Kari, můj manžel – gestapák z Lidic

Bylo to před lety. Omoklý dušičkový den. Do severní části Ďáblického hřbitova v Praze chodívám v tom čase pravidelně. V šachtových hrobech tam leží lidé popravení nacisty a komunisty – ukládaly se tam ovšem i ostatky jiných…

Ten podvečer jsem si mezi kmeny vzrostlých habrů všiml siluety dvojice žen v tmavých kabátech, postávajících opodál u jednoho z náhrobků a pokládajících na trávu malý věneček. Po chvíli váhání jsem se k nim vydal.

„Dobrý den, promiňte, že ruším, vy jste příbuzné tohoto zabitého agenta chodce?“ zeptal jsem se starší, elegantně oblečené paní v brýlích se zlatými obroučkami. „Nein!“ odpověděla pohotově německy, ale vzápětí pokračovala česky, „my sem jezdíme na jiný hrob… Můj manžel je trochu jiný případ..., ale to už je dávno, to vám nic říkat nebude.“

„On byl Němec?“

„Ne... pocházel z české vesnice. A Čechům hodně pomohl. Za války, přestože hodně udávali... víte, byl četníkem. Tak milej člověk... nezasloužil si takovou smrt... my jsme Češky...“

„A jak se jmenoval váš manžel? Třeba to jméno znám...“

„To nebudete znát, Oskar... Oskar Felkl.“ 

„A nebyl on v Lidicích?“ Do hovoru vstoupila mladší žena: „Mutter, už budeme muset jít... Nezlobte se, chceme ještě zapálit svíčku na tatínkově hrobě...“

Začal jsem tedy Oskara Felkla zkoumat. Archiv bezpečnostních složek, informace a kniha badatele Jiřího Červenky, Národní archiv, výpovědi svědků i odbojářů z poválečného soudu, fotografie – z toho všeho se rýsuje příběh manželů Felklových.

 

Lidice. Prudké svítání. Středa 10. června 1942. Na dvůr rozlehlého statku si devětadvacetiletý kriminální asistent kladenského gestapa Oskar Felkl nechal vynést stůl a židli. Starosta Lidic je donucen z úřadu přinést kartotéku. Společně s dalšími příslušníky gestapa, kteří na dvoře mezi žebřiňáky ověřují totožnost zatčených mužů, potvrzuje Felklovi jejich identitu a ten sestavuje seznam. 

Vladimír Mařík byl v Lidicích jen na návštěvě, přespával s manželkou a dcerami u tchyně. „Tenhle sem nepatří!“ říká starosta. Felkl jej propouští a stráž jej odvede mezi domky na silnici směrem k Buštěhradu. „Kam mám teď jít?“ ptá se Mařík jednoho z česky mluvících příslušníků Schutzpolizei, zkráceně schupo, německé ochranné policie. „Kam chcete... třeba do prdele. Nebo do Prahy!“ Mařík odchází svítající krajinou a slyší za sebou smích. A za krátkou chvíli střelbu. Jeho manželku a děti, které úředně nepatří do Lidic, pečliví úředníci gestapa také propustí.

 

Vy jste hovna. Četu ochranné policie původem z Halle nad Sálou – z rodiště Reinharda Heydricha, jenž před pár dny zemřel po útoku českých parašutistů – vede vysoký plavovlasý nadporučík. Vyzve příslušníky schupa, zda se chce někdo z nich účastnit střílení lidických mužů. Štěpán Doležel, dříve holič v Olomouci, dělá, že musí jít nutně močit k plotu, a střelbě se vyhne. Přihlásil se Bzenský z Lanškrouna. „Konečně chlap, vy jste hovna,“ nadává plavovlasý nadporučík. 

 

Lili Marleen. Začali ze sklepa vyvádět muže. Po pěti. Felkl volá jména. Popravčí četa je rozdělena tak, aby vždy tři stříleli do jednoho: dva do prsou, třetí do hlavy. Velitel policie v protektorátu SS-Standartenführer Horst Böhme je však nespokojen s pomalostí a nařizuje zvýšit počet popravovaných na deset. Zástupce velitele kladenského gestapa SS-Sturmscharführer Thomsen běží na dvůr rozkazovat. Oskar Felkl se zapotí, sundá si čepici se stříbrnou lebkou, tohle tempo je děsné. Už nezapisuje, jen rychle odškrtává a počítá. Sto dvacátý, sto dvacátý prvý, sto dvacátý druhý... 

Felkl pozoruje hromady těl, která ještě před chvílí dýchala. Jeden z čety ochranné policie si po popravách píská „Lili Marleen“ a jen tak z plezíru střílí na poletující holuby. Druzí zaklánějí hlavy, když pijí kořalku z lahve. 

 

Uniforma od kouře. Pod kostelem, uprostřed hořících Lidic, se koná přízračná hostina. Pivo, chleba s nakradeným sádlem, salámem a buřty. Felkl si také nechá natočit pivo. 

Po poledni Felkl a dva jeho kolegové nasedají do auta, které je plně naloženo matrikami, liturgickými předměty z kostela a dvěma kufry plnými zlatých prstýnků, peněz a cenností lidických žen. Odjíždějí směr Kladno.

Odpoledne doplňuje Oskar v tělocvičně kladenského gymnázia seznam lidických žen a dětí. Jeho zámečnická ruka se snaží o čitelné písmo. Ptají se na manžely a otce a sourozence. Lží je uklidňuje: „Budou vyslechnuti, a pokud se prokáže, že nic nedělat proti Říši, propustit je.“ Pak si vymýšlí, že děti budou pod dozorem Červeného kříže převezeny do Terezína, ženy za nimi (za dva dny bude odtrhávat děti od matek a vytvářet znovu falešné zdání, že se nic dramatického neděje). 

Když se k večeru vrátí domů, nevyspalý, manželka Marie hned ve dveřích ucítí, že jeho šedá uniforma páchne kouřem, popelem a potem. „Kari, ženské u pekaře říkaly, že hoří Lidice... co se tam děje?“ – „Tohle nám Češi neodpustí.“ Uniformu pověsí do průvanu k otevřenému oknu, aby vyčichla. Druhý den mu v kanclu vysypou kolegové pytel s legitimacemi (některé prostřílené, některé od nezaschlé krve) lidických chlapů a on je musí rovnat do krabice. 

 

Zpěvák surovec. Novomanželé Felklovi bydlí v přízemním rozlehlém služebním bytě v areálu Geheime Staatspolizei na Kladně. Do domu se vstupuje prosklenými dveřmi, ústřední místností je jídelna a sousední obývací pokoj. Pro dva lidi v době války luxus. Kulatý stůl, židle s koženkou a tmavý sekretář koupili za pár korun ze zabaveného židovského majetku, z vily bratří Lanweilových. Jeden z nich skončil v Osvětimi, druhý v Sobiboru. Marie hrává na piano, které dostala k narozeninám od otce, Oskar stojí za ní a zpívá. 

Když se Felkl obléká, v zrcadle se odráží jeho zlaté zubní korunky. Jde do kanceláře. Vyslýchat. Pěstmi, kabelem, boxerem, řemenem. Manželka mu tam občas nosí svačinu. To se Oskar, kterému Marie říká „Kari“, vždy uklidní, vyslýchaného Josefa Zikmundu nechá oddychnout („máš štěstí, teď si to můžeš rozmyslet“), jde za ní, sedne si na roh stolu, žmoulá chléb a jablko a začnou si vyprávět. Třeba o filmu Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým, který viděli v kladenském Kině Korso; nebo kdy zase pojedou na večeři do slánského Hotelu Hamburk nebo na houby do lesa za Tuchlovice.  

Když Marie odejde, chytne Oskar vyslýchaného Zikmundu za sako a prohodí: „Měl jsi na rozmyšlenou teď dost času, tak komu jsi dával číst letáky?“ Zikmundu, který má za sebou výslechy v Pečkárně, nezlomí, a protože je dnes Kari dobře naložen, nebude mlátit. Pouze ho nechá na dva dny vsadit do „komína“, malé úzké vězeňské místnosti bez světla, kde se může jen stát a močit do vlastních bot. Zikmunda válku přežije v německých věznicích.  

 

Oskar Felkl. Němec z české vesnice na Vysočině, z Nové Bělé u Poličky. Narodil se rok před vypuknutím první světové války ve statku nad rybníkem, jako desáté dítě. Práce s koňmi, to bylo od dětství jeho. Vyučí se strojním zámečníkem, ale nemůže sehnat zaměstnání, a tak jde jako dělník do hospodářského družstva, kde „jsem se naučil první česká slova“. Poté vykonává základní vojenskou službu v Praze, ale čeština mu stále činí potíže. Aby se ji lépe naučil, nastupuje jako kočí v české vesnici. A pak, protože se mu líbí chodit v uniformě, se přihlásí do sboru Československého četnictva. 

Kaštanové vlasy, hnědé oči, 175 cm vysoký, silné paže, pevně stavěný. Holkám se líbí. 

V létě 1939 navštěvují strážmistra Felkla dva příslušníci gestapa. Pozvou ho na pivo. Nechceš se přece zahrabat, potřebujeme tě jinde! Doporučí mu, aby si zažádal o německé státní občanství a požádal o vstup do NSDAP. Kariéra začíná. V roce 1940 je německý státní příslušník Felkl přeřazen na služebnu gestapa v Kolíně nad Labem. Jako tlumočník. Zatčení o něm říkají: „Surovec. Je horší než říšský Němec!“ V Kolíně neskončí. Posílají ho coby tlumočníka na kladenské gestapo, v jehož jurisdikci je rozsáhlé území od Roudnice přes Louny až k Berounu. V únoru 1942 se stává kriminálním komisařem a je mu k ruce přidělen Walter Forster, rodák z Karlových Varů, pijan nikoli léčivého pramene, ale kořalky a vína. 

Felkl vyslýchá a diktuje, Forster na stroji zapisuje. Za půl roku na Kladně se Oskar může chlubit výkonností s touto statistikou: „Zatkl jsem celkem 320 osob, z nichž 15 až 20 bylo propuštěno, ostatní posláni do koncentráků či na popravu.“ Posléze je zařazen do oddělení IV N, kde má na starosti vybudování sítě tajných spolupracovníků. Ztloustne. Zblahobytní. Do konce války bude „mít na kontě“ sedm stovek zatčených. 

 

Marie. Češka ze středočeských Tuchlovic. Marie Mařincová. Piplaný jedináček. Fixovaná na otce. O jedenáct let mladší než Oskar. Narodila se v Božím Daru, otec český četník, kterému byl na frontě první světové války prostřelen nos, od té doby ho měl zvláštně zdeformovaný. Tvář má však vylepšenou pěstěným knírem. Matka sudetská Němka, která za velké války hrála v dámské kavárenské kapele na violoncello.

Sedmnáctiletá štíhlá Marie jede v červnu 1941 na kole z Kladna domů do Tuchlovic. Na náměstí stojí její otec četník s nějakým mladým fešným mužem v civilu. Otec na ni zavolá. Zastaví. „Vyřiď matce, že dnes nepřijdu k obědu... A dovolte, abych vás seznámil... to je moje dcera... tohle je pan Felkl.“

 

Veselka se služebním autem. Oskar žádá o ruku Marie. Svatba proběhne den před Štědrým dnem 1941. Přijede část Oskarova příbuzenstva z Vysočiny. Dorazí téměř celá gestapácká kumpanie. Zpijí se do němoty. Druhý den se Mařincovi a novomanželé Felklovi fotí u vánočního stromku v domku na kraji Tuchlovic. Oskar sedí na zemi a líbá přikleklou Marii, ze židlí je shovívavě sledují nevěstini rodiče. Za nimi trčí bohatě ozdobený stromek, jako kdyby nebylo války. Marie za chvíli rozbalí dárky. Od chotě dostane elegantní baret a do nového bytu dvouplotýnkový vařič. Oskar zabalenou šišku salámu a rukavice.

 

Zvěřina. Když jde některý večer Marie na setkání se spolužačkami, ptají se jí: „A ty se nebojíš na gestapu?“ – „Čeho bych se prosim vás měla bát... a našim lidem se tam snažim ulehčovat.“ Nejhorší jsou doporučené dopisy udavačů, ty musí Marie coby civilní zaměstnankyně gestapa zapsat do knihy došlé pošty. Lepší je to s těmi obyčejnými udáními, ta se lehce zničí. 

Být manželkou kriminálního komisaře za války má však své výhody: máte více potravin, než jsou příděly. Jednou se zabavené podmáslí na dvoře gestapa rozdělí mezi přítomné. Nebo přijede auto plné zeleniny a ovoce, patrně úplatek. Jindy je to zvěřina, srny, koroptve.  

 

Požáry. Na konci května 1942 byla na poli u dvora Požáry v křivoklátských lesích nalezena ukrytá vysílačka. Místo celou noc hlídají čeští četníci. Parašutista Arnošt Mikš se pro aparát vrací, netuší, co se mezitím stalo. Přestřelka. Jeden četník je mrtev, parašutista zraněn, nakonec se sám zastřelí v lese. Felkl později prošacovává zakrvavené tělo mrtvého parašutisty, v jeho náprsní kapse najde zápisník. Se jmény spolupracovníků. Ráno jsou všichni zatčeni (Felkl jejich hlavami tluče o zeď, dokud se nepřiznají), včetně Mikšových dvou bratrů. A v Praze popraveni. 

 

S koňmi v Nové Bělé. V létě si na pár dní vyjedou s Marií na Vysočinu, do Oskarova rodiště. Chodí na houby, honí se po lese, Oskar ukazuje Marii pole a rozlehlý statek, jehož chloubou jsou koně. Oskar se nechá s koňmi fotit. Kriminální komisař s tvrdou pěstí je v rodném kraji uvolněný, žertuje s neteří a synovcem, s bratrem Emilem rozmlouvá o úrodě i politice, ráno pije čerstvě nadojené mléko. 

 

Antonie Foukalová. Šestačtyřicetileté Antonii Foukalové přerazí Felkl při výslechu jednou ranou pěstí nosní chrupavku. Žena odletí až ke zdi. Kape jí z nosu krev. Praští ji znova. Naštípne jí malíček u pravé ruky, kterou si kryje hlavu. Felkl si toho všimne a prohlásí: „Já ti ten rypák zalepím, abys neřekla, že jsem špatnej chlap.“ Po chvíli jí druhý gestapák Forster chytne hlavu mezi nohy a Felkl do ní buší bejkovcem. Podlahu od krve ji nechá vytřít kapesníčkem. 

 

Moje plány do budoucna. Krátce po Lidicích čeká agilního Felkla další „velký“ případ, tentokrát v Roudnici nad Labem. Ředitel místní německé školy, sudetský Němec Alfred Bauer, zasloužilý člen NSDAP (též správce městských jatek a kina), muž chodící v motýlku s führerovskou štětkou pod nosem, se dozví, že jeho rodině vyhrožuje smrtí student septimy místního reálného gymnázia Karel Dvořák. Ztropí hysterický výstup a případ ohlásí místní četnické stanici a pro jistotu i kladenskému gestapu. 

 

Sobota 20. června 1942. Septima roudnického gymnázia zrovna píše ve třídě kompozici z němčiny na téma Moje plány do budoucna. Do třídy prudce vejde Felkl v koženém kabátě, stoupne si před tabuli na stupínek a s ním dva další kolegové. Jeden k oknu a druhý ke dveřím. Felkl začne řvát: „Proradný český svině! Nezasluhujete si výhod Velkoněmecké říše. Za to, co jste připravovali, budete přísně potrestáni. Všechno tady nechte! Raus!“ Felkl nechá zatknout 46 studentů a studentek gymnázia a 39 studentů vyšší průmyslové školy strojnické. 

Část z nich je postupně propuštěna, ostatní jsou transportováni do koncentráků. Třináct z nich se nedočká konce války, mezi nimi i Dvořák. 

Později se zjistí, jak aféra vznikla. Osmnáctiletý septimán Karel Dvořák byl nešťastně zamilován do Bauerovy patnáctileté dcery Ingeborg a výhrůžku na adresu jejich rodiny („stejně všichni Germáni skončí špatně“) nemyslel úplně vážně.

 

U Popperů. V Buštěhradě společně s kolegy Heinrichem Faberem z židovského referátu a řidičem Vlčkem provádí Felkl prohlídku domku Popperů. Velice se diví, když u židovské rodiny uvidí vánoční stromek. Když u nich najdou bustu TGM, Felkl pozná „toho českého psa“, donutí Lea Poppera vyhodit ji na betonový dvorek a rozmlátit sekerkou. Vše sleduje Popperův malý syn Oto. Ten o tom později – jako Ota Pavel – napíše novelu Smrt krásných srnců.

Za úspěchy v boji proti nepřátelům Říše byl Oskaru Felklovi vůdcem třetí říše udělen Válečný záslužný kříž II. třídy s meči. 

 

Astrid. Začátkem září 1943 oslaví Marie Felklová dvacetiny. Je v osmém měsíci těhotenství. Dcerka Astrid se narodí na konci října. Tajně ji nechají pokřtít v tuchlovickém kostelíku. Z toho má zbožná Oskarova matka na Vysočině radost. 

 

Zatčení. Květnové dny 1945. Příslušníci kladenského gestapa se z úřadovny a bytů tiše rozprchnou. Manželé Felklovi jsou zalezlí v Tuchlovicích, utíkat s malou dcerkou v tomto chaosu, mezi vojáky a civilisty, by bylo příliš riskantní. „Vždyť jsem přece nikoho nezabil. A ti, kterým jsme pomáhali, nám to jistě dosvědčí.“

Večer 5. května je zatčen Felkl. O pět dní později jeho žena. Ocitají se v celách gestapa, kde to dobře znají. Marie je později převezena do internačního tábora v Kladně-Dubí. Jejich dcera zůstává u příbuzných. 

 

Pohoršení. Vyšetřovací komise při ONV v Kladně postoupila věc zatčené Marie Felklové veřejnému žalobci u Mimořádného lidového soudu v Praze s přípisem: „Felklová nachází se dosud v pracovním středisku v Kladně-Dubí, jelikož její propuštění vzbudilo by mezi občanstvem pohoršení, ponechává se v internačním středisku až do Vašeho rozhodnutí.“ V následujících týdnech vypovídá ve prospěch zatčené řada svědků. Na jaře 1947 probíhá u soudu v Praze hlavní přelíčení, po kterém je Marie osvobozena a propuštěna na svobodu. 

 

Nezasluhuji smrt. Hlavní přelíčení se šestnácti členy kladenského gestapa u Mimořádného lidového soudu v Praze na Pankráci začíná 27. března 1947. Sál je plný. Mezi diváky sedí lidické ženy i Marie Felklová. 

Oskar si v pankrácké cele na rub strojopisu s obžalobou obyčejnou tužkou poznamenává: „V Lidicích přímo byla moje práce jen podřadného ráza, u osobách lidických jsem přímo nepřišel do styku a zrovnal pouze karty onych osob, kterým byli Thomsenovi hlášeni... si nezasluhuji trest smrti a prosim, slavní soud, aby mi dali trest na svobodu.“

 

Cuká v koutcích. Rozsudek je vynesen 24. dubna. Šest obžalovaných odsouzeno k trestu smrti oběšením. Mezi nimi Oskar Felkl. Hroutí se mu svět. Začnou pracovat nervy, cuká mu v koutcích úst, rozklepala se pravá noha. V cele smrti pak píše v posledním dopise: „... za dvě hodiny budu obětí mého povolání. Loučím se s dobrým svědomím z tohoto světa… Neplačte za mě, mně je nyní lépe, já jsem ze všeho utrpení vysvobozen. Bůh vás žehnej na dalších cestách až do smrti. Oskar.“

 

Osmerka papíru. V cele smrti se naposledy setkává s Marií. Prohlížejí si fotografie. Oskar slzí. Ještě zbývá milost prezidenta Beneše. Nekoná se. Při loučení vrací Marii fotografie a mezi nimi jí šikovně podsune do čtverečku složené papíry. Ta si je strčí do kabelky. 

 

V saku. Felkl je odváděn na nádvoří k šibenici. V kapse má malý krucifix s růžencem, který mu z Německa poslala jeho zbožná matka. Jako prvního oběsí velitele kladenského gestapa Wiesmanna, který do davu čumilů zvolá: „Ať žije německá říše!“ Poslední Felkl. V saku a ve vázance.

 

Měděnec. Otřesená Marie odjela ke svým rodičům, kteří opatrují malou Astrid. Přestěhovali se z Tuchlovic do krušnohorského Měděnce. Do domku, který patřil odsunutým německým příbuzným paní Mařincové. 

Marie nejdříve pracuje v lese jako pomocná dělnice a od léta jako šička rukavic v místní továrně Tosta. Její minulost nezůstala v Měděnci dlouho utajena. Několik nových přátel však v té podivné pohraniční societě získá. Mezi nimi Zikmunda J., o patnáct let staršího Slováka maďarského původu, vysokého a pohledného hajného, člena KSČ. V roce 1950 se koná svatba. Dcera Astrid, která začala chodit do první třídy, bydlí u prarodičů Mařincových, aby to měla blízko do školy. Když se od spolužáků dozví, že její pravý otec byl jako „morder z Lidic“ oběšen, uteče s pláčem domů. 

 

Jména konfidentů. Od roku 1949 se o Marii Felklovou zajímají orgány komunistické Státní bezpečnosti. Důvod je prostý – jako bývalá zaměstnankyně gestapa může vědět o řadě dosud neodhalených konfidentů. Navíc na jaře 1951 vypoví svému známému Josefu Novákovi, příslušníku SNB, který pak dále informuje politiky a bezpečnostní složky, o existenci motáku, který jí dal před smrtí její první manžel. Na papírcích byla Felklovou rukou uvedena jména agentů gestapa, které při výsleších neprozradil.

 

235 korun. Marie Felklová se stává v souvislosti s touto akcí, která dostala krycí označení LÉTO, tajnou spolupracovnicí StB. „Další jednání s důvěrným pramenem… Jednalo se o tom, v čem může pomoci StB.“ Zcela určitě šlo o pomoc při odhalování dalších konfidentů gestapa. Na této schůzce byla Marii vyplacena odměna ve výši 235 Kčs. Ze spolupráce však brzy „po vytěžení“ sejde. 

 

Do NSR. Felklová v šedesátých letech pracuje jako mzdová účetní v Okresním průmyslovém podniku ve Vejprtech. V červenci 1968 je povoleno vystěhování do Spolkové republiky Německo její matce a rodině její dcery Astrid. O rok později si žádost o vystěhování podali i manželé Zikmund a Marie. 

 

Oheň z šibeničního saka. Několik dní po manželově popravě na jaře 1947 dostala Marie balíček odeslaný z pankrácké věznice. Bylo v něm oblečení, ve kterém byl oběšen. A růženec, který našla v kapse saka. Věci měla dlouhá léta uloženy ve skříni. Když se rozhodne uzavřít kapitolu života v Čechách, Felklovo oblečení vezme do náruče, vynese na zahradu u domku v Měděnci, škrtne sirkou a zapálí. S manželem prodávají dům a 29. dubna 1971 opouštějí v Rozvadově Československo. 

 

Milý člověk. V roce 2006 vypátrá a navštíví Marii Felklovou v jejím německém bydlišti badatel a vydavatel Jiří Červenka. Elegantní, vitální dáma je ochotná s ním o všem otevřeně mluvit. Na otázku, jak si vysvětluje, že Oskar Felkl týral zatčené, překvapeně odpoví: „Já bych to do něj nikdy neřekla. On na mě dělal úplně opačný dojem. Byl hrozně milý. Že by mohl můj muž takhle týrat lidi, to mě na mou duši opravdu nikdy nenapadlo. Byl to takový klidný, milý člověk... on s každým dobře vycházel. Říkala jsem mu Kari.“ •

 

Autor je spisovatel a redaktor Českého rozhlasu.

 

K výročí heydrichiády čtete další článek z červnového vydání zde.