To maso nejez. Patří jen božstvu!

Na konci ledna se nedaleko městečka Dassa-Zoumè stala strašlivá nehoda, která otřásla západoafrickým Beninem. Podle svědků praskla autobusu společnosti Baobab Express přední pneumatika, řidič nezvládl řízení a narazil do protijedoucího kamionu s pomeranči.

„V plamenech našlo smrt více než dvacet cestujících a mnoho dalších skončilo v nemocnici,“ vypráví mi Jeho Veličenstvo Ôba Oyé Wôlé, král z Akpassi – malého království nedaleko hranic s Togem, které je vyhlášené pěstováním lahodných kešu.

Řítíme se v mírně rozhrkaném terénním voze velkou rychlostí na setkání králů a vysokých hodnostářů do malé „monarchie“ Savalou. Benin je sice republikou, ale existuje v něm mnoho království, která nemají žádnou ústavní roli, nicméně jejich panovníci se těší značnému vlivu a úctě.

„Musíme zajistit, aby se podobné neštěstí neopakovalo,“ vysvětluje mi král rázně situaci po zmíněné nehodě. Uvelebí se na pohodlné zadní sedačce a ze zvyku se ovívá tradiční plácačkou na mouchy z koňského ocasu, která je jedním z důležitých symbolů afrických monarchů.

Mám trochu obavu, aby novou havárii nezpůsobil královský šofér, když divoce předjíždí v nepřehledných zatáčkách.

 

Věštec Fa to vyřeší

Schůzi, na kterou jedeme, svolal mocný a bohatý král Dada Ganfon Gbaguidi XV. ze Savalou. Římské číslice za jménem skutečně znamenají patnáctý. Podle maleb na zdech královského paláce může totiž svoje předchůdce vysledovat až do roku 1557, kdy zakladatel dynastie Ahossou Soha Gbaguidi I. slavně zkrotil divokého buvola. Na nádvoří jsou sochy v nadživotní velikosti: neohrožení bojovníci i klečící muž v okovech s roubíkem – asi připomínka na doby, kdy byli beninští králové důležitými dodavateli otroků na plantáže v Americe.

Do Savalou přijíždíme příliš brzy, což je v Africe chování zcela nevídané a nečekané. Obvyklé bývá chodit vždy a všude pozdě, klidně i o několik hodin. Čas tady plyne jinak než v Evropě. V paláci je jen služebnictvo a posílají nás do královské rezidence – honosné vily za vysokou zdí na předměstí. Na dvorku parkují drahá auta a král sedí na plastové židli ve stínu za garáží.

„Pozvali jsme vyhlášeného věštce Fa, aby nám poradil, co dělat,“ vysvětluje Gbaguidi XV., když naši delegaci z království Akpassi usadí a nabídnou nám chladnou vodu, jak se v Beninu sluší a patří. Z domu vychází žena, padá před králem na kolena, čelo sklání až k zemi a v přeuctivé poloze s Jeho Veličenstvem cosi projednává. Nevím, jestli je to služebná, která přišla probrat podrobnosti hostiny, nebo nehodná manželka prosící za odpuštění, ale podobný respekt se beninským králům prokazuje běžně. Abyste rozuměli, monarchu má v Beninu opravdu každá větší vesnice. Někteří vladaři sídlí v domcích uplácaných z hlíny, ale jiní jsou velmi bohatí.

Až před obědem se přesouváme v konvoji do rozsáhlého palácového komplexu, kam se pomalu sjíždějí monarchové, hodnostáři a ostatní důležití muži regionu kolem Dassa-Zoumè.

Pokud jste totiž čekali, že se na jednání o bezpečnosti silničního provozu sejdou s dopravními experty, jste na omylu. Podobně jako u mnoha jiných důležitých rozhodnutí bude hrát hlavní roli věštec Fa. Rozkládá na zemi kolové ořechy, mušle a kamínky a s jejich pomocí zjišťuje, co dělat, aby se autobusová tragédie neopakovala.

Král Gbaguidi XV. sedí na pódiu ve svém houpacím trůnu a napjatě poslouchá. Pobočníci přítomných monarchů vše pečlivě zapisují a celou událost snímá kameraman. Po více než dvouhodinovém věštění může následovat hostina.

Já samo sebou přímo u královské tabule nejím, jsem ve vedlejší místnosti s řidiči, zapisovateli a ostatními plebejci. Budiž ovšem královi ke cti, že dostáváme antilopu v pepřové omáčce a maniokovou kaší, stejně jako korunované hlavy. Na hostech je vidět úleva. „Každý hodnostář dostal za úkol uspořádat ve své komunitě obřad a obětovat určitý počet zvířat a tím se podobným haváriím v budoucnosti zabrání,“ vysvětluje mi místní novinář Zek Adjitchè Alafaï výsledky jednání.

Král rozlévá hostům magický alkohol z obří lahve polepené rohy, peřím a nejspíš i sušenými kusy nějakých zvířat. „Sprostá kořalka,“ řeklo by se u nás, ale jsou v ní prý máčené tajemné byliny a kouzelné kořeny. Říkají, že zaručeně pomáhá od černé magie a odvrací nejrůznější neštěstí. Alkohol už nepiji, ale pro jistotu si symbolicky srknu. Člověk nikdy neví. Řidič sedící vedle mě si přihne pořádně a trpkou chuť zapije dobře vychlazeným pivem.

 

Křesťan, muslim, vodun

Věštění Fa je důležitou součástí náboženství vodun (vúdú), které je v Beninu vedle křesťanství a islámu uznávané jako oficiální náboženství a jeho kněží, vodunoni se těší skutečně velké úctě.

Podle různých průzkumů a odhadů vyznává vúdú deset až čtyřicet procent populace, ale takové počty nedávají v Africe velký smysl. Nejeden křesťan se z kostela klidně vydá na trh koupit kuře či kozu k obětování během vodunského obřadu. Někteří muslimové zase neváhají prosit o pomoc nejen Alláha, ale i duchy zesnulých předků či božstva sídlící v posvátných hájích.

„V Beninu se k náboženství přistupuje docela tolerantně. Běžně dochází ke svatbám mezi křesťany a muslimy. Jejich děti dostávají křesťanské i muslimské jméno a náboženství si vyberou, až když mají rozum,“ vypráví mi novinář Zek, který sám pochází ze smíšené rodiny a teprve v dospělosti se rozhodl, že bude muslim jako jeho máma.

Tradiční beninské náboženství vodun, které uctívá nespočet božstev a duchů obývajících předměty nebo přírodniny, se dostalo před staletími s černými otroky do Karibiku. Splynutím s katolickými prvky vzniklo především na Haiti karibské vúdú, které se ve značně zkreslené podobě objevuje v hollywoodských hororech.

Důležitou součástí beninského vodunu i dalších místních tradičních náboženství je obětování zvířat. Neobejde se bez něj žádná pořádná ceremonie, ať už je to setkání králů v Kougbédji, rituály pro zlepšení dopravní bezpečnosti v okolí Dassa-
-Zoumè, nebo jorubské tance maškar duchů zesnulých předků zvaných Egungun.

Ani bych za ty dva měsíce v Beninu, kdy jsem hledal a navštěvoval ceremonie, slavnosti a rituály, nespočítal, kolik před mýma očima zařízli koz či kuřat…

 

Balvany jako božstvo

Oslava založení templu ve městě Godomey. Polonahý dav v chrámu se rozestupuje, abych co nejlépe viděl. Na zemi leží svázaný bílý býk s dlouhými rohy. Vodunon mu zkušeným pohybem podřízne krk a krev prýští do jamky vykopané v podlaze z udusané hlíny. Pomocníci ji zachytávají do misek a odnášejí do vnitřní svatyně, kde sídlí krvelačné božstvo Thron: představují ho velké černé balvany, které jsou naskládány v řadách vedle sebe. Bezvládné tělo býka poté odtáhnou na ulici, kde ho začnou čistit, což připomíná českou nebo moravskou zabijačku.

Pak přijdou na řadu kozy: obětují je v chodbě, která sousedí s vnitřní svatyní, nad hromadou kostí a lebek. Zasvěcenci přináší jednu kozu za druhou, ale ta poslední vypadá zvláštně. Až za chvíli mi dojde, že muži pevně drží psa se svázanýma předníma nohama a tlamou. Vezmou ho do vnitřní svatyně, vzduchem se mihne ostrý nůž, pes ani nezakňučí – a jeho krev už stéká na božské balvany Thron. Děsivá scéna se opakuje s dalšími psy, následují roztomilá koťata jak z obalu čokoládových jazýčků…

Ceremoniál končí obětováním sotva vylíhnutých kuřat. Všichni se mile usmívají, ptají se, jak se mi obřad líbil a jestli jsem dobře viděl. Hlavní kněz Hounon Bleo II. nás zve na vychlazenou limonádu. „Budete psy a kočky také jíst?“ ptám se v mírném šoku z drastické podívané. „Zvířata zabitá uvnitř svatyně patří jen božstvu Thron,“ vyděsí se upřímně z mého dotazu vodunon. „Takové maso nemůžeš jíst, to bys umřel.“

 

Neuchopitelné

Na cestách se snažím neodsuzovat tradice a zvyky, které se nám můžou zdát podivné a nepochopitelné.

Nepohoršoval jsem se, když se šíité během svátku Ašúra sekali do hlav dlouhými noži, až krev stříkala všude kolem: truchlili tak přece nad smrtí imáma Husajna v dávné bitvě u Karbaly.

S úžasem jsem šlapal v procesí během Svátku devíti císařských božstev na thajském ostrově Phuket. Taoisté čínského původu si tam v transu propichovali tváře dlouhými noži a jinými předměty. A za výbuchů rachejtlí pochodovali v tropickém vedru dlouhé hodiny městem.

Našel bych pochopení i pro křesťany, kteří se nechávají na Filipínách o Velikonocích přibít na kříž skutečnými hřebíky, aby okusili, jak trpěl Ježíš.

A musím se přiznat, že proti obětování zvířat, která se po náboženském obřadu pěkně snědí, v zásadě nic nemám. Během megalomanských mnohadenních pohřbů u kmene Toraja na indonéském ostrově Sulawesi jsem si pochutnával na vařeném mase obětovaných buvolů, kteří mají vyprovázet zesnulé na onen svět, zvaný Puya. Těžko zapomenout na vůni šašliku z beránka obětovaného na Kavkaze během muslimského svátku Íd al-adhá, který připomíná ochotu Ibrahíma (známého také jako Abrahám) splnit boží vůli a obětovat svého syna. A pochopitelně jsem během cest do jižní Asie viděl spousty zvířat zaříznutých pro hinduistická božstva lačnící po krvi, jako je Kálí.

I když jsem vyrostl v rodině pejskařů, dokonce chápu, že jsou kuchyně, kde psi nejsou považováni za domácí mazlíčky, ale za jídlo. Stejně jako rozumím, proč židé i muslimové považují za odporné jíst cokoli z vepřového, ačkoli já si pochutnám na párku nebo utopencích.

Avšak pouhé zabíjení zvířat pro zabíjení samotné je pro mě zcela neuchopitelné. Není divu, že mnozí věřící jiných náboženství považují vúdú za satanistický kult. Koneckonců lidské oběti byly v Beninu zakázány teprve na začátku dvacátého století.

 

Nesmíš se ho dotknout

Rituálů s krvavými oběťmi se smějí zúčastnit jen zasvěcení a pozvaní se svolením vrchního kněze.

I běžný návštěvník Beninu ovšem může na jihovýchodě země narazit na děsivé masky Egungun. Lidé kmene Joruba žijící u nigerijských hranic věří, že to nejsou maškary, ale duchové předků, a berou je nesmírně vážně. „Nikdy se nesmíš Egunguna dotknout. To by znamenalo jistou smrt,“ radí mi Rasak Okoya. Žije v Nigérii, ale přijel na týdenní slavnost Egungunů do vesnice Atchoukpa, která se koná jen jednou za tři roky. „Když ho potkáš, dej mu nějakou drobnou minci a on ti požehná.“

Maškar potkávám v Atchoukpě desítky, některé jsou hravé a rozverné, jiné zlé a strašlivé, ale všechny chtějí minci. Podává se jejich pomocníkovi, aby se člověk ducha nechtěně nedotkl. Občas se Egungun rozeběhne do davu a lidé vyděšeně prchají. Všichni se bojí smrtícího doteku.

Slavnosti se účastní stovky lidí, hodně mužů je v pozdním odpoledni opilých, na návsi vzniká tlačenice.

Zjišťuji, že mi nějaký šikovný kapsář vytáhl ze zapínací kapsy mobil. Během třiceti let intenzivního cestování mi nic drahého neukradli, jednou to přijít muselo. Mám sice všechno zálohované na cloudu, ale stejně mě ztráta mrzí.

Protože jsem široko daleko jediný běloch, tak se o krádeži brzy dozvídá místní vládce a posílá svoje lidi chytit zloděje.

„Neboj, oni ti telefon určitě vrátí,“ uklidňuje mě kamarád Zek a odchází se bezstarostně pomodlit do mešity. Většina místních včetně vladaře jsou muslimové, ale to jim nebrání věřit v duchy předků.

Mám dost velké pochybnosti, že se podaří kapsáře dopadnout. Sedím odevzdaně před mešitou obklopen davem vesničanů, kteří jsou zvědaví na okradeného bělocha. To tady ještě nebylo.

Na motorce přijíždí dva svalnatí chlapi s těžkými zlatými řetězy, rozhánějí dav otravných zvědavců. „Něco jako místní mafie, jsou naštvaní, že jim někdo krade v rajonu,“ hodnotí situaci Zek, který už se domodlil. Mafiáni mě uklidňují a otvírají si pivo.

Čumilové se rozestupují. Královi lidé přivádějí mírně potlučeného zloděje a vrací mi telefon. Opravdu nikdy nepochopím, jak ho mohli chytit. Navíc tak rychle.

„Co s ním bude dál,“ zajímám se a nejraději bych ho viděl za mřížemi. „Ještě mu trochu domluví a propustí ho, vězení tu není a policii nikdo nevěří,“ odpovídá mi králův pobočník.

„Požehnání od Egungunů asi funguje jen na lidi kmene Joruba, jinak by mě neokradli,“ mumlám si, když opouštíme Atchoukpu, ale pak si uvědomím, že den vlastně skončil celkem šťastně.

 

Přijel jsi pozdě

O několik dní později jedeme na motorce navštívit jorubského krále Moubarakouaa Latifoua, který vládne jedné čtvrti v hlavním městě Porto Novo. Na podzim mě pozval na můj první festival Egungunů. Seděl tehdy uprostřed svých poddaných, kteří se na znamení úcty hluboce klaněli, nebo si místo úklony dokonce lehali na zem. Maškary mu postupně přicházely žehnat, a protože je král, nedával jim za požehnání mince, ale bankovky vysoké hodnoty. V Praze jsem mu nechal nazvětšovat několik portrétů a dnes mu je chci předat. V paláci mě ale vítá uplakaná manželka.

„Přijel jsi pozdě, nedávno zemřel,“ říká mi smutně jeho příbuzný Yasmin Radji. „Vždyť ještě v listopadu vypadal úplně zdravě a byl plný energie!“

Nemůžu uvěřit svým uším, že Egunguny tolikrát požehnaný panovník už nežije. „Jednou ráno šel na záchod, a když se dlouho nevracel, tak vylomili dveře a našli ho mrtvého. Zastavilo se mu srdce.“

 

Autor je fotoreportér. Držitel mnoha ocenění – mj. ze soutěže World Press Photo, Pictures of the Year a Best of Photojournalism.