké přepravě na úkor autobusů a také rozprostření dovolených do celého roku. „Ještě kolem roku 2000 mimo léto skoro nikdo nejezdil, nanejvýš v zimě na lyže. Dnes už je sezona v podstatě nepřetržitá,“ říká Míra Turák. Přispívá k tomu možnost zůstávat i na cestách online. „S námi čas na práci moc není, snažíme se dávat lidi dohromady, aby ta dovolená za něco stála. Ale vyřídit maily samozřejmě jde.“

S největším předstihem se u Kudrnů prodávají zájezdy do Nepálu a dalších vzdálenějších destinací. Spolehlivými hity jsou tradičně Albánie a vůbec Balkán, na který dotírají Madeira, Azory i pevninské Portugalsko. Velký zájem je rovněž o letošní novinku, což je pěší putování ve stopě svatojakubské cesty z Bragy do Santiaga de Compostela, stoupá i obliba dálkových přechodů hor.

 

Nemuset vařit

Přistáváme v Burgasu. V Česku je sedm ráno, v Bulharsku o hodinu víc. V příletové hale se řadí do fronty u pultíku s cedulkou Čedok i dvojice s kočárkem, ve kterém spí dítě. „S cestovkou jedu poprvé v životě,“ říká Dorota Merannage, zatímco její muž zjišťuje podrobnosti ohledně transferu z letiště do hotelu. „David je ze Srí Lanky a vyrůstal u oceánu. Teď žádné moře pět let neviděl, tak už to nemohl vydržet,“ usmívá se paní Merannage, která pracuje jako zdravotní sestra v jedné z pražských nemocnic.

Zájezd pro tři je stál dohromady dvacet tisíc. „Letěli bychom kamkoli, ale tohle bylo nejlevnější, kupovali jsme předevčírem.“ Na co se maminka osmnáctiměsíčního Eliáše nejvíc těší? „Že nebudu muset vařit a uklízet. A že si uděláme společné fotky u moře.“

Před letištěm stojí několik autokarů, které mají Čechy rozvézt do hotelů na pobřeží, ale je zbytečné spěchat. Mezitím totiž ještě přistávají letadla z Gdaňsku a z Katovic, na jejichž osazenstvo je třeba počkat. Cestovní kancelář Čedok se před čtyřmi lety stala součástí polské společnosti Itaka, takže zájezdy vznikají v česko-polské kooperaci. „Vloni jsme se koupali už před polednem. Tak uvidíme, jak to zvládnou letos,“ vyměňují si zkušenosti Češi vycházející z letištní haly. Venkovní teploměr ukazuje jedenadvacet stupňů.

 

Zážitky a wellness

Aspoň čtyřhvězdičkový hotel, all inclusive, hned u pláže… Taková jsou přání naprosté většiny klientů cestovní kanceláře Čedok, kteří si pořizují zájezd k moři.

„Velká je i poptávka po zážitcích – ať už jde o výlety, gastronomii, nějaký ten adrenalin, nebo kulturní či sportovní festivaly přímo v destinacích,“ pokračuje mluvčí nejstarší tuzemské cestovky Kateřina Pavlíková. Zájem je i o dětské kluby čili místa, kde se vám někdo dočasně postará o ratolesti, stejně jako o adults only hotely, kde se zase můžete spolehnout, že na žádné dítě vůbec nenarazíte. Přednost dávají Češi i ubytování, které nabízí různé služby typu wellness, velmi žádané jsou infinity bazény.

„Čím dál častěji naši klienti využívají také možnosti využít letištní salonek nebo vybrat si sedadla na palubě, případně chtějí najít vhodnější termín odletu i příletu nějakou z pravidelných linek,“ říká Kateřina Pavlíková. „Úspěch mají rovněž méně obvyklé destinace a novinky, kam ještě tolik turistů nejezdí,“ dodává. Díky zmíněné fúzi s polským gigantem dokáže Čedok poslední dobou dosáhnout na velmi výhodné ceny hotelů i letenek, což je trnem v oku konkurenci, která nemůže nabízet srovnatelné slevy, ani kdyby se rozkrájela.

Čedok pravděpodobně převzal značnou část klientů po zkrachovalé cestovce Firo-tour, i to může být jeden z důvodů, že vykázal za první čtvrtletí letošního roku nárůst předprodejů o více než 120 procent oproti loňsku. „Nabídka last minute je velmi omezená a mohou ji využít hlavně velmi flexibilní cestovatelé. Spíše zaznamenáváme nárůst first minute rezervací,“ říká Kateřina Pavlíková a dodává: „Už nyní nám rychle naskakují objednávky na zimní sezonu 2023/24, některé termíny zájezdů do exotiky typu Dominikánská republika nebo Thajsko mohou být brzy zaplněné.“

Narůstajícímu zájmu pomáhají rovněž regionální letiště – k Ostravě, Brnu, Pardubicím a Karlovým Varům přibudou brzy České Budějovice.

 

Termínová alchymie

Na zpáteční cestu z Burgasu se letadlo vydává ve 13:48, okolo poledne se scházejí u odbavení první pasažéři. Jsou mezi nimi i Blanka Valachová a Jaroslav Šerc – zdravotní sestra a výpravčí z Ústí nad Labem. Týdenní pobyt v hotelu Paradise Beach u městečka Sveti Vlas, za který zaplatili dohromady třicet tisíc, si pochvalují.

„Měli jsme ultra all inclusive, takže bary i bufety byly v provozu skoro nonstop. A přestože slibovali gratis alkohol jenom v případě bulharských nápojů, nakonec byly k dispozici i dražší značky. Takže jsem mohla u bazénu popíjet svoje oblíbený martini bianco s citronem, což prostě nemělo chybu,“ říká paní Valachová.

Patnáct tisíc korun za týden pro jednoho zaplatili také manželé Kulišanovi z Plzně. „Kupovali jsme už na jaře, takže jsme nedosáhli na žádnou další slevu. V našem případě to jinak ani nešlo: těžko si představit, že bych ve středu přišel za šéfem a oznámil mu, že v pátek mizíme,“ říká Stanislav Kulišan, který je zaměstnaný jako úředník.

„Máme něco naspořeno, tak proč si to nedopřát. A vidím, že nás takových není málo,“ říká Irena Kulišanová, která pracuje na oddělení občanských průkazů a cestovních dokladů. „Jak vypuknou dovolený, máme u přepážek dennodenně návaly, jak si lidi zařizujou papíry na poslední chvíli, aby mohli vycestovat.“

Last minute si nemohla dovolit ani Eva Kamzíková. „Musím se podřídit tomu, jaký dostanu termín v práci. Přednost mají rodiče s dětmi, na mě zbývá červen nebo září,“ vysvětluje. S partnerem Petrem pořizovali zájezd v lednu a vyšel je také na patnáct tisíc pro jednoho. „Bylo to fajn, dělali jsme si výlety, nezklamalo nás to.“

Mezi cestujícími je i několik rodin s dětmi. Když nastupujeme do letištního autobusu, který nás má dovézt ke schůdkům pod letadlo, asi tříletý chlapeček propukne v pláč: „To není letadlo!“ vzlyká, a přestože mu rodiče ukazují okřídlený stroj v dálce, není k utišení. „Ale já chci letět letadlem, ne autobusem!“ zalyká se.

 

Hurá do Jemenu!

Enormní zájem Čechů o cestování zaznamenává také arabistka Lenka Hrabalová, která pořádá komorní zájezdy především do zemí Blízkého východu. Například týden v Sýrii vyjde na šedesát tisíc, dlouho zapovězený Jemen stojí ještě o čtyřicet tisíc víc.

„Jde o malé skupiny pěti až jedenácti lidí, kterým nabízím, že jim budu týden v kuse vyprávět o životě místních lidí, dozvědí se spoustu věcí o tradicích, kultuře, historii, architektuře i současných poměrech. Obcházíme také kavárničky a čajovničky, povídáme si tam s lidmi, dokážu klientům vysvětlit, co se kolem nich právě děje. Dostaneme se i přímo do domácností k rodinám, které znám už delší dobu,“ přibližuje výjimečnost svých zájezdů orientalistka ovládající vedle arabštiny i perštinu.

Důvodem vyšší ceny jsou i opatření, která provázejí cesty Evropanů zejména po Jemenu. „Musím zařídit bezpečnostní prověrky, každý den nás taky doprovázejí tři chlapi v uniformách s kalašnikovem. Sice od rána žvýkají kát (rostlina kata jedlá obsahuje alkaloid, jehož účinky jsou podobné amfetaminu – pozn. red.) a odpoledne už jsou úplně sjetí. Bez nich se to ale neobejde a samozřejmě se jim musí platit,“ vypráví Lenka Hrabalová. Čechy vozí třeba i do zaprášené a chudé Mauretánie, kde jim nabízí mnohahodinovou cestu po železnici na korbách otevřených nákladních vagonů.

Ukazuje se, že touha některých Čechů podívat se do neznámých a dlouho nepřístupných zemí je velká. A dávají za to nemalé peníze, byť cesta po vlastní ose by byla levnější. „Dokážu ušetřit spoustu nervů při vyřizování nejrůznějších povolení, navíc se mnou máte jistotu, že nás místní nevypečou,“ říká cestovatelka, která tráví v zahraničí osm měsíců v roce. „Těší mě i to, když můžu našincům ukázat, že Blízký východ nebo saharská Afrika nejsou jenom války a špína.“

 

V devět v posteli

Mou sousedkou na zpáteční cestě z Burgasu je dáma v zářivě žlutých šatech se žlutě namalovanými nehty. Pochválím jí sladěný outfit. „No jo, já si na tohle potrpím. Manžel vždycky nadává, kolik mám s sebou hader, ale podle mě to k dovolené patří,“ dostane se mi vysvětlení a jedné informace navíc: „Na každej den mám jiný plavky.“

Dvojice z Horního Slavkova kupovala zájezd na konci zimy, zaplatili devět tisíc na jednoho. „Nechtěli jsme all inclusive, rádi se chodíme najíst mimo hotel,“ vysvětluje hovorná žena, ze které se mi už nechce mámit jméno a vysvětlovat, že jsem novinář. „Jídlo nás ale trochu zklamalo. Většinou bylo studený a nesedí nám to jejich koření – čubrica.“ Oba manželé jsou v důchodu, oba pracovali jako kuchaři – paní si ještě občas vezme směnu v karlovarském hotelu Pyramida. Na dovolenou jezdí třikrát až čtyřikrát ročně. „Já bych si to dopřála i častěji, ale manžel nechce. Navíc máme doma pejska.“ Letos chtějí penzisté z Karlovarska stihnout ještě Řecko a Tunisko. „Egypt manžel zavrhnul, čtyři hodiny v letadle už mu nedělá dobře, navíc je tam příšernej žár.“

V Bulharsku se ocitli těsně před zahájením sezony a bylo to prý znát. „V hotelu pro dvě stě lidí nás bylo patnáct, většina podniků se teprve chystala na otevření, moře nic moc. Nám to ale nevadilo. Přes den jsme byli u bazénu, večer jsme koukli na nějakej seriál nebo hráli hry na mobilu. Pak jsem si dala na balkoně cigárko a v devět jsme byli v posteli.“

 

Kdykoli kamkoli

Mezi důvody, které stojí za zvýšeným zájmem o zájezdy všeho druhu, lze zmínit odloženou spotřebu a hlad po cestování – obojí lze přičíst covidové epidemii. Mezi dalšími příčinami může být také inflace, jíž jsme v posledních měsících byli svědky – než se dívat, jak úspory požírá zdražování, mnohým přijde rozumnější peníze utratit. V úvahu připadají i další příčiny...

„Je vidět, že není málo těch, kdo si za uplynulé dekády vydělali poměrně dost peněz. Zároveň už něco procestovali, takže mají zkušenosti a dost jasné představy o tom, co všechno mohou chtít a vyžadovat,“ říká Antula Panaci z Greece Tours a dodává: „Navíc nejsou odkázáni na tři týdny dovolené, mohou odjet v podstatě kdykoli na libovolnou dobu – zvykli si, že se dá pracovat takřka odkudkoli.“

Stále častější jsou vícegenerační dovolené, při kterých se schází celá rodina – od prarodičů po vnoučata. „Takové zájezdy se kupují ve velkém předstihu, třeba už na podzim. Naši klienti říkají, že je to takřka jediná možnost, jak strávit čas společně. Jinak se prý v průběhu roku sejdou jen při nějakých narozeninách či pohřbu, případně při odkládání a vyzvedávání dětí. Platí to obvykle prarodiče,“ popisuje svoji zkušenost Antula Panaci. Někdy ale prý zase naopak mladí koupí zájezd „svým“ seniorům. „Věří, že jim tím dodají životní motivaci. Že se na něco budou těšit, zajdou si na preventivní vyšetření, koupí si nové oblečení. Prostě taková výzva, že to ještě dají.“

Zvyšujícím se životním standardem si vysvětluje ochotu utrácet za cestování rovněž arabistka Lenka Hrabalová. „Mám mezi klienty i důchodce, kteří si třeba řeknou, že chtějí navštívit všechny země světa. Další skupinou jsou rentiéři, kteří rádi cestují, a jakmile se otevře něco tak šíleného, jako je Jemen, jsou schopni zrušit jiné naplánované cesty a vyrazit na Sokotru (souostroví u Jemenu – pozn. red.).“

Jsou ovšem i nadšenci, kteří na podobnou cestu šetří třeba dva roky. „Typově to bývají hlavně single ženy. Přijde mi, že jsou v tohle směru aktivnější než jejich vrstevníci, hlavně chlapi po padesátce jako kdyby zlenivěli a nikam se jim už nechtělo,“ říká cestovatelka z Olomouce. Někdy prý i provdaná matka od dospělých dětí nechá manžela doma a vyrazí do neznáma.

 

Potlesk na palubě

Hladké přistání na lince Burgas–Praha provází potlesk cestujících. Následuje úleva, že nemusíme čekat na letištní autobus a můžeme vystoupit „chobotem“ rovnou do haly.

„Přeprava autobusem po ploše vychází přepravce paradoxně dráž, než když využije nástupní můstek – už proto, že to zaměstná víc lidí,“ vysvětluje Vojtěch Šalanda, vedoucí směny centrálního dispečinku společnosti Czech Airlines Handling.

Následuje výklad, z něhož vyplývá, že některá letadla mají jen pětadvacet až třicet minut mezi okamžikem, kdy se zastaví a zase se rozjedou. A mezi to se musí pochopitelně vejít vyložení cestujících a jejich zavazadel i naložení nových pasažérů a jejich bagáže.

„Autobusy umožňují rychlejší výměnu lidí. Míjejí se vlastně už na ploše, takže nemusíme čekat, až všichni do posledního projdou nástupním můstkem,“ vysvětluje Vojtěch Šalanda. Další časová úspora vzniká například tím, že letadlo od nástupního můstku nemusí odtlačovat „push back“, což je speciální vehikl právě pro tento úkol.

Procedura, která se odehrává nyní, se nazývá ramp control a personál tvoří „rampíři“. „Zajišťují připojení pozemního zdroje, zašpalkování letadla, náklad, úklid, catering, palivo, komunikaci s gejtem, check-inem i posádkou,“ přibližuje dispečer. Na letišti pracuje od devatenácti let a byla to prý jasná volba: „Táta pilot, máma v obchodním úseku, brácha v dispečinku, ségra letuška, její muž taky pilotuje, děda tady kdysi řediteloval. Takže jsem to měl od malička na talíři, a když jsme se sešli u večeře, máma říkala, že začíná brífink.“ Což je právě termín pro komunikaci dispečinku s posádkou.

Mohou provoz v této fázi nějak zkomplikovat cestující? „Když se odbaví, ale nepřijdou včas k odletu, ať už z jakýchkoliv důvodů. My musíme najít a vyložit jejich zavazadlo, což může způsobit zpoždění třeba dvacet minut. To už je velký průšvih – jak kvůli navazujícímu provozu, kdy na ploše čekají další letadla, tak vzhledem k finanční ztrátě pro přepravce. A musíme přeskládat personál, což je pokaždé velká křížovka.“

 

Víc než dřív

Čekáme, až se rozjedou pásy se zavazadly.

„Rozhodovala cena a aby to bylo u pláže. A aby to byl krátký let,“ říká Hana Hoffmannová, která dovolenou v Bulharsku absolvovala se svou osmdesátiletou maminkou a jejími dvěma kamarádkami. Pracuje jako šéfredaktorka časopisu dTest, který se věnuje spotřebitelským expertizám, a tak její pohled může posloužit i jako stručná recenze služeb cestovní kanceláře.

„Trochu mi vadilo, že jsme na místě dostali jen minimální informace. Přivezli nás do hotelu, kde jsme se dozvěděli, že delegátka je nemocná, a pokud něco potřebujeme, ať jdeme do vedlejšího hotelu, kde je jiná delegátka,“ popisuje svoji zkušenost. Ani při domlouvání organizovaných výletů se prý nesetkala s přílišnou ochotou. „Cítila jsem, že nějaké chuděře přidělávám práci. Nakonec jsme na autobus čekali přes dvě hodiny, protože se prý porouchalo kolo, o to kratší pak byla prohlídka města.“ Navíc prý v hotelu nefungovala wi-fi. „Vzala jsem si s sebou práci, ale nic z toho nebylo. Asi znamení shůry, že mám odpočívat.“ Dovolená nicméně splnila účel a tím bylo dopřát týden u moře mamince a její partě. „Mám hodnou dceru, že jo,“ zazní jako potvrzení.

Hana Hoffmannová se nyní chystá na prázdniny s mužem a dětmi na Maledivy, kterou zařizuje na vlastní pěst, jak je zvyklá. „Jindy mě to baví, ale letos jsem byla až vzteklá, o kolik podražila většina letů.“ Přesto si ani prodejci letenek nemohou stěžovat: oproti loňsku hlásí až padesátiprocentní nárůst, pokořena letos zřejmě mohou být i čísla z předcovidového roku 2019.“