Vy máte hodinky, my máme čas

S Papuou-Novou Guineou to byla láska na první pohled. Stalo se to před osmi lety a šlo o jeho vůbec první kontakt s mimoevropskou civilizací. Pamatuje si to přesně: „Seděl jsem v letadle a hlavou mi běželo: Jsi blázen? Kam se to probůh vydáváš? V ruce jsem držel vytištěný sáhodlouhý itinerář, jak se mám chovat v hlavním městě, abych v bezpečí dorazil na určené místo.“

Jenže už první minuty napoví. „Když jsem vylezl z letadla, věděl jsem, že tohle je země, do které se budu chtít vracet.“ Objel tři komunity, objevil údolí Uruwa a řekl si: Tady! „Ocitl jsem se v zajetí nádherné přírody a vysokých hor, jimž dominuje vodopád, který slyšíte čtyřiadvacet hodin denně, obklopila mě hromada lidí a já se cítil dobře.“

Když zase seděl v letadle, ovšem cestou zpět, brečel. „Věděl jsem, že se tam vrátím, ale nevěděl jsem kdy.“

Papua-Nová Guinea je největší tropický ostrov, desetkrát větší než Česko, ale o tři miliony lidí chudší. Jedny z posledních bílých ploch na mapách světa ve dvacátém století byly právě ve zdejším vnitrozemí.

„Je to zároveň jediná oblast, kde byly detailně zdokumentovány první kontakty mezi domorodci a cizinci,“ podotýká Soukup. Papuánci zažívali šok, když viděli lidi s bílou kůží, plivali si do dlaní a snažili se jim ten „nátěr“ smýt. Děsily je jejich umělé zuby, mysleli, že se k nim vracejí zesnulí příbuzní. Někteří pamětníci dosud žijí a pamatují, jak lízali z dlaní sůl, kterou neznali.