Bianca Bellová: Mlčení je jazykem božím
10. září 2017
Reportér 9/2017 · Číslo 37
Zvětšitfoto Tomáš Třeštík
„Možná to nevíte,“ řekne na uvítanou, „ale rozhovory moc nedávám – vždycky se snažím vykroutit.“ Pak spolu sedíme nad černým čajem a opravdu mluvím spíš já než ona. Ona: Bianca Bellová. Ještě před rokem skoro neznámá spisovatelka, dnes už držitelka Magnesie Litery a Ceny Evropské unie za literaturu. Je jako indiánka, namísto odpovědi se často jenom usměje, anebo ani to ne – ale při loučení mám pocit, že jsme si výborně popovídali.
Tušíte, ze kdy jsem o vás našel nejstarší zmínku v médiích?
Hm?
Z roku 1998: „Velice znepokojující je zjištění,“ říká marketingová ředitelka Bianca Bellová, „jak vysoké procento mužů a žen zanedbává otázku bezpečného sexu.“
To byl Durex!
Přesně tak.
No jo, hříchy mládí. Brzy poté jsem začala rodit děti a z korporací odešla, za což jsem vděčná.
Proč?
Zpočátku nás to hrozně bavilo, pořád jsme dělali přesčasy a nechápali, jak je možné, že nám kolegové třeba z Británie okamžitě neodpovídají na e-maily – vždyť jde o tak důležité věci! Ale zároveň to bylo zvláštní; ve svých pětadvaceti letech jsem měla zodpovědnost, kterou by mi dneska nikdo nedal. Houby jsem věděla o životě, ale řídila jsem spoustu lidí a měla zodpovědnost za veliké rozpočty; to bych už nechtěla.
Jak jste se k takové práci dostala?
To se lidem z naší generace stávalo. Na Vysoké škole ekonomické jsem absolvovala roku 1994, kdy k nám začaly přicházet velké společnosti ze Západu, a tehdy stačilo, když mladý člověk uměl anglicky, byl po nás hlad. Prostě devadesátky – všechno snadný.
A co že zrovna prezervativy?
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
