Druhý rok s Vaškem. Reportáž o tom, jak se (ne)dokážeme starat o odlišné děti

Jaké „i“ napíšete ve slovním spojení „s Petrovými přáteli“ – ptá se učitelka češtiny sedmáků. Je říjen 2022, ve třídě v komárovské základní škole sedí dvacítka dětí, v první lavici hned u dveří je Vašek.

„Měkký!“ houkne někdo.

„Ale proč?“ ozve se ze zadní lavice.

„Tak si to budeme muset zopakovat, to jsme brali loni,“ konstatuje češtinářka.

„Můžete chodit na doučování, tam to bereme,“ zvolá do nastalého ticha Vašek, který letos kromě češtiny chodí odpoledne ještě na doučování z matematiky a k tomu si přibral i sportovní hry. Ne že by doučování nějak zvlášť potřeboval, loni měl na vysvědčení dvě dvojky, letos bude mít dvojky čtyři.

Chodí tam kvůli něčemu jinému. Aby byl mezi dětmi.

 

•••

Vašek přišel na základní školu do Komárova, asi dvouapůltisícové obce ve Středočeském kraji, v září 2021. První stupeň absolvoval v Berouně, v logopedické (dřív zvláštní) škole. Tam ale druhý stupeň není, a tak ho jeho babička Jana, která se o Vaška odmala stará, zkusila přihlásit blíž – do jeho spádové školy. Všichni společně ještě s dědečkem bydlí nedaleko, na kopci nad školou.

Když jsme předloni začali do Komárova jezdit, chtěli jsme na příběhu konkrétního dítěte ukázat, jak se malá základka o třech stovkách žáků dokáže vypořádat s inkluzí, tedy začleňováním dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. O Vaškovi se tehdy mluvilo jako o dítěti s Aspergerovým syndromem a ve sborovně panovaly obavy, jak to tu nový žák zvládne. První časosběrná reportáž vyšla v magazínu Reportér na konci školního roku v červnu 2022. Prvotním záměrem bylo sledovat dění ve škole. Nakonec se ale ukázalo, že je potřeba jít i na jiná místa – k Vaškovi domů a taky do jeho minulosti.

 

•••

Vaškův start do života nebyl snadný. Jeho babička Jana kdysi se svým mužem adoptovala dceru, říkejme jí Petra. Když bylo Petře pětadvacet, narodil se jí neplánovaně syn. Jenže ona se o něj za pár týdnů odmítla starat. Nakonec tak malý Vašek zůstal v domě s prarodiči. Petra tu ještě pár měsíců žila s nimi, o syna se ale nezajímala. Nakonec se odstěhovala na druhou stranu Komárova, kde žije dodnes. Od té doby ji Vašek vídá jen sporadicky a svého tátu, který bydlí v jiném městě, ještě méně. Tak málo, že mu někdy vyká, když k nim přijede.

Když byly Vaškovi tři, začal chodit v Komárově do mateřské školky. Už tehdy nebyl úplně „standardním“ dítětem, některé návyky neměl zažité, ještě nemluvil a ve školce si s ním nevěděli rady. Babička po krátké době usoudila, že se mu tam nedaří dobře, a od dalšího školního roku ho dala do speciální školky v blízkých Hořovicích. Vašek tak začal trávit čas s dětmi s různými handicapy.

Na základku pak nastoupil do zmíněného Berouna, do třídy pro děti, které potřebují speciální podporu. Zároveň měl ale dobré známky a bylo jasné, že by zvládl i běžnou školu. A tak se v září 2021 ocitl v té komárovské.

Nastoupil s tím, že má Aspergerův syndrom. Tak o něm mluvila hořovická školka, později berounská škola a takovou diagnózu přijala i babička – dávalo jí to tolik potřebné vysvětlení, proč se její vnuk nechová vždycky jako ostatní děti. Nakonec diagnózu předloni vzala jako hotový fakt i komárovská škola.

Aspergerův syndrom se tak definitivně stal součástí Vaškova příběhu. Jenže jakékoli lékařské potvrzení, že jím chlapec skutečně trpí, neexistovalo. Ba naopak, ukázalo se, že existuje dokument z vyšetření, které Vašek absolvoval v šesti letech na specializovaném pracovišti v Praze a které poruchu autistického spektra vyvrátilo.

Takové jsou tedy klíčové momenty Vaškova života, které z něho udělaly outsidera.

Zaprvé, příliš brzy byl vyloučen z kolektivu zdravých dětí.

Zadruhé, odmalička žil se starými prarodiči, kteří mu, ač o něj pečují s láskou, nemohli s přibývajícími roky nabídnout takovou plejádu aktivit, jakou by malé dítě bývalo potřebovalo.

A pak je tu ještě třetí, možná nejzásadnější moment: odmítnutí ze strany Vaškovy matky. Odmítnutí, které nastalo záhy po porodu a pokračuje dodnes.

 

•••

„Vašek přišel o mámu a dodnes nerozumí tomu, proč se to stalo, proč s ním nechce být, proč ho odmítá,“ říká Vlasta Romanová, psycholožka z berounské organizace Pro zdraví 21, kam začal Vašek loni na jaře dojíždět.

Dostal se sem díky Kláře Šimáčkové Laurenčíkové, speciální pedagožce a expertce na inkluzi (která nyní zastává funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva). Laurenčíková se tenkrát na Vaška přijela podívat přímo na jeho základku v Komárově, pozval ji ředitel Jiří Veverka.

Pozorovala chlapce během vyučování a vyjádřila přesvědčení, že Vašek nepůsobí jako dítě s Aspergerovým syndromem. Jak už bylo řečeno – měla pravdu.

Právě ona pak Vaškovy prarodiče propojila s organizací Pro zdraví 21. Ta má v týmu celou řadu odborníků od psychologa a psychiatra až po speciálního pedagoga. Rodinám nabízí jakýsi „balíček“ služeb, které se odvíjejí od potřeb konkrétního dítěte. Sestaví „plán“ a pak sledují, zda to dítěti prospívá.

Vašek sem jezdí vždycky ve středu odpoledne. Protože to mají ve škole výtvarku, kterou on, na rozdíl od fyziky nebo dějepisu, klidně zamešká.

„Vašku, co bys udělal, kdybys ve škole někomu rozbil tužku?“ ptá se Vlasta Romanová. Je únor 2023, psycholožka má s chlapcem už několikáté sezení. Dává mu otázky z kartiček, které se jmenují „Jak se zachovám, když ***“ a které mají rozvíjet socioemoční dovednosti.

„Doufal bych, že není moc drahá,“ odvětí Vašek.

„A co bys udělal, kdyby se tvé kamarádce někdo smál kvůli oblečení?“

„Já bych neměl kamarádku, která by měla něco ošklivého na sobě.“

 

•••

„Vašek ve škole všechno zvládá, myslí mu to. Ale když u mě byl prvně, byl roztěkaný, neklidný a bylo vidět, že jeho sociální interakce nejsou adekvátní,“ říká Vlasta Romanová s tím, že jsou situace, které chlapec není schopen domyslet, protože na ně ještě není zralý.

Rozklíčovat, co tuto nezralost způsobilo, ale není úplně snadné. „Naloženo toho má opravdu hodně. Určitě u něj došlo k poruše citové vazby tím, že ho odmítla matka. To trauma tam prostě je. Roli může hrát i průběh těhotenství a pak tu jsou další rizikové faktory a vlivy během jeho dětství. To všechno se pak nabaluje jako sněhová koule,“ vysvětluje psycholožka. Nutno říct, že ani Petra, Vaškova máma, to v životě neměla úplně snadné, sama byla odmítnuté dítě, které skončilo v kojeneckém ústavu. Jak vypadaly první měsíce jejího života, se neví, ponětí o tom nemá dokonce ani Jana, Petřina adoptivní matka a Vaškova babička. Že se děti, které na začátku života opustí jejich rodiče, pak mnohdy samy nedokážou postarat o vlastní potomky, je však skutečnost dávno prokázaná vědeckými studiemi: říká se tomu porucha citové vazby. Petra dnes pobírá invalidní důchod a jediný, ke komu dokáže opravdu přilnout, jsou psi, o které se od dětství stará.

Co se Vaška týče, v Pro zdraví 21 se teď snaží rozvíjet hlavně jeho emoční a sociální dovednosti, třeba právě s pomocí už zmíněných kartiček. Psycholožka navozuje různé běžné situace a s Vaškem rozebírá, jak na ně reagovat. „Je to dlouhá cesta a zatím nejsme v takovém bodě, abychom mohli ošetřit jeho trauma z opuštění a odmítnutí. To lze až později,“ říká.

 

•••

Takových organizací, jako je Pro zdraví 21, je zatím v Česku málo. Přesněji řečeno tři: kromě Berouna ještě v Praze a Ostravě. Ministerstvo zdravotnictví má ovšem v plánu jejich počet v dohledné době zvýšit – v každém kraji by mohly být dvě až tři. Zároveň ale vznikají i takzvané organizace „druhého řádu“, které mají stejné cíle, jen nemají zdravotnický status a v jejich týmu chybí psychiatr. Jejich vytvoření je tudíž jednodušší.

Na Kutnohorsku se v posledních dvou letech testovaly dva takové týmy, které navázaly spolupráci s dvacítkou škol. ​​Ministerstvo školství teď plánuje expanzi. „Chtěli bychom, aby od příštího roku byly v každém kraji dva takové mobilní týmy,“ říká zmocněnec resortu pro duševní zdraví Ferdinand Hrdlička.

Právě multidisciplinární týmy tohoto typu by mohly výrazně pomoci všem – jak dětem samotným, tak rodinám i školám.

Ve školách dnes chybí psychologové, obvykle mívají jen částečné úvazky. Scházejí i sociální pedagogové, kteří by mohli ve škole efektivněji řešit potřeby rodiny. Na ministerstvu školství už se o nich sice začalo mluvit, ale šance, že by se na ně v dohledné době našly peníze, je malá. Zbývají pedagogicko-psychologické poradny, i ty jsou však zoufale přetížené.

Nakonec v tom tedy školy často zůstávají samy. Některé si s dětmi, jež čelí různým problémům, poradit dokážou, jiné moc ne. Občas se to učí za pochodu metodou pokus–omyl. Jsou školy, které se toho o inkluzi už mnoho naučily, ale až v okamžiku, kdy musely řešit velmi náročné dítě.

Na tomto místě je důležité říct, že inkluze neznamená jen začlenění dětí s handicapem. Jde o přístup, kdy škola dokáže nabídnout adekvátní podporu všem dětem – nadaným, handicapovaným, cizincům, dětem se složitým rodinným zázemím, ale taky těm, které zrovna procházejí těžkým životním obdobím. Stěžejní myšlenkou je, že každé dítě má právo vzdělávat se v běžné škole a také že škola je místo, které může dítě podpořit či mu (potažmo jeho rodině) poskytnout pomoc.

Zároveň však platí, že jak školy, tak rodiče by měli mít možnost obrátit se ve složité situaci i jinam. Čímž se dostáváme zpět k multidisciplinárním týmům, jako je Pro zdraví 21: „Jejich výhodou je, že mají na jednom místě hned několik odborníků, kteří spolupracují. To se hodí, pokud potřebujete koordinovat podporu z více stran anebo pokud rodina nebo škola nejsou schopné zajistit si spektrum služeb po vlastní ose,“ vysvětluje ředitelka a zakladatelka Pro zdraví 21 Zdeňka Benešová.

 

•••

„Takhle jsem si tu pomoc teda nepředstavovala!“ rozčiluje se babička Jana do telefonu. Je březen 2023 a ona se zrovna vrátila z Berouna, kde jí oznámili, že chtějí, aby začala využívat služeb takzvané „sasky“. „Saska“ je zkratka pro sociálně-aktivizační službu, zákonem definovanou formu podpory, která probíhá přímo v rodinách podle jejich aktuálních potřeb. Někdy je třeba pomoci s vyřizováním věcí na úřadech, jindy zase „saska“ poslouží jako jakýsi mediátor, když se objeví problémy třeba se školou. Nebo jsou rodiče, kteří potřebují najít odbornou pomoc, například psychologa či adiktologa. A pak jsou rodiny, kde potřebují pomoct děti – s učením nebo, jako v případě Vaška, s náplní volných odpolední.

„Proč by měl někdo chodit ke mně domů? K čemu to jako bude dobré? Co tu budou kontrolovat? Co dělám špatně, vždyť se o Vaška snažím starat co nejlíp!“ chrlí ze sebe Jana. Pro zdraví 21 je, jak už bylo řečeno, zdravotnická organizace. Má nastavené metodické postupy, které jsou schválené ministerstvem zdravotnictví. Nefunguje tedy tak, že by klientům nabídla služby a oni si z nich mohli vybrat, co využijí a co ne. Naopak, odborný tým provede pečlivou diagnostiku dítěte a jeho situace a na základě té pak rozhodne, jaké služby jsou aktuálně potřeba.

„Často tu slýcháme, že si od nás představovali jinou pomoc. Ale my v tomto ohledu musíme být důslední a chtít po klientech, aby akceptovali to, co jim navrhujeme. Jiná cesta by nebyla efektivní,“ vysvětluje zakladatelka organizace Zdeňka Benešová. Kdyby Vaškova babička „sasku“ odmítla, Pro zdraví 21 by pravděpodobně požadovalo, aby do hry vstoupil OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí (hovorově sociálka). I ten by pak mohl s rodinou probrat nutnost využívání „sasky“. A právě vidina Ospodu byla tím, co Vaškově babičce nahnalo největší strach a přimělo ji chrlit ze sebe přehršel otázek. „Proč by měli chodit ke mně domů?“

„Že mě sociálka neodveze?“ ptá se Vašek během následujících týdnů asistentky ve škole, psycholožky v Berouně i pracovníků v nízkoprahovém klubu, kam začal chodit.

Všichni jej ujišťují, že opravdu není žádný důvod, aby ho OSPOD odebíral.

 

•••

Jana nakonec kývne na „sasku“, kterou zřizuje Charita Beroun. Záhy zjišťuje, že jí nikdo nebude kontrolovat domácnost ani ji kritizovat za to, jak vychovává svého vnuka. „Paní ze ,sasky‘ Vaškovi nabídla, aby se spolu šli projít, ale to Vašek samozřejmě odmítl. Který puberťák by taky chtěl s nějakou paní chodit po vesnici?“ konstatuje babička po návštěvě so­­­ciální pracovnice Kláry Pazderové.

Ta se s Vaškem pomalu seznamuje. „Vždycky si spolu sedneme na zahradu pod pergolu, povídáme si, minule jsme spolu dělali úkoly,“ popisuje Pazderová. I jí už Vašek vyprávěl o mámě. „Je vidět, jak je hodně přemýšlivý, potřebuje všechno vysvětlit, pochopit. Říkal mi, že nechápe, proč ho máma opustila, když on ji má tak rád.“

A pak chtěl Vašek taky vědět, proč za ním Klára Pazderová vlastně jezdí. Vysvětlila mu, že dospělí kolem něj usoudili, že by si měl povídat i s někým jiným než s babičkou a dědou, a že za ním bude teď jezdit ona a zkusí mu najít nějakou jinou zábavu, než je jen hraní počítačových her.

Do budoucna je tu i možnost, že by se Vašek začal učit, jak se o sebe postarat – uvařit si, vyprat, něco sám zařídit. „Je to logické, protože prarodiče už na to nemusí mít tolik trpělivosti a energie,“ dodává jednatřicetiletá sociální pracovnice, která v oboru pracuje deset let.

Od podzimu chce Vaškovi najít kroužek, kam by mohl sám chodit, což vzhledem k nabídce v Komárově není úplně snadný úkol. V plánu má oslovit místní hasiče či skautský oddíl v blízkých Hořovicích.

 

•••

„Tě péro! Koničiva!“ halasí kluk s kšiltovkou na hlavě ve dveřích nízkoprahového klubu, který je tak trochu ukrytý v panelákové zástavbě v centru Berouna. Klub se pomalu plní dětmi, většina z nich si ale jen bere míč a jde zas ven, zahrát si basket.

Je konec března 2023, Vašek je tu podruhé. U stolu zatím sedí jen dva lidé. Mladá dívka si maluje, kluk naproti ní chce hrát stolní hru, ale nemá s kým. Ptá se Vaška, ale ten nechce. Od dívky zase Vašek dostává nabídku, že s ním příště může udělat úkol z angličtiny, že mu ráda pomůže.

Organizace Pro zdraví 21 měla kromě „sasky“ ještě jednu podmínku: aby Vašek každý týden chodil právě sem, do jejich nízkoprahového klubu. Tady mohou děti trávit volná odpoledne. „Obvykle sem chodí děti, které jsou vyčleňované z kolektivu nebo to doma nemají úplně jednoduché a nezažívají hezké mezilidské vztahy,“ popisuje Johana Benešová, dcera Zdeňky Benešové a taky Vaškova klíčová pracovnice. Tedy člověk, který je nejvíc v kontaktu s babičkou a zaštiťuje Vaškovu péči.

Babička nakonec chození do nízkoprahového klubu „usmlouvala“: místo každého týdne sem může jezdit jen dvakrát do měsíce. Jeden z jejích argumentů byl, že to mají z Komárova daleko. A taky to, že se její manžel dlouhodobě potýká s vážnou nemocí.

„Co to Vaškovi pomůže, když jen jednou začas takhle někam zajde?“ říká Jana. Byla by radši, kdyby měl její vnuk kamarády v Komárově. „Navíc on už si zvykl, že je sám, a není lehké ho někam dostat,“ dodává babička. Zároveň však uznává, že ona ani její muž s chlapcem nikam nevyrazí, byť by byl Vašek rád. Třeba nedávno mluvil o tom, že by chtěl na parník do Prahy. Na to už ale prarodiče nemají sílu.

„Samozřejmě bychom byli rádi, kdybychom sem mohli děti i vozit a pak je zase odvážet domů. Ale na to chybí finance,“ konstatuje Zdeňka Benešová. Od září by nicméně chtěli zkusit, zda by sem Vašek nezvládl dojet z Komárova hromadnou dopravou sám – a třeba by pak jezdil častěji.

 

•••

Další naplánovaný krok je, že do komárovské školy bude nově dojíždět speciální pedagožka, která v organizaci Pro zdraví 21 taky pracuje. Zatím tu byla jen jednou. V mezičase se ale ve škole už leccos změnilo. „Například už s ním letos nesedím,“ říká asistentka Lucie Příkosická. Ta je s Vaškem od chvíle, kdy do Komárova přišel. Celý první rok s ním seděla v lavici, pomáhala mu s učivem. Jenže se ukázalo, že to vlastně není zvlášť potřeba, až na pomalejší psaní Vašek látku bez problémů zvládá sám.

Jiné to bylo o přestávkách. S Vaškem se nikdo ze spolužáků nebavil a on si pozornost vynucoval všelijak, často provokoval. Někdy z toho vznikly potyčky a asistentka musela zasahovat. Ještě letos kolem pololetí měla Lucie Příkosická obavy: „Když má Vašek pocit, že mu někdo něco udělal naschvál, třeba do něj strčil, byť to bylo omylem, dokáže se hodně naštvat. Teď ho ještě dokážu přesvědčit, aby to spolužákům nevracel. Ale co budu dělat, až bude starší?“ říkala.

Na konci školního roku ale Příkosická konstatuje, že Vašek funguje mnohem líp. „Anebo si alespoň dá říct.“

Právě asistentka se pro Vaška postupně stala někým, na koho se obrací, když potřebuje něco řešit nebo si postěžovat. „Hodně věcí mu musím vysvětlovat, třeba že smrkat se má do kapesníku nebo že se ostatním dětem nemůže posmívat. Trvá to, ale nakonec je vidět, že nakonec na mne v mnoha věcech dá,“ říká.

A to není jediná změna. Vaškovi se letos podařilo najít si ve třídě kamaráda – Otíka. „Otík si Vaška vyslechne, baví se spolu, když za ním Váša přijde. Vím, že spolu hodně řeší počítačové hry,“ říká asistentka. Dokonce když Vašek k Vánocům dostal (mimochodem od své mámy) hlavolam ve tvaru hada, za pár dní si ho koupil i Otík. Lucie Příkosická pak Otíkovi za jeho vstřícnost poděkovala. „Děti se Otíka nedávno ptaly, proč se s Vaškem vlastně baví. Odpověď jsem ale nezaslechla,“ dodá ještě.

 

•••

Blíží se letní prázdniny. Vašek se na ně nikdy moc netěšil, protože je trávil nejčastěji sám doma. Loni v létě ale vůbec poprvé odjel na tábor. Pravda, moc se mu nechtělo. A chvíli pak trvalo, než se mezi padesáti dětmi, které společně strávily týden v lesích u Mariánských Lázní, rozkoukal. Nakonec si tam však našel několik kamarádů, zapojoval se do všech aktivit, aniž by k tomu potřeboval asistenci. A zvládl i spaní pod širákem.

Když byla sportovní olympiáda, byl jedním ze tří dětí, které jako jediné dokázaly shodit pět plechovek pouhými třemi hody. Jeden večer se dětem pouštěla pohádka a při čekání, než projekce začne, běhal Vašek před projektorem a dělal na zeď stíny. Pár dětí ho začalo okřikovat, ale ostatní se ho zastaly – prý ať pokračuje, že je to zábava. A na konci tábora se pak stal jedním z pěti strážců ohně, kteří mohli loučí zapálit vatru.

Stal se součástí party.

Letos jede zase.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.