Reportáž

Teflonový premiér

15 / 02 / 2015

Jeho politický styl zrovna nezvedá diváky ze sedadel, je plný taktizování, lavírování a pozičního boje. Přesto se vypracoval až do funkce premiéra. Po roce mu kabinet stále drží pohromadě a Bohuslav Sobotka docela úspěšně odolává atakům prezidenta Zemana i vicepremiéra Babiše. Pomáhá mu k tomu místy až nelidská sebekontrola.

Jeho politický styl zrovna nezvedá diváky ze sedadel, je plný taktizování, lavírování a pozičního boje. Přesto se vypracoval až do funkce premiéra. Po roce mu kabinet stále drží pohromadě a Bohuslav Sobotka docela úspěšně odolává atakům prezidenta Zemana i vicepremiéra Babiše. Pomáhá mu k tomu místy až nelidská sebekontrola.

Jeho politický styl zrovna nezvedá diváky ze sedadel, je plný taktizování, lavírování a pozičního boje. Přesto se vypracoval až do funkce premiéra. Po roce mu kabinet stále drží pohromadě a Bohuslav Sobotka docela úspěšně odolává atakům prezidenta Zemana i vicepremiéra Babiše. Pomáhá mu k tomu místy až nelidská sebekontrola.

Konec února 2012. Sedím v malé zasedací místnosti v Lidovém domě a poslouchám muže, který tichým a monotónním hlasem vypráví o tom, jak chce pracovat na modernizaci sociální demokracie. Očima neustále cosi loví na prázdné desce stolu, jeho pohled nejčastěji míří do místa vzdáleného asi padesát centimetrů od levé ruky. Z obsahu hovoru vyplývá, že je tak nějak smířen s tím, že v opozici stejně nic neprosadí. Na konci setkání se téměř omluvně usměje, a když opustíme místnost, řekne mi třetí účastník schůzky anglicky: „On není moc silný, že?“

Konec ledna 2015. Je tři čtvrtě na devět ráno a do místnosti v Kramářově vile přichází premiér, který má za sebou první rok vlády. Nesedne si ke stolu do čela, jak to dělávali jeho předchůdci. Má rád místo na jedné z delších pohovek po straně stolu. Během hodinového setkání se při debatě většinou dívá do očí, má mnohem lépe padnoucí oblek a řekl bych, že i nové obroučky brýlí. Ne, skutečně se z něj za ty tři roky nestal charizmatický státník, ale mnohem častěji se směje a je z něj cítit, že je ve své roli spokojený.

Třiačtyřicetiletý Bohuslav Sobotka je na vrcholu kariéry. Dostal se na něj vlastně tak trochu náhodou. A také díky jedné specifické vlastnosti.

Vláda, kterou vede, se podle čerstvých údajů těší vcelku solidní podpoře obyvatelstva. V lednovém průzkumu jí vyslovil důvěru téměř každý druhý, to se v posledních letech kabinetům v Česku nestávalo.

Pravda však také je, že si Sobotkova vláda dává extrémní pozor na to, aby hlavně nikoho nerozzlobila a nikomu nevadila. V tom jako by kopírovala osobnost svého předsedy.

Kde to jde, tam vláda přidá na penězích. Co se většinové veřejnosti nelíbí, to zruší. Své už dostali státní zaměstnanci, k ledu šly poplatky u lékaře a následuje je druhý pilíř penzijního spoření.

 

Napravit, co nefunguje

S českým premiérem je někdy těžké se dorozumět. Sešli jsme se, abych se ho zeptal, kam chce zemi dovést. To se ale nakonec vlastně nedozvím. Bohuslav Sobotka se rozhovoří o fungujícím státu, o tom, co se musí opravit. Je přesvědčen, že chod republiky byl před nástupem jeho sestavy na mnoha místech v rozvratu a jeho vláda to teď napravuje. Mluví o tom, jak se v podstatě zastavily stavby dopravní infrastruktury, jak se nedařilo čerpat peníze z Evropské unie, uvádí další příklady. Má to seřazené, dává příklady v miliardách i procentech, je vidět, že vládní agendu má nastudovanou. Právě o evropských penězích mluví jako o největším úkolu pro následující měsíce. Protože když se neudělá vše pro co nejúspěšnější čerpání teď, později už se to dohnat nedá.

Námitku, že pro dlouhodobé úspěšné fungování země by bylo dobré mít i nějaké strategické plány, ať už je to třeba podpora určitého směru vědy, nebo třeba… nestihnu doříct, protože pre­miér hned zareaguje tím, kolik peněz by bylo bývalo možné dostat z programu  Výzkum a věda pro inovace, úředníkům známým pod nelidskou zkratkou VaVpI. Podobně je to i u dalších témat.

K dlouhodobé vizi republiky se přes všechny aktuální konkrétní kroky, úkoly a opatření nakonec vůbec nedostaneme. Chtěl by být tedy v historii zapsán především jako „premiér Opravář“? „Takhle přesně bych to asi neřekl, ale v podstatě ano,“ odpovídá a nevidí na tom zjevně nic, za co by se měl stydět.

 

Život po životě

Sobotka dostal šanci, kterou možná ani sám tak úplně nečekal. Jeden z jeho nejbližších přátel mi vyprávěl, jak někdy v září 2013, zhruba měsíc a půl před volbami, jeli dva straničtí spojenci, Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek, z nějakého volebního mítinku. Sobotka se prý tehdy na Zaorálka obrátil a pronesl: „To by mne zajímalo, co s námi bude za rok.“

V té době to s politickými vyhlídkami lídra ČSSD skutečně nevypadalo valně. Průzkumy předvídaly straně vítězství, ale nikterak oslnivé. A ono nakonec bylo ještě hubenější, než se čekalo. Hlavní problém předsedy byl však ve stále sílícím křídle stranických soupeřů sdružených kolem Michala Haška. To nakonec vyvrcholilo ve známý střet, kdy se Hašek se skupinou dalších politiků ČSSD vydal bez vědomí předsedy hned po volbách za prezidentem Zemanem do Lán, následně schůzku zapíral a v podstatě se politicky odrovnal. Při lepším provedení ze strany Haškova křídla by bylo klidně možné, že by se Sobotka nakonec předsedou vlády vůbec nestal. To ostatně i on sám připouští.

Kdyby tehdy prohrál, bylo by to pro Sobotku dvojnásob bolestivé. Politika je totiž nejen jeho zaměstnáním, ale i hlavním koníčkem. Bohuslav Sobotka nemá řidičský průkaz, nejezdí na kole ani na lyžích. Lidé, kteří ho znají léta, se shodují, že má jen dva opravdové zájmy: rodinu a politiku. Když to slyším už poněkolikáté, dojde mi, že to může být důležitý faktor pro posuzování jednotlivých kroků politika Bohuslava Sobotky. A to hned v několika ohledech.

 

Ministry neměnit

Předně je znát, že chce v roli premiéra uspět, přinejmenším v tom směru, jak si úspěch sám nadefinoval, tedy v onom „lepším fungování státu“. Sobotka v téhle souvislosti velmi často používá slovo stabilita. Mluví o tom, že je pro chod státní mašinerie důležité, aby se ne­ustále neměnili ministři a šéfové úřadů a státních firem. „Podívejte se na ministerstvo dopravy nebo Ředitelství silnic a dálnic, tam se neustále měnili šéfové a výstavba dopravní infrastruktury prakticky zamrzla,“ říká a já si přitom pomyslím, že to minimálně ministři za jeho stranu nemají s jistotou zaměstnání špatné. Premiér mezitím pokračuje: „Vždycky když přijde nový ministr, musí si všechno znovu zjišťovat, se vším se seznámit, a pokud se mění ministr každý rok, úřad je úplně paralyzovaný.“ Také proto zřejmě ze sociálnědemokratických členů vlády vydrželo rok v úřadě všech osm, zatímco koaliční ANO už obměňuje třetí postavu ze šesti (byť v jednom případě kvůli přesunu do Evropské komise).

K té stabilitě, s níž premiér tak rád operuje, patří podle něj i to, že se vláda obešla bez větších roztržek. „Lidi nejsou zvědaví na to, aby byla každých čtrnáct dnů nějaká koaliční krize. Toho už si užili dost,“ říká v narážce na poněkud divoké koaliční vztahy ve vládě Petra Nečase, ale na rozdíl od jiných narážek se zrovna u téhle ne­usmívá. Zdá se, že léta strávená v opozici využil minimálně k tomu, aby důkladně pozoroval, co škodilo těm, kteří byli v té době u moci.

 

Totální sebekontrola

Právě za soudržností vlády a malým množstvím vyhrocených střetů stojí vlastnost, která je pro současného premiéra typická. V konfliktních situacích se Sobotka obalí teflonovým povrchem a většinu útoků jako by po sobě nechal stékat a odplynout.

„Bohuslav Sobotka má neuvěřitelnou míru sebeovládání, jakou jsem snad ještě u nikoho neviděl. Dokáže potlačit přirozené lidské reakce a nereagovat na útoky, které na něj míří,“ komentuje Sobotkovu schopnost přestát nejrůznější ataky novinář, který se léta zabývá politikou a zejména děním v sociální demokracii. Je to podle něj dobře znát při srovnání Sobotky s Petrem Nečasem. „Oba mají některé stejné vnější rysy, ale Sobotkova sebekontrola je mnohem vyšší.“

Premiér, pravda, občas na některé útoky směrem ke své osobě zareaguje. Ale přinejmenším veřejné reakce jsou většinou prosty jakékoli emoce. Je to znát jak při šťouchancích ze strany prezidenta Miloše Zemana, tak v občasných přestřelkách s vicepremiérem Andrejem Babišem. Oba musí mít občas pocit, jaký by měl boxer, který tluče do zdi z gumových medvídků. Ať je rána jakkoli silná, plocha ji absorbuje a vrátí se do původní polohy bez toho, že by na ní byl původní úder jakkoli znát.

 

Malý Babiš v Brně

Sobotkova schopnost vstřebávat útoky bez viditelného vychýlení neunikla ani jeho nejbližším přátelům. „Nevydržel bych to ani den,“ říká muž, který se s premiérem zná ještě z dob společného působení v Mladých sociálních demokratech.

Když příměr se zdí z gumových medvídků řeknu přímo premiérovi a ptám se, jestli nemá někdy chuť třeba na některé z výroků Andreje Babiše zareagovat mnohem ostřeji, odpoví klidným hlasem, že už je zvyklý. „Víte, já jsem minimálně od roku 2010 měl takového malého Babiše v Brně, a to vás za ta léta naučí veliké trpělivosti,“ zmíní Sobotka léta konfliktů s Michalem Haškem.

Někdy to pro něj bylo velice nepříjemné, třeba ve chvíli, kdy musel pod tlakem souhlasit s tím, že sociální demokracie při hlasování o důvěře podpoří „prezidentskou“ vládu Jiřího Rusnoka. Sobotka byl původně výrazně proti, když však viděl, že by hlasování ve vedení strany prohrál, otočil a vyslovil souhlas. Prý to bylo zejména proto, že nechtěl stranu rozštípnout. Pravda je ale i to, že pokud by v takovém důležitém střetu hlasování uvnitř ČSSD prohrál, mohla by to být velká komplikace pro jeho premiérské ambice.

Mohli bychom tedy říci, že ke stabilnímu vládnutí pomohl Sobotkovi také trénink od Haška? Asi svým způsobem ano, uzná premiér a tváří se pobaveně. Nejspíš i proto, že Michala Haška nyní už za velkou hrozbu nepovažuje.

 

 

Zemanovo bodání do slabin

Neochota pouštět se do ostrých střetů může být zároveň projevem slabosti. Nebo ji tak lze přinejmenším vykládat. To dobře ví prezident Miloš Zeman, který se právě do údajné „slabosti“ Bohuslava Sobotky občas naváží. Čerstvou ukázkou je třeba Zemanův výrok z počátku února, když při debatách o eventuální výměně ministryně spravedlnosti Válkové řekl, že o odvolání ministra nakonec rozhoduje „premiér, je-li skutečným premiérem“.

Že Zemanovi byli a jsou bližší jiní politici ČSSD než současný premiér, ví asi každý, kdo se někdy v životě díval na zprávy. Vztah z druhé strany se dá také označit za rezervovaný. Sobotka navíc dobře vytušil, že by si Zeman nějaké to rýpnutí neodpustil ani na březnovém sjezdu, kde jej budou spolustraníci volit za předsedu. A protože je Sobotkovo vítězství předem jasné, co by se tak asi stalo hlavní událostí do zpráv? Pravděpodobně právě Zemanovy výroky na jeho adresu. Tím, že se rozhodl prezidenta nezvat, si Sobotka zařídil, že hlavní postavou sjezdu bude on sám. Celkem pochopitelné rozhodnutí, dalo by se říci.

Premiér mi ke svému vztahu s prezidentem moc říci nechce (jak typické, chtělo by se poznamenat). Omezí se pouze na konstatování, že „prezident občas pronáší takové výroky, že se k nim musím vyjádřit, aby byla jasná pozice české vlády“.

Pro odhadnutí skutečného vztahu Bohuslava Sobotky k Miloši Zemanovi je dobré si připomenout již zmiňované dva hlavní životní zájmy předsedy vlády, rodinu a politiku. Zemana stejně jako tzv. lánské pučisty může Sobotka považovat za ty, kteří ho chtěli o jednu z jeho dvou životních náplní připravit. Což je věc, kterou pravděpodobně hned tak nezapomene. Ostatně stejně jako Zeman nemůže zapomenout těm, kteří ho z politiky vyhnali koncem ledna 2003.

Sobotka navíc nejspíš dobře ví, že pokud nedojde k pádu vlády nebo rozkolu v sociální demokracii, nemůže mu Zeman prakticky nijak výrazně škodit. Lze také vypozorovat, že ze svých dvou velkých soků je přece jen o něco jedovatější směrem k Zemanovi než k Babišovi.

 

Potýkání se s Babišem

Vztah mezi Sobotkou a Babišem je totiž specifický a mnohovrstevnatý. Je to vztah dvou velmi rozdílných osobností, dvou předsedů stran, kteří jsou si aktuálně největšími soupeři v boji o přízeň voličů, a zároveň dvou politiků, kteří jeden druhého potřebují. A také dvou mužů, kteří se dobře znají více než deset let a stále si vykají.

Předně je potřeba říci, že Sobotka je za koalici s ANO a lidovci vlastně rád. Rozhodně mu vyhovuje více, než kdyby měl být v koalici s komunisty a SPOZ, což si − ještě než to výsledky voleb znemožnily – přála významná část jeho stranických rivalů.

„Myslíte, že by byl člověk z jižní Moravy, který ještě jako gymnazista jezdil do Prahy na demonstrace, rád, že přivedl komunisty do vlády?“ vznáší řečnickou otázku Sobotkův letitý přítel. Na mou námitku, že předseda ANO se s komunistickým režimem zapletl více než dost, říká, že to je přece jen něco jiného.

Při prvních jednáních mezi Babišem a Sobotkou po volbách to vypadalo, že Sobotka, ač premiér, získá v tomto vztahu podřízenou roli. A že ji možná i dobrovolně přijme. Jednání se odehrávala u Babiše na pražském Chodově či v domovských Průhonicích a předseda ANO po nich před kamerami vystupoval rozhodně suverénněji než předseda ČSSD.

Jenže uplynul více než rok a dominance Babiše ve vzájemném vztahu se stále neprojevila. Sobotka svou „teflonovou“ politikou odráží většinu pokusů o útok. A kde nedojde k otevřenému střetu, nemůže být ani jasného vítěze a jasného poraženého.

Babiš na sebe nepochybně strhává větší kus veřejné pozornosti. Sobotka na druhé straně zase těží z toho, že má nad předsedou ANO značnou převahu ve znalostech praktického politického provozu.

„Babiš je obchodník, řekne si o 130 procent, když ví, že chce vyjednat osmdesát,“ popisuje jeden z členů vlády, jak v praxi potýkání mezi premiérem a ministrem financí vypadá, s tím, že „Sobotka jeho tlak omezuje, když trvá na tom, že ministerstvo financí je odpovědné za příjmy státu, ale o výdajích a prioritách rozhoduje celá vláda.“

A protože sociální demokracie měla mnohem jasnější představu o tom, co chce ve vládě prosazovat, dá se rok vládního působení s lehkou nadsázkou popsat jako „rok, kdy Andrej Babiš úspěšně prosadil podstatnou část programu Bohuslava Sobotky“.

„Vždyť mezi významnými politiky ANO jsou lidé, kteří mají s programem sociální demokracie letité zkušenosti,“ zažertuje Sobotka směrem k předsedovi poslaneckého klubu Jaroslavu Faltýnkovi a šedé eminenci ANO, bývalé rozvědčici Radmile Kleslové (oba bývali členy sociální demokracie). Pak ale zvážní nad otázkou, jak vysvětlí lidem, že všechny ty dárky (Sobotkovými slovy „zlepšení“) dostali od jeho strany, a ne od „strýčka Andreje“. To, jak si premiér uvědomuje, může být při dalších volbách zřetelný handicap jeho strany, a tím pádem i jeho samotného. Handicap znásobený přirozeným rozdílem v charizmatu obou dvou, výrazně většími finančními možnostmi hnutí ANO a možná také tím, že ministr financí přímo vlastní vlivnou skupinu médií.

Andrej Babiš se brání tomu, že by ANO prosazovalo program ČSSD. „Některé priority jsme měli stejné. Navíc u koaličního vládnutí je vždy těžko určit, co je čí zásluha,“ říká. Připustí zároveň, že přinejmenším zrušení poplatků u lékaře rozhodně prioritou jeho strany nebylo. „Byla to chyba,“ říká o svém souhlasu s jejich zrušením. Naopak u rušení druhého důchodového pilíře dává ČSSD za pravdu s tím, že prý systém přichází o stovky milionů kvůli pár lidem.

Při diskusi o tom, jak se mu se Sobotkou vládne, oceňuje, že premiér umí nalézat kompromisy a dobře reprezentovat vládu. „Jeho problém je, že nemůže své ministry natvrdo řídit,“ dává ministr financí nahlédnout do toho, v čem je rozdíl mezi jeho vnímáním politiky a praxí v zavedených stranách. A své koaliční partnery z ČSSD zkritizuje, že prý „hodně mluví, ale málo toho dělají“.

Větší rozpor mezi oběma muži se dá brzy očekávat kolem zvyšování daní. Sobotka říká, že čeká, jak ministerstvo financí zavede elektronickou evidenci tržeb a další kroky od příštího ledna, a pokud se to nepovede, bude potřeba mluvit o růstu daní firem. Babiš připouští, že se to stihnout nemusí, ale daně prý není třeba zvedat, protože je pořád kde šetřit v provozu státu.

 

Slovo drží, ale nedává

Přátelé premiéra, vládní kolegové i odpůrci se shodnou v tom, že pokud Sobotka dá nějaké slovo, tak platí. „Když vám na něco podá ruku, můžete se na to spolehnout,“ říká i místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, který jinak mezi Sobotkovy přívržence určitě nepatří.

Potíž při jednáních se Sobotkou však bývá v tom, že slovo na něco dá jen velmi zřídka. Většinou si každého vyslechne a řekne nějakou obecnou větu typu „uvidíme, co se s tím dá dělat“, nebo „podíváme se na to“. Pokud si někdo skutečnost, že premiér nic nenamítá, vyloží jako tichý souhlas, může se velmi snadno splést. „Pan premiér Sobotka je nejčastěji v  pozici naslouchajícího, což ještě neznamená, že by s tím, co slyší, souhlasil,“ popisuje ředitel jedné ze státních firem. Tato Sobotkova metoda neušla ani členům jeho kabinetu i strany, kteří proto při různých jednáních poslouchají, jaká slova přesně premiér v hovoru použije.

Pro Sobotku je totiž věc uzavřená až ve chvíli, kdy sám vysloví jasný postoj. Do té doby je možné jakkoli stanovisko upravit. A to, jak mnozí upozorňují, včetně docela výrazného obratu.

 

Pevné hodnoty

Vedle naslouchání bez závěru je pro Sobotku typická také schopnost dlouze pohovořit a neříci přitom jasný názor. Dodejme, že to je vlastnost, kterou v politice zdaleka nemá jen premiér: u něj však bylo v některých chvílích, například kolem války na Ukrajině a protiruských sankcí, verbální lavírování nepřehlédnutelné. Vysvětlení možného důvodu nabídl novinář, který se situací v ČSSD dlouho zabývá a Sobotku zná od počátku jeho pražské politické kariéry: „Jak jsem ho za ta léta poznal, má naprosto srovnané hodnoty, které zapadají do hodnotového rámce moderní západní levice. Jenže ví, že většina v jeho straně a nejspíše i mezi jeho voliči smýšlí ve skutečnosti jinak a má třeba na Rusko úplně odlišný názor.“ Proto bylo prý od začátku víceméně jasné, že se Česká republika k sankcím proti Rusku přidá, ale že je Bohuslav Sobotka nebude horlivě veřejně obhajovat.

Když se na důvod nejasných vyjádření ptám samotného Sobotky, dostane se mi celkem typické odpovědi. „Myslím, že naši členové a voliči si nepřejí žádnou novou studenou válku,“ říká s tím, že k sankcím se Česko přidalo, ale že také hlídal, aby ekonomické sankce nezasáhly naše národní hospodářství více, než by bylo nutné. Tak se ale chová většina zemí, každá raději souhlasí s těmi opatřeními, která ji samotnou poškodí co nejméně. „V tom jsme stejní jako třeba Němci nebo Francouzi,“ zdůrazňuje Sobotka.

Ani k tomu, zda je rozdíl mezi jeho světonázorem a názory podstatné části strany, se premiér moc rozhovořit nechce. Omezí se na tvrzení, že sociální demokracie má stejné hodnoty jako moderní západní levice. Daleko ochotněji se baví o sociálním cítění, které je evidentně skutečné a nikoli hrané, a připustí, že v jeho smýšlení hraje nezanedbatelnou roli křesťanské vychování.

 

Likvidace bez řečí

Křesťanské hodnoty mu však nebrání v tom, aby občas vykonával politické kroky, které jsou docela nemilosrdné. Když si ve straně potřeboval získat spojence v různých regionech, v klidu odstranil z předního místa kandidátky do Evropského parlamentu nejvýše postaveného sociálního demokrata v evropských strukturách, místopředsedu europarlamentu Libora Roučka. Namísto toho nasadil na volitelné místo Miroslava Pocheho, člena pražské sociálnědemokratické party kolem Petra Hulinského a Karla Březiny.

Předseda Sobotka tehdy přinesl na klíčové jednání papír s pořadím kandidátů a Rouček byl až na nevolitelném devátém místě. S Roučkem, kterého se chystal odstavit, si přitom Sobotka léta tyká a jen nedlouho před schvalováním kandidátky spolu strávili celé dva dny při kampani na Zlínsku. „Nejvíc mne zarazilo, že mi k tomu vůbec nic neřekl. Ani předtím, ani potom, prostě nic,“ říká Libor Rouček a i po mnoha měsících je z jeho tváře patrné, že se s tím těžko srovnává.

Nedá se přitom říci, že by Sobotkovi chyběla loajalita. Podle jeho blízkých si například uvědomoval, že se dostatečně nepostavil za Vladimíra Špidlu v době, kdy ho z vedení ČSSD i z křesla premiéra odstraňoval Stanislav Gross. Také proto, vedle přirozené názorové spřízněnosti, si Špidlu vybral jako šéfa svých poradců, aby tento starý dluh splatil.

 

Puč, spiknutí, Chovanec

Sobotka má dnes ve své straně jasnou pozici lídra. Na příštím sjezdu ČSSD bude jediným kandidátem na předsedu a při volbě tak bude zajímavé sledovat jen to, kolik dostane staronový předseda hlasů. Ale jak už je v sociální demokracii v posledních letech tradicí, pod klidným povrchem nikdy tak úplný klid není.

Už zmíněná událost z konce října 2013, která vešla ve známost jako tzv. lánský puč, je dodnes předmětem různých interpretací. Zatímco Sobotkovi lidé jsou, stejně jako většina řadových členů strany, přesvědčeni, že šlo o spiknutí s cílem jednoduše odstavit předsedu po volbách od moci, mezi těmi sociálními demokraty, kteří tehdy za Zemanem jeli, žije teorie zcela jiného spiknutí. Ve skutečnosti to prý celé zrežíroval Zemanův muž Martin Nejedlý v družné spolupráci s Milanem Chovancem a za vědomí Sobotky.

Když se ptám, proč by zrovna Nejedlý chtěl pomáhat Sobotkovi, o kterém ví, že ho Zeman nemá v lásce, dozvídám se, že prý to byl další krok Nejedlého a kancléře Mynáře k tomu, aby si prezidenta „zprivatizovali“, odstřihli od všech ostatních. Byl to prý právě Nejedlý, kdo volal Haška a zval ho jménem Zemana na schůzku do Lán. A byl to prý zase Nejedlý, kdo Zemanovi řekl, že by se s ním chtěl sejít Hašek. A do třetice opět Nejedlý prý v hovorech s Haškem trval na tom, aby účastníkem schůzky byl Milan Chovanec, který nakonec konání schůzky potvrdil médiím, zatímco ji Hašek ve stejném momentu vehementně popíral.

Teorie takového spiknutí má ovšem jednu důležitou mezeru. Na otázku, jak by spiklenci Nejedlý, Chovanec a Sobotka dokázali dopředu odhadnout, že Hašek bude opakovaně lhát v přímém televizním přenosu, se odpovědi nedočkám.

Nezpochybnitelné je, že právě od tohoto okamžiku vystřelila v ČSSD nahoru hvězda někdejšího plzeňského hejtmana Chovance. A to za značného Sobotkova přispění. Předseda nejprve zajel podpořit Chovance do jeho domovského regionu, aby mu straníci účast na lánské schůzce nespočítali (samotný fakt, že o události veřejně informoval, by zřejmě v jejich očích nebyl dostatečnou očistou). Následně posadil Chovance do funkce ministra vnitra a nyní vzkazuje spolustraníkům, ať z něj udělají prvního místopředsedu ČSSD. Na otázku, zda se nebojí, že mu Chovanec jednou bude mydlit schody stejně jako Hašek, Sobotka říká, že kariéra se má vyvíjet a na Chovancovi je, aby nejprve uspěl v roli ministra a místopředsedy strany. Jestli takhle vypadá vyjádření skutečné důvěry, nevím. Ale co asi více chtít ve straně, jejíž vývoj popisuje matador Škromach slovy: „Cesta, kterou jsme ušli, je dlouhá a leží kolem ní spousta mrtvol.“

V každém případě je nyní Milan Chovanec uvnitř strany aktivní a podle hned několika svědectví, která jsem slyšel v průběhu posledních týdnů, se snaží přitáhnout k sobě ty sociální demokraty, kteří patřívali mezi podporovatele Haškova křídla.

 

Slabost a síla

Jestli tím, kdo jednou nadělá Sobotkovi nejvíce starostí, bude nakonec Zeman, Babiš, Chovanec nebo někdo jiný, nelze předpovědět. Ať už se s ním ale do boje pustí kdokoliv, bude muset počítat s tím, že vylákat Sobotku z jeho ulity trpělivého sebeovládání je velmi, velmi obtížné.

Sobotkův styl politiky není zrovna efektní a těžko bude někdy strhávat davy, ale zatím se ukazuje jako efektivní. Dal by se přirovnat k obranářskému fotbalovému stylu zvanému catenaccio, kterým svého času fotbalová Itálie nudila diváky a zároveň vyhrávala turnaje.

Stejnou obranářskou taktikou bude nejspíš premiér čelit razantnímu stylu Andreje Babiše. Což fakticky znamená moc s ním neválčit a čekat, že se buď lídr ANO něčím znemožní, nebo že postupně přestane lidi bavit. Což se stát může, ale také nemusí.

Pro začátek může být „neprůstřelný premiér“ spokojen s tím, že mu vláda drží pohromadě, obešla se bez větších skandálů, podstatná část veřejnosti jí připisuje kladné body a jeho osobní pozice je o poznání silnější, než by leckdo před rokem čekal. Byl to pro něj celkem dobrý rok. •

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat