Samorost Segrado

14. září 2014

Jan Trnka

Téměř šedesátiletý šansoniér František Segrado přichází s debutovým albem a první posluchači se shodují, že je to jedna z nejlepších domácích nahrávek roku. Zpěváka představuje autor jeho textů.

Dály se na Valašsku za těch lednových mrazů roku 1955 zvláštní věci; připomínaly znamení.

Po kopcích se zelenalo: na zdraví právě narozeného Františka Segrada se připíjelo tak dlouho, až zbyla jen „zelená“. Ta za mimořádného času zjevně dokázala vzdorovat i jinak nekompromisním zákonům urologie: ještě po letech Františka zastavovali (a ti s nejtužšími kořínky dodnes zastavují) tehdejší pijáci, kteří dosvědčují, že do padlého sněhu si ulevovali proudy zelenějšími, než jsou v létě sinice vod přehradní nádrže Bystřička.

Segrado nezní jako valašské příjmení a také jím není: rod založil kamenický mistr Antonio Segrado, který na stavbu Bystřičky, jedné z prvních kamenných hrází ve střední Evropě, přijel na začátku 20. století pracovat až z italského Udine. Oženil se. Jako Rakousku-Uhersku nepřátelský Ital se za války nesměl vrátit domů, a tak i proto manželé zůstali. Zplodili tři syny. A pak, mlád třicet pět let, signor Antonio umřel na kamenickou silikózu.

Vdově dal stát nabídku: buď vdovský důchod, nebo hospodu ve vsi s pěkným jménem Jablůnka. Vzhledem k tomu, že k hospodě patřila i kuželna, vdova zvolila druhou možnost. A tak rod Segradů v kraji zakořenil.

Jako hospodský

Nejstarší z Antoniových synů dostal jméno František. Jak se shodli všichni štamgasti jablůnecké hospody, dělal mu čest, a tak bylo dáno i jeho vnukovi, narozenému za zázračných časů zezelenání zasněžených vrchů. I samo datum 8. ledna by však leccos předznamenalo: přihodilo se mnoho významného, třeba založení Rady vzájemné hospodářské pomoci. František sám ale spíš ocenil, že stejné narozeniny slavil i David

Podpořte Reportér sdílením článku