Franta vyložil miliony na stůl. Proč dal kmotr Mrázek zabít Bělu

Vražda šéfa podsvětí Antonína Běly z roku 1996 byla vyústěním sporu o miliony korun. Přesněji: šlo o podíl z 248 milionů korun, který Běla požadoval ze společného byznysu s kmotrem Františkem Mrázkem. Ten se ale dělit nechtěl, proto ho Běla začal vydírat, a když to bylo neúnosné, Mrázek vyřešil „problém“ nájemnou vraždou.

Ačkoli jsem velkou část příběhu kolem kmotra Mrázka zmapoval již dříve, tohle jsem celou dobu nevěděl. Na nové zjištění ohledně jejich sporu jsem přišel při sbírání podkladů pro mou novou knihu Světská mafie, která vyjde letos na podzim.

Informaci o čtvrt miliardě korun neměla k dispozici ani policie, která v roce 2016 případ Bělovy vraždy znovuotevřela. A nic z toho nezaznělo ani u soudu, který v roce 2017 skončil zproštěním viny podezřelých z účasti na nájemné vraždě.

Násilná smrt Antonína Běly z roku 1996 přitom byla zásadní pro budoucí uspořádání sil v organizovaném zločinu. Kdyby se Mrázek v roce 1996 nezbavil Běly, nebyl by v následujících deseti letech tak vlivný. Po vraždě Běly se stal nejmocnějším hráčem „polosvěta“ – prostředí, v němž se mísí svět zločinu s byznysem a politikou. Mrázkovo prorůstání do politiky mělo dopad i na veřejný život, neboť se mu podařilo ovlivňovat mnoho státních zakázek a personální obsazení různých funkcí. Vše skončilo až v lednu 2006, když ho zastřelil dodnes neznámý nájemný vrah.

Jak jsem na zápletku s penězi a na konkrétní informace o výši „nerozděleného lupu“ po letech přišel?

Začalo to důkladnou analýzou výpovědi, kterou jedenáct let po vraždě Antonína Běly poskytl policii jeho syn Jaroslav. Ten byl stále frustrovaný, že policie nedokázala zločin objasnit, a tak se rozhodl porušit omertu – nepsaný kodex mafie, podle kterého je „člen organizace povinen vůči úřadům a policii zachovávat mlčení, i kdyby se mělo jednat o nepřátele“.

„Vyjádřil jsem se ale jen k vraždě táty. O jakýchkoli jiných trestných činech a osobách jsem s policií odmítl komunikovat. Vím, že taková spolupráce se v podsvětí neodpouští,“ vysvětlil později Bělův syn.

Jaroslav Běla tedy 8. srpna 2007 vůbec poprvé policii řekl, že byl od samého začátku přesvědčený, že vraždu otce si v roce 1996 objednal František Mrázek. Dokonce ihned po vraždě, když přijel na místo činu, kde už byla policie, Jaroslav Běla v návalu vzteku zařval: „Zkurvenej Mrázek.“

 

Dvacet střelných poranění

Vražda se odehrála v noci ze soboty na neděli ze 13. na 14. dubna 1996 v Úvalech u Prahy před vchodem do domu Antonína Běly. Jeden z jeho bodyguardů ho tehdy přivezl z noční schůzky a hned odjel. Běla popošel k brance svého domu. Jenže vtom se před ním objevil zakuklený muž a začal do něj střílet samopalem značky Agram 2000.

Policie posléze zjistila, že na Antonína Bělu, do té doby neohroženého šéfa českého podsvětí, vystřelili útočníci nejméně dvacetkrát. „Antonín Běla utrpěl celkem dvacet střelných poranění, z toho deset průstřelů a deset vstřelů, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo střelné poranění mozku, kdy smrti poškozeného nebylo možné zabránit ani včasným lékařským zákrokem, neboť poranění bylo smrtící pro všeobecnou povahu,“ uvedla policie ve svém úředním záznamu.

Podle stop, svědkyň a pozdější rekonstrukce události museli být vrazi nejméně dva s tím, že třetí komplic je musel na místo činu přivézt.

Proč byl Bělův syn Jaroslav od první chvíle přesvědčený, že šlo o zakázku Františka Mrázka? Do roku 1996 si byli Antonín Běla a František Mrázek velmi blízcí. „Jejich vztahy byly tak nadstandardní, že o sobě věděli hrozně moc. Věděli, kdo a pro koho co udělal. Věděli toho na sebe hodně. Jejich vztahy byly výborné, ale později se začaly zhoršovat,“ vyprávěl policistům Běla junior.

Největší úder přišel na jaře 1996, když Antonín Běla zjistil, že ho Mrázek podvedl v jednom společném byznysu. „Mrázek s tátou vymysleli tunel, kdy táta koupil nějakou drůbežárnu u Kolína a složil částku okolo čtyř milionů korun. Následně se na ten podnik vzal úvěr, který se rozdělil mezi tátu a Mrázka a další lidi, kteří se na tom podíleli. Problém ale byl v tom, že si Mrázek na drůbežárnu bral další úvěry, které si nechával jen pro sebe, a tátu obešel,“ vysvětlil Jaroslav Běla.

Toto byla velmi důležitá informace a svědectví od přímého aktéra dění. Objasňovala totiž původní motiv vraždy jeho otce.

Antonín Běla, rozzlobený, že Mrázek vydělal na jejich společném projektu větší sumu peněz, konkrétně čtvrt miliardy korun, a nepodělil se s ním, začal Mrázka vydírat. Čím?

Oba muži měli společné tajemství – nájemnou vraždu Mrázkova nepřítele Václava Dvořáka z Kostelce nad Černými lesy. V této vraždě, která se odehrála v roce 1992, byl František Mrázek v pozici objednavatele, Antonín Běla v roli zadavatele a v úloze střelce figuroval Bohuslav Hájek – Bělův příbuzný, jinak muž na špinavou práci.

„Mrázek si u otce objednal vraždu Dvořáka z Kostelce nad Černými lesy. Vraždu provedl Bohuslav Hájek. Mrázek za to dal tátovi 300 tisíc korun,“ vypověděl policii v roce 2007 Jaroslav Běla. „Otec vymýšlel, jak z Mrázka dostat peníze (poté, co se dozvěděl o úvěrech z bank – pozn. red.), a napadlo ho, že by na něj mohl tlačit ve spojitosti s vraždou Václava Dvořáka,“ uvedl Jaroslav.

Způsob nátlaku měl standardní gangsterské schéma. „Na Mrázka tlačil otec tak, že to začal podávat, jako že Bohouše Hájka, který provedl vraždu Dvořáka, je potřeba ukrýt, že musí odletět pryč a podobně. (Jinak by mohl mluvit.) A tak Mrázek platil a platil. Jednalo se o částky ve výši sto tisíc korun. Peníze si pak otec dělil s Hájkem. A to trvalo až do smrti táty,“ řekl do policejního protokolu Jaroslav Běla.

 

Stopa ve spisu

Jaroslav Běla nesdělil policistům podrobnosti ke kauze drůbežárny. Buď si je už nepamatoval, nebo detaily neznal. Jaroslavu Bělovi bylo na jaře 1996 sedmnáct let. A detektivové po roce 2007, když se od něj obecnou informaci o drůbežárně dozvěděli, po této konkrétní stopě vůbec nešli. Což byla, jak ještě vysvětlím, chyba.

Pátral jsem proto, o co přesně mělo jít. Protože úvěrovými podvody z devadesátých let se zabývala pražská hospodářská kriminálka, hledal jsem v jejích „vodách“. A stopu jsem našel v jednom z dokumentů spisu s názvem Reprodukce, který úvěrové podvody kolem Mrázkovy skupiny mapoval.

Zmiňovaný podvod se týkal objektu drůbežárny ve Skovicích na Kutnohorsku. „František Mrázek se kontaktoval v roce 1994 u svého kamaráda Antonína Běly z Úval na poškozeného Františka S., kterému byla v rámci restitučních nároků vrácena slepičárna v obci Skovice v okrese Kutná Hora,“ uvedla policie. (V policejním dokumentu je uvedeno plné jméno „poškozeného“, ale protože se jednalo o oběť, nebudu jeho příjmení zveřejňovat.)

A Antonín Běla – jak policie dále napsala – Františka S. navštívil a sdělil mu, že by jeho slepičárnu zakoupili jeho přátelé, kteří podnikají v podobném oboru. V pozdější době se dostavil k Františku S. podle policie přímo František Mrázek. „S Mrázkem přišel i (jeho spolupracovník) Stanislav Borovka, který uvedl, že by slepičárnu zakoupili za 37,5 milionu korun. Slepičárnu by zakoupila firma Kárken se sídlem v Praze,“ uvedla policie v úředním záznamu týmu Reprodukce.

Fígl spočíval podle policie v tom, že původního restituenta Františka S. přesvědčili, že firma Kárken si vezme úvěr u Banky Bohemia a zastaví ho nemovitostí drůbežárny.

„František S. souhlasil, a tak byla v měsících březnu a dubnu 1994 sepsána kupní smlouva,“ uvedla policie. „František S. při podpisu této smlouvy obdržel od Mrázka a Borovky zálohu ve výši jednoho milionu korun s tím, že po obdržení úvěru u Banky Bohemia bude do třiceti dnů od vložení nového vlastníka do katastrálního úřadu v Kutné Hoře uhrazen zbytek kupní ceny – tedy 36,5 milionu korun,“ stálo v policejním dokumentu. „Jenže restituent František S. byl podveden a další peníze už nikdy neuviděl,“ napsala policie do úředního záznamu, který jsem po letech získal.

 

Podvodné transakce

Firma Kárken, kterou vedli a vlastnili Mrázkovi „bílí koně“, měla u Banky Bohemia již čtyři úvěry v celkové výši 37,5 milionu korun, ale ty jistila v bance jinou zástavou: konkrétně sklárnami Janštejn. Tento sklářský podnik s dlouholetou tradicí, sahající až do 19. století, se nachází na Jihlavsku nedaleko Telče. Sklárny byly největším výrobcem ručně foukaných skleněných částí svítidel. A Mrázek k firmě přišel v roce 1993 v dražbě. Atraktivnější a hodnotnější sklárnu Janštejn chtěl Mrázek z úvěru u Banky Bohemia vyvázat a použít na další – zcela jinou podvodnou transakci.

Zástavu sklárny Janštejn nakonec Mrázek a jeho komplic Borovka na základě smlouvy s restituentem Františkem S. „vyrušili“ a nahradili ji novou zástavou, kterou měl představovat právě objekt „slepičárny ve Skovicích“.

Mrázek tento postup vymyslel proto, že existovala ještě druhá fáze gigantického podvodu, kterou ale před svým komplicem Antonínem Bělou tajil. Mrázek si domluvil, že sklárnu Janštejn pak koupí jiná firma s ním spřízněná – a to společnost Cristalex CZ. A ta získala na koupi těchto skláren další nový úvěr u jiné banky – tentokráte u Banky Haná. Tento úvěr dosahoval už závratných 248 milionů korun; přičemž nikdy neměl být splacen.

O těchto transakcích Antonín Běla původně nevěděl. Když to ale v únoru roku 1996 zjistil, začal být agresivní a začal Mrázka vydírat ještě víc než kdy jindy.

Chtěl podíl z částky 248 milionů. To, co původně dostal za zprostředkování slepičárny ve Skovicích, v níž šlo celkem „jen“ o 37,5 milionu korun, mu v tu chvíli připadalo málo. Aby získal mnohem víc, začal Běla hrát vabank. Strašil Mrázka starou kauzou objednané vraždy Václava Dvořáka. Jenže František Mrázek se začal bránit. A nakonec na Bělu poslal komando nájemných vrahů.

Jak to později dopadlo se samotným Františkem Mrázkem, je všeobecně známé. 25. ledna 2006 si na něj u sídla jeho firmy na pražské Lhotce počkal nájemný vrah a jednou ranou ze sedmdesáti metrů z odstřelovací pušky ho zabil. Vrah ani objednavatel nejsou známi. Policie na to nikdy nepřišla.

Jedna z vyšetřovacích verzí mířila zpočátku i na Jaroslava Bělu, protože se nabízela možnost, že mohl pomstít svého otce. Později tuto verzi ale policie opustila. Nebyla reálná.

 

František S. na scéně

Zápletka s úvěrem za „slepičárnu“ byla pro pochopení vztahu Mrázka a Běly velmi důležitá. A i když jsem se dozvěděl základní linku příběhu z policejního spisu týmu Reprodukce, chtěl jsem zjistit co nejvíce podrobností, jak se to všechno odehrálo.

Hledal jsem tudíž aktéra této kauzy, restituenta Františka S. Nebylo to jednoduché. František S. si od poloviny devadesátých let prošel krkolomnými peripetiemi podnikatelského života. Problémy, na jejichž začátku stála drůbežárna ve Skovicích, ho později dostaly do víru dalších investic a bohužel i policejních vyšetřování. Z jednoho dluhu se stal druhý a na splácení nebylo. František S. nakonec strávil nějaký čas i ve vězení. Nyní žije život obyčejného člověka – bez peněz a velkých snů a plánů.

V roce 2023, kdy jsem Františka S. našel a přesvědčil ho ke schůzce, jsem netušil, jak cenný vhled do příběhu kolem Antonína Běly mi poskytne.

Co je hlavní – podle něj se příběh s drůbežárnou odehrál trochu jinak. A je barvitější, než jak ho ve svých záznamech popsala policie.

František S. začal s podnikáním hned po revoluci v roce 1990. Založil si pár firem a obchodoval, s čím se dalo: zejména s potravinami a s alkoholickými a nealkoholickými nápoji. K drůbežárně se dostal úplnou náhodou. Ve Vršovicích, kde bydlel, žili starší manželé a ti se mu jednou svěřili, že získali v restituci nějaký majetek. Ale protože to pro ně bylo složité a zdlouhavé, hledali jiný způsob, jak získat z restitučního nároku peníze hned a nečekat na soudní jednání a případný prodej vrácených nemovitostí. „A tak jsem se s nimi dohodl, že od nich koupím restituční nárok,“ řekl mi František S.

Na pozemcích manželů-resti­tuentů se ale začátkem devadesátých let nacházelo funkční JZD, tedy zemědělské družstvo. Bylo to v okrese Kutná Hora. „A tam mi po jednání nabídli, že za hodnotu těch restituovaných pozemků získám drůbežárnu, která byla součástí toho zemědělského družstva,“ sdělil František S.

V té době neznal Františka Mrázka ani Antonína Bělu. Zavedla ho k nim náhoda. Pomohl někdejší důstojník Státní bezpečnosti Bedřich Grégr, který se s Františkem S. seznámil po roce 1990 během podnikání.

A jednoho dne ho Grégr představil právě Antonínu Bělovi. Toho znal někdejší důstojník StB údajně ještě z doby před listopadovou revolucí. Prý šlo o čistě pracovní vztah. Důstojník StB občas Bělu vytěžoval a získával informace o různých lidech a aktivitách. Proto o sobě věděli i po sametové revoluci.

„A když došlo během setkání s Bělou i na obchodní aktivity, Běla najednou projevil zájem o drůbežárnu. A nakonec přivedl zájemce, který by se mnou obchod uzavřel,“ řekl mi v roce 2023 František S.

Muž, jehož Běla přivedl, se jmenoval František Mrázek a František S. si na něj pamatuje dobře, protože s ním několikrát přímo jednal.

 

„Italská“ mafie

František S. potvrdil, že Mrázek navrhl, že drůbežárnu koupí firma s ním spřízněná – společnost Kárken. „Kupní smlouva se podepsala. Ale žádná záloha nebyla,“ řekl František S., čímž rozporoval to, co bylo uvedeno v policejním spise Reprodukce, kde bylo uvedeno, že dostal jeden milion korun zálohy.

Vše další ale sedělo. František S. mi potvrdil, že Mrázek to všechno dělal kvůli úvěrům v Bance Bohemia. „Proto jsme v bance tenkrát i byli. Pamatuji si, že tam seděla nějaká paní úřednice a ta výslovně řekla, že na to ten úvěr opravdu dostanou. Tedy Mrázek a ta jeho firma Kárken,“ řekl František S. A dodal: „Já jsem byl přímo v bance s Frantou. Chtěl jsem mít jistotu, že to celé klapne.“

„Pak jsem dlouhou dobu čekal, čekal a čekal. A nic se nedělo. Žádné peníze. Tak jsem se naštval a povídám, že se na Mrázka můžu vyprdnout, že prostě končím a vezmu si drůbežárnu zpět,“ řekl. Vypadalo to, že Mrázek mu nebude chtít domluvené peníze vyplatit. Ostatně jako to bylo v jiných podobných případech. Mrázkovi šlo jen o ručení k úvěrům u bank, které pak shrábl. O zchátralé nemovitosti nestál.

František S. tehdy skutečně podal u soudu žalobu, aby mohl odstoupit od smlouvy. A svěřil se Bělovi, že z celého byznysu asi sejde. Jenže ten se s tím nechtěl smířit, protože by z kšeftu neměl patřičnou provizi. „Antonín Běla mi pak volal, že spolu zajedeme k Frantovi, vše si vysvětlíme a domluvíme to tak, aby to Franta zaplatil,“ uvedl František S.

A pak se začaly dít divné věci.

Františka S. začala vydírat „italská mafie“. To, že se jednalo o italskou mafii, je sporné. Proto je namístě psát o ní v tomto případě v uvozovkách. Nicméně je pravda, že od jistých lidí v té době dostával podnikatel František S. výhrůžky smrtí, únosem nebo že se mu stane nehoda. A když už toho měl František S. dost, obrátil se zase na Antonína Bělu, aby mu pomohl a zakročil. „Byly to těžké vydíračky. Nebylo to nic příjemného. Trpěla tím i má rodina,“ vysvětlil František S. a dodal: „A tak jsem si jednoho dne řekl, že toho mám už plné zuby, že vezmu brokovnici a že ty vyděrače postřílíme.“

Antonín Běla mu prý vyhověl. Dodal mu své nejlepší lidi. Jednalo se o bývalé policisty, kteří mu dělali ochranku. „Já jsem se domluvil s těma Italama na jednání. A nakonec jsme se s nimi sešli v Novomlýnské ulici v Praze. A tam jsme je pochytali a odvezli,“ vyprávěl mi František S. „Odvezli jsme je za Úvaly do lesa. Tam byli tak týden svázaní,“ řekl František S.

Když si všiml mého údivu v očích, doplnil: „Nic se jim nestalo. Přežili to. My jsme je pak pustili.“ Tohle všechno se odehrávalo v roce 1994. „Už je to promlčené, tak vám to takhle na rovinu říkám,“ vysvětlil František S.

 

Běla spolupracuje

Vyděrači z „italské mafie“ skutečně v té době pobývali převážně v Itálii. Jeden z nich byl Ital z Janova, druhý z party byl „kluk ze slovenského Popradu“ a ten třetí odněkud z Čech. „Prý žili někde v Itálii. Co si pamatuji, tak ten kluk z Popradu byl mistr světa v páce,“ řekl František S. „My jsme si to s nimi vyříkali. Oni se přiznali, že dělají vydíračky na zakázku. A nakonec se ukázalo, že v mém případě to bylo na zakázku Franty Mrázka,“ uvedl František S.

Proč to František Mrázek dělal?

„Protože mě tlačil k tomu, abych za tu drůbežárnu nechtěl žádné prachy,“ vysvětlil František S. „Ale protože jsme ty vyděrače chytili, Franta se stáhnul a peníze mi fakt vyplatil,“ dodal.

Antonín Běla byl v této fázi příběhu na straně „restituenta Františka S.“, protože měl slíbeno, že od něj dostane odměnu za vyřešení všech problémů. Antonín Běla tak násobil svůj zisk. Jednou dostal zaplaceno od Mrázka za dohození kšeftu s drůbežárnou, podruhé inkasoval odměnu za vyřešení problému s vydíráním a s vyplacením peněz od Mrázka.

„Pamatuji si to dobře. Bylo to jednou v noci. Antonín Běla vzal s sebou do auta kluka ze své ochranky, který kdysi sloužil v cizinecké legii. Jmenoval se Arnošt Šmíd. Ten budil respekt,“ zavzpomínal František S. a pokračoval: „Vzali mě do vozu a odjeli jsme k rodičům Franty Mrázka, někam k Českému Brodu. Tam jsme na něj čekali asi hodinu. A Franta tam pak přivezl peníze,“ vyprávěl mi František S.

„Franta zaplatil, protože už nechtěl jít do sporu, který by ohrožoval další jeho plány. Oni se v těch úvěrech začali tehdy vrtat i policajti. Šetřili podvodné úvěry v bankách. A tak chtěl mít František Mrázek klid. Proto mi tehdy v noci za přítomnosti Běly vysázel 37,5 milionu korun,“ uvedl František S.

„Opravdu to bylo v hotovosti?“ zeptal jsem se ho.

„Jo. Franta vyložil ty miliony na stůl a bylo to. Peníze mi fakt dal. Prý jsem byl jediný klient, kterému Franta zaplatil plnou palbu,“ poznamenal František S.

„Franta potřeboval tu drůbežárnu jen na chvíli na zástavu u Banky Bohemia,“ potvrdil František S. A až později se dozvěděl, že Mrázek potřeboval drůbežárnu jen proto, aby z banky vyvázal coby zástavu sklárnu Janštejn, na kterou si záhy nato vzal úvěr u jiné banky.

„Franta se pak – když se dala drůbežárna do zástavy bance – rozhodl, že ji nechce. Neměl o ni zájem. Potřeboval ji jen na zajištění úvěru. A tak mi řekl, ať klidně dojedu ten soud o navrácení drůbežárny zpět. Takže jsem dostal peníze od Franty a pak jsem zase dostal zpět i drůbežárnu, protože to bylo prohlášeno za podvod. Ale podotýkám, že drůbežárna byla v té době už úplně vybrakovaná,“ uvedl František S.

Po Mrázkovi tak zdědil i povinnost splácet úvěr. „Ale toho jsem nebyl schopen. Tak jsem se na to vyprdl. A nakonec to s drůbežárnou dopadlo tak, že byla prodaná v dražbě. Pamatuji si, že se přišlo ještě na to, že oni – tedy Franta a spol. – tam v mezidobí stačili ještě nasekat 20 milionů dalších dluhů,“ vysvětlil František S.

 

Soud měl pochyby

V tento okamžik jsem si vzal do ruky poznámkový blok, v němž jsem měl výpisky z toho, co vypověděl policii v roce 2007 Bělův syn Jaroslav. V rychlosti jsem tedy Františku S. zopakoval, že Jaroslav Běla se domníval, že spor o peníze související s drůbežárnou nakonec vyústil v dramatickou hádku s Mrázkem, která skončila vraždou Antonína Běly.

František S. k tomu řekl: „To, co říkal Jarda, říkala v podstatě i Maruška, manželka Běly. Ona mi po vraždě Antonína říkala, že ta drůbežárna byla dynamit, který tohle všechno způsobil a skončil vraždou.“

Když pak později v roce 2016 policie případ vraždy Antonína Běly znovuotevřela a pár týdnů před vypršením dvacetileté promlčecí lhůty přišla s návrhem obžalovat za provedení vraždy dva bývalé bodyguardy Františka Mrázka – Pavla Šrytra a Jána Kaca –, vypadalo to nadějně. Jenže během procesu změnila řada svědků výpovědi a případ nakonec skončil v září 2017 zprošťujícím verdiktem.

„Je nutno konstatovat, že způsob vyhodnocení shromážděných důkazů tak, jak bylo provedeno v písemné obžalobě, je nepochybně jednou z možných alternativ, nicméně podle názoru soudu nejde o jedinou možnou verzi skutkového děje. Závěr soudu o tom, že obžalovaný je pachatelem trestné činnosti, se musí opírat o jednoznačná zjištění a bezpečně prokázaná fakta, a nikoli, byť s vysokou pravděpodobností, o hypotézy. Dle důkazní situace se soud musí vyvarovat jakýchkoli dohadů a domněnek, a proto jediný možný závěr u obou obžalovaných je, že je nutno postupovat v pochybnostech v duchu zásady in dubio pro reo (pochybnosti nahrávají obžalovanému – pozn. red.). Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchali obžalovaní, byli tito (Pavel Šrytr a Ján Kaco) zproštěni obžaloby,“ uvedl soudce Ivo Zelinka.

 

Policejní nedostatky

Verdikt soudu byl srozumitelný a jasný. Bylo zjevné, že s takto vystavěnými důkazy nelze někoho odsoudit a poslat do vězení.

Práce policie trpěla nedostatky, avšak za to, že svědci postupem doby začali měnit své výpovědi, nemohli detektivové, ale spíše dovedně vedená obhajoba. Policisté nicméně neodvedli dobrou práci při dokazování, že šlo o nájemnou vraždu a že objednavatelem mohl být František Mrázek.

Policie vůbec neshromáždila informace, a státní zástupce u soudu nepředložil důkazy, jaké vztahy mezi Mrázkem a Bělou panovaly a že spolu měli tajemství v podobě objednané vraždy Václava Dvořáka, že se pak vzájemně hádali o peníze z úvěrů za drůbežárnu a že Běla nakonec Mrázka vydíral.

Celý případ tak u soudu postrádal zásadní díl do celé mozaiky. U soudu se záležitost s Mrázkem scvrkla jen do pár vět, navíc s odkazem na problematického svědka Miloše Paprockého, někdejšího příslušníka útvaru URNA, který se znal s obžalovanými bodyguardy Šrytrem a Kacem.

„V přípravném řízení s ohledem na výpověď svědka Paprockého vzniklo důvodné podezření, že se jedná o případ takzvané vraždy na objednávku. Svědek (Paprocký) uvedl, že obžalovaný (Šrytr) měl za čin získat jistou finanční odměnu, za kterou pak uhradil kupní cenu za nemovitost v Horské Kamenici, a že se mu měl obžalovaný svěřovat, jak počítali před Františkem Mrázkem jako zadavatelem vraždy peníze a podobně. V průběhu řízení před soudem nebylo ničím prokázáno, že František Mrázek vraždu Antonína Běly obžalovanému Pavlu Šrytrovi zadal, když ani jeho rodinní příslušníci ani známí nepotvrdili, že by o tomto měli nějakou vědomost,“ uzavřel soud celý případ.

U soudu se tedy spor o 248 milionů korun z úvěru na „slepičárnu“ ve Skovicích neprobíral. A to – jak jsem již řekl – byla chyba, šlo o jedinou cestu, jak prokázat, že Bělova vražda souvisela s Mrázkem a jeho zájmem Bělu umlčet. František S. mohl být minimálně důležitý svědek.

 

Dnes bez peněz

Dnes už by František S. neměl na svědectví u soudu odvahu ani zájem. Je rád, že žije, a nechce si přidělávat problémy.

Františku S. bylo letos šedesát let. A posledních pár roků pro něj nebylo zrovna nejlepších. Od chvíle, kdy mu Mrázek vyplatil peníze za drůbežárnu, se totiž snažil podnikání rozšířit a získaný kapitál ještě znásobit. A tak na radu svých známých koupil v druhé polovině devadesátých let pohledávku vůči České republice, která vznikla během privatizace podniku Tesla Rožnov. Pohledávka měla nominální hodnotu 160 milionů, ale i s příslušenstvím to prý později dělalo téměř jednu miliardu korun. František S. tuto pohledávku koupil za 37 milionů korun, které získal za „slepičárnu“ od Mrázka. A doufal, že se z něj stane miliardář.

„Vycházel jsem z toho, že stát to musí zaplatit. Všichni mi to tehdy říkali. Proto jsem myslel, že to bude výhodný obchod. Vůbec mě nenapadlo, že s tím budou takové problémy,“ řekl František S.

Případ „státní pohledávky“ totiž později šetřila policie a ta dospěla k závěru, že její vznik a vymáhání nesou známky podvodu. „Od té chvíle bylo všechno špatně. Všechno se otočilo proti mně. Začal jsem být nepřítel státu,“ řekl František S.

Případ se táhl řadu let. A k rozuzlení došlo poměrně nedávno. V roce 2016 byl František S. odsouzen spolu s dalšími lidmi za podvod. Dostal šest let. V roce 2017 nastoupil do vězení, kde později za pandemie covidu pral roušky. Po třech letech, v roce 2020, ho pustili na svobodu.

Nyní se živí jako řidič nákladních aut. Z minulého života mu zbyly jen dluhy. Deseti věřitelům dlužil dohromady dva miliony korun. A protože závazky nebylo možné uhradit, a to ani exekucí, požádal soud o vyhlášení úpadku s povolením se postupně oddlužit.

„Mám teď pravidelnou mzdu, ze které jsem schopen platit měsíční splátky při oddlužení a žít jako normální pracující člověk. Sice s minimálním příjmem, ale beze strachu z exekucí,“ uvedl František S.

Když u soudu uváděl v rámci řízení o oddlužení své poměry, napsal do formuláře do kolonky „seznam majetku dlužníka“ toto: „Osobní majetek představují jen oblečení a další věci osobní povahy – to vše v celkové výši tři tisíce korun.“

Ani jemu tedy nakonec nepřinesl podvodný byznys s Mrázkem a Bělou žádný prospěch. Zatímco v devadesátých letech byl František S. „multimilionář“, dnes žije skromně v jedné vesnici, téměř bez peněz.

 

Epilog

Jak řekl Jaroslav Běla v roce 2021 v rozhovoru pro pořad České televize Polosvět: „V těch devadesátkách se to zvrtlo. Přišly velký prachy. Přišly neočekávané možnosti. Přišel obchod s rumem, přišly úvěry, přišla Banka Bohemia. Pamatuji si, kdy nám pan Mrázek nosil miliony svázané páskami z banky. V šestnácti letech jsem měl nejnovějšího mercedesa, pětistovku. Prostě to žilo. Ale nikdo podle mě netušil, kam až se to po tom devadesátém roce dostane. Nabralo to hrozně velké otáčky. Bylo to divoký, ale bylo to i hezký. Problém byl, že jsme nástup kapitalismu a všechno s tím spojené nikdo z nás, kdo jsme se pohybovali v prostředí zločinu, nedokázal ukočírovat.“