Lovci vinylů

Je sobota, venku zima. Všechno se dá pohodlně objednat na internetu, tak nevím: Má smysl trmácet se někam na burzu?

Ale jistě, z více důvodů. Pokud má člověk vinylové desky rád, je mu dobře, když může dvě hodinky koukat nebo hrábnout do krabic: „A hele, tyhle Animals od Pink Floyd jsem miloval jako kluk, úplně mě to vrátilo do dětství, jestli mi slevíte z litru na devět kil, beru!“

Na burze se smlouvá, a často úspěšně, obzvlášť když vezmete víc kusů.

Ušetříte za poštovné, případně za clo. Desku si prohlédnete, nepřiletí vám z druhého konce světa dejme tomu poškrábaná...

Čili zajít si do KD Barikádníků (na takzvanou Barču) smysl má. Tolik různých desek pohromadě na jednom místě jinde v Česku nenajdete, i když je fér říct, že z hlediska světového je to spíš burzička.

A když už jsme upřímní, pokračujme. Jakkoliv si přivstanete a dorazíte mezi prvními, nejzajímavější kousky už možná neuvidíte, protože tak to bývá. Na burzách prodávají znalci, ale nějaký ten stolek si obvykle zarezervuje i amatér, který sbírku desek například zdědil a moc se nevyzná. Každá taková nová tvář okamžitě přiláká zájem tradičních burziánů, a pokud ti zaznamenají lepší kousky, už před začátkem si je koupí pro sebe – amatér netuší, která bije, a oni ji pravděpodobně brzy se ziskem přeprodají.

Na Barču jezdí i pár prodejců z Německa a s nimi je to stejné. Už před oficiálním začátkem se do jejich krabic podívají čeští kolegové, kteří se sami mezi sebou mohou těžko překvapit, ale Němec má v nabídce trochu jiné desky, které doma sehnal řekněme za čtyři eura, v Praze je chce prodat třeba za osm, ale ony se tu dají prodat klidně za patnáct...

Menšina kupců shání vzácnější a dražší kousky a i ty na Barče sice jsou, ale prodejci je někdy ani nevystavují. Pravděpodobnost, že si někdo neznámý koupí album za deset tisíc, je tak malá, že ho snad ani nestojí za to vystavovat a riskovat zbytečný rozruch nebo krádež. Vinyly sice zažívají boom i v Česku, ale sběratelů skutečně drahých špeků je pořád tak málo, že je prodejci většinou znají – a jim takovou desku rádi ukážou.

I tak tu dnes uvidíme například jeden singl od The Beatles za víc než čtyřicet tisíc, ale hlavně: pokud jste zjistili, že vám chybí ve sbírce nějaký ten Zappa, Zeppelini nebo třeba Sex Pistols, s největší pravděpodobností na Barče díru zaplníte, a to okamžitě a o trochu levněji než v internetovém obchodě.

 

Když to jde v Budapešti...

Tak tedy vstupme. Zatímco prodejci platí dvě stě korun za pronájem stolku (a těch mohou mít až deset), obyčejným zákazníkům stačí padesátikoruna. Hned u kasy stojí zásadní postava, organizátor burzy Tibor Mester, kterému s prodejem lístků pomáhá manželka.

Tibor je nejvíc ze všeho sběratel, a to takový, že si vzhledem k menšímu panelákovému bytu musel pronajmout i kočárkárnu, kde své desky skladuje.

Manželce občas říká, že je to vlastně důchodové připojištění, a ona se zcela správně táže, co když za pět let vinyly už zase nebude skoro nikdo chtít. To potom Tibor krčí rameny: „Tak mám smůlu a budu je poslouchat!“ Ve skutečnosti si ale věří – do desek investoval pár milionů, odhaduje, že v tuto chvíli by je prodal za dvojnásobek, ceny zatím rostou, na propad to nevypadá.

Dám se s Tiborem do řeči a jeho příběh mi objasní dost věcí, které jsem o sběratelství a obchodování s vinyly netušil, takže shrnuju: je ročník 1962, původem Maďar. V Maďarsku se daly sehnat lepší desky než v Československu, a Tibor navíc bydlel na hranicích s Rakouskem, kde chytal svobodná rádia. „Ale hlavně jsem měl o deset let staršího strejdu, fandu rockové muziky, který do mě celé dětství tlačil svoje vědomosti. Nádhernej blázen do muziky! Až do smrti si například vedl sešity, ve kterých hodnotil desky i jednotlivé písničky, no a nakazil mě.“

Když se stal Tibor malířem pokojů, z první výplaty koupil gramofon a už to jelo. „Celý rok 1982 jsem pak pracoval na stavbě vysokoškolských kolejí v pražských Kunraticích. Tehdy jsem se seznámil s první manželkou,“ vzpomíná, „a od roku 1986 tu žiju.“ Chodíval po burzách a rozšiřoval sbírku, ale pak se stala obvyklá věc. Nejdřív přišel na svět syn, pak dcera, bylo třeba zařizovat byt, Tiborových šest set vinylů muselo do světa.

Po převratu zůstal u svého řemesla a pár let solidně vydělával v Německu. „Nastala éra cédéček, tak jsem se nejdřív vrhl na ně. Nakupoval, vyměňoval, kšeftoval, ale po pár letech jsem si uvědomil, že mi vinyly dělávaly větší radost. Byly hezčí, měly kvalitnější zvuk... V tom svém skladu mám pět tisíc cédéček, ale nevím moc, co s nimi, protože prachy v tom teď nejsou.“

Někdy roku 2000 už to nevydržel: „Léta spravuju dům pro jednu paní na Vinohradech, která se rozvedla a po manželovi měla ve sklepě tři krabice vinylů. Byl to fotograf a nejspíš mohl za komunistů jezdit na Západ, takže i klenoty typu starého Hendrixe, Beatles, Neila Younga... Dala mi to zdarma, já koupil gramofon, zuřivě začal shánět všechno, co jsem dříve prodal, a jenom u toho se nezastavil.“

Zatímco kdysi chtěl mít Hendrixe na vinylu a nic dalšího ho nezajímalo, ve čtyřiceti už změnil strategii. Uvědomil si investiční potenciál desek, takže vybíral jejich co možná nejstarší vydání, ideálně americká, britská nebo japonská (záruka kvality), v co nejlepším stavu. „Dnes je to tak,“ směje se, „že některé oblíbené desky mám třeba ve čtyřech kusech, protože vydání v různých zemích se v detailech často lišila.“

Když se zeptám, jaká deska v jeho sbírce může mít největší hodnotu, odpověď překvapí: „Občas házím do schránek letáčky, že vykoupím desky, a díky tomu se mi ozval starý pán z Hodkoviček. Přijel jsem k němu a byla to vlastně klasika, měl zhruba dvě stě desek; část celkem zajímavých, zbytek Moravanky, Vondráčkové a podobně. Já beru všechno, bylo by mi trapné vyzobat si deset nejlepších, ale když jsem měl v Hodkovičkách sbaleno, tak ten pán řekl: Ještě něco tady vlastně mám, vzal byste to za dvě stě? Byla to stará šelaková deska, kterou jsem viděl prvně v životě, ale dvě stovky jsem mu dal a doma zjistil, že to je nejspíš vzácnost. Čtyřalbum z roku 1942, které vyšlo v Americe, kdosi tam anglicky vypráví o vypálení Lidic a do toho znějí československé písničky včetně hymny. Cenu netuším. Zatím jsem narazil jen na jednoho člověka, který ji v mizerném stavu prodával za 1 500 dolarů, já mám nádhernou... Jednou ji zdědí syn, ten deskám taky propadl.“

Ještě před deseti lety se běžní Češi vinylů snažili spíše zbavovat. „Byl jsem domluvený s lidmi, kteří vybírají popelnice,“ říká Tibor, „aby volali, kdykoliv najdou nepoškozené desky, že jim zaplatím. Kolikrát mi přinesli Karla Kryla z konce šedesátých let a podobně, ale situace se mění a dnes si spousta Čechů naopak naivně myslí, že má v deskách bohatství.“

Ano, u toho se zastavme – pokud jste právě zavětřili, že můžete zásadně zbohatnout díky těm pár Olympikům, Abbě nebo Beatles, co máte na půdě, pravděpodobně to neklapne. Hraje se o vzácné kousky, které tam na devadesát procent nebudou, a vy byste je beztak nepoznali, protože vám chybí hlubší znalost hudebního průmyslu. Ale dobře – šanci jedna ku stu máte.

 

Stihnu si je poslechnout?

Skuteční sběratelé a obchodníci s vinyly se chovají pečlivěji než například já, bývá to piplačka. Každý přírůstek přeperou, dají do ochranné fólie a tak dále. Pokud sehnali nikdy nerozbalenou desku, většinou na tom nechtějí nic měnit, protože v takovém stavu je její hodnota nejvyšší, a tak si pořídí ještě kopii na případný poslech.

Pokud se tedy k poslechu dostanou. Když mají desek tisíce, ne vždy se to povede. „Ale snažím se,“ říká Tibor. „Každý nový úlovek chci slyšet aspoň jednou, než si ho zařadím do sbírky...“

Už kvůli svému maďarskému původu jezdíval na burzy do Vídně nebo do Budapešti, kam ostatně jezdí pořád, protože v Praze má příliš práce s organizací na to, aby ještě něco prodával.

„Děláme to s manželkou tak, že jedeme jednou za čtvrt roku na prodloužený víkend do Budapešti, dva dny chodíme po městě a za kulturou, ale třetí den na burze vyměňuju a kšeftuju. Co vydělám, to tam obvykle i utratím, protože jsem pořád hlavně sběratel a živím se svým řemeslem.“

Před pěti lety si řekl, že když burzy úspěšně fungují jinde, chtělo by to pořádně rozjet i Prahu, a v březnu 2018 uspořádal první Barču. „Přišlo dvacet prodejců. A teď? Musím odříkávat, protože víc než padesát se jich tam nevejde. I když pořád nejsme Vídeň, stydět se už myslím nemusíme.“

 

Mládí versus zkušenost

Na Barče neustále korzuje zhruba stovka hudebních fanoušků, což je tak akorát, ještě se u desek nemačkáme. Občas někdo odejde, jiní přijdou, nejčastěji jsou to muži středního a mírně pokročilého věku. Tipuju, že většina z nich cíleně hledá to, co jsem já před chvílí zachytil spíš náhodou – vlastní dětství a mládí. Desky, které nás kdysi formovaly, ale které jsme pak cestou ztratili. Tady skoro všechny jsou, máme druhou šanci...

Občas se objeví i mladší ročníky, například devětadvacetiletý punker Fenek: „Manželka mi kdysi k narozeninám koupila desku, o který věděla, že ji mám rád, Punks Not Dead od Exploited. Až pak jsme si pořídili i gramofon a dnes vinyly řeší všechny naše narozeniny i svátky, nic jinýho si navzájem nedáváme. Ceny nových desek jsou v obchodech podle mě dost přepálený, tak doufám, že tady najdu třeba levný Clash,“ říká, ale o hodinu později ho vidím, kterak spokojeně odchází s českými F.P.B. a jejich albem Kdo z koho, ten toho: „Z původních šesti stovek prodavač stovku slevil!“

Potkávám i patnáctiletého Matyáše, který si sbírku teprve zakládá. Líbí se mu staré věci, což ale v jeho případě znamená například i The Cure nebo Blur, a to jsou pro většinu přítomných docela mladíci. „Z gramofonu mě hudba baví víc než ze sluchátek,“ vysvětluje Matyáš, který od září nastoupí na střední filmařskou školu: „Máma by mi koupila i nový vinyl, ale tady na burze jsou Velvet Underground levnější a já budu mít pocit, že jsem si je našel a zasloužil...“

Od jednoho z nejmladších lidí v sále se dostanu k sedmdesátiletému Karlu Schussovi, který by s tím sice nesouhlasil, ale podle svých kolegů prodejců je legendou – na burzy chodí od začátku sedmdesátých let.

Ze všeho, co jsem dnes viděl, nabízí právě Karel Schuss nejdražší položku. Jde o malou desku, tedy o singl, a jsou to The Beatles z roku 1964. Na jedné straně skladba Ain’t She Sweet, na druhé Cry For a Shadow: proč ji nabízí za 43 700 korun (ačkoli dopředu avizuje, že je cena k jednání)?

Je to jednoduché – jde o vzácnou desku. Respektive o obal. „Československý bolševik ho totiž zcenzuroval,“ vysvětluje Karel Schuss. „Jinde ve světě měl singl na obalu vlasaté členy Beatles, a to i v NDR, odkud jsme ho importovali, ale u nás vlasatce nevydýchali a na obal dali obrázek tancujícího páru. V dobrém stavu se dochovalo možná pár desítek kusů a většina lidí, co je mají doma, netuší o výjimečnosti nic. Vystavil jsem to tu spíš pro pobavení, ale možná někomu způsobím smutek. Protože jestli si někdo na burze uvědomí, že stejný singl nedávno prodal za kilo, tak se tady oběsí na záchodě...“

I Karlu Schussovi nabídl tyto zvláštní Beatles mezi jinými singly jeden nicnetušící pán: „Nemusel jsem mu vyprávět žádnou pohádku, jenom jsem pochopitelně přistoupil na navrhovanou nízkou cenu.“

Pro Karla je sice pohodlnější prodávat na burze než přes internet (kde musí album nafotit, podrobně popsat a později i někam posílat), ale v tomto případě si rád dá práci: „Stejně jako u některých dalších věcí, když tuším, že o ně bude zájem spíš v zahraničí. U nás zatím chtějí bohatí sběratelé investovat do desek ze Západu nebo z Japonska, a tahle je přece jen vylisovaná v NDR...“

Za více než padesát let prošlo Karlovi rukama spousta vinylových rarit: „Pro nás,“ konstatuje, „jsou výhodné různé války nebo revoluce.“ Vypráví mi, jak se dostal například k íránskému vydání alba Houses of the Holy od Led Zeppelin: „Za šáha Pahlavího byla sice brutální diktatura, ale angloamerickou kulturu nezakázala, a dokonce i takové desky se tam lisovaly. Pak se dostal k moci ajatolláh Chomejní a najednou hrozilo, že vás za jejich vlastnictví ukamenují. Drtivá většina byla zničena, ale já narazil na Čechy, kteří byli v Íránu služebně a přivezli si domů kufr desek, hlavně vážné hudby nebo jazzu. Když mi ho prodali, ještě tam byla trocha písku, což vinylům moc nesvědčilo, ale hlavně tenhle od Led Zeppelin má mezi sběrateli hodnotu.“

 

Poznej nepřítele

Karel Schuss je ročník 1953, a když dospíval, ještě raději než muziku měl film. Spolu s normalizací přišla do televize i do kin cenzura, to odstartovalo zájem o desky.

Vzpomíná na iniciační moment: „Kamarád z učňáku měl starší ségry, které reprezentovaly v judu, takže občas jezdívaly ven a jednou mu přivezly desku Electric Ladyland od Jimiho Hendrixe. Když jsem si to k němu šel natočit na magnetofon, nasadil mi judistický chvat a strčil mou hlavu přímo k bedně v domnění, že mě tím mučí, ale to bych musel být hluchej, aby mě to naopak nenadchlo.“

Takhle se sháněly nedostatkové vinyly – kdo se dostal na Západ, nějaké přivezl, a vlastně stačila třeba i Jugoslávie: „Tam sice byli taky komunisti,“ podotýká Karel, „ale na rozdíl od těch našich asi tušili, že kvůli Deep Purple politický převrat nenastane.“

Prvních pár normalizačních let byla pravidelná burza na Václavském náměstí před hotelem Jalta, později se místa střídala podle toho, kde zrovna soudruzi nebyli bdělí.

„Pár lidí tehdy chtělo jen prodávat, ale většina ostatních desky spíš měnila. Přišli jsme na burzu se štůskem svým a odcházeli s jiným, nová dobrá deska pro nás byla cennější než peníze. Člověk si udělal partu známých, skalních příznivců muziky, a tak jsme si ty desky taky neustále půjčovali. Nestačilo nám znát jen deset slavných skupin, byli jsme zvědaví na další a další...“

Když přišli rozehnat burzu policisté, bylo třeba zdrhat, s těmi několika málo vinyly to šlo. Karla Schusse nikdy nechytli: „Člověk musel znát svého nepřítele, a tak jsem zátah preventivně očekával v období komunistických svátků nebo když se blížily volby. Tehdy bylo pravděpodobné, že si budou hrát na manévry; proto jsem byl opatrnější.“

Cédéčka ho nebrala, vinylům zůstal věrný. Po převratu s nimi měl pár let kamenný obchod, jezdil po inzerátech, vykupoval pozůstalosti, sbíral, poslouchal, prodával, a i když říká, že se v důchodu nejraději povaluje, žije deskami dodnes. Tady na Barče prodá za celý den sotva padesát kousků a obvykle po pár desetikorunách, ale něco málo to přece jen hodí. „A hlavně pokecám s důchodcema,“ uzavírá, „které baví muzika.“

 

Lovec, milovník, bastard

Při odchodu narazím ještě na jednoho pamětníka a znalce; je to velmi charismatický, svérázný muž. Dlouhé vlasy, zachovalý zjev. Ročník 1958 – tipoval jsem, že je o deset let mladší. Chci s ním mluvit, protože se evidentně vyzná. Dnes tu sice neprodával, přišel se spíš mrknout a pokecat, ale venku v autě má například první německé vydání desky The Velvet Underground & Nico z roku 1967. Na obalu je, jak známo, banán a slupka se dala odlepit, což většina kupujících udělala, ale v tomto případě polovina slupky zůstala: velké plus!

Ten muž mi připadá svérázný například z toho důvodu, že v žádném případě nechce, abych někde zmínil jeho jméno, musím se mu zavázat podpisem: „Mám špatný zkušenosti, tady ti ukradnou i nos mezi očima...“ Takže mu říkejme například Josef.

Svérázný je i z toho důvodu, že se tváří, jako by vlastně nebyl velkým fanouškem muziky. „Určitě nejsem sběratel,“ zdůrazňuje, i když má stoprocentně hromadu zajímavých desek, „ani audiofil. Od sběratelů a audiofilů se distancuju!“

Takže co tím pádem je?

„Jsem lovec. A milovník. Bastard, co vyrostl na ulici.“

I on zažil první burzy na Václavském náměstí, bydlel pět minut pěšky. „Jako dvanáctiletí kluci jsme si tam přivydělávali – někdy to hodilo měsíčně i dva tisíce, a to v době, kdy lopata vydělával patnáct set.“

Josef připomíná, že tehdy na burze zdaleka nešlo jen o vinyly. Na Václaváku se obchodovalo hlavně s odznaky, s mincemi, prý taky se zbraněmi: „Tam jsem si už v těch dvanácti koupil od odznakáře za tři stovky prvního kvéra,“ tvrdí, „britskej revolver ze druhý světový války.“

S kamarády prodávali hlavně různé autoprospekty, nálepky na auta nebo angličáky. „V Tuzexu jsme koupili angličák za dva a půl bonu, což bylo třináct korun, a prodali ho za dvacku. Pak jsme zašli do Luxoru, dole v cukrárně si koupili kolu a větrníky a o patro výš byla herna, kde jsme mastili pinball.“

Už tenkrát ho zajímaly i gramofonové desky, samozřejmě západní: „Ale vinyly pro nás spíš než snadný výdělek symbolizovaly rebelii vůči establishmentu. Sháněli jsme je, poslouchali a občas s nimi kšeftovali, abychom přežili tu mizerii všude kolem.“

Tehdy ho muzika brala rozhodně víc než dnes, kdy se poměrně přesvědčivě tváří, že už v sobě vášeň nemá.

Roku 1980 emigroval do Hamburku, kde studoval podnikové hospodářství, a čtyři roky na univerzitě si částečně financoval právě díky vinylům: „Létali jsme s kamarádem do USA a zpátky do Německa tahali každoročně jeden nebo dva kontejnery desek. Proč? Protože já vždycky spojuju příjemný s užitečným. Desek tam bylo hodně, často levnějších než v Evropě, a když se prachy válej na chodníku, tak je sebereš.“

Na amerických aukcích nakoupili pár desítek tisíc kousků, které už tam nešly příliš na odbyt a jeden stál dejme tomu třicet centů. „Něco stála doprava a clo, takže nás kus vyšel na čtyřicet centů, ale v hamburském přístavu jsme to hned prodali handlířům třeba za pětašedesát. Jenom pár tisíc jsem si jich nechal pro sebe, a když byl čas, přebíral jsem je a hledal rozinky.“

Z této etapy mládí mu spousta vinylů zbyla vlastně dodnes: „Ale nesbíral jsem je, spíš hromadil. Kdybychom tehdy dováželi šroubky,“ krčí rameny, „asi bych si nechával šroubky.“

Koncem osmdesátých let šla do trháku cédéčka, která ho nezajímala, nikdy si na ně nekoupil ani přehrávač. Po studiích začal vykupovat a prodávat staré vánoční ozdoby, což je v principu podobné jako obchodování s deskami. „Mým mottem bylo, že mi žádná cena není dost vysoká, protože nevydělávám na nákupu, ale na prodeji. Takže nejlépe pořídit draho, ale najít odběratele, kteří nabídnou ještě víc, a třeba v Americe je spousta lidí schopných dát za jednu vánoční ozdobu i tisíc dolarů.“

V Německu takhle podnikal dalších dvacet let. „Jel jsem v jednom kuse,“ říká, „a snažil se hledat nové možnosti, chodit na pořád silnější a náročnější trhy. Pak jsem se vrátil do Prahy a zjistil, že tady se naopak orientujeme na ty, kdo jsou pod námi. Prodat lokomotivu do Ruska není problém, ale prodat tu samou lokomotivu do Německu nebo do USA je nemožný, protože tam chtějí nějakou, která opravdu jezdí a má šest kol. V Rusku jim stačí tři a půl kola a to mě nebaví, to pro mě není výzva.“

Ačkoliv o deskách mluví jako o „haraburdí“, které ani nepotřebuje poslouchat, a když, tak stačí na YouTube, vždycky jich měl kolem sebe spoustu. Sám to zlehčuje, ale z každé věty je cítit, jak dobře se v nich vyzná.

„Od doby, co jsem v Německu prodal byznys a vrátil se, jsem vlastně na odpočinku, ale deskám se zase můžu o něco víc věnovat. Samy o sobě mě nerajcujou, ale opravdu jsem ten lovec a pořád mi udělá radost, když nějakou vzácnost ulovím. Jenom si připadám jako ti rybáři, co nežerou ryby. Chtějí sice chytit co možná největší, ale potom ji zas pustí.“

Na českém trhu se prý velké ryby loví těžko. „Všichni chtějí nakupovat levně, je tady minimum kvalitářů.“ Proto Josef párkrát ročně vyráží na burzy do zahraničí – například do nizozemského Utrechtu, kde je desetkrát více prodávajících než v Praze a všechny jejich desky si za celý víkend nelze ani zběžně prohlédnout. Josef chodí už v pátek, kdy je desetinásobné vstupné, pětasedmdesát eur. „Ale takových je nás tam tisíc a víme, proč to děláme, máme šanci vybrat si to nejlepší. Což v mém případě znamená hlavně desky, po kterých pravděpodobně někdo touží, a bude si je schopný koupit za vysokou cenu.“

Ještě než se rozloučíme, s upřímným zájmem se zeptám, za kolik by mi střelil ty Velvety.

„Minimálně šestnáct tisíc,“ odpoví. „Jak sám vidíš, deska je v hodně dobrém stavu.“

Tak snad někdy příště. Příští burza na Barče je druhou květnovou sobotu, tam ještě ne. Spíš později.