Odkud také prchají: Peklo jménem Eritrea

O imigrantech z Afriky se někdy mluví jako o „černoších s ajfounama“, do Evropy prý chtějí jen kvůli svému kšeftování. Nabízíme příběh uprchlíka z Eritrey – země, odkud pochází nejvíce žadatelů o azyl mířících z Afriky do Evropské unie.

Když mu bylo osmnáct, odvedli ho do armády. Jako (skoro) každého mladíka v kraji. Prý na osmnáct měsíců.

V uniformě strávil následujících dvaadvacet let.

Jako služné dostával v přepočtu asi dvě stě korun měsíčně, několikrát byl postřelen.

S rodinou se vídal jednou ročně, a to mohl hovořit o štěstí…

Systém jak podle Orwella

Biniam (jméno je změněno) se narodil před třiačtyřiceti lety v Eritrey, kterou média s oblibou nazývají africkou Severní Koreou – není na světě stát, který by šlo do takové míry poměřovat s bizarní diktaturou z Pchjongjangu. I proto nyní Eritrejci tvoří podle BBC nejpočetnější skupinu mezi uprchlíky, kteří se vydávají z Afriky přes Středozemní moře do Evropy (tak zvanou západní středomořskou cestou). Ve světovém měřítku loni obsadili čtvrté místo v žebříčku žadatelů o azyl v EU – za Sýrií, Afghánistánem a Kosovem. Z pětimilionové země utíká podle hrubých odhadů každý měsíc dva až pět tisíc lidí. Neodradí je ani to, že po nich vojáci na hranici rutinně střílejí.

Eritrea je někdejší italská kolonie, později byla součástí Etiopie. Nezávislost získala země v roce 1993 a o čtyři roky později vznikla ústava, ta však stále neplatí. Neproběhly ani jediné, ač opakovaně slibované volby. Isaias Afwerki, který bojoval v čele nacionalistického hnutí, se totiž stal diktátorem s paranoidními sklony, eritrejský systém jako kdyby navrhl sám George Orwell: strana, která před dvaadvaceti lety osvobodila zemi, je od té doby jedinou povolenou a všemocnou partají. Zemi vládne armáda personálně spojená se stranou, také soudy i státní média (soukromá prakticky neexistují) bezvýhradně podléhají moci.

Nekonečné otroctví v uniformě

Odvedenci jako třeba Biniam slouží uniformám často po celé dekády. Ne vždy na bitevním poli: mladíci pracují pro důstojníky jako de facto otroci. Eritrejská armáda navíc může podle zákona odvádět ženy, které tvoří podle některých odhadů až čtvrtinu armády. Sedmdesát procent odvedených dívek podle zpravodajů OSN zažilo sexuální obtěžování či rovnou znásilnění.

S okolními státy Eritrea často válčí, a pokud potřebuje, snadno mění spojence. K jejím hlavním oporám patří Čína. Ta v poslední době svým způsobem kolonizovala Afriku a těší se mezi tamními diktátory značné oblibě, neboť se neptá na metody jejich vládnutí. S eritrejským režimem spolupracuje také Írán a podpírala jej Libye – v dobách Muamarra Kaddáfího. Nutno však dodat, že se zdejším establishmentem výběrově obchodují rovněž Itálie, Německo, USA, či Velká Británie.

Mocenskému modelu odpovídají metody eritrejských vyšetřovatelů. „Mlátili jsme je bičem, plastovými trubkami, mučili elektrošoky. Museli stát na prudkém slunci. Vázali jsme je do kozelce nebo ke stromům,“ zavzpomínal pro zpravodaje OSN jeden z bývalých policistů, když se dostal za hranice země, a dodal: „Vlastně jsme s nimi mohli dělat cokoli, podle vlastní fantazie.“

Výpalné od emigrantů

Patrně v Afghánistánu odkoukala eritrejská vláda další tyranskou specialitu, totiž věznění nepohodlných osob v kovových kontejnerech na horké poušti. Zadržení vzpomínají, že v takové krabici s rozpálenými stěnami nebylo možné ani ulehnout či se opřít – hrozilo, že by se kůže k plechu přilepila a posléze odtrhla…

Otrlé čtenáře takové informace nepřekvapí, jsou pro totality typické. Eritrea ale podobně jako Severní Korea potřebuje peníze a o ty si řekne komukoli. Reportéři ostrovní televize Channel 4 tvrdí, že eritrejští diplomaté vymáhají na krajanech žijících v Británii jakési výpalné, podle všeho ve výši dvou procent z jejich příjmů. Lze se domýšlet, za co emigrace platí: za bezpečí příbuzných žijících dosud ve vlasti, případně za protekci, pokud chtějí třeba studovat. Mimochodem, cizinci pobývající dlouhodobě v Eritrey platí tamní vládě podobný poplatek – prý za služby, které jim země poskytuje.

O to tragičtější je, že Velká Británie, která patří k nejčastějším cílům eritrejské emigrace, váhá s poskytováním azylu běžencům ze zbídačené země: uvěřila vládě diktátora Isaiase Afwerkiho, že zruší praxi časově neomezené vojenské služby. A že ti uprchlíci, kteří budou deportováni zpět, nebudou vystaveni perzekuci – zaplatí prý jen pokutu a podepíší omluvný dopis. V exilu žijící však opozice tuší, že režim pociťuje nedostatek mužů i žen v produktivním věku, neboť právě ti utíkají před armádou. A že ti běženci, kteří jsou deportováni zpět, skončí jako další otroci systému.

Eritrea patří k nejchudším zemím planety, v roce 2005 tu polovina lidí přežívala za méně než dolar denně. Země, v níž leží kdysi slavný přístav Massawa, nyní provozuje čtyři vlastní lodě. Zboží je tu několikanásobně dražší než pár metrů za hranicemi, protože zdejší vojensko-stranický monopol se týká i velmi rozšířeného pašování. Peníze od Eritrejců žijících v cizině mohou činit až třetinu státních příjmů.

Biti jsou křesťané i muslimové

Až osmdesát procent Eritrejců pracuje v zemědělství, které používá velmi zastaralé metody. Zemi postupně polyká poušť a chaotická kultivace půdy způsobuje její erozi. Průmysl je rozvrácen a technologická úroveň se propadla o století zpět. Veškeré vyšší školství je v rukou všemocné armády, která rozhoduje o tom, kdo se propracuje alespoň mezi střední kádry.

Co se týče víry, je země zhruba napůl rozdělena mezi křesťany a muslimy. Eritrea se nicméně deklaruje jako sekulární stát a marxismem ovlivněný diktátor přistupuje ke všem náboženstvím jako k hrozbě. Povolená společenství – křesťané východního ritu, kteří se oddělili od etiopské církve, dále římští katolíci, luteráni, sunnitští muslimové a podle všeho i Adventisté sedmého dne – přežívají z milosti. Jiní nikoli, například Svědci Jehovovi přišli jako jednotlivci o veškerá občanská práva. Jakákoliv soukromá modlitební shromáždění jsou ilegální, s muslimy režim zachází jako s občany druhé kategorie. Úřady však v domácím vězení drží i patriarchu východního ritu, který si stěžoval na státní zásahy do chodu církve.

Biniam je křesťan a před dvěma lety podobně jako řada dalších Eritrejců utekl do sousedního Súdánu, odkud se na jedné z pašeráckých lodí vydal do Itálie. Tady získal azyl, přístřeší a snad i pocit lidské důstojnosti, nikoli však životní perspektivu. Část jeho rodiny zůstává v Eritrey, ale jeden z jeho potomků už svou vlast opustil. Biniam se nedávno na jihu Evropy seznámil s Čechy, kteří s uprchlíky pracují, a nabyl dojmu, že jejich země by mu zázemí poskytnout dokázala. Hovořil jsem s ním jen na dálku, přesto si dovolím osobní poznámku: ačkoliv má Biniam vlastní mobil, jsem přesvědčen, že je vším možným, jen ne „mladíkem, který chce vydrancovat Evropu“. Odešel ze země, kterou diktátor proměnil v peklo.

Eritrejský diktátor Isaias Afwerki

Pamětníci na něj vzpomínají jako na charismatického vojáka, který rád nosil sandály a pozorně četl Karla Marxe. Na střední škole byl výtečným studentem a tak v časech, kdy Eritrea patřila k Etiopii, dostal šanci studovat na prestižní vysoké škole v hlavním městě Addis Abebě. Tehdy, v roce 1965, ovšem učinil zásadní rozhodnutí: odešel do exilu a přidal se k nacionalistickému hnutí, které pro Eritreu žádalo a nakonec vybojovalo nezávislost.

Isaias Afwerki se příští rok dožije sedmdesátky. Bezmála třicet let strávil v bojích, jako voják se naučil spoléhat jen na sebe a hlavně nedůvěřovat světu i okolí. V roce 1993, kdy země vyhlásila samostatnost, byl ovšem milován – podobně jako jiní nacionalističtí předáci Afriky před ním i po něm. Lidé doufali v rozkvět země, která mohla těžit jak z italského dědictví v podobě relativně moderní infrastruktury, tak z nadšení po vzniku „svého“ státu. Afwerki však rychle zničil, případně rozdělil a ovládl konkurenci. Pokud ho kdokoli kritizoval, zmizel nebo je držen v domácím vězení – to se v roce 2001 stalo i několika prominentům režimu.

Na rozdíl od dědičných diktátorů ze Severní Koreje, se kterou bývá jeho země (právem) srovnávána, nebuduje kult vlastní osobnosti. Není ani nabubřelým diktátorem předchozí generace, která si libovala v císařských trůnech (středoafrický Jean-Bédel Bokassa), či čapkách z leopardí kůže (konžský Mobutu Sese Seko). Stejně jako Kimové se ale zcela opírá o armádu, která má v zemi dominantní postavení. A svou zemi řídí spíše zpovzdálí, snad v obavě o vlastní život. Amnesty International tvrdí, že jeho režim drží ve vězení nejméně 10 tisíc politických vězňů. V jistém smyslu ale muž, který před čtvrtstoletím vzbuzoval naději svých krajanů, uvěznil celou Eritreu.

Autor je redaktorem České televize.