Putinovi Němci

Ještě na jaře jich bylo mnoho, v létě však síla Putinových sympatizantů v Německu viditelně oslabila. Znamená to však konec této, jak se v Německu říká, skupiny Putin Versteher? Proč a kdo má v zemi sousedící s Českem tendenci chápat nynější ruský režim?

Historické vítězství, obrat, politický zlom – silnými slovy nešetří ten den Alexander Gauland. Je polovina září a Gaulandem vedená kandidátka Alternativy pro Německo právě dosáhla ve spolkové zemi Brandenbursko historického úspěchu. Volby nevyhrála, dvanáctiprocentní volební zisk ji ale katapultoval z nuly mezi důležité síly v zemském parlamentu. Spolu s ní se dostala do popředí i její témata: posílení národních zájmů na úkor Evropské unie, obnovení hraničních kontrol – a také obrat v kurzu směrem ke klíčovému partnerovi v zahraničí, Rusku.

Alexander Gauland a jeho Alternativa (zkratkou AfD), která zaznamenává úspěchy i v dalších spolkových zemích, se řadí mezi nesourodou skupinu označovanou německými novináři jako Putin Versteher neboli ti, kteří „rozumí Putinovi“.

Gauland je uhlazený sedmdesátník. V saku a pletené vestě přichází za skupinkou zahraničních novinářů v dobré náladě. Politický matador, který přes čtyřicet let působil v hesenské centrále vládní Křesťanskodemokratické unie (CDU), hovoří o řadě témat, ale pozornost se velmi rychle stáčí k Ukrajině a Rusku. Politik AfD se nenechá dlouho pobízet k prezentaci svého pohledu. „Kdo je v právu? Jaké právo myslíte? Tohle je prostě logicky ruský zájem,“ říká Gauland a začíná mluvit o carské tradici silného Ruska, která se dnes v jeho očích zcela pochopitelně projevuje v mezinárodní politice. Ukrajina, ale i další postsovětské země do sféry ruského vlivu zkrátka patří. Státy jako Německo by do ruských zájmů neměly zasahovat. „Co víc, už teď se Evropa angažovala na Východě více, než je zdrávo. Kdyby to bylo na mně, řeknu jednoznačné ne i vaší zemi,“ odpovídá Gauland překvapenému chorvatskému novináři na otázku, co si myslí o dalším rozšiřování Evropské unie.

Alexander Gauland bude se svými názory následující roky pracovat zatím jen v regionálním brandenburském sněmu. Kdyby hledal oporu v berlínském Bundestagu a u poslanců vládní koalice, někoho by určitě našel. Naposledy se podobně vyjádřil vlivný křesťanský demokrat Peter Gauweiler: v polovině září odcestoval do Moskvy oficiálně otevřít měsíc německého jazyka a hovořit o německo-ruské kulturní tradici. Při té příležitosti neopomněl zkritizovat protikremelské ekonomické sankce EU jako „zbabělou politiku ve špatném směru“.

Šéf spolkového parlamentu pak odmítl Gauweilerovi povolit cestu na Krym s tím, že by to působilo jako uznání jeho příslušnosti k Rusku, což Berlín odmítá. Ruská prokremelská média si přesto z události vzala své a neopomněla připomenout, že mezi Němci je ještě stále řada politiků usilujících o dobré vztahy s Kremlem.

 

Hluboké spojení

Německo a Rusko pojí léta politického partnerství a ekonomické spolupráce. Těžko hledat symboličtější ukázku sblížení obou zemí nežli přes tisíc kilometrů dlouhý plynovod Nordstream spojující Rusko skrz moře přímo s německým pobřežím. Pod vlivem bývalého spolkového kancléře Gerharda Schrödera, který před sedmi lety z politiky přesedlal na manažerský post v největší ruské firmě Gazprom, vznikl projekt nabízející oběma zemím energetickou „nezávislost“ na východní Evropě. Jinými slovy – ruský plyn může do Německa přitéct, aniž by procházel územím dalších postkomunistických států. Rusko je však i důležitou zemí pro německé investory, od energetických firem, jako je E.ON, bank až po automobilku Volkswagen.

O potřebě naslouchat ruským (nejen obchodním) partnerům donedávna hovořila řada expertů i politiků napříč spektrem, novináři psali o německé roli nárazníku mezi Ruskem a Spojenými státy. Kritika Američanů oživená aférou kolem sledování internetu americkými tajnými službami a odposloucháváním mobilu kancléřky Angely Merkelové vytvářela v řadě případů dojem Kremlu coby spojence Německa na diplomatické šachovnici. „V obhajobě Ruska se svým způsobem ztělesnila kritika Západu,“ shrnuje týdeník Die Zeit.

Ani Schröderova nástupkyně, kancléřka Angela Merkelová, nemusela z pohledu ruských geopolitických ambicí působit problematicky. Při setkáních se svým protějškem plynulou ruštinou vzpomínala na roky prožité jimi oběma ve východním Německu (Putin strávil jako důstojník sovětské rozvědky KGB řadu let v Drážďanech). Další experti hovoří o vzájemném propojení kulturních scén nebo o dvou milionech vysokoškoláků a pedagogů, kteří v uplynulých dekádách prošli stipendijními pobyty mezi Moskvou a Berlínem.

Profesor historie z berlínské Humboldtovy univerzity Heinrich Winkler vysvětluje, proč je přesvědčen, že kořeny německé náklonnosti k Rusku sahají hluboko do historie před druhou světovou válkou. „Například ve dvacátých letech minulého století byl pocit jakéhosi propojení ruské a německé duše široce rozšířený,“ píše Winkler v eseji pro týdeník Der Spiegel. „Co tehdejší intelektuály jako Thomase Manna fascinovalo, byl ruský příkrý odklon od plochého racionalismu Západu, vůči němuž postavili ducha ortodoxního Ruska.“

Podobné myšlenkové směry přitom Winkler vidí v německé a obecně západní společnosti i dnes. „Boj proti homosexuální propagandě“, proti duchu feminismu a libertariánství, důraz na tradiční formu rodinného života a tradiční hodnoty obecně. To vše zajišťuje Putinovi přízeň křesťanských fundamentalistů a ideologů,“ argumentuje Winkler.

Nejde však zdaleka jen o konzervativce. Nejhlasitějším advokátem ruské politiky je i v dnešním Německu levicová Die Linke. Její rétorikou je směsice nostalgie po někdejším socialismu, známá i z Česka, spolu s moderní levicovou kritikou kapitalismu a západní politiky obecně. Představitelé Die Linke nevynechají jedinou možnost kritizovat Američany. Občas přitom mají oporu v německých Zelených a v řadě vlivných intelektuálů mluvících o potřebě emancipovat se od velmoci, která – soudě třeba právě podle špionážní aféry – nebere nejsilnější evropskou ekonomiku jako rovnocenného partnera.

 

Nová koalice

Německý spolkový sněm má své první zasedání po prázdninách. Sál je zaplněn do posledního místa, sedačky na ochozech obsadili studenti a dnes i mimořádné množství zahraničních novinářů. Bundestag si připomíná 75 let od začátku druhé světové války. Kromě poslanců je tu kompletní vláda, prezident Joachim Gauck a ještě jeden důležitý host, polský prezident Bronislaw Komorowski.

„Když jsme připravovali tuto akci, nikdo nečekal, jak aktuální se budou vzpomínky jevit,“ říká ve svém více než půlhodinovém projevu hlava parlamentu Norbert Lammert (CDU). „Dnes se znovu objevuje riziko ozbrojeného konfliktu v Evropě. Je tu však zásadní rozdíl, proti hrozbě stojíme společně s Polskem jako partnerem v rámci Evropy a je dobře, že právě polský reprezentant brzy klíčovou instituci Evropy povede,“ říká Lammert v narážce na čerstvé zvolení polského premiéra Donalda Tuska předsedou Evropské rady, což Bundes­tag oceňuje dlouhým potleskem. Slova se ujímá polský prezident hovořící o společném postupu proti agresorovi na Ukrajině, následuje opět potlesk a evropská hymna.

V té chvíli to vypadá, že žádný Putin Versteher v Německu snad ani neexistuje. Ani následné – už rutinní – proslovy dojem nijak nemění. S výjimkou odpolední burácivé řeči předáka Die Linke Gregora Gysiho volající po okamžitém návratu k jednacímu stolu s Ruskem zní sněmem slova o odsouzení agrese, nutnosti ctít mezinárodní právo a o podpoře protiruských ekonomických sankcí.

„Víte, když měsíce jednáte a jednáte a nikam to nevede, musíte se ptát, zda to druhá strana vůbec myslela vážně,“ říká později v útrobách budovy místopředseda zahraničního výboru a vlivný sociální demokrat Franz Thönnes. „Na Ukrajině eskaluje násilí a nejpozději v okamžiku sestřelení malajsijského letadla jsme to pocítili i tady v naší nejtěsnější blízkosti. I tento moment bohužel Rusko jako cestu k nápravě situace propáslo.“

Stejně jako Thönnes také další vlivní politici zmiňují sestřelení letu MH17 coby šok pro řadu do té doby netečných aktérů německého veřejného života. Většina pasažérů letu pocházela z Nizozemska, s nímž má Německo těsné vazby a považuje je za součást své kulturní identity. Mezi oběťmi byly i čtyři Němky. Řada komentátorů připomíná, že událost zapůsobila mimořádně silně v podnikatelské sféře, která vzdušný prostor a mezinárodní lety považuje za nedílnou součást svého pracovního prostředí, jež se teď ocitlo v přímém ohrožení.

Jako minimálně stejně výrazný faktor v ozvěně dnešní německé politiky působí i prokazatelné lži o aktivitách ruských vojsk, které Vladimir Putin opakoval i při osobních rozhovorech s německou kancléřkou. „Pro Němce je to trochu, jako by se probudili ze sna,“ komentuje to dlouholetý parlamentní korespondent jednoho z největších vydavatelských koncernů Madsack Frank Lindscheid. „Dlouho chtěli věřit, že se z Ruska stane demokratická země, a chtěli tomu věřit i po začátku krize na Ukrajině. To už je ale pryč. Víte, Němci jsou dnes dost hrdí na to, co v posledních dekádách dokázali, a nemají rádi, když z nich někdo dělá hlupáky.“

Něčím podobným, jen diplomatičtěji, vysvětluje svůj razantnější postup v poslední době i německá kancléřka Angela Merkelová. „Jaképak zvláštní vztahy, měli jsme s ruským prezidentem intenzivní kontakt. V poslední době asi třicet telefonátů. I díky nim se však v jistém momentu ukázala jako rozhodující otázka ztráty důvěry,“ říká kancléřka v rozhovoru s politickým magazínem Cicero.

 

Vzpomínky na Berlínskou zeď

Podobná logika evidentně platí v případě ekonomických sankcí, spolková vláda dnes dává jasně najevo, že je v případě nutnosti připravena jít ještě dál, až k úplnému zmrazení ekonomických vztahů obou zemí. Co je podstatnější, zdá se, že v tuto chvíli už mají politici za sebou i rozhodující hlasy předáků průmyslu. Už na začátku května před eskalací napětí na východě země přišel důležitý signál, že ani německé firmy nemají chuť zajímat se čistě o ekonomické výsledky. Šéf Spolkového svazu průmyslu Markus Kerber tehdy publikoval v listu The Financial Times komentář, který svého času zvedl řadu firem ze židle, dnes s ním však drtivá část podnikatelské sféry souhlasí.

Kerber v něm přirovnal touhu Ukrajinců po nezávislosti na Rusku k pocitům Němců při pádu Berlínské zdi. „A ruská agrese je něco, co by nám ty pocity svobody mělo připomenout… Agresi nemůže ani německý průmysl tolerovat,“ napsal Kerber s tím, že porušení mezinárodního práva v případě Krymu musí zároveň znejisťovat každého podnikatele, který se chce dovolávat práva u svých východoevropských investic. „Může to být mimořádně nepříjemné a bolestivé, ale ať rozhodne vláda v případě sankcí jakkoli, má naši podporu.“

V menšině jsou dnes názory, jaké představil v srpnu vydavatel Handels­blattu Gabor Steingart, podle něhož jsou sankce špatné a povedou ke ztrátám na straně Ruska i Německa. A možná nejlépe vyjádřil proměňující se pocity německých podnikatelů ministr financí Wolfgang Schauble: „Nikdo si nemůže myslet, že budeme obchodním vztahům stále jen ustupovat. Nejsme přece žádní Koofmichs.“ Koofmich je poněkud nespisovné slovo pro prodejného člověka (od kauf mich), což je podle všeho něco, co se nyní v kruzích hrdých předáků nejsilnější evropské ekonomiky opravdu nenosí.

Nedávno se ukázalo, že ekonomická fóra a organizace, jako třeba Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum, jejichž experti často vystupovali jako komentátoři vývoje v regionu, představují ve skutečnosti jednotky hojně sponzorované ruskými státními firmami – a jejich vliv v Německu rychle pohasl.  Dokonce i dlouho uznávané Berthold-Beitz-Zentrum při německé společnosti pro zahraniční politiku DGAP, které se zaměřovalo na Rusko, v tichosti zavřeli s tím, že se nepodařilo zajistit dlouhodobé nezávislé financování.

Jisté je na druhou stranu i to, že hospodářská kondice Německa a jeho firem bude do německo-ruských vztahů promlouvat i nadále. Především na regionální úrovni spolkových zemí mají sankce stále velké množství kritiků. Německo loni vyvezlo do Ruska zboží za více než třicet pět miliard eur, přes tři procenta svého exportu. Ve srovnání s dalšími zeměmi to není zas tolik, větším zákazníkem je Polsko, Rakousko i Belgie. Podle některých statistik však až 80 procent tohoto toku zboží pochází z východu země, z oblastí s relativně vysokou nezaměstnaností. Analytici už počátkem roku spočítali, že eskalace konfliktu a sankce mohou Německu ukousnout až procentní bod z růstu letošního HDP.

 

Rozdělit a spojit

„Co bude dál? Jistá náklonnost k ruským lidem a kultuře tu vždycky bude,“ říká nad možným dalším vývojem situace Franz Thönnes (SPD) a vysvětluje, že i mezi politiky v Bundestagu stále rezonuje pocit jakéhosi osudového propojení obou národů. „Němci stále cítí odpovědnost za druhou světovou válku, a tedy i za smrt milionů Rusů. Nikdo si nepřeje další konflikt,“ říká poslanec.

To, co bude v nejbližší době o německé reakci na ukrajinský vývoj rozhodovat, může mít však podle všeho i mnohem aktuálnější kořeny, třeba ve zmíněném úspěchu euroskeptické Alternativy pro Německo. Ta bodovala především na východě země, tedy, jak bylo řečeno, v regionech, které mohou ohrozit ekonomické sankce nejvíc. Úspěch AfD přitom už teď politologové přisuzují částečně pocitu, že z německého hospodářského úspěchu mají užitek především bohatší vrstvy na úkor obyčejných zaměstnanců. AfD vykazující prvky populismu pracuje především se strachem, ať už je řeč o imigrantech a potřebě obnovit hraniční kontroly, nebo o eskalaci mezinárodních konfliktů. A právě v tomto smyslu se snaží voliče přesvědčit o tom, že německé angažmá na Východě je mimořádný risk.

Nejde pochopitelně jen o AfD. Krátce po svém zářijovém uvedení na trh se mezi nejprodávanější knihy německé odnože Amazonu vyšvihl titul levicových novinářů Mathiase Bröckerse a Paula Schreyera s podtitulem Pohled jednoho z „Putin Versteher“ aneb jak nás média manipulují.

Většina komentátorů dává za pravdu ostřejšímu postupu kancléřčina kabinetu. A zdá se, že smířlivějšímu náhledu na politiku Moskvy nenahraje ani nový zákon zakazující zahraničním investorům vlastnit více než pětinový podíl v ruských médiích. Pro vydavatelské domy jako Axel Springer to znamená konec započatých ruských investic, řada dalších vydavatelství se už stáhla. Možná se tak přece naplní slova v současnosti nejrenomovanějšího německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Putin Němce v názoru na to, co se děje, nejprve rozdělil. Teď nás ale naopak spojuje.“ •

Grafy s průzkumy veřejného mínění v Německu naleznete ve fotogalerii.

 

---

 

Postoj k Putinovi v německé politice

Joachim Gauck

„Západ se s rozhodností postaví ruské agresi, neboť jak učí historie, s územními ústupky roste chuť útočníků.“ Nejpozději tímto výrokem proneseným při připomínce 75 let od začátku druhé světové války v září se přihlásil německý prezident Joachim Gauck k jasné pozici odsuzující politiku Kremlu. Gauck je spolu s kancléřkou nejoblíbenějším německým politikem dneška s mimořádným neformálním vlivem na společnost.

Angela Merkelová (CDU)

Už jedno z prvních setkání kancléřky a Vladimira Putina v jeho rezidenci v roce 2007 poznamenal incident. Putin nechal uprostřed rozhovoru do místnosti vpustit svého labradora – a údajně sledoval kancléřčinu nervozitu (má ze psů fobii). Merkelová nicméně prošla relativně rozvážným obratem od vstřícnosti a snahy o intenzivní diplomatický kontakt směrem k razantnímu postupu proti politice Kremlu a případnému zpřísňování ekonomických sankcí.

Georg Gysi (Die Linke)

Gysiho strana staví zčásti na zbytcích nostalgie po socialismu a zčásti na podpoře některých levicových intelektuálů a profiluje se jako hlavní antikapitalistická a antiamerická síla v zemi. Osvojila si i pacifis­mus a boj proti ozbrojeným intervencím Německa v zahraničí. S necelými devíti procenty z posledních parlamentních voleb a agresivní rétorikou předáka Gysiho je v Bundestagu nepřehlédnutelná, zastoupena je i v Evropském a zemských parlamentech.

Gerhard Schröder (SPD)

Bývalý kancléř přesídlil po odchodu z politiky v roce 2005 na post hlavního evropského lobbisty ruských energetických firem. Jeho hlavní misí bylo dokončení plynovodu Nordstream, který při exportu ruského plynu do Německa a západní Evropy obchází východní země včetně Ukrajiny. Schröder aktivně a rád komentuje mezinárodní dění, v německé sociální demokracii, kde zůstává řadovým členem, má však už jen minimální vliv.

Frank-Walter Steinmeier (SPD)

U veřejnosti rovněž populární ministr zahraničí (spokojeno s jeho prací je podle průzkumu ARD 71 % lidí, jen o tři procenta méně než s kancléřkou) tvoří spolu s Angelou Merkelovou a prezidentem Gauckem tvář současné zahraniční politiky Německa. Jak napsal týdeník Die Zeit, tato trojice vytvořila vzájemně intenzivně spolupracující tým. Steinmeier hovoří o tom, že Rusko se snaží Evropu znovu rozdělit, a zastává se rychlejší evropské integrace.

Peter Gauweiler (CSU)

V rámci politických partají lze najít několik sólistů, politiků snažících se stavět nad aktuální události dlouhodobé přátelské vztahy s Ruskem. Nejde jen o Bundestag a mluvčího výboru pro kulturní spolupráci Petera Gauweilera (CSU), který navštívil Moskvu jako poslední. Aktivní jsou i někteří regionální politici, například premiér spolkové země Meklenbursko-Porýní Erwin Sellering, pořádající i přes odpor veřejnosti „ruské dny“.

Alexander Gauland (AfD)

Euroskeptická strana se brzy po svém vzniku před dvěma lety profilovala do jednoho z hlavních zastánců kremelské politiky. Po úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu letos posbírala další úspěchy v německých zemských volbách, kde dosáhla dvouciferných výsledků. Zabodovala v Brandebursku, kde její organizaci vede právě Gauland .

Markus Kerber

Německé firmy v Rusku masivně investovaly a hovoří o ohrožení zájmů. Energetický gigant E.ON investoval v Rusku jen od roku 2007 na pět miliard eur a zaměstnává tam pět tisíc lidí, podobně například koncern BASF spolupracuje s ruskými energetiky a podílí se i na těžbě zemního plynu. Prezident Spolkového svazu německého průmyslu Markus Kerber však po ruské anexi Krymu postavil mezinárodní právo nad zájmy firem a podpořil vládu i případné sankce.