Kterak Václav Sisel literární poklad zachránil

Nepíše se o něm v učebnicích ani v historických monografiích, přesto patří do české literatury dvacátého století jako zachránce a uchovávatel. Václav Sisel, obyčejný vězeňský dozorce z pražského Pankráce. Nebýt jeho, česká literatura by kupříkladu neznala Zahradníčkovu básnickou sbírku Dům strach. Příběh Václava Sisla sestavený z jeho zápisků, synových vzpomínek i dalších svědectví je ovšem též příběhem nečernobílých poměrů ve věznicích padesátých let.

Jawa stopětasedmdesátka se dvěma pasažéry míří úzkými silničkami k Jílovému. V Kamenném Přívoze přejíždí řeku Sázavu a stoupá směrem ke Krňanům. Je sobota 30. března 1968. Začátek jara. I toho politického. Noviny se osmělují psát o komunistických „přehmatech“ v padesátých letech, rehabilitační soudy se po letech mlčení zabývají tisíci případů nevinně odsouzených a na krátký okamžik se vrací do české literatury někteří zapovězení a umlčovaní literáti a básníci.

Na motorce onu jarní sobotu vyjíždí z pražského Pankráce sedmačtyřicetiletý Václav Sisel. Požádá syna, který je tehdy zrovna doma na propustku z vojenské základní služby, aby jel s ním, o pravém důvodu cesty však zatím mlčí. Zamíří na svoji zahradní chatu, která stojí v Posázaví, na stráni mezi Krňany a Třebsínem. Když dojedou, převléknou se do pracovního a zatopí v kamnech. Václav Sisel pak začne záhadně chodit po zahradě, počítat kroky a něco vyměřovat. Nakonec vezme z kůlny rýč a krumpáč a jde za chatku kopat.

Otec a syn Sislové

Václava Sisla (1919–1984), rodáka z Benešova u Prahy, formovalo rodinné zázemí, především autorita otce a jeho životní příklad. Dokonce tak podstatně, že svými postoji i osudem ovlivnil v roce 1945 volbu synova povolání.

Václav Sisel starší (1889–1963) bojoval za velké války na italské frontě a brzy po jejím skončení byl přijat k Stráži vězeňské. Službu nastoupil v Mikulově v Ústavu pro mladistvé provinilce, po několika letech ho na vlastní žádost přeložili do Prahy a nastoupil v pankrácké věznici jako dozorce. To už byl ženatý a narodili se mu dcera a syn. O jeho neokázalém vlastenectví svědčí fakt, že se bezprostředně po okupaci, v létě roku 1939, stal členem ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa. Působil v Nuselské skupině, přímo napojené na Josefa Balabána a Josefa Mašína. Protinacistická organizace však nebyla důsledně zakonspirována a Němci se brzy vlomili do její struktury. Mezi první zatčené patřil Václav Sisel st., kterého gestapo odvezlo přímo z výkonu služby na Pankráci. V Pečkárně, hlavní řídící úřadovně gestapa, ho tvrdě vyslýchal nechvalně známý, sadistický vyšetřovatel Kurt Oberhauser; v březnu 1941 Václava Sisla st. transportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde se dožil konce války, prošel hrůzným pochodem smrti a do Prahy k rodině se vrátil s podlomeným zdravím na konci května 1945. A druhý den, s čerstvou zkušeností přeživšího, se vrchnímu řediteli pankrácké věznice hlásil opět do dozorčí služby.

Jen o pár dní dříve se z nucených prací v Německu vrátil do Prahy syn Václav. Bylo mu pětadvacet let, před válkou se vyučil typografem a knihtiskařem a přemýšlel o svém dalším životě. Nejspíš pod dojmem otcova návratu, poválečné euforie i vypořádání se s kolaboranty a německými vrahy nastoupil jako pomocný dozorce SVS (Sboru uniformované vězeňské stráže) do pankrácké věznice. Otec a syn tedy chodili do služby společně. Bydleli v bezprostřední blízkosti věznice, potkávali se v půl osmé ráno a domů se vraceli kolem šesté odpolední. Zatímco starší Sisel se stal inspektorem SVS a ředitel Bohdanecký ho pověřil vedením zvláštního dozoru prominentních osob (z řad kolaborantů a nacistických pohlavárů), jeho syn procházel na Pankráci všemožnými podřadnými funkcemi, ale stihl ještě před rokem 1948 složit zkoušky a stal se dozorcem věznice Krajského soudu trestního. Zvláštní pohnutí museli oba Sislové zažívat, když se špehýrkou dívali do cel na nacistu K. H. Franka a vychrtlého gestapáka Oberhausera, čekající na popravu.

Madonka, soudruhu     

Únorový komunistický puč převrátil vše naruby. Nejenže byli někteří nacisté a jejich spolupracovníci propouštěni do Německa či na svobodu, ale v létě roku 1948 v rámci první „čistky“ mezi dozorci pankrácké věznice propustili ze „zdravotních důvodů“ z vězeňské stráže Václava Sisla st. A jeho syn se musel nově učit rozlišovat vězněné – retribučáky, hospodářské i mravnostní delikventy, politické i nastrčené bonzáky.

Radikálně se změnilo také osazenstvo ve velitelských funkcích. Zkušené nahradili noví, „perspektivní“ kádři-komunisté. Tak z Plzně-Borů přišel na Pankrác nový soudruh náčelník a před oficiálním nastoupením do funkce se skupinou dozorců prošel celým areálem a chodbami. Zastavil se také na I. oddělení společné vazby, kde dozoroval Václav Sisel ml. Nový soudruh náčelník se zeptal jednoho z vězňů, svlečeného do naha, cože to má na krku za přívěsek. Vězeň odpověděl jako při hlášení: „Soudruhu veliteli, madonku svatého Judy!“ Soudruh náčelník jedním trhnutím řetízek serval z krku, hodil k vězňovým nohám a odešel se slovy: „Tyhle pobožnůstkářský sračky tady nechci vidět!“

Příběh náčelníka měl pokračování, které později dovyprávěl Václav Sisel: „To se stalo jen pár měsíců po jeho nástupu. Jednoho zimního večera odcházel s manželkou do kina, své dvě malé dcerky uložili do postýlky a zapálili plynová kamna, aby dětem nebyla zima. Mimochodem − bydleli hned proti věznici, a když jeho manželka někdy zahlédla z okna svého bytu naproti ve vězeňské budově, v nemocničním oddělení, odsouzeného za mřížemi u okna, ihned telefonovala do věznice, aby byl onen vězeň okamžitě vypátrán a potrestán. Toho večera, po návratu z kina, však manželé našli doma už jen studená dětská tělíčka a marně je vystavovali čerstvému vzduchu do otevřených oken. Děti se otrávily plynem. Náčelník zoufale hledal pomoc, aby jejich děti byly vzkříšeny. Nejblíže byla vězeňská nemocnice. Zavolal lékaře-vězně, klekl před ním a sliboval mu svobodu, zachrání-li mu děti.“

Maminko, vždyť on pláče

Pankrácký dozorce Václav Sisel, citlivý muž a věřící katolík, v té době již otec tří dětí, se stal bezprostředním svědkem důsledků třídního boje − v celách se tísnili zatčení faráři, soukromí zemědělci, lidovečtí poslanci, profesoři a také spisovatelé a básníci. Když se kácí les, létají přece třísky, cynicky komentovali stav „na pankráckých patrech“ kolegové z dozorčí směny.

Sisel nemohl uniknout úzkostné atmosféře, když se v nedaleké soudní budově konaly monstrprocesy a když na dvoře věznice za nemocnicí popravili Miladu Horákovou a další. Poprav se přímo neúčastnil, ale vytí žalářních psů bodavě doléhalo nádvořími a chodbami do jeho mysli i nitra. Později bude vyprávět, jakých scén musel být svědkem: „Tři důstojníci byli odsouzeni k smrti. Návštěvní místnost, rozdělená hustou drátěnou sítí. Na jedné straně návštěva, matka, ustaraná, prostá žena, sedřená prací. Na druhé straně za hustou mříží odsouzený, mladý, štíhlý důstojník, kapitán Karel Sabela, u něho dozorce. Matka synovi povídá v slzách: ,Podívej se, on tady stojí jako sloup!‘ Odsouzenec se na mě podívá a říká matce: ,Maminko, vždyť on pláče.‘ Po celou dobu návštěvy jsem nepromluvil. Přidal jsem jim času navíc, než byla stanovená doba. Kapitána Sabelu jsem odvedl a nikdy jsme o návštěvě ani o slzách nemluvili, i když jsme byli denně ve styku, ani když z mého oddělení byl odváděn do určených cel před popravou. Vždy to byly jen jeho oči, které mi děkovaly. Uspokojuje mě hlas svědomí, že jsem se ke všem takto postiženým vězňům zachoval jako člověk a nijak jsem jim neztrpčil poslední dny života.“

Literatura ve sklenici

Vraťme se však do března 1968, ke Krňanům, do chatové kolonie. Václav Sisel  (v našem příběhu třetí v pořadí, narozen roku 1947), pomáhá svému otci kopat na zahrádce u chatky podivnou díru. Otec nabádá, ať kopá opatrně, neboť to, co hledá, je „velice křehké“. Proto chvílemi nepoužívají ostrý nástroj, ale hlínu vybírají rukama. Teprve po hodině se v sypké hlíně zaleskne zvláštní předmět. Velká uzavřená lahev od okurek, jejíž hrdlo je zalito voskem. Vyjmou ji opatrně ze země, očistí, vezmou do chatky a teprve tam rozrušený Václav Sisel pronese: „Tak teď  konečně nastala ta chvíle, kdy to můžu vynést na světlo.“ Jako by to byl vzácný poklad. Jedinečné poselství uložené v lahvi, vhozené do moře času a vyvržené příbojem na posázavskou stráň.

Literární poklad i poselství tehdy již mrtvého básníka to skutečně je. Pan Sisel odstraní zavoskování a z lahve opatrně vyjme ruličku papírů svázanou gumičkou. A první, co z „vylovených“ a překvapivě nezničených papírů s rukopisy básní začne v chatce nahlas číst, jsou verše: „Pod okapem žalářním / navzdory bezútěšnosti nevlídné / jak krůpěj ohně do mlh dušičkových / poslední toho roku hoříš nám. // Daleko k živým a daleko k mrtvým / jen z doslechu víme o sladké střídě ročních časů / v té zemi zahradníků a rybářů, / odkud jsme vyhnáni...“ Jde o báseň Poslední růže, kterou napsal Jan Zahradníček a jejíž skutečné dějové jádro sám protagonista Václav Sisel na Pankráci zažil a byl jedním z jejích účastníků, ba přímo hrdinů. A tehdy, v chatce, začne synovi poprvé vyprávět o své tajné pomoci vězněným spisovatelům.

Roky prázdné a ztrouchnivělé

Václava Sisla jmenovali coby vyučeného tiskaře hlavním dozorcem a také odborným vedoucím ve vězeňské tiskárně. Získal v relativně samostatném prostoru důležité postavení i jistou autonomii. A když byli v roce 1953 do pankrácké věznice převezeni odsouzení katoličtí spisovatelé Josef Knap, František Křelina a Jan Zahradníček, jejich pracovní určení znělo relativně útěšně: přiděleni na práci do tiskárny. Právě tam ještě s dalšími vězněnými, typografy Václavem Lachmanem a Emanuelem Hladíkem, vytvořili pevnou sestavu. A dozorce Václav Sisel se jim v nelidském prostředí „domu strachu“ pokusil vytvořit podmínky lidsky snesitelné. Mohli v tiskárně potají psát a své texty Sislovi s důvěrou svěřit. Právě Jan Zahradníček mu tehdy v pankrácké tiskárně, kde pracoval nejprve jako jeho příručí (vedl účetnictví) a později ve skladu (vydával papír i další potřeby pro provoz tiskárny), svěřoval rukopisy svých veršů, které v roce 1953 až 1954 stačil napsat.

V kriminálním sevření tak vznikaly Zahradníčkovy básně jeho posledního tvůrčího období, shrnuté jejich pozdějším editorem Bedřichem Fučíkem do sbírek Dům strach a Čtyři léta. Je pravděpodobné, že Zahradníček mnohé ze svých vězeňských básní nosil dlouho v paměti a při příležitosti, kterou mu poskytl právě dozorce Sisel, řadu z nich horečnatě napsal na rub kriminálních formulářů v pankráckém skladu.

„Tyto vzácné rukopisy básní Jana Zahradníčka jsem uchovával v pracovním stole své kanceláře ve vězeňské tiskárně, kde jsem byl vedoucím. Učinil jsem tak proto, že mě o to Jan Zahradníček požádal. Znal jsem jejich hodnotu a vedlo mě přesvědčení, které mě utvrzovalo, že jednou musí přijít doba, kdy jím tvrzená nevina bude prokázána. Moje přesvědčení se potvrdilo. Je nutné též vzít v úvahu, že naše služba byla někdy i těžká a nebezpečná ve služebním styku se skutečnými zločinci i konfidenty, kteří byli rozmisťováni do řad nevinně odsouzených,“ napíše později v onom  roce tání 1968 Václav Sisel.

Spisovatel František Křelina ta slova potvrdil: „Václav Sisel vytvořil vězněným spisovatelům takové podmínky, že mohli psát. Byl spravedlivý, dbal na kázeň i pracovní výkon, dodržoval předpisy, ale dovedl je zlidštit vzácným porozuměním pro všechny vězně. Pojali jsme k němu naprostou důvěru. Také mně uchoval a zachránil řadu rukopisů. Byl jsem na Pankráci zaměstnán ve strojovně u velkého rychlolisu a někdy psal na hoření desce, aby mi nikdo neviděl do ruky, přesto vlastně všem na očích. Člen vězeňské stráže Václav Sisel dovedl však v tiskárně svou objektivností a spravedlností vytvořit takové prostředí, že ani ,shazovači‘ neudávali své spoluvězně. Statečného dozorce Sisla vedlo především jeho svědomí a jeho čest. Nebylo to samozřejmé, činil tak s velkým rizikem.“

Hájený prostor uvnitř vězení i uprostřed temných padesátých let však dostal začátkem roku 1955 tvrdou ránu. Václav Sisel byl v lednu náhle propuštěn ze služeb ministerstva vnitra. Důvod: navštěvoval s dětmi a manželkou náboženské obřady a navíc odmítl vystoupit z římskokatolické církve a vypsat z ní i celou rodinu. Z vyhazovu si ale pan Sisel moc nedělal a šel rovnou do nejtěžší výroby − nastoupil jako dělník do slévárny v ČKD Stalingrad. Ale ještě než naposledy vyšel z pankráckého kriminálu, stačil „do civilu“ pronést Křelinovy a Zahradníčkovy rukopisy. Věděl, že doma je nemůže nechat − co kdyby „někdo promluvil“ a přišla domovní prohlídka. Uvažoval, kde je skrýt. Až ho napadlo, že básně a povídky může srolovat, vložit do sklenice, víčko zavoskovat a zakopat na otcově zahradě v Praze-Kunraticích. Poblíž včelínů, čímž by pojistil bezpečnost.

„Později jsem získal vlastní pozemek u Krňan,“ vzpomínal v roce 1968 Václav Sisel. „Převezl jsem rukopisy tam a znovu je po mnoho roků ukrývala země ve svém zajetí a k tak vzácné básnické tvorbě se zachovala zvlášť laskavě. Zahradníčkovo dílo bylo zachráněno. Rukopisy byly i po letech čitelné a neporušené. Často si opakuji konec jednoho Zahradníčkova verše z básně Poslední růže: „… naše roky prázdné jak oříšky ztrouchnivělé, / jimiž i veverky pohrdají.“ Jak je přesně vystižena ta prázdnota, nicotnost, bezmocnost a zavržení od lidí vlastního národa. Byla to poslední růže ze záhonu pankrácké věznice!  Běž, za nás dohoř, utržená teď zbožnou rukou. A byla to Zahradníčkova ruka, která ji utrhla. Růže doopravdy dohořela a dovoněla, ale kdo ví kde? To vím jen já. Tehdy jsem ji donesl vyšehradskému kanovníku dr. Antonínu Střížovi. Jím byla vložena do vázy, a tak se stala doplňkem výzdoby na hlavním oltáři chrámu vyšehradského. Kdo z přítomných tušil, že ta růže byla poselstvím z vězení, darem, prosbou i obžalobou těch a za ty, před jejichž zraky rostla a vykvetla na vězeňském záhoně.“

Po stopách pokladu      

Je květen 2015 a já se scházím s Václavem Sislem, třetím Václavem v rodové posloupnosti a synem statečného pankráckého dozorce. Vyrážíme na obě místa ukrývající kdysi literární poklad. Nechybí ani Jan Zahradníček, básníkův syn a strážce otcova odkazu, jinak brněnský fotograf a vášnivý poutník.

Nejdříve jedeme do Kunratic a v zabydlené ulici nahlížíme za plot honosné vily. Zvoníme, nikdo neotevírá. Václav Sisel ukazuje přes plot do zahrady, popisuje podobu místa v roce 1955, kdy byl tento prostor ještě vesnicí za Prahou, a určuje místo, kde stávaly včelíny. Poslední vzrostlá borovice a původní dřevěná bouda v sousedství vily odkazují k dávným zahradám a skrýším.

Přes venkovský, v loukách zapuštěný hřbitov ve Vranově, kde má rod Sislů hrob, nás Václav Sisel naviguje rozbitými silničkami, projíždíme Krňany a ocitáme se na ostrohu vklíněném mezi Vltavou a Sázavou. Na horizontu Medník, pod námi zahrádkářská kolonie. Chatku už rodina Sislova dávno nevlastní. Dokonce byla nedávno zbourána, pozemek zplanýrován a na jeho místě teď na špalcích stojí mobilheim, americký mobilní dům, který tu působí naprosto nepatřičně, jak ufon na hnoji. Pan Sisel, nešťastný z té proměny, obchází kolem pozemku a vypráví, kde co bývalo. „Tu­hle udírnu ještě stavěl tatínek,“ přibližuje poslední pozůstatek jejich chataření. Pak se zkouší zorientovat a nalézt ve štěrku přibližné místo, kde na jaře 1968 s tatínkem vykopali sklenici s neobyčejně silnou básnickou výpovědí. Jan Zahradníček ml. pak na místo úkrytu položí natrhané pampelišky a zmáčkne spoušť fotoaparátu.

„Co tu chcete?!“ volá na nás z vedlejšího pozemku stará paní. Když jí jako první z naší trojice říkám, že jdeme po stopách Václava Sisla, podiví se, ale hned pronese: „To byl vzácnej člověk. Přátelili jsme se a žili tu pospolu dlouhá léta.“ Když se ptám, zda náhodou neví něco o tom, že tu pan Sisel ukrýval na zahrádce literární poklad, zakroutí hlavou: „Nikdy se nepochlubil. Víte, on byl nesmírně skromnej, žádnej vejtaha.“ K plotu konečně přichází Václav Sisel. „Poznáváte mě, paní Žáčková?“ − „Vy mě znáte?“ diví se vitální osmdesátnice. − „Já jsem nejstarší z dětí Václava Sisla.“ − „No tohle! Srdečně vás po letech vítám!“ Necháváme je v hovoru, s Janem Zahradníčkem pomalu odcházíme polní cestou. A říkáme si: Kdo by byl dnes ochoten riskovat kariéru, zaměstnání nebo vězení kvůli rukopisům básní? •

Autor je redaktor Českého rozhlasu, spisovatel a publicista. Zabývá se moderní historií.