Předvolební rodinné vzdalování

Vítač, fíkus, loutka. Eurohujer, pedofil, pan Nevím. Kvóty, Soros, kolaborantská výzva. Merkelová, Římský klub. A abych nezapomněl: Tato země je naše!

Druhé volební kolo se ve spoustě diskusí, které vedu s příznivci stávajícího prezidenta v širším rodinném kruhu i v „on-line hospodě“ s bezpočtem známých i neznámých, redukuje na několik klíčových slov. Čert vem facebook, tam se toho nažvaní… Ale přímé debaty s blízkými, a přesto v něčem tak vzdálenými lidmi dovedou být docela bolestné.

Jak reagovat, když místo argumentů z druhé strany znějí jen slogany vypůjčené z nekampaně? Výkřiky analogickými těm z úvodu, jen s opačným znaménkem? Viróza, kremlofil, troska. Putinova děvka, zánět jedových žláz, rakovina. Krteček made in China. Nemá nohu. A abych nezapomněl: „Víte, co je to [pasy], pane redaktore?“

Kdo bude křičet hlasitěji a vytrvaleji, vyhraje? Zvláště jeden „vzdálený blízký“ mi dává v poslední době zabrat. Zkoušel jsem v diskusích s ním dva odlišné přístupy.

Game over aneb Náraz do zdi

První varianta předem rezignuje na snahu čelit argumentačním faulům a reaguje vždy na poslední repliku oponenta. V takovém případě lze začít u libovolného tématu a do deseti minut debata zkonverguje vždy k témuž bodu. V destilované podobě to vypadá nějak takto:

„Víš, kdo Zemanovi platí kampaň, kterou podle vlastních slov nevede?“

„A že Kalousek rozkradl celý rozpočet, to ti nevadí?“

„Kalousek nerozkradl celý rozpočet, jak jsi na to přišel?“

„A podporuje ukrajinské fašisty, ale to ti taky nevadí.“

„Kdo jsou ukrajinští fašisté? A jak je podporuje?“

„Copak nevíš, že Američani jsou největší světoví teroristi?“

„Aha.“

Game over. Co na tom, že místo diskuse proběhly dva mimoběžné monology? Hlavně že jsme se dobrali prapříčiny všeho zla. Malý satan Kalousek, velký satan USA. (Tedy s výjimkou Trumpa, protože to je rovina chlap, který se nebojí říkat věci tak, jak jsou.)

Druhou možností je zvolit asertivnější přístup, neskočit na úhybné manévry a držet se původního tématu:

„Víš, kdo Zemanovi platí kampaň, kterou podle vlastních slov nevede?“

„A že Kalousek rozkradl celý rozpočet, to ti nevadí?“

„Teď se nebavíme o Kalouskovi, ale o Zemanově nekampani. Víš, kdo za ní stojí?“

„Vždyť Drahoš ani neví, kolik stojí chleba.“

„I kdyby to nevěděl, jak to souvisí se Zemanovou kampaní? Kdo ji platí?“

„Jdu si lehnout.“

Game over. Narazil jsem do zdi, za kterou nedokážu nahlédnout, abych se podíval, zda za ní vůbec něco je.

Hra s měnícími se pravidly

V politických otázkách se s oním „vzdáleným blízkým“ neshodujeme dlouhé roky, na tom prezidentské volby nic nezměnily. Ale dříve jsme se hádali o míru daňové progrese, o důchodovou reformu, o nemocniční poplatky, o nastavení sociálních dávek, o budoucnost školství… Zkrátka o věci, jimž nikdo nerozumí, všichni si o nich něco myslí a lze nad nimi strávit večer, který nic nevyřeší, ale člověk si alespoň uspořádá myšlenky. A občas třeba i uzná, že je pako.

Z volebních výsledků se potom jeden z nás radoval, druhý smutnil, ale brzy nás to oba přešlo, protože svět není černobílý a politika také ne. Věčná spása ani konec světa nenastaly, za chvíli přišly další volby, síly se přeskupily a jelo se dál. Oba jsme věděli, že i když fandíme různým týmům, hrajeme pořád na stejném hřišti a podle stejných pravidel.

Pak se cosi změnilo a shoda na pravidlech zmizela. Je obtížné vstřelit gól, když je velké vápno obehnáno ostnatým drátem. Přijde-li do této atmosféry dvoukolová přímá volba prezidenta, která polarizuje tak nějak z podstaty, je vymalováno. Dobro a zlo, černá a bílá, nula a jednička. Pochybnosti? Nejistota? Styčné body? Kompromis? Zapomeňte.

Jeden večer už to vypadalo nadějně. Debata, která začala strohým konstatováním, že „Drahoš je špatný, protože je pro migranty,“ dospěla ke zdánlivě sdílenému poznání, že svět není složen jen z nul a jedniček. Že téma migrační krize je složité. Že válečný uprchlík není ekonomický migrant. Že Sýrie není Eritrea. Že „projevit lidskost“ neznamená „otevřít náruč všem“. Že existence problému jsou si vědomi všichni. Že je potřeba spolu mluvit bez předsudků. Že se můžeme na základních věcech shodnout.

A že se nedá věřit všemu, co se píše na „těch internetech“. Že se informace dají a mají ověřovat, dávat do kontextu.
Druhý den ale bylo vše při starém. „Jistě víš, že pan Drahoš je významným funkcionářem české pobočky Římského klubu, který prosazuje světovou vládu,“ přistálo mi v mailu. Odpověď s vysvětlením, co je Římský klub zač, a s citacemi vytaženými z mediálního archivu a z parlamentních stenozáznamů, které ukazují, že u vzniku české asociace Římského klubu stál jistý Miloš Zeman, zůstala bez odezvy, protože na to lze odpovědět jen nějakým úderným smečem o Kalouskovi a Američanech.

Fwd: Fwd: Fwd: Pošli dál

Nemalá část české společnosti čerpá „informace“ z e-mailů, jejichž původní odesílatele není snadné dohledat. V předmětu je zpravidla stopa po mnohonásobném přeposlání (Fwd: Fwd: Fwd: Fwd: Fwd: Pošli dál, než to smažou), v těle mailu pak vykopírovaný článek z Aeronetu, Sputniku, AC24 či Parlamentních listů, přeposíláním smrsknutý na sloupec o šířce čtyř znaků.

Čelit tomu věcnými argumenty v mnoha případech nelze. Vyzkoušeno za vás. Srdci a kognitivní disonanci neporučíš. Jak lze vyčítat jednomu z kandidátů miliony na transparentním účtu a zároveň mávnout rukou nad tím, že o financování soupeřovy nekampaně nevíme skoro nic, a na to málo, co víme, není hezký pohled? Jednoduše. Stačí se s druhým z nich identifikovat či v něm spatřit spasitele, který nás vyvede ze slzavého euroúdolí do – kam vlastně?

Epidemie zlomených nadějí a nedůvěry v systém nezuří jen mezi lidmi, kteří spadli do exekuční pasti a žijí ve vykořeněných oblastech označovaných někdy jako vnitřní Sudety (o těch vnějších ani nemluvě). Jsme evolučně adaptováni na život v malé tlupě lovců a sběračů, na rychle se měnící velký svět nejsme stavěni. Do pastí vlastní psychiky tak padáme všichni. 

Experimentální psychologové dávno zdokumentovali, že chyby a slabiny vnímáme spíše u argumentů vyvracejících naše dlouhodobé přesvědčení než u těch, které náš světonázor potvrzují. Když člověk slyší, že se v něčem pro něj důležitém mýlí, je opravdu dobrý ve vymýšlení důvodů, proč příslušné argumenty nebrat vážně. Navíc máme tendenci naslouchat především těm, jimž přisuzujeme čisté úmysly, bez ohledu na jejich kompetenci. Proto tolik dělových salv vypálených ve volební kampani nemíří ani tak proti věcným tvrzením oponenta, jako proti jeho morální integritě.

„Lidé nezpracovávají informace tak jednoduše, jako se na hard disk nahrávají data,“ zdůrazňují John Cook a Stephan Lewandowsky, autoři australské „demytizační příručky“, která se sice týká boje s vědeckými hoaxy, ale lze ji aplikovat obecněji.

Čekání na barvy a polotóny

Nechci suplovat sociology, psychology, ekonomy, kulturní antropology a neurovědce. Je na nich, aby tento fenomén popsali a pochopili. Vím jen, že máme-li se vrátit k dřívějším nevinným debatám o politice, v nichž na vítězi vlastně nezáleží, musí se změnit duch doby. Čekám na průvan, který vyvětrá pověstnou blbou náladu a vrátí elementární jistotu těm, kteří dnes mají pocit, že jim svět ukazuje prostředníček. Vítr se pomalu zvedá, ale netuším, zda to bude stačit. Nálada možná ještě není natolik blbá, aby nemohla být ještě blbější. 

Výsledkem prezidentských voleb může být, že ze scény zmizí jeden z významných hráčů vědomě rozdělujících společnost. Nečekám zázraky, stačilo by mi pro začátek vlastně docela málo a případná změna mne může zklamat jen stěží. „Vzdálený blízký“ se naopak obává, že personální obměna na Hradě (nejde pouze o prezidenta) otevře stavidla všemu zlému. Střídání stráží mu nemůže přinést nic horšího, než co si už teď představuje. Byl by spíše příjemně překvapen. A do černo-bílého světa našich debat by se po letech třeba pomalu začaly vracet polotóny a barvy.

Autor je vědecký novinář na volné noze, v současné době spolupracuje především s časopisem Vesmír