S gumákem na konec světa. Výlet do finské divočiny

Za oknem dodávky se míhají lesy a jezera, řidič občas prudce přibrzdí a strhne volant, aby se vyhnul sobům. Přemýšlím o uplynulých dnech, celé se mi to zdá neuvěřitelné. Vracím se z míst, kde nikdo a nic není. Žádné osady, žádní lidé, žádné cesty. Z míst s nedotčenou přírodou, kde jezera a řeky mají vodu čistou tak, že se stačí nahnout přes okraj lodi a pít. Kde jsou lesy plné borovic a bříz, borůvek, brusinek, hub… vlastně všeho, co člověk k životu potřebuje.

Vracím se z míst, kde v létě nepřichází noc, kde není signál ani internet, kde čas plyne pomalu a kde je vše tak nějak normální.

A už teď vím, že se sem budu muset vrátit.

 

Ty neznáš packrafty?

„To těsto je podle mě pořád řídké,“ spekuluje můj finský společník Alpo. Před dvěma dny nám došlo pečivo a z mouky a vody hodláme upéct na plochém kameni placky k večeři. Budou k nim křemenáče na česneku, protože rybu se nám dnes chytit nepodařilo. Rádi do těsta přihodíme ještě další mouku. Přece jen s kilem mouky v batohu putujeme už nějaký ten čas a každý kilogram navíc se pronese.

S Alpem se znám přes dvacet let, podnikli jsme spolu ledacos, ale k týdennímu packraftovému putování laponskou divočinou jsem se dostal náhodou. V životě jsem vyzkoušel snad všechny sporty – lezli jsme klasické výstupy v Alpách, chodili na skialpech, podnikali všemožné expedice. Jen voda mě z nějakého důvodu minula a svou první řeku jsem sjel krátce před čtyřicítkou. Jako by to byl poslední kousek chybějící v barevném puzzle mého života…

Když jsem se pak s dětmi toulal na vandrech podél našich řek, přemýšlel jsem, jaké by bylo mít s sebou v báglu nafukovací loď. Přišli bychom k řece nebo jezeru, loď nafoukli, kousek se svezli, pak ji hodili zpět do batohu a vyrazili dál. Zmínil jsem se o tom kamarádovi žijícímu v Americe. „Jo, tyhle lodě mám tři,“ zablikala mi odpověď na Messengeru: „Packrafty. Nic jiného na vodu už nepoužívám.“ A tím byly kostky vrženy…

Placky se povedly, chroupáme je u peřejí řeky Surnujoki – na břehu jsou vytažené dva packrafty, pod nimi dva bágly a mezi stromy natažený stan, víc toho nemáme.

Packraft je nafukovací loď, v podstatě malý raft, možná bychom mohli říct gumák. Od ostatních nafukovacích lodí, kajaků, paddleboardů a podobných plavidel se liší tím, že ho po vyfouknutí sbalíte do malých rozměrů; ten můj pak váží okolo tří kil a rozhodně není tím nejlehčím na trhu. Modelů packraftů je řada – záleží, zda chcete sjíždět divoké řeky, nebo si užívat stojatých jezer. Jejich společným jmenovatelem je vždy nízká váha, skladnost a také vysoká odolnost. Packraft přežije téměř vše, a pokud do něj přece jen uděláte díru, není problém vše na místě nouzově opravit a později doopravit záplatou, která bude fungovat navždy.

První packraft „ušila“ v roce 2000 tehdy americká padesátnice Sheri Tingey pro svého syna Thora, čímž nejenže vznikla dnes již legendární značka Alpacka Raft, ale především stála na počátku revolučního pojetí pohybu v přírodě. S lodí na batohu se vám totiž otevírají i nejtajnější kouty divočiny, kam byste se jinak nedostali.

„Kamaráde, přijeď v létě, už dlouho chci podniknout takový týdenní okruh Laponskem,“ hlásí mi do telefonu Alpo asi minutu poté, co jsem mu poslal zprávu, že jsem si pořídil packraft a jestli nemá pár tipů na cesty ve Finsku. Věděl jsem, že packrafting je fenoménem v USA, ale že jím žije celá Skandinávie, mě překvapilo. Každopádně pár týdnů poté vystupuju z malého dvouvrtulového letadla na letišti Ivalo, před halou se pasou sobi, na zádech mám bágl, v něm pár kusů oblečení, spacák, karimatku, packraft, pádlo, rybářský prut a lahev rumu, protože ten bychom večer ve Finsku nesehnali. Ve městě nakoupíme ještě jídlo na týden, podle Alpova přesvědčení zhruba kilo na osobu na den, a vyrážíme.

 

Sluncem zalité Vätsäri

Ta oblast se nachází v severovýchodní části finského Laponska (mezi silnicí číslo 92, vedoucí na sever z města Inari, a ruskými a norskými hranicemi). Kromě měst Ivalo a Inari je tu jen několik malých osad u silnice a pár chalup roztroušených na pobřeží a ostrovech třetího největšího finského jezera Inari. V severní části tohoto kusu světa, který se nazývá Vätsäri, nežije nikdo – poslední stálý obyvatel zemřel roku 1985.

„Ten druhý bágl si hodím na sebe,“ říká Alpo a já se snažím napasovat svůj do kufru malého volkswagenu, ve kterém jsou i dvě pušky v obalech. Stopli jsme jediné auto, které večer mířilo z Ivala do Nellimu, poslední vesnice na naší cestě. Aut tu ještě před dvěma lety jezdívalo více, ale silnice vede přes ruské hranice a přechod je nyní vzhledem k politické situaci zavřený. Naše řidička je zhruba šedesátnice a v plánu má odstřel medvěda. Získala totiž jednu ze čtyř povolenek, které se na medvědy v této oblasti ročně vydávají.

„Jsou opravdu nejlepší částí medvěda tlapy?“ ptám se, jsa poučen zálesáckou znalostí Sama Hawkense z Vinnetoua. Paní se nechápavě pousměje – medvěd kdovíjakou pochoutkou není. V celé rozsáhlé oblasti, kam míříme, je jich prý jen pár. Kromě nich je tu také několik vlčích smeček, sobi, losi, pár druhů menších savců a samozřejmě nekonečné množství ryb a ptáků.

Okolo desáté vyskakujeme z auta na břehu jezera, za pár minut máme nafouknuté lodě, po hodince pádlování stavíme stan a rozděláváme první oheň na bezejmenném ostrůvku plném borovic a borůvčí. Je lehounké šero, obloha zbarvená do červena, překvapivě žádní komáři.

„Zkusím co nejdéle vydržet bez moskytiéry přes obličej, ale raději si ji kup,“ radil Alpo při plánování naší expedice. „Když je komárů nejvíc, plácneš se do ramene a pak jedeš dlaní přes celou ruku až k zápěstí a cítíš, jak ti maso desítek komárů roluje po ruce. Krátké triko a kraťasy jsou zbytečné, to by tě sežrali zaživa. Nezapomeň ideálně spacák do nuly a oblečení do deště. Když budeme mít smůlu, bude v noci opravdu zima a pršet může klidně celý týden.“

Jestli je v Laponsku někdy skutečně tak zle, nevím. Když jsem vystoupil z letadla, všichni pasažéři fotili teploměr na letišti, který ukazoval třiatřicet stupňů. Za celý týden nám pršelo dohromady tři hodiny a o komára jsme téměř nezavadili. Podmínky pro životní zážitek jsme měli připraveny skvěle.

 

Vysoká škola zálesáctví

První ráno otevřu oči, slunce je vysoko nad obzorem, leskne se v průzračné vodě jezera. Člověk by řekl, že bude poledne, ale je teprve šest. To všechno vidím z tepla spacáku, protože Alpův stan má dvě ze čtyř stěn pouze ze síťovaného tropika. Ušil si ho sám, váží hodně pod kilo a vejde se do kapsy od bundy. Není sice samonosný, je potřeba vypnout ho mezi dva stromy, nebo alespoň strom a pádlo, ale jinak je to nejlepší stan, ve kterém jsem kdy spal. „Když mi bylo osmnáct, neměl jsem ani minci a nutně potřeboval bivakovací pytel, tak jsem si vzal od mámy šicí stroj a ušil ho,“ odpovídá mi Alpo na otázku, kde se naučil šít.

A stanem to rozhodně nekončí: třicet let starý nepromokavý bágl bez bederního pásu a jakékoli kapsy, karimatka a plovací vesta v jednom, čtvrt století stará goretexová bunda, kterou Alpo poté, co začala sáknout, prolil silikonem. „Teď je nepromokavá navždy, jen nedýchá – když je mi vedro, prostě si otevřu zip a je to…“ A na nohou obyčejné gumáky za deset eur: „Lepší boty neseženeš, jakékoli jiné se nakonec vždy promočí, protože šlápnutí do jezera se při neustálém vysedání a nasedání do lodi nevyhneš.“ Alpova výbava vypadá na první pohled směšně, jenže každý její kousek je prověřený léty pohybu v divočině, takže strčí do kapsy veškeré mé moderní outdoorové vybavení od renomovaných značek.

První dny zdoláváme obrovské jezero Inari. Plujeme podél členitého pobřeží, mezi ostrůvky a sem tam si zkrátíme cestu přes pevninu, to když se nám nechce obeplouvat poloostrov. Vyskočíme z lodi, hodíme bágly na záda a packrafty táhneme za sebou na šňůře jako psy. Přes borůvčí, kořeny, kameny; žádné cesty tu nejsou. Vzpomínám, jak jsem při své první plavbě na Vltavě proklínal každý dotek lodi s kamenem na dně a bál se, že packraft prorazím. Teď jím nelítostně smýkám lesem hlava nehlava a hlavu si z toho těžkou nedělám – vydrží opravdu hodně.

„Takhle nějak to vypadalo v době kamenné!“ směje se Alpo. Po koupeli v ledové vodě sedíme na rozpálených balvanech na břehu bez oblečení, českou gulášovku z pytlíku zajídáme finským černým chlebem a zapíjíme skvělou vodou z jezera. Přijde mi to jako absolutní vrchol svobody – člověk si může dělat, co chce, nikdo jiný tu není.

Jen dvakrát zaslechneme motor lodi, občas narazíme na ohniště a jednou na ostrov, kde táboří rodina z Helsinek. „Jezdíme sem už pětadvacet let. Zpočátku tu večer plápolaly ohně na březích, ale v poslední době zmizely. Lidé jako by přestávali jezdit za dobrodružstvím,“ vypráví opálená padesátnice, zatímco nám manžel podává dvě vychlazené plechovky piva. „To máte na cestu, večer se budou hodit!“ mávají pak, dokud nezmizíme za ohybem ostrova.

A večer se opravdu hodí. Ačkoli jsem nikdy nerybařil a od kamaráda Karla jsem si nechal dát desetiminutovou rybářskou lekci den před odjezdem, vytáhneme večer z vody pěknou štiku tak akorát k večeři.

„Uřízni jí hlavu!“

„Jo a bacha pak na žluč!“

Ryba napíchnutá na klacek a upečená na uhlících chutná znamenitě a je zdarma. Tedy vlastně za necelých dvacet eur; tolik stojí povolenka na rybaření v místních jezerech.

 

Nabombi to do mě!

Třetí den začíná foukat a je čas vytáhnout plachty, na packraftu si můžete i zaplachtit. Nafukujeme plachtu, spojíme lodě a s popěvkem „What shall we do with a drunken sailor?“ na rtech se suneme přes otevřené úseky jezera. Koumák Alpo pak další den vyrobí ze stanu a větví vlastní plachtu, která se však ukáže být proklatě těžká. Na nejbližším ostrově ji hbitě předělá na menší model z mého bivakovacího pytle, ten už funguje mnohem lépe. S větrem v zádech konečně dobýváme konec jezera v ústí řeky Surnukoski, kde je dlouhá peřej a málo vody.

„Nabombi to do mě!“ volá Alpo. Uvázl na kameni v půlce peřeje, a když ho trefím, loď se uvolní; úplný autodrom. Jak malí kluci běháme po kamenech s packrafty nahoru a jezdíme dolů, pořád dokola. K večeři u další peřeje jsou pak zasloužené křemenáče a chlebové placky na kameni. Po třicetikilometrové pouti chutnají znamenitě, ale to jsem už vyprávěl.

Jak postupujeme na sever, krajina se mění. Přeskakujeme z jezera na jezero přes čím dál řidší lesy. Ubývá borovic, přibývá bříz, nahoře u jezera Surnujärvi je už krajina hodně otevřená.

„Terve!“ ozývá se z břehu finský pozdrav od skupinky rybářů. Nechali se vyložit hydroplánem, což je jediná možnost, jak se do této oblasti dostat, pokud nechcete absolvovat naši pouť. „Pilot nám účtoval sto eur za cestu, ale musel letět třikrát,“ povídá potetovaný tlouštík, prototyp bubeníka metalové kapely. „Větší letadlo stojí tři sta eur za let, ale ten druhý pilot se právě nepohodl s místním klanem rodin a nevozí turisty.“ Jo, o tom jsme slyšeli – chlapík prý místo toho lítá na své oblíbené místo na jednom z menších jezer, kde má postavenou konstrukci na saunu z větví a obrovskou pec z kamenů. Ty rozpálí, přes konstrukci hodí plachtu a sauna je na světě…

Jsme v samém srdci Vätsäri. S vyfouknutými packrafty na zádech putujeme otevřenou krajinou, kudy se nám zlíbí. Jen tak po kamenech, borůvčím nebo po sobích stezkách. Těch je tu nespočet, stejně jako sobů: „Oni se moc nebojí, nejsou to divoká zvířata,“ vysvětluje Alpo, když podlézáme vysoký plot; jeden z těch, které se táhnou celým Laponskem. Seskupení laponských rodin ploty ohraničují svá území pro chov sobů. „Vždy na jaře seženou všechny soby z území do jedné ohrady; to se ještě mláďata drží u matek, a každá rodina si tak může to své označit. Na podzim se pak celý proces opakuje s tím rozdílem, že v ohradách zvířata třídí na ta, která míří na porážku, a ta, která se nechají naživu,“ vyvrací moji domněnku o divokosti sobů Alpo.

Putování vede dál podél norských hranic kaňonem řeky Routasenjoki. Spouštíme packrafty po rozeklaných skalách, prolézáme vodopády, šplháme po kamenech, které na jaře při tání tvoří divoké peřeje, sem tam se i svezeme. Nebo alespoň naše lodě, které pošťuchujeme z břehu pádly. Vody je málo, nicméně kaňon je nádherný a trmácení za to stojí.

Přichází poslední den a zlatý písek řeky Uutuanjoki, kterou se necháme unášet, kam až to jde. Pak už jen posledních deset kilometrů na silnici do Näätämö, kde na nás čeká budvar a mražené sobí maso, ze kterého nachystáme poslední delikátní večeři.

Ráno nasedáme na autobus a v podvečer už sedím za stolem kousek za Prahou, baštím meruňkové knedlíky a zdá se mi, jako by to všechno byl jen sen.

Jenomže nebyl, to místo opravdu existuje, navíc na dosah ruky. Stačí dvě hodiny letu do Helsinek a další dvě do Ivala. Necelých deset tisíc za letenku, sto eur na jídlo za týdenní putování a výsledkem je zážitek, který vám žádná cestovka nenabídne. Jak říkám, svět je stále ještě normální – stačí ho jen najít.

 

Autor napsal knihu Giro 100: Na koloběžce a jiné příběhy. Je předsedou Českého svazu koloběhu.