Čtyřicátníci v extázi

Když se řekne The Ecstasy of Saint Theresa, čtyřicátníci vědí, o čem je řeč. O „Extázi“ – kapele Jana P. Muchowa, která kdysi okouzlila i Londýn. Mladší ročníky se možná ztrácejí, protože Extáze hraje stále méně a desku nevydala deset let, ale letos to snad napraví. Znovu začínají skládat a vystupovat – vedle Honzy taky zpívající herečka Kateřina Winterová.

Tak nám poslední dobou umřelo pár idolů…

KW: Jasně, David Bowie…

JPM: … umřel i Lemmy z Motörhead, ale to chcete vážně začínat rozhovor tímhle tématem?

Chci, i když trochu jinak. Vzpomenete si na umělce, jehož smrt vámi otřásla nejvíce?

JPM: Dost mě zasáhla smrt Petra Hapky, kterého jsem hodně respektoval. Vím, že to byl pán v letech a delší dobu nemocnej. Uvědomuju si, že zažil i rozdal spoustu radosti – a stejně mě to vykolejilo. Ale vůbec nejvýrazněji mě zasáhlo, když zemřel Filip Topol. To mě rozhodilo mnohem víc než Bowie nebo Lemmy.

Měl jste rád Topolovy Psí vojáky?

JPM: Upřímně řečeno, v devadesátých letech to moje nejoblíbenější kapela nebyla. Jako dvacetiletému začínajícímu muzikantovi, který se zajímal o anglickou nezávislou scénu, kde všechny kapely při hraní koukaly spíš do země, než aby na pódiu dělaly show, mi dokonce Filip Topol připadal lacině teatrální.

Mlátil do piana, až mu z prstů stříkala krev.

JPM: Pro mě to byl zbytečný exhibicionismus, ale dnes už vím, že je to jinak, že potíž byla ve mně, protože já jsem prostě stydlín. A ruku na srdce, nikoho nebaví koukat na stydlínský kapely, všichni chceme vidět baviče. Anebo lidi, kteří mají takové charizma, že nemusí dělat vlastně nic, ale ono je to silný – neboli Filip Topol se hodil pro pódium mnohem líp než já. Já mám naštěstí vedle sebe Katku, která se nestydí.

KW: Taky se někdy stydím, ale jako herečka mám k exhibici blíž.

JPM: Když se zamyslím, co mi na Topolovi bylo tak blízké, tak určitě texty, které zpíval – sám jsem odkojený anglosaskou hudbou, ale Psí vojáci byli jednou mála z kapel, u kterých se mi líbily texty české… No a pak tam bylo bezesporu to, co je na hudbě nejzajímavější, totiž autenticita. Tu měl Filip Topol stoprocentně.

KW: Mě smrt žádného hudebníka nezasáhla tolik jako odchod jednoho herce. Když umřel Lemmy, bylo mi to líto, protože měl zábavnej hlas. To samé David Bowie, další obrovské charizma je pryč. Ale já cítila největší ztrátu tehdy, když zemřel Boris Rösner.

Učil vás?

KW: Ne. Když jsem ve druhé půlce devadesátých let nastoupila do Národního divadla, stala jsem se jeho kolegyní. Zahrála jsem si s ním třeba v Oresteii nebo v Bloudění, i když strašně málo, nikdy jsme neměli jediný dialog. Ale neuvěřitelně jsem si ho vážila, ačkoli zpočátku byl náš vztah problematický. Tedy… problematický byl z mé strany.

Rösner vás trápil?

KW: Podobně jako všechny nové herečky v souboru. Ano trápil, i když s láskou. Jednou mě to přestalo bavit, tak jsem mu řekla, že už toho mám dost, a od té doby to bylo skvělé.

Co vám udělal?

KW: Nic. Mluvil třeba hrozně sprostě, což bylo zároveň zábavné i na nervy. Obecně měl rád ženy a někdy se k nim choval, jako by mu patřily. Ale zajímavé je, že na něj jeho kolegyně vzpomínají hezky, protože on s naprostou přirozeností všechny ty mladé členy souboru vedl a učil. Nakonec to byl právě on, komu jsem například jako prvnímu v celém divadle řekla, že jsem těhotná – protože některé osobnosti mají takové charizma, že vás strhnou, i když k nim zpočátku máte spoustu výhrad.

JPM: Jednou jsi říkala, že se ti o něm zdávalo.

KW: Dlouho se mi vracel ve snech a nejenom mně. Jeho smrt tehdy v Národním divadle zasáhla skoro všechny.

JPM: Nicméně když se vrátím k hudbě a Davidu Bowiemu, tak na něm je fascinující, jak dlouho byl aktuální – přes půl století. Třeba Stouni nejsou aktuální vůbec, zatímco Bowie neustále oslovoval další a další nové fanoušky…

KW: … protože se nikdy nepřestal zajímat o to, co se děje.

JPM: K tomu jeden zprostředkovaný zážitek – mám v Anglii kamarádku, která studovala Royal College Of Art a která Bowieho nemá moc ráda, protože on na tu školu chodil skoro každý týden, aby si z tamních talentů stáhl toho, kdo se mu hodil: Ty mi pojď dělat klip, ty mi navrhni obal…

A na koho by se měl obracet, když ne na studenty umění?

JPM: Jasně, já to naprosto chápu. Proč by měl vyrážet za zasloužilým akademickým malířem zalezlým na venkově, co kreslí krajinky? Ale tahle kamarádka říkala, že jí to už připadalo jako zneužívání těch, co něco umí nebo mají nápady. Což říkám pro zajímavost; možná za tím je jen jedna špatná osobní zkušenost.

KW: Víš, co mě štve? Teprve když umírají takovíhle umělci, tak si často uvědomím, kolik jsem toho propásla nebo kolik jsem měla předsudků. Třeba právě Bowie – i když jsem ho respektovala, nikdy jsem jeho hudbu pořádně nesledovala. Pak takový člověk umře, ze všech stran se o něm hrnou informace a já mám potřebu všechno probádat. Až tehdy se začnu zajímat, co přesně mi uteklo… Je to hloupej přístup, ale bohužel jsem někdy taková.

JPM: Jo. Mě třeba vždycky štve, když dostane velkou cenu někdo mrtvý. Dejme tomu v Českém lvu, kde jsem coby akademik každoročně navrhoval na cenu za celoživotní přínos Petra Hapku, ale dopadlo to podle očekávání – většina dalších si na něj vzpomněla až po smrti. Anebo Zuzana Navarová, pro mě první dáma české pop-music. Kdyby bejvala cítila ten respekt, který jsme jí hromadně projevili po smrti, možná by hudby udělala víc a určitě by to mělo větší dosah. Škoda.

To je všude stejné, ne? Nebo myslíte, že Češi přistupují k populární hudbě jinak než zbytek světa?

JPM: Češi jsou zvláštní, protože nikde jinde nevítězí v anketách popularity ti samí zpěváci čtyřicet let. Tohle není zdravé! Normální stav vypadá tak, že je každý rok tím nejpopulárnějším něco nového, aktuálního, co oslovuje posluchače, kteří se o hudbu opravdu zajímají. 

Vy zjevně narážíte na úspěchy Karla Gotta nebo Lucie Bílé ve Slavíkovi, ale to je soutěž, kterou většina národa nebere vážně.

JPM: Samozřejmě, že se bavíme jen o anketě a že nikdo z nás, co sedíme v téhle místnosti, nezná osobně nikoho, kdo by do Slavíka hlasoval. No jo, ale i kdyby šlo o pidivzorek občanů, stejně to v žádné jiné zemi nedopadne tak, že by vyhrál třeba Elton John; je to anomálie. Kdyby v britské soutěži popularity v roce 2016 zvítězili Bay City Rollers, boyband ze sedmdesátých let, lidi by vyšli protestovat do ulic, protože pro ně je hudba důležitá.

Měřítko popularity bych hledal jinde. Skutečně populární je dnes skupina Kryštof, která vyprodává haly.

JPM: Kluci z Kryštofa jsou jiný případ, ti pracují poctivě spoustu let. Jejich poslední deska je dobrá, moje děti na ni tančí, takže to je podle mě naprosto v pořádku, takoví mají vítězit v anketách popularity. Ale dejme tomu v této pětiletce. Určitě ne nonstop dalších čtyřicet let.

 

KDE NAJÍT ČAS?

Proč vaše Extáze tak dlouho spala?

JPM: Já hudbu skládal pořád, takže jsem si ani neuvědomoval, že když několik let nekoncertujeme a nevydáváme desky, tak to navenek vypadá, že jako kapela nic neděláme. Jenomže pak najednou uplynuly tři roky od posledního koncertu a začal jsem slýchat otázky: „Vy jste se rozpadli, nebo co?“ Na což jsem říkal: „Neblbněte, proč bychom se měli rozpadat, jenom jsme nějakou dobu nehráli!“ Pro jistotu jsem ale Katce zavolal a ujistil se: „Že jsme se nerozpadli, viď že ne?“

To jste se třeba několik let vůbec nepotkali?

KW: Spíš pár měsíců. Ale takhle to máme odjakživa a asi to není na škodu, když jsme pořád schopní vyplodit hudbu, která se někomu líbí.

Já myslel, že jste kamarádi.

JPM: Vždyť jsme. Rok se nevidíme, ale potom bez potíží navážeme na souvětí, které jsme si řekli posledně. A rádi bychom spolu tvořili častěji, ale není tolik času – například proto, že se nám v posledních deseti letech narodily každému dvě děti.

KW: Naši synové spolu teď chodí do jedné třídy.

Na nějaké umělecké základce?

JPM: Na normální. Zrovna dneska mi kamarádka říkala, že má děti v umělecké škole a že prý hrají ve druhé třídě dobře na kytaru, ale neumějí pořádně psát a počítat… Naši synové se zatím učí písmena, sčítat, odečítat a tak.

Muziku nedělají?

KW: Moji kluci se učí hrát na klavír a flétnu a ten mladší taky na kytaru. Má výhodu, že se dokáže všechno naučit podle sluchu – sedne k YouTube, dívá se na prstoklady muzikantů, poslouchá a za chvíli hraje podle nich. Takhle se teď naučil třeba kousek Hello od Adele.

Co říkáte na ten mimořádný komerční úspěch zpěvačky Adele?

KW: Úplně to chápu.

JPM: Já taky, naprosto. Svět je plný hranatých prefabrikátů a pak najednou přijde holka, která zpívá tak, že vás chytí za srdce při prvním poslechu.

KW: Ona má takový ten hlas, kdy se krk otevře a začne to z něj proudit.

JPM: Všimni si, jak si třeba zpěváci v SuperStar, kteří nepochybně dovedou velmi dobře zpívat, vyberou píseň od Adele. Tam to najednou slyšíš. Adele zpívá jaksi samozřejmě, ale oni se u toho škrtí, dusí, emoční přenos je nulový, takže to obvykle znamená konec v soutěži.

KW: Protože ona nekřičí, fakt jí stačí otevřít hrdlo. Podobně to má třeba Lenka Dusilová, ale jsou i obyčejné babičky, které takhle zpívají lidové písně a jde z toho mráz po zádech. Takové svolávačky kmene to jsou.

 

 

Co si mám představit pod pojmem hranaté prefabrikáty?

JPM: To jsou tovární výrobky. Zpěv prohnaný přes dolaďovací software v doprovodu hudby, kterou hrají zvuky synteticky generované z digitálních nástrojů…

Srozumitelněji by to říct nešlo?

JPM: Lidi si asi neuvědomují, že například zvuk skutečného piana dost možná neslyšeli rok nebo i déle. Živé piano by se totiž muselo nahrávat ve velkém studiu, potom pravděpodobně srovnat, aby bylo přesné… Za zvukem opravdového klavíru dnes musíte na koncert vážné hudby, v pop-music je už většinou všechno umělohmotné; jsme obklopeni tovární výrobou hudby… Ano, mně se líbí některé písně od zpěvaček, jako jsou Taylor Swift nebo Katy Perry, ale vlastně je to všechno dost sterilní. A když potom zcela neopakovatelně a s opravdovým pianem zazpívá Adele, je to velký rozdíl. Emoce se naštěstí ještě pořád naprogramovat nedají.

KW: Navíc dostanete silné, čitelné melodie a harmonie, které zasahují skoro každého, prostě Adele je dobrá. Ačkoli já bych si její desku asi nekoupila.

Proč ne?

KW: Zrovna tenhle žánr ve mně nevzbuzuje touhu znovu si desku pouštět a zkoumat.

To je zajímavé. Kupujete vůbec hudbu?

KW: Vyrůstala jsem na kazetách, ty si chráním jako relikvie. Potom začala cédéčka, takže těch mám doma dvě veliké krabice, ačkoli spousta dalších skončila v bazaru. A v poslední době mě zásobí hudbou rodina – sleduju klipy na internetu, poslechnu si, co se hraje v rádiu. Celá alba už moc často neposlouchám.

A když přece, tak jaká?

KW: Mám svoje stálice: Bat for Lashes, The Drums, James Blake, Björk, nějaký hip hop, z nostalgie Depeche Mode…

JPM: Já mám doma vinyly, kazety i cédéčka. A těch cédéček je tolik, že je nemám kam dávat, protože jsem tu dobu, kdy se ještě dala odnést do bazaru, prováhal – teď bych musel do sběrného dvora. A tak mi leží ve skladech, postupně je digitalizuju a nové věci kupuju rovnou digitálně.

Na vinylech si nepořídíte nic? Ani klenoty?

JPM: Možná je to alibismus a pohodlnost, ale se dvěma dětmi a spoustou práce nemám ten komfort, abych otřel desku, položil na ni přenosku, posadil se, prohlížel si obal a pozorně poslouchal. Po celém dni, kdy jsem ve studiu obklopený nahlas hrající hudbou, přijdu domů a jsem rád, když se mi podaří zastihnout děti vzhůru. Rozhodně nemám čas ani chuť pouštět si jakoukoli desku.

A když pak děti usnou?

JPM: Tak mám všeho dost a v lepším případě se raduju, že mi nepíská v uších… Jo, pustit vinyl je nádhera, umím si to představit o víkendovém ránu, ale to by děti musely spát u babičky. Raději si na telefonu pustíme nějakou oblíbenou skladbu z YouTube a blbneme u toho. Zvuk je sice šílenej a obal desky veličina neznámá, ale radost z toho máme společnou, což je pro mě teď větší hodnota.

KW: Mám to podobně. Hudbu poslouchám většinou už jenom venku, když se přesouvám z bodu á do bodu bé. Vůbec si nepamatuju, kdy naposledy jsem jen tak seděla a něco si pozorně poslechla.

Někdy přece musíte odpočívat, ne? Já si večer pustím desku a k tomu něco čtu.

JPM: Tak to neumím.

KW: Ani já ne. Potřebuju se soustředit, dostat se dovnitř těch skladeb.

JPM: Já třeba nemám rád, když jsem v místnosti, kde hraje muzika jen tak – tahá mi to uši. Klidně zvládám pět činností zároveň, s tím potíž nemám. Ale mít hudbu jako kulisu? To nedokážu, to ji raději vypnu… A stejně tak nemívám puštěnou televizi jako kulisu, tahala by mi oči. Proč by měla běžet, když na ni nemůžu koukat soustředěně? Pokud tam teda není fotbal, samozřejmě. Fotbal bych nevypnul nikdy.

KW: Nejlepší opravdu je, když se nám s rodinou něco líbí společně. To potom ohulíme, pustíme třikrát za sebou, zatancujeme si, zazpíváme…

JPM: Já když přijdu domů včas, tak se ke mně mezi dveřmi přiřítí čtyřletá Rikka: „Tati, jdeme tančit!“ Pak musím pustit minimálně šestkrát skladbu Can’t Feel My Face od The Weeknd a trsáme u toho.

Netuším, oč jde.

KW: Takovej moderní Michael Jackson. Našim dětem se to taky líbí.

Když hudebníci přestanou mít čas na poslech nové muziky, není to začátek jejich konce?

JPM: Kdybych chtěl bejt vtipnej, můžu opáčit, že třeba Bedřich Smetana byl hluchej, tudíž novou hudbu poslouchat nemohl, ale na kvalitě jeho skladeb se to neprojevilo… Ale nebudu dělat, že nerozumím otázce. Sám nemám rád tvůrce, kteří třeba pracují pro televizi a říkají, že ji sami doma nemají; měli bychom vědět, co se děje. A my s Katkou snad pořád ještě něco víme. Vy například netušíte, co je to The Weeknd. A my jo.

Moje děti poslouchají jiné kapely.

JPM: Jednou jsme byli na návštěvě, kde dětem pouštěli Jede, jede mašinka, a od té doby dávám pozor, aby se k nim dostávala slušná hudba. Ale nediktujeme jim dogmaticky, co smí nebo nesmí poslouchat, například náš Hugo si svoji momentálně nejoblíbenější skupinu Slza našel sám – hlavně tedy díky tomu, že jejich zpěvák je zároveň populárním youtuberem. Dokonce jsme s Hugem byli na křtu jejich desky a měl jsem z toho radost. Zatímco já byl poprvé na koncertě asi v sedmé třídě, na Pražském výběru, on pařil jako šestiletý na Slze.

KW: Já byla poprvé na Tublatance, taky v sedmý třídě.

JPM: To jsem na tom byl s Výběrem líp… Tublatanka přijela k vám do Mělníka?

KW: Do kulturáku. Na sobě jsem měla bílej pletenej svetřík a košili.

JPM: A zahráli ti Dnes mám rande so svojim mestom?

KW: Jo. A taky: „Povedz, čo sa so mnou deje, že ťa neviem nájsť, láska, drž ma ešte nad hladinou!“ Maťo Ďurinda byl idol.

JPM: Mě spíš bavil Žbirka, Nagy, Beáta Dubasová, a hlavně Laco Lučenič, toho jsem žral. Slovenská pop-music byla za našeho dětství mnohem dál než česká.

 

C! C! P! P! PSYCHO!

Úplně jsme zamluvili důvod, proč letos ožívá Extáze.

JPM: Před dvěma lety jsme se ujistili, že pořád tvoříme kapelu a že se začneme pravidelně scházet, abychom zase něco vytvořili, ale brzy se objevil nával další práce. A tak uplynul další rok, kdy se s Extází nic nedělo. Nakonec jsme museli dostat impulz zvenku – ozvalo se Radio 1, že slaví pětadvacet let, tak jestli bychom nezahráli na oslavě. Až to nás dokopalo.

Vždyť i Extáze má pětadvacáté výročí, ne?

JPM: To jsem si ani neuvědomil, ale má, začali jsme v roce jednadevadesát, tehdy jsme natočili první demo. Právě tohle rádio ho pouštělo a my se zázračně rychle dostali do povědomí pražského publika. Hned první koncert jsme měli vyprodanej.

To bylo kde?

JPM: V Rock Café. Na jaře 1991. S basákem Pudingem jsme tam byli koncem února na koncertě kapely Mega City Four, tehdy bylo až po zvukaře narváno a my si říkali: „Ty vole, tolik lidí!“ O měsíc později jsme Rock Café vyprodali úplně.

Nutno dodat, že Kateřina tuhle první fázi nezažila.

KW: Mě Honza oslovil až o pět let později, když jsme se potkali při natáčení filmu Šeptej.

Ale v tom Rock Café jste klidně mohla být jako fanynka.

KW: Co blázníte, bylo mi patnáct! Na žádné akce jsem nechodila, táta mě nepouštěl skoro nikam, možná tak o dva roky později… Ale já nikdy nebyla typ, který by chodil kdovíjak často na koncerty. Samozřejmě bylo mrzutý, když moje spolužačka Linda Rybová v patnácti vyprávěla, jak se chystá na Psí vojáky, zatímco já jela ze školy domů autobusem a chodila se jen zvenku koukat na mělnický zámek, ve kterém se konaly taneční, kam jsem kvůli konzervatoři chodit nemohla, ale já to i bez nočního života docela přežila.

Na první vystoupení s Extází vzpomínáte?

KW: To bylo na jaře 1997, když jsme předskakovali kapele Laika v Roxy, že jo? A já byla v šíleném stresu.

JPM: Ještě před Laikou jsme hráli tři písničky na předávání nějakých cen v Divadle Archa.

KW: A jo, tam jsem měla takový komiksový froté tričko… Dodnes vím, co jsem měla na sobě, ale průběh prvních koncertů se smazává. Naštěstí, protože začátky byly těžký – když si vzpomenu třeba na koncert s Massive Attack na Brumlovce!

JPM: To jsem už zapomněl.

KW: Tam se přece nestíhalo, takže jsme měli zvukovku před stovkama lidí. Všichni se těšili na Massive Attack, a teď tam nějaká holka zkouší mikrofon: C! C! P! P! No psycho, i když Massive Attack byli výborní.

 

 

Na který koncert vzpomínáte nejraději?

KW: Třeba ten s Placebo byl boží, kluci měli dobrou náladu.

JPM: Důležité bylo, že nás sami chtěli – zpěvák Brian Molko si koupil v Anglii naši desku Slowthinking, která se mu zalíbila. Vzpomínáš, jak celej náš koncert sledoval z okraje pódia?

KW: Já se dívala do publika. Byly tam ty holky s korunkama na hlavách, fanynky Placebo, ale strašně tehdy podporovaly i nás. Fakt hezkej koncert.

JPM: Taky jsem byl nadšenej, dokud jsem si nevšiml, jak nás pozoruje Molko, to mě vyděsilo… Pak ale bylo od Placebo hezký, že nás pozvali do šatny. Nezapomenu, jak tam stáli – Brian Molko se svým metrem padesát a basák Stefan měřící dva metry deset. Výborná dvojka!

KW: Nervovali jsme se, co jim přineseme, ale naštěstí jsme našli kapelní trička s nápisem „I‘m (not really) optimistic“. Tak jsme jim to dali, oni zívli, „jo, díky,“ a hodili trička do kouta: „Dáte si drink?“

JPM: Vidíš. Tak to si zase už nepamatuju…

Před pár dny jste hráli poprvé po mnoha letech. Po kolika vlastně?

KW: Naposledy to bylo roku 2010.

JPM: Nám to fakt nepřišlo, protože máme dost vyžití. Třeba Kateřina pořád něco tvoří – vymýšlí a natáčí Herbář, hraje v divadle, pak ty dvě děti…

Pracovně je pro vás nejdůležitější televizní Herbář?

KW: Poslední dobou je. Vedle toho hraju i v divadle a natáčím, ale s Herbářem jsem se tak nějak vrátila ke kořenům. Když jsem přišla za Lindou Rybovou s nápadem na pořad o bylinách, který by mohl bavit nás a snad i diváky, netušily jsme, že se z původních deseti dílů dostaneme na prozatímních sedmatřicet…

Jak myslíte větu o tom, že je Herbář návratem ke kořenům?

KW: Už na základce jsem nadšeně studovala byliny, což ale přerušila puberta, v jejíž rozjetější fázi jsem raději než na louku zašla na houseparty a raději než o květinách jsem si do deníčku psala o tom, který z kluků se mi líbí natolik, že bych si s ním příště mohla zatančit… Ale příroda a s ní spojené tradice mě vlastně nepřestaly bavit nikdy.

Jste si v tom vy dva podobní?

JPM: Docela jo, já třeba nechodím k doktorovi, ale k léčiteli bylinkáři. Protože jsem nějakých pětadvacet let vegetarián, tak by mi pořad „Steaky podle Kateřiny“ dost vadil – ale Herbář je v pohodě. Mě na tom baví i ty návaznosti – Katka píše o zdravé kuchyni blog, spolu s Lindou vydávají knihy…

Jak se prodávají?

KW: Velice dobře, děkuju, vydaly jsme už tři díly.

Co důležitého dělal v těch posledních pěti letech Honza?

JPM: Skládám a produkuju toho celkem dost, ale kdybych měl říct příklad, tak si vzpomenu třeba na film Ve stínu.

Režisér David Ondříček.

JPM: Ano, s Davidem pracuju na všech jeho filmech. Konkrétně tady jsme s Michalem Novinským složili a natočili hudbu, ale potom se film přestřihal, což znamenalo, že bylo třeba přibližně třetinu napsat a natočit znovu, takže program na půl roku… Nebo jiný příklad – v tom filmu měla píseň Sára Vondrášková, která vystupuje jako Never Sol, talent má jako hrom, a tak jsem nabídl spolupráci a dal jí k dispozici svoje studio. Průběžně jsme skládali písně, asi rok připravovali album. Když pak deska vyšla a Sára koncertovala v Německu, hned dostala nabídku na smlouvu s tamním vydavatelstvím.

Co dělá teď?

JPM: Připravuje pro to německé vydavatelství nové album, hraje po světě, bydlí převážně v Berlíně… Mělo to smysl.

Vy dva byste nechtěli vyrazit s novým repertoárem do zahraničí?

JPM: Kdyby byl předpoklad, že naplníme dvacet německých klubů, tak pojedeme, ale jednorázové akce nedávají kdovíjaký smysl. Mockrát jsme už takhle hráli v Londýně, párkrát v Americe…

KW: … ale to jsme ještě neměli vlastní rodiny.

JPM: No právě. Představ si, že dnes přijdeš domů a řekneš: „Na jaře tu měsíc nebudeme, jedeme hrát do Evropy...“ Buď bychom museli cítit opravdu velký zájem, nebo už žádná velká zahraniční turné nebudou.

Proč vlastně Extázi máte? Co pro vás znamená?

JPM: Pro mě svobodu. Rád produkuju desky jiným, skládám hudbu do filmů nebo do televize, ale vždycky vlastně naplňuju něčí představu. Kdežto s Extází mám čistý stůl. Můžeme vytvořit cokoli, jen když se to nám dvěma bude líbit. Najednou jsem sám sebou.

KW: Hlavně je to zábava a určitý druh vzrušení – baví mě to hledání tonů a výrazu, ladění detailů… Ale nikdy se nemůžeme srovnávat s profikapelama typu Kryštof, a nikdy jsme to ani nedělali.

JPM: Vzpomínám, jak jeden novinář říkal: „Vy máte celkem dobrý písničky. Kdybyste jim trošku pomohli, tak z nich můžou být rádiový hity.“ Nechápavě jsme koukali, jak to myslí: „My se přece nesnažíme o rádiový hity!“

KW: Bylo by fajn, kdybychom měli hit, ale zároveň by nás zničilo, kdybychom kvůli tomu skládali nějak vypočítavě.

JPM: My jsme v pohodě s vědomím, že tvoříme hudbu, která je menšinový žánr. Nikdy nás nebude poslouchat celý svět, leda by změnil vkus. Ale my náš vkus kvůli světu měnit nebudeme.

Ještě poslední věc, Kateřino: Gratuluju k narozeninám. Myslíte, že čtyřka na začátku něco změní?

KW: Ani ne. Jsem starší, no. Fyzicky se nejspíš cosi plíživě mění, ale jinak svůj věk moc neprožívám.

JPM: Čtyřicítka nic není, počkej si tak dva tři roky.

Co se stane?

JPM: Aspoň u mě to bylo tak, že jsem ve čtyřiceti nepozoroval změnu. Teprve o trochu později – a nemluvím o tom, že by mě víc bolela záda nebo přibývaly diop­trie. Spíš jsem se v novinách podíval na fotku pána, kterého zrovna jmenovali do důležité funkce a který vypadal na šedesát, jenže v popisku stálo, že je starej jako já. Tehdy mi to docházelo: Aha, takhle vypadají lidi tvý generace. Mládí se tomu už asi moc říkat nedá.

KW: Na to si ještě počkám, ale zatím si připadám dobře. Ačkoli… Ačkoli někdy taky ne. •

---

Kateřina a Jan

POZNALI SE PŘED DVACETI LETY PŘI NATÁČENÍ FILMU ŠEPTEJ

Kateřina Winterová se narodila 12. února 1976, dětství prožila v Mělníku.

Od konce studia na konzervatoři neboli posledních dvacet let se jí daří coby herečce i zpěvačce – celou tuto dobu má angažmá v Národním divadle a byla nominována na Ceny Thálie i Alfréda Radoka. Jako zpěvačka skupiny The Ecstasy of Saint Theresa vydala tři studiová alba, roku 2002 obdržela Anděla v kategorii Zpěvačka roku.Moderuje televizní Herbář, má dva syny.

Jan P. Muchow se narodil 21. června 1971 nedaleko Berlína.

Jeho otec, německý fotograf, si našel českou manželku a načas ji odvedl do východního Německa. Když Janovi byly dva roky, odstěhovala se rodina do Prahy. Do převratu hrál vrcholově fotbal, potom se začal věnovat muzice – jeho „Extáze“ dokonce uspěla v Británii a na čas působila v Londýně. Zahrál si hlavní roli ve filmu Šeptej, k desítkám dalších filmů složil hudbu. Patří k nejžádanějším českým producentům, občas vystupuje s kapelou Umakart. Má syna a dceru.

---

---

Lepší než Oceán

ZNÁM JE OBA UŽ DLOUHO, ŘÍKÁ NOVINÁŘ MARTIN HRADECKÝ, I KDYŽ KÁČU JSEM VŽDYCKY POZOROVAL Z VĚTŠÍ DÁLKY NEŽ HONZU.

Před Káčou jsem se trochu styděl, a tak je tomu vlastně dodnes – to je ten obdiv asi.

Miluju ji jako herečku, když hrála Dobrého člověka ze Sečuanu, byl jsem na tom aspoň sedmkrát. A je to podle mě jedna z nejlepších zpěvaček u nás, ne-li úplně nejlepší. Ona ví, že si to myslím, i když vám asi řekne, že kecám nebo tak něco. A má boží smích.

Honza je kámoš.

Nemusíme se vidět půl roku, ale vůbec to nevadí, zase si spolu začneme povídat jakoby nic. Mám rád jeho klid, že když se zlobí, tak jen tak vevnitř. To jsem zažil dvakrát – s jeho ženou Marií jsme si udělali hodně dlouhý večírek, i když se to vůbec nehodilo… Já vlastně Honzu dost obdivuju, protože je geniální hudebník, který umí film, reklamu i kapelu a ještě je skvělým producentem. Taky fandí fotbalu a umí ho i hrát. To neobdivuju, nechápu, ale respektuju. Aspoň že mi ho necpe.

Když jsem se dozvěděl, že ti dva dali zase dohromady Extázi, tak to bylo štěstí. Je to moje nejoblíbenější česká skupina, mám je radši než na gymplu Oceán. A to je co říct. Extáze dělá můj svět lepším.

A to už stačí.

Takže díky za to, že jste, Katko a Honzo.