Povídka: Jiné světy, jiné životy

O existenci paralelního světa věděl pan Miroslav Znamenáček již od útlého dětství. Tenkrát, když byl ještě maličkým Mirkem na dvoře uhelných skladů, jej však nedokázal takto trefně pojmenovat. Věděl, že svět, ve kterém máme maminku a tatínka, ve kterém chodíme do osmileté školy v Komenského ulici a po vyučování skotačíme v hromadách uhlí a na rázech bukového dříví, není na světě světem jediným. Vedle něj, souběžně s ním, existuje další svět. Ale to není všecko: vedle toho souběžného světa je jiný svět, souběžný se světem souběžným, a pak ještě další a ještě další a další navzájem paralelní světy. Jako listy v nekonečné knize, zdánlivě si podobné; popsané však jinými slovy, jinými jazyky, jinými příběhy. Na každém z těchto světů žijeme svůj jedinečný souběžný život; kolik světů, tolik životů – nekonečně mnoho paralelních životů na nekonečném množství paralelních světů. Jenže si to neuvědomujeme. Naše paralelní světy, naše paralelní životy se neprotínají. Někdy, výjimečně se však mohou protnout.

Na dvoře uhelných skladů našel malý Mirek čirou náhodou velice úzkou a sotva postřehnutelnou škvíru, kterou se dokázal protáhnout do paralelního světa sousedícího s jeho světem – pro lepší orientaci mu říkejme reálný. (Není to přesné označení, vždyť také ostatní, souběžné světy, souběžné životy jsou skutečné.)  Když se pak vrátil na dvůr uhelných skladů, na hromadu černého uhlí, v níž měl zbudován okop pro ležícího střelce, volala maminka k večeři. Ale nejdřív do koupelny. Zároveň s uhelným mourem smyla voda všechno, co Mirek jinde prožil. Avšak přeci jen cosi v něm zůstalo: vítr na tváři a ve vlasech, dupot koní a touha vrátit se tam… Jenže kam? A jak? Nevěděl.

Sladká doba dětství v osmileté škole na Komenského ulici, na dvoře uhelných skladů a doma u maminky pominula. Reálný život na reálném světě plynul v reálném čase a dospělý Miroslav Znamenáček už další škvíru nenašel. Ani ji nehledal. Na svoji touhu kamsi se vracet, na dupot koní a vítr ve vlasech docela zapomněl. Byl dospělý, neměl čas na hlouposti, musel makat.

Jednoho všedního dne po mnoha a mnoha letech makání přinesla pošťačka panu Znamenáčkovi dopis na slavnostním papíře. Pan starosta Ječmének mu slavnostně blahopřál k tomu, že se dožil. A ještě jednou sáhla pošťačka do brašny a podala mu dopis na papíře tentokrát obyčejném. Také organizovaní senioři mu blahopřáli a zároveň ho pozvali mezi sebe, aby se dal také zorganizovat. Oba dopisy pana Znamenáčka notně dožraly. Obul si pevné boty, nasadil čepici a odkráčel k Vltavě. Podél řeky došel ke kormoránům, kteří obsadili tři stromy s širokými korunami a z větví civěli do řeky. Pan Znamenáček se také zahleděl do vody, jenže nic zvláštního nezahlédl; hladina se blyštěla, až se mžitky před očima dělaly. V záblescích slunečních paprsků mezi mžitkami zahlédl pan Znamenáček uzoučký průchod. Neváhal ani vteřinu.

 

••

Stál přede dveřmi do bytu číslo 57 v pátém patře panelového domu v sídlišti na okraji města, na pravé hýždi pistoli, div mu kapsu neutrhla. K ničemu ji nepotřeboval, většinu času trávila v šuplíku psacího stolu, nerad ji s sebou tahal, ale předpis je předpis, při zatýkání ji musí mít při sobě.

S ním tu, přede dveřmi se jmenovkou UVÍROVI na zvonku, stál dychtivý kapitán Mašlonka s pistolí v ruce decentně ukryté v kapse svrchníku. Tuze rád by si vystřelil do živého: do nohy, v krajním případě výš. Kde jsou ty časy, kdy se do dveří bušilo, chřestilo okovy a mířilo pistolí na delikventa… Zazvonili jak listonoš se zásilkou do vlastních rukou a chvíli počkali. Když se odhodlali zazvonit ještě jednou, otevřely se dveře, ve dveřích střapatý chlapeček předškolního věku.

„Ahoj, špunte!“

„Ahoj! Nejsu špunt, za rok pudu do školy. Cete kafe, nebo čaj?“

„Nic nechceme,“ řekl kapitán Mašlonka nasupeně. Tady si nevystřelí.

„Chceme mluvit s tátou,“ řekl major Jurečko přívětivě, jako by přinášel zprávu, která potěší celou rodinu.

„Pote dál,“ řekl špunt, který už za rok půjde do školy.

„Nechte na nohách, u nás hosty nezouváme,“ ozval se z kuchyně hlas učitelky s aprobací matematika a fyzika pro šestý až devátý ročník. – Myslela si… Vlastně si nic nemyslela a zlého nic netušila. Jen byla zvědavá, kdo to takhle neohlášen, po ránu…

Zatímco kapitán Mašlonka s chlapy z technického a babou z národního výboru v roli nezávislého svědka prováděli domovní prohlídku, major Jurečko si nechal předvést doktora Uvíru do vyslýchárny v sedmém patře věznice. Vyndal pistoli z kapsy a položil ji před sebe, třeba to zapůsobí a delikvent se přizná.

„Tak vy jste doktor...“

„Psycholog,“ upřesnil doktor Uvíra.

Ten chlap se tváří jako králík z králíkárny za uši vytažený, napadlo majora. Dostal na něj vztek, na toho doktůrka psychologie s krásnou, přívětivou ženou a čiperným synkem. Už jenom za tohle zasluhuje zavřít, až zčerná. Bude v lochu lepit pytlíky tak dlouho, až bude ten jeho fakan ženatý, až manželka ztloustne a začne si barvit vlasy. Tohle mu on, Jurečko, zařídí, na to může vzít jed! Zatímco doktůrek bude bručet v krimu, z majora bude už dávno plukovník. Už bude plukovníkem ve výslužbě s takovou penzí, o jaké se ani tuctu psychologů dohromady nezdálo. Koupí si fotoaparát s objektivem, který přibližuje, a bude fotografovat racky v letu. Každého čtvrt roku si koupí půlku prasete a naučí se dělat jitrnice, tlačenku a jelita. Pořídí si vycvičeného vlčáka od pohraničníků a naučí ho chodit po zadních s kloboukem v tlamě. Vyfotí ho fotoaparátem a každého čtvrt roku mu dá sežrat kosti z půlky prasete. Pak spolu vstoupí do kynologického kroužku pro psy. Tak to bude, ty jeden psychologu! – Major Jurečko sklonil hlavu k papírům od náčelníka. Závazné pokyny. Důležité podtrženo červeně. Předstíral, že je zahloubán do textu, ale nebyl. Čekal, až se doktor Uvíra na židli začne smažit. Zapálil si cigaretu, vykouřil ji, zapálil si další, vyfoukl dým a začal s výslechem:

„Tady, Uvíra, čtu: Neúspěšní psychopati končívají v kriminále, úspěšní v politice. A mohou to dotáhnout až na nejvyšší posty. – Koho jste tím myslel, Uvíra? Napsal jste to vy, že jo, Uvíra!“

„Ano, napsal.“

„To víme na beton, vyšlo to v novinách, je tu vaše jméno. Že vy jste tím psychopatem myslel našeho vladaře!“ řekl major Jurečko a ukázal palcem dozadu přes rameno na oficiální portrét hlavy státu.

„Nic takového jsem nenapsal.“

„Nenapsal, nenapsal… Tak blbý nejste, Uvíra, abyste to napsal. Ale myslel jste to tak, že! Podívejte, Uvíra, my vás nechceme trestat, vy jste nemocný, i když jste doktor. Teď jste pacient, doktor jsem tu já a chci vás z těch bludů vyléčit. A já vás, kurva, vyléčím, Uvíra, až se z toho poserete. Tady čtu, Uvíra, že jste chystal atentát na hlavu státu.“

„Ale to je absurdní.“

„Ano, je to absurdní. Ale já to tu mám černé na bílém, červeně zatržené od náčelníka. Tak proč jste ho chystal? S kým jste ho chystal, na kdy jste ho chystal? Mluvte, Uvíra, mluvte, mluvte! Jména! Jména, adresy!“ Major Jurečko v záchvatu vzteku bezděčně popadl předmět ležící vedle papírů a začal jím bušit do stolu. Neuvědomil si, že má v ruce zbraň. Když vyšla rána a doktor Uvíra se i s židlí skácel na podlahu vyslýchárny, teprve mu to došlo.

Major Jurečko přistoupil k zamřížovanému oknu. Na parapetu seděla hrdlička a něžně cukrovala: Cukrúúú, cukrúúú. Jako by ho lákala k vyhlídkovému letu. Major ji uposlechl. Otevřel okno, protáhl se mřížemi a vzlétl do oblak.

 

••

Vítr na tváři, vítr ve vlasech a dusot kopyt, kopyt čerstvě okutých. Dusot rychlý, cval, trysk. Kdyby měl čas, kdyby se jen tak loudal, co noha nohu mine, a užíval si svěžího rána, než se slunce posune výš, zvedl by hlavu a spatřil supa zavěšeného na obloze, supa s roztaženými křídly, hladového, a přesto líného pustit se do křížku s živou kořistí, supa v očekávání snadno dostupné mršiny. Hnědka se hnala cestou necestou přímo proti rudému, vycházejícímu slunci a za patami zanechávala oblak karmínového prachu. Tento jezdec obvykle netřískal koně bičíkem, pobízel jej laskavými slovy: Kupředu, koníčku, nebuď líný, přidej, přidej! Ostruhy jak talíře měl na botách jenom proto, aby se leskly a při chůzi řinčely. Toho rána však je zabořil koni do slabin: Přidej, mrcho líná, přidej! – Na tomto koni seděl poprvé, neznal ho, nevěděl, může-li se na něj spolehnout. Nic jiného mu však nezbývalo.

A pak se to stalo. Už se blížili k horám, ke skalnímu labyrintu, tam ho nedostihnou, záchrana už byla na dosah ruky… Jenže ten kůň, ten cizí kůň klopýtl v plném trysku, zarazil kopyta do vyprahlé hlíny a jezdec vymrštěn setrvačností přeletěl mu přes hlavu. Ke vší smůle dopadl rozevřenou náručí na opuncii s trny vstřícně napřaženými, jako by tu čekala na jeho objetí. Stačil ještě pohlédnout k nebi. Ten pták na obloze nebyl sup, supi přece v těchto končinách nežijí, byl to kondor; kondor kalifornský, Gymnogyps californianus. S obrazem černého mrchožrouta s holou, jasně červenou hlavou na oční sítnici zvolna pozbýval vědomí, až se docela ztratil.

Našel se v ponuré místnosti, na stropě visela nedomrlá žárovka v porcelánové objímce obletovaná chuchvalcem hmyzu. Měl rozpíchaný hrudník a obě paže, trny opuncie z něj čouhaly jak jehly z jehelníčku a kolem nich na rozdrásané košili zasychala krev. Ležel na zádech a nad ním se skláněl muž v kovbojském klobouku, s kovbojským šátkem kolem krku, na prsou měl mosaznou hvězdu s nápisem SHERIFF; vzdáleně mu připomínal Petra Lampu z jejich třídy na osmileté škole. Sjezdili spolu na kole celý okres Opava. Jednou dokonce dojeli až na hráz Kružberské přehrady. Toho by se ve snu nenadál, že se ještě někdy potkají a že se potkají zrovna tady, pod skomírající žárovkou, pod mouchami.

„Nesi ty, nahodum, Znamenaček z naši třidy?“ zeptal se šerif.

„Lam-pa,“ vypravil ze sebe okoralými rty. „Kaj se tu bereš?“

„A kaj ty se tu, synku, bereš?“

„To viš...“

Podivné. Velice podivné. Naposledy se viděli v Odrách v hospodě U kata, sťali se tam radegastem a zelenou jak sedmadvacet českých pánů a Znamenáček prodal Lampovi svoji sestru Libuši, oči jako len, vlasy jako pšenka dozrálá, za skoro nové modré kolo značky Eska. Jenže Libuše dala Lampovi košem, protože se nechtěla jmenovat Lampová, a Znamenáček musel Lampovi kolo vrátit. Takové krásné, skoro nové, s přehazovačkou a zahnutými řídítky, kolo závodní. Kdyby si ji tenkrát vzal, mohli být dneska švagři.

Ale co to sem plete? Jaký Znamenáček, jaká lampa? Co znamená Odry? Vždyť je přece Patrick

O’Brien, Američan irského původu, honák hovězího dobytka na volné noze, toho času bez práce, na útěku před zákonem, a ten člověk, který se nad ním sklání, není Petr Lampa, jeho spolužák z osmiletky v Komenského ulici, nýbrž John G. Pirelli, Američan italského původu, šerif, kterého má už tři dny v patách. Sklání se nad ním a vytahuje mu z hrudi opunciové trny.

„Víš, chlapče, co tě za ukradenýho koně v tomhle státě čeká?“

„To věru, damned!“

John G. Pirelli vytáhl Patrickovi O’Brienovi z hrudi poslední trn a půjčil mu svoji zánovní košili. Trpělivě počkal, až se do ní nasouká. Byla mu velká, plandala na něm jako na strašáku do zelí. Šerifovi pomocníci pomohli zbídačelému kovbojovi do sedla – na hřbet koně, který pod ním včera za úsvitu klopýtl. Ztratil podkovu a jediný kovář v městečku byl tak opilý, že nedokázal pozvednout kladivo.

Časného rána před úsvitem se truchlivý průvod vlekl jedinou ulicí městečka. Míjel dřevěná průčelí domů, zevlouny v oknech a na dřevěných chodnících, na verandách. V čele bujný bělouš s šerifem v sedle, za ním na klopýtavém koni kovboj v plandavé košili, s oprátkou na krku, ruce svázané za zády; po stranách šerifovi pomocníci, také na koních. Za nimi vůz tažený utahanou mulou, rakev z nehoblovaného dřeva, bezzubý rozšklebený stařík na kozlíku. Průvod uzavíral pastor s Biblí ohmatanou častým používáním. Pod korunou akátu zůstali stát. – Než uvázali provaz na větev, než pastor přečetl žalm 23., upřel odsouzenec oči k obloze. Díval se na temnou siluetu kondora, který tam trpělivě čekal. Konečně se rudé slunce vyhouplo nad panoráma hor a zalilo krajinu světlem. V tu chvíli zahlédl Patrick O’Brien na obloze vedle kondorova pravého křídla rozšklebenou skulinu. Jako by na ni pták ukazoval. V tu chvíli jeden z šerifových pomocníků plácl kulhavého koně po zadku. Zvíře se dalo do běhu, smyčka na větvi zůstala prázdná…

 

••

Souběžné světy, souběžné životy, jak listy v knize, každý o něčem jiném; nikdy se neprotnou, a přece patří k sobě… Pan Miroslav Znamenáček, důchodce, nemohl tomu přijít na kloub. Možná je to krásné, možná ošklivé, každopádně je to přitažlivé. Občas se cosi vynoří, cosi neuchopitelného, a přece důvěrně známého. Je to na dosah, ale není to k mání: jiné světy, jiné osudy…

Rákosí se rozhrnulo, po vodní hladině připlouval člun se zeleným baldachýnem a proutěnou koulí označující přívoz. Blížil se nehlučně, jako přízrak z jiného světa. Ačkoli to byl člun motorový, převozník v kápi a splývavém plášti píchal po starodávném způsobu bidlem do dna. Nebylo mu vidět do tváře, ani když byl docela blízko, když přirazil ke břehu. Pan Znamenáček nastoupil.

„Sto let na tebe čekám, Znamenáčku,“ řekl převozník temně.

„Na mne? Sto let? Jak to?“

„Osud! Osudu neunikneš, kdyby ses rozkrájel. Teď ty budeš sto let převážet cestující veřejnost z Klecánek do Roztok a z Roztok do Klecánek,“ řekl převozník ponurým hlasem, vrazil panu Znamenáčkovi bidlo do rukou a vystoupil na břeh.

Jenže pan Znamenáček nebyl dnešní, se sklonkem života měl docela jiné úmysly. Chystal se na sever. Odhodil bidlo, nastartoval motor a rozjel se s proudem směr Kralupy. Uháněl dál a dál, u Mělníka přesedl na Labe, minul Děčín, překročil hranici a teprve v Drážďanech jej odchytila říční stráž do odchytové sítě.

„Wohin, Herr Cnamenatschek?“

„Ále… Jen tak...“

„Was heisst: ále, jen tak?“ zeptala se říční stráž německy. „Jsme říční stráž, nejsme tu pro srandu králíkům!“

„Tak dobře,“ přestal pan Znamenáček zatloukat. „Jedu do Brém, mám tam slíbené místo městského muzikanta. Pošel jim osel.“

„Do Brém? – Ale to jste zvolil špatnou řeku, do Brém se pluje po Vezeře.“

„Beru to oklikou, přes Hamburk,“ řekl pan Znamenáček přesvědčivě. Domníval se, že drážďanskou říční stráž snadno obelstí. Měl totiž namířeno do Země Františka Josefa, hodlal se tam stát náčelníkem bílých medvědů. Ale vykládejte něco tak ambiciózního prosté říční hlídce v Drážďanech!

„Aha!“ řekla říční stráž. „Máte před sebou hodně dalekou cestu ukradeným člunem. Zatím si budete muset u nás odpočinout.“

Zatímco pan Znamenáček odpočíval na strážnici říční stráže, skutečný převozník v červeném kulichu, bez bidla a bez kápě, se vrátil s vráceným člunem do Klecánek přepravovat cestující veřejnost. Svému osudu člověk neunikne, kdyby se rozkrájel. Pro pana Znamenáčka si přijeli z Bohnic škodovkou, jejíž dvířka se nedala zevnitř otevřít. V blázincích jsou dveře bez kliky samozřejmostí.

Za dobré chování měl povoleno pouštět si každé odpoledne letadélko na gumový pohon. Ale jenom v zahradě a ne moc vysoko. Jenže povídejte něco takového bláznovi! U bláznů nemá člověk nikdy jistotu. Celé týdny, měsíce, celé roky nic a najednou tohle! Stačí nepatrná, pouhým okem sotva znatelná skulina, a už je to tady. Pan Znamenáček uletěl z blázince do jiného světa letadélkem na gumový pohon.

 

••

Jako by se narodil teprve před chvílí. Nebo spíš jako by sem spadl z nebe, z nějaké pusté hvězdy plné vyhaslých sopek a vystydlého popela. Ležel na zádech. Ano, tomu, na čem leží, bude říkat záda. Ale jak má nazvat přední část těla? Příď? A co třeba hruď? Ano, bude se to jmenovat hruď, zní to lépe a nějak to pojmenovat musí. Je to chlupaté, ale docela nahoře je cosi chlupatější – hlava. Ještě k němu patří nohy, ruce, krk… Dohromady tělo. Ohmatával se od hlavy k patě. Jako by mu cosi chybělo… Ošacení? Otevřel oči, nad sebou spatřil modrou plochu. Nebo je blankytná? Ano, blankytná. Obloha. Nebo nebe? Obojí možné, ovšem nebe je tajuplnější… Na nebi žhavý kotouč, sálavý, teplonosný. Teplonosný je hloupé slovo. Životodárný. Bude mu říkat slunce. Sluníčko.

Vstal a rozhlédl se kolem. Všude samé předměty, jeden krásnější než druhý. A těch barev rozmanitých!  Všechno musí pojmenovat, aby se v tom vyznal. Mezi předměty, které nazval stromy, uviděl nádhernou bytost. Měla tělo podobné jeho tělu, její hruď však nebyla porostlá srstí jak ta jeho. Měla na ní cosi úžasně krásného, dva oblé výstupky… Dotknout se jich, to by bylo! Ucítil podivné vzrušení. Přiběhla k němu, smála se a byla nádherná, krásnější než všechno kolem dohromady. Podala mu kulatou, červenou… Kouli? Plod? Bude tomu říkat jablko.

„Kousni si, Adame, je moc dobré...“ •

V Praze, 12. února 2016