Rockerovo selhání roku

Na jaře byl jedním z faktických vítězů prezidentských voleb: ačkoliv nepostoupil ani do druhého kola, v tom prvním získal přes dvacet procent hlasů, což ještě pár týdnů předtím nikdo nečekal. Pawel Kukiz. Polský rocker. Rebel. A politik, který zažil bleskový vzestup, a jak se zdá, jen o něco málo pomalejší pád. Na 25. října vyhlásili v Polsku parlamentní volby a tentokrát už Kukizovo hnutí směřovalo k neúspěchu.

Polskem vane vítr změn. Kdysi populární Bronislaw Komorowski v květnu nedokázal obhájit prezidentský post, ve volbách prohrál s téměř neznámým politikem třetí kategorie Andrzejem Dudou. Hlavně proto, že Duda byl pro voliče novou, neokoukanou tváří, kdežto Komorowski reprezentoval stávající (a ne dvakrát milovaný) systém. Značnou roli pochopitelně sehrály i chyby, které sám Komorowski udělal v předvolební kampani: ozývaly se dokonce hlasy, že vlastně ani žádnou pořádnou kampaň neměl. Nicméně je tu ještě jeden faktor, který pomohl „odstřelit“ stávajícího prezidenta a do jeho křesla dosadit Dudu. Ten faktor se jmenuje Kukiz. Pawel Kukiz.

Narodil se v červnu 1963 v městečku Paczków blízko československé hranice. Jeho otec Tadeusz byl známý polský lékař (zemřel letos 14. května). Pawel zkoušel studovat, nejdřív administrativu na Vratislavské univerzitě, pak politologii ve Varšavě. Nedokončil ani jedno, nicméně v té době už slavil značné úspěchy jako muzikant. V raných osmdesátých letech zpíval v několika významných kapelách, od CDN přes Hak či skupinu Aya RL až po Piersi (Prsa), kterou založil v roce 1984. Spolu s Kazikem Staszewskim (Kult), Muniekem Staszczykem (T-love) a Kubou Sienkiewiczem (Elektryczne Gitary) složil extrémně populární písně, které však zároveň nebyly součástí popového mainstreamu. Všechny zněly na rockovém festivalu v Jarocině, což byl v osmdesátých a devadesátých letech jakýsi polský Woodstock. A všechny byly politicky angažované, kritizovaly tehdejší zřízení: nejdřív komunismus, později transformaci Polska na tržní ekonomiku.

Každý ze zmíněných umělců se pak vydal trochu jinou cestou, ale většina z nich zůstala u muziky. Pawel Kukiz byl dozajista ze všech nejkonzervativnější, což v Polsku nevyhnutelně znamená i spojení s katolickou církví a vším, co tato reprezentuje. Nicméně Kukiz je konzervativní v obecnějším, řekněme mezinárodním smyslu slova – tvrdí, že vyznává tradiční hodnoty, jako je rodina, poctivost či důstojnost. A neváhá to nahlas vyjádřit, což někdy znamená i kritiku církve. Kukiz sice složil nejeden „song“ tepající (bývalé) komunisty, ale napsal třeba i píseň s názvem Přichází kněz, inspirovanou populární náboženskou písní Pán Ježíš přichází. Kukizův text se nicméně vysmívá chamtivosti a alkoholismu polských kněží. Přichází kněz byla v devadesátých letech pravděpodobně nejskandálnější ze všech Kukizových skladeb a mnohé náboženské organizace rockera dodnes považují za rouhače.

Jednomandátová posedlost

Pawel Kukiz se dlouho držel hudby, respektive showbyznysu. Kromě zpěvu taky hrál v několika filmech, ne vždy úplně špatných. Všichni si například pamatují jeho roli v Girl Guide, akční komedii z poloviny devadesátých let.

V politice se začal angažovat v roce 2005, kdy podpořil Občanskou platformu (OP) a jejího prezidentského kandidáta Donalda Tuska. Ten tehdy ve druhém, rozhodujícím kole hlasování prohrál s kandidátem strany Právo a spravedlnost Lechem Kaczynským (který v dubnu 2010 zemřel při havárii polského vládního speciálu v ruském Smolensku).

Kukizova podpora Tuska byla do jisté míry překvapivá: Občanská platforma byla tenkrát považována za liberální stranu, což odporovalo Kukizovu konzervatismu. Později se nicméně cesty Pawla Kukize a platformy rozešly a rocker podporoval (mimo jiné) i Pochod nezávislosti, akci organizovanou pravicovými skupinami včetně nacionalistů, která obyčejně končí nepokoji.

Nicméně první opravdu velkou Kukizovou politickou aktivitou bylo hnutí zmieleni.pl (do češtiny lze přeložit jako zválcovaní.pl nebo semletí.pl).

Občanská platforma už v roce 2005 začala sbírat podpisy na podporu zavedení jednomandátových volebních okrsků, kdy vítězí jediný kandidát, který získá v daném obvodu nejvíce hlasů. Argument zněl, že takový systém oslabí velké strany a umožní vzestup výrazných politických osobností. Což v důsledku ozdraví polskou politiku, silně kritizovanou za korupci a nedostatek etiky a erudice. OP nakonec sesbírala na sedm set tisíc podpisů. Jenže poté, co (v roce 2007) vyhrála parlamentní volby, na celé téma jaksi zapomněla. Z několika příčin, z nichž hlavní byla zřejmě skutečnost, že většinový systém voleb do Sejmu (dolní komory parlamentu) je zakotven v polské ústavě a platforma nikdy neměla v parlamentu většinu nutnou ke změně základního zákona.

Občanská platforma zavedla jednomandátové okrsky aspoň pro volby do Senátu a také pro volby primátorů měst. Nicméně systém pro volby do Sejmu, dolní komory polského parlamentu, která vyjadřuje důvěru vládě, zůstal poměrný. A podpisy, které OP sesbírala, zůstaly nevyužité (či podle Kukize zválcované; rocker založil své hnutí stejného jména v roce 2012). A právě v tom je nejspíš možné hledat kořeny jeho (dosud trvající) posedlosti jednomandátovými okrsky.

Polsko v troskách?

Pawel Kukiz vždy považoval (a dodnes považuje) transformaci Polska z centrálně plánované na tržní ekonomiku za jedno velké selhání. Jeho osobní úspěch je však příkladem opaku: v médiích se kupříkladu objevily zprávy o jeho velkorysém, čtyřistapadesátimetrovém domě s úctyhodným bazénem, který si rocker postavil v obci Łosiow mezi Vratislaví a Katowicemi. Média v souvislosti s domem často neopomněla citovat z projevů, v nichž Kukiz hlásal, že Polsko je v troskách.

Což je, mimochodem, výrok, který se stal dosti populárním – bez ohledu na veškeré důkazy o opaku. Pawel Kukiz viní ze zruinování země politiky a tvrdí, že systém jednomandátových okrsků by se mohl stát lékem. Zcela přitom ignoruje argumenty, které třeba jen naznačují, že věc není tak docela černobílá. Případ Spojených států či Velké Británie ukazuje, že jednomandátové okrsky mohou ve skutečnosti posílit velké strany, a naopak vyloučit veškeré menší či malé subjekty nebo jednotlivce. A koneckonců není ani třeba hledět do USA a Británie: od zavedení jednomandátových okrsků se takřka všichni členové Senátu rekrutují ze dvou hlavních politických stran. Tedy z Občanské platformy a Práva a spravedlnosti.

Nicméně jednoduché recepty na složité problémy bývají dobře přijímány veřejností a tento (Kukizův) přístup si evidentně získal pozornost. K čemuž jistě přispěla i vzrůstající únava Poláků z Občanské platformy, která v zemi vládne posledních osm let.

V roce 2014 byl Pawel Kukiz zvolen radním Dolnoslezského regionálního shromáždění za hnutí Bezpartijních lokálních politiků. Což je uskupení, které se předtím oddělilo od hnutí Rafala Dutkiewicze, úspěšného politika na lokální úrovni a od roku 2002 primátora Vratislavi.

Když se Dutkiewicz spojil s Občanskou platformou, někteří z jeho příznivců se rozhodli vydat vlastní cestou. A jelikož nebyli příliš známí, Kukiz jim měl pomoci přilákat voliče. Což se povedlo: bezpartijní získali v lokálním parlamentu čtyři křesla. A usoudili, že to samé se může opakovat i v mnohem větším měřítku. A tak Pawel Kukiz v únoru 2015 oznámil, že bude v květnových volbách kandidovat na prezidenta.

Volit Kukize!

Kukiz začínal prezidentskou kampaň jako jeden z mnoha kandidátů s minimální, takřka nulovou podporou. Většina těchto lidí usilovala o křeslo hlavy státu spíš proto, aby zviditelnila vlastní tvář a program postavený na jediné myšlence: v Kukizově případě to bylo (jak jinak než) zavedení jednomandátových volebních okrsků.

Rockerova podpora se zpočátku pohybovala na velmi nízké, jednociferné úrovni. Nejvyšší preference měl velmi dlouho obhájce funkce Bronislaw Komorowski. Většinu zbylých hlasů si pak v průzkumech připisoval kandidát opozice, zmíněný Andrzej Duda (pozdější vítěz voleb).

S postupujícím časem však na voliče začalo působit Kukizovo charizma a komunikační schopnosti. Volit Kukize se v jistých kruzích začínalo stávat módním trendem a politickým prohlášením: varováním stávajícím politikům. Zpočátku spíše pomalý přeliv voličů od Komorowského ke Kukizovi začal akcelerovat. Týden před hlasováním Kukizovy preference poskočily o deset procent, zatímco prezidentova čísla dál klesala. Což v důsledku pomohlo Andrzeji Dudovi vyhrát první kolo volby a umožnilo i jeho těsné vítězství v kole rozhodujícím.

Kukiz v prvním kole hlasování zažil vrchol popularity – volilo jej přes dvacet procent lidí. Načež Komorowski zpanikařil a v době mezi prvním a druhým kolem slíbil referendum, v němž Poláci měli rozhodnout, zda chtějí změnu volebního systému a… zavedení jednomandátových okrsků (!). Komorowski doufal, že tak na svou stranu přitáhne Kukizovy voliče. Ale jeho propočet se ukázal být chybný: Komorowski nikoho nezískal, naopak ztratil část svých vlastních stoupenců, kteří usoudili, že vyhlášení referenda je krok populistický a nezodpovědný.

Pro Kukize bylo naopak vyhlášení referenda (na září 2015) výhodné: jeho hlavní (a jediné) volební téma se mělo do centra pozornosti dostat nedlouho před volbami parlamentními. Pawel Kukiz ucítil, že příznivý vítr vane do jeho plachet. Co by se asi tak mohlo pokazit?

Žádný program nebude

Kukizova rostoucí popularita přilákala mnoho lidí, kteří pochopili, že by na ní mohli sami něco vydělat. Jeho hnutí jako by se stalo bezpečnou jízdenkou do parlamentu a kolem Kukize se objevila spousta lidí dychtících naskočit do rozjetého vlaku. Přičemž tito lidé vytvořili – jemně řečeno – různorodou skupinu: od vcelku umírněných lokálních politiků až po konzervativce či otevřené nacionalisty. Společného mají pramálo: vlastně jen to, že se nacházejí mimo hlavní proud politiky a že tento hlavní proud nechovají v lásce.

Po prezidentských volbách se napjatě čekalo na první sjezd Kukizova hnutí, na němž mělo být detailněji řečeno, co lze očekávat dál. Sjezd byl naplánován na konec června v Lublinu a Kukiz na něm měl oznámit jak hlavní body programu, tak celkovou strategii – a koneckonců i název hnutí.

K překvapení všech ale nakonec účastníkům sjezdu sdělil, že žádný program neexistuje a existovat nebude, protože všechny politické programy jsou jen lži. Prohlásil, že místo předvolebního programu má dlouhodobou strategii, nicméně tu už nijak neupřesnil. A neoznámil dokonce ani název hnutí. Což byl pro mnohé vcelku šok. A nejspíš také počátek Kukizova postupného slábnutí.

Hned po sjezdu jeho podpora spadla na nějakých třináct procent. Což bylo samozřejmě pořád slušné číslo, které by Kukizovi zajistilo křesla v parlamentu. Nicméně s přibývajícími týdny podpora dál klesala, uvnitř hnutí se rozhořel boj mezi frakcemi a začaly i první odchody: umírněnější tábory, například již zmínění lokální politici (jedni z hlavních strůjců Kukizova prvotního úspěchu) pochopili, že spojení s rockerem jim nic zásadního nepřinese. A k témuž nakonec dospěli i někteří radikálnější spojenci hnutí Kukiz’15 (jak nyní zní oficiální jméno subjektu). Marian Kowalski, jeden z lídrů polských nacionalistů, rezignoval na první místo na jedné z kandidátek.

Postupně to začalo vypadat, že Pawel Kukiz je stále osamocenější. Odešel od něj dokonce i jeho mluvčí Krzysztof Bosak (další představitel nacionalistů). Ten navíc prohlásil, by se Kukiz měl úplně vzdát účasti ve volbách.

Kukiz sám si taky příliš nepomáhal. V médiích byl často emotivní, většinou negativistický a agresivní. Nedokázal si poradit s těžšími otázkami a všechno interpretoval jako spiknutí establishmentu proti své osobě. V jednom pořadu dokonce nazval novinářku „děvkou PiS“ (strany Právo a spravedlnost, která v druhé půli září vedla průzkumy veřejného mínění). Později se omluvil, nicméně škoda byla příliš veliká. Průzkumy začaly ukazovat, že má podporu jen asi šesti procent voličů.

Poslední šance

Ovšem jeho naděje tou dobou ještě nevyhasínala úplně: blížilo se (Komorowským vyhlášené) referendum o zavedení jednomandátových okrsků.

Kukiz chtěl ještě před hlasováním, vypsaným na 6. září, uspořádat velké shromáždění. Nepodařilo se: neměl dost peněz ani sil. I tak se však na něj soustředila pozornost médií a vše se mohlo v dobré obrátit. Kukiz a jeho woJOWnicy (slovní hříčka JOW je v polštině zkratka pro jednomandátové volební okrsky a slovo wojownicy znamená bojovníci) se vehementně pokoušeli přesvědčit co nejvíc lidí, aby podpořili změnu ústavy.

Nicméně v pondělí po hlasování přišla ledová sprcha. Nikoliv proto, že by se voliči vyslovili proti jednomandátovým okrskům. Bylo to ještě horší: účast byla méně než sedmiprocentní, tedy hluboko pod padesáti procenty, která jsou podle zákona nutná, aby bylo referendum závazné. Média připomněla, že šlo o nejdražší hlasování v polských dějinách (organizace referenda stála 25 milionů eur). Skoro osmdesát procent hlasujících se vyjádřilo ve prospěch jednomandátových okrsků, nicméně extrémně nízká účast ukázala, že téma (pro Kukize tak stěžejní) je pro Poláky mnohem méně důležité, než rocker předpokládal. A jeho hnutí, bez programu a s jediným tématem na stole, se tak vlastně stalo hnutím bez příčiny. Což přiznali i sami jeho kandidáti: ohlásili volební programy změn pro Polsko bez ohledu na to, že Kukiz sám prohlásil, že žádný program nebude.

Rockerova politická budoucnost začala vypadat neradostně. Lidé z Kukiz’15 dokázali zaregistrovat kandidátky ve více než polovině volebních obvodů (podle zákona je třeba minimálně 5 000 podpisů na obvod), leč podpora se na sklonku září pohybovala kolem pěti procent. Tedy na hranici nutné pro vstup do parlamentu. A nevypadalo to, že by něco mohlo Kukizovi výrazně pomoci. Poslední šance – tedy referendum – nezafungovala. Zdálo se, že Pawel Kukiz bude mít přinejlepším několik málo poslanců. Příliš málo na to, aby vůbec mohl pomýšlet na jakoukoliv změnu systému.

Pawel Kukiz se tak dostal do pozice kandidáta na největší selhání roku, které zastíní dokonce i šokující prohru Bronislawa Komorowského v prezidentských volbách. •