Vyvezl jsem do Peru Pražské Jezulátko

Je horké poledne a na náměstí andského městečka Yungay, z něhož je vidět sněhová čepice více než šest a půl tisíce metrů vysoké hory Huascarán, stojí předseda českého krajanského spolku v Peru Petr Drozen. Španělsky promlouvá z pódia ke shromážděným způsobem, jaký by byl v Česku považován za lehce nadnesený, avšak v Latinské Americe je ve veřejných projevech takřka povinný.

„Ať se toto Pražské Jezulátko stane českým duchovním velvyslancem v provincii Ancash, v Peru i v Latinské Americe. Lidé z celého světa míří do Prahy, aby ho navštívili a vzdali mu úctu. Ale my vám ušetřili cestu, protože odteď ho budete mít ve svém chrámu,“ prohlašuje.

 

Hoří, mé Jezulátko

Za přítomnosti českého velvyslance Josefa Hlobila pak předá Petr Drozen faráři z Yungaye jménem krajanské komunity kopii sošky Ježíška, jejíž originál se nalézá na Malé Straně v Praze v nenápadném Kostele Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského pod správou řádu bosých karmelitánů. Tímto darem připomíná Asociace pro českou kulturu a vzdělávání v Peru padesáté třetí výročí ničivého zemětřesení, které 31. května 1970 pod nejvyšším peruánským vrcholem Huascaránem zabilo na sedmdesát tisíc lidí. Včetně kompletní výpravy československých horolezců, které zasypala obří lavina, jež se na hoře uvolnila v důsledku otřesů – dříve než příval bahna, kamení a kusů ledovce pohřbil i většinu městečka Yungay.

Předání půlmetrové sošky odstartuje procesí, jež se koná každý rok. Lidé z náměstí nového Yungaye se vydají ve vedru a prachu na zhruba dva kilometry dlouhou křížovou cestu do pamětního parku, který stojí přímo na zavalených ruinách původního města.

Procesí vypadá, jako kdyby v Peru natáčeli andskou verzi Formanovy klasiky Hoří, má panenko. Na každé druhé zastávce se po skončení modliteb konají ukázky toho, jak je dnešní Yungay připraven na možnost, že se zemská kůra zase dá do prudkého pohybu. Svoji práci předvádějí vysokohorští záchranáři, žáci ukazují vzorovou evakuaci školy. V polovině křížové cesty už to farář Santiago León Quiñones nevydrží a vyplísní starostu. Důrazně ho žádá, aby zařídil respektování náboženské povahy poutě. Ve chvíli, když mu světská autorita přislíbí, že tak učiní, se rozezvučí požární sirény, jejichž fungování se ověřuje na konci každého měsíce...

 

Ideální dárek

Proč krajanský spolek daroval Yungayi právě kopii sošky Pražského Jezulátka? Na tomto místě poruším vlastní pravidlo, že osoba novináře by v reportážích měla ustupovat do pozadí. Zde něco takového nelze, protože předání Niño Jesús de Praga byl nápad autora textu, který po svatbě s peruánskou partnerkou dlouhodobě žije v Limě.

Když se blížil rok 2020 a s ním 50. výročí tragédie pod Huascaránem, přemýšleli jsme ve vedení asociace, jak bychom se mohli na připomínkách podílet. Velvyslanectví připravovalo řadu aktivit včetně opravení památníku československých horolezců na místě jejich základního tábora poblíž nádherného plesa Llanganuco, promítání dokumentů o jejich výpravě a výstavu fotografií jednoho z členů expedice Viléma Heckela, které stihl odeslat do Limy krátce před zemětřesením.

Také my krajané jsme však chtěli něčím přispět, samozřejmě to ale muselo být v organizačních a finančních možnostech malého spolku o měnícím se počtu deseti až patnácti členů. A tak jsem přišel s myšlenkou, kterou jsem měl v hlavě už od roku 2016, kdy jsem v hlubokém brazilském vnitrozemí mluvil s Evandrem Trachtou. Setkání s veterinářem českého původu proběhlo v městečku Batayporã ve státě Mato Grosso do Sul, jehož divočinu od čtyřicátých let kolonizovali zástupci koncernu Baťa s plánem chovat masově dobytek kvůli vlastní kůži na kvalitní boty. Trachta mi tam předvedl kopii Jezulátka, pro které ve městě postavili vlastní kapli. Mně tehdy došlo, že v Latinské Americe představuje soška ideální pozornost, která obdarovaného skutečně poctí.

 

Nejlepší reprezentant

O známosti Jezulátka v Latinské Americe jsem věděl už léta. Mimo jiné proto, že tchyně mi při každé cestě do vlasti dá pár dolarů, abych je na Malé Straně v kostele hodil do kasičky. Jiný důkaz popularity jsou školky, které se honosí jménem Niño Jesús de Praga. Kolem jedné takové v limské čtvrti Mangomarca chodím na trh.

O Česku, kde má Jezulátko svůj domov, se přitom za oceánem ví pramálo. Slavná tradice našeho piva tu nikomu nic neříká, za největší světové pivaře zde mají Němce. Stejně tak jen odborníci vědí, koho si spojit se jménem Václav Havel. Především ve starší generaci je pojem Checoslovaquia známý jako značka pro kvalitní, ale přitom levné strojírenské výrobky.

Občas pomůže fotbal; avšak poslední hráč, jehož jméno vskutku rezonovalo, byl Petr Čech, jenže brankář už před čtyřmi lety odešel do sportovního důchodu. Zatímco Jezulátko, především jako přímluvce za ženy dosud marně toužící po potomkovi, bude v kurzu neustále. Lepšího reprezentanta zkrátka Česko na kontinentě nemá a mít nebude.

 

Ve všech barvách

Nápad „Jezulátko pro Yungay“ schválili ostatní členové vedení krajanské asociace. Tudíž jsem byl před vánoční cestou do Česka roku 2019 pověřen, abych repliku obstaral a zajistil její přepravu do Limy.

Po telefonu jsem se spojil s obchodním zástupcem firmy Aureta Figural Luďkem Herdou. Příjemně mě překvapil tím, jak nadšeně na náš plán zareagoval. Hned přislíbil, že nám společnost, která má obchůdek přímo před „domovem“ Jezulátka na Malé Straně, repliku v životní velikosti v ceně přes dvacet tisíc korun pro Yungay daruje.

Na rozdíl od dřevěného originálu, jehož pečlivě vyvedené detaily neznámý španělský mistr v 16. století udělal z vosku, je „naše“ soška odlitá z kaolinu v ručně vyřezané matrici (formě). Rychle jsme se dohodli, že Ježíška oblékneme do rovněž ručně ušitého slavnostního královského oděvu, protože jeho červeno-bílá kombinace odpovídá barvám peruánské vlajky.

O týden později, to už byl začátek roku 2020, jsem si ho šel vyzvednout do obchůdku plného jezulátek ve všech podobách od pěticentimetrových magnetů až po téměř metrové keramické repliky. Prodejna zela pár týdnů po Vánocích prázdnotou, zájem se odvíjí od turistické sezony a v lednu a únoru turisté obvykle do Prahy nejezdí. V Aureta Figural, v níž pracuje na třicet lidí, dobře vědí, že opravdový nával přichází v létě.

Prodej jezulátek má svoje specifika. Například musíte sledovat liturgický kalendář. Ježíška totiž převlékají podle toho, jaký významný den se právě blíží. V období Velikonoc a Vánoc nosí bílou, fialová je barva pokání a nejčastější, zelenou používá v období mimo svátky. A zákazníci nejvíce kupují repliky právě v té barvě, ve které ho před několika minutami viděli na oltáři.

„Největší frmol máme, když k nám průvodce přivede skupinu Latinoameričanek a řekne jim, že mají pět minut na nákup, než vyrazí dál,“ usmívá se zástupce firmy Herda. Španělsky a portugalsky mluvící turisté z druhé strany planety tvoří podle něj zhruba třetinu klientely a patří k nejlepším zákazníkům, protože na dovolené nakupují dárky nejen pro širokou rodinu, ale i pro kamarády či pro svůj kostel. A na peníze přitom nehledí.

 

Ježíškové „Made in China“

Herda dobře ví, že Latinská Amerika je z těchto důvodů perspektivní trh, na který je však obtížné proniknout. Za prvé je dosti daleko a za druhé ho tvoří řada zemí, které mají přes svou kulturní blízkost velice rozdílné zákony pro dovozce. Firma by ráda našla spolehlivého partnera, který by obstarával distribuci po celé Latinské Americe. Dokonce oslovila Czech Trade, zda by jí s hledáním takového partnera nepomohl. Zatím marně.

Tamní byznys s jezulátky mají v rukou převážně čínští výrobci, jak to ukázal můj miniaturní výzkum peruánského trhu. Oběhal jsem obchůdky s náboženským zbožím, které se v Limě koncentrují kolem kostela Nazarenas, kde se ukrývá nejuctívanější obraz Peru, který se jmenuje Seňor de los Milagros a znázorňuje ukřižovaného Krista. „Pán zázraků“, jenž opakovaně přežil ničivá zemětřesení, údajně dokáže ochránit ty, kdo se k němu při dalším litosférickém řádění budou modlit: ve státě, který se nachází na tektonickém zlomu, je pochopitelně nejžádanější replikou.

Latinskoamerická spiritualita je přitom emoční, často spojená se svatými předměty, kterých se lze dotknout, padnout před nimi na kolena a prosit je o pomoc. V obchůdcích najdeme i místní světce, dále lurdskou Madonu nebo třeba mexickou Pannu Marii Guadalupskou či bizarní Svatou smrt. Ale i „naše“ jezulátka se najdou v hojném množství. V osmi z deseti navštívených krámků nějaká objevím. Ne všechna jsou vyvedená. Jedno třeba vypadá kvůli nepřirozeně dlouhému krku jak mládě žirafy.

Výrazně lepší kvalitu drží méně zastoupené sošky z alabastru, které mají italského výrobce. Připomíná to skutečnost, že na počátku 20. století řád bosých karmelitánů jednu kopii přivezl do Arenzana v italské Ligurii. Ta zařídila zázraky, díky kterým se arenzanské jezule stalo jakýmsi podkultem toho pražského.

 

Šatičky šila císařovna

Jedna z legend praví, že původní sošku Jezulátka vytvořil španělský karmelitán Josef podle Ježíše, který se mu zjevil v dětské podobě. Do naší metropole se dostala v polovině 16. století, kdy ji z Pyrenejského poloostrova přivezla aristokratka María Manrique de Lara y Mendoza, novomanželka šlechtice Vratislava II. z Pernštejna. Od ní se dostalo jako svatební dar k jejich dceři Polyxeně, která ho po ovdovění v roce 1628 darovala řádu bosých karmelitánů.

Krátce nato přežilo vydrancování chrámu protestantskými Sasy, byť při tom přišlo o ruce. Po jejich opravě se brzy začalo projevovat svými zázraky – připisují se mu různá uzdravení, ale někteří věřící mají za to, že za třicetileté války v roce 1639 zachránilo Prahu před postupujícími Švédy. V následujících desetiletích se uctívalo při procesích za masové účasti, říkalo se mu „malý král“ a o jeho důležitosti svědčí i to, že mu obleček vlastníma rukama ušila i císařovna Marie Terezie.

Jeho sláva však nepřesvědčila reformátorského syna Josefa II., který karmelitány jakož i jiné řeholní řády na území habsburské říše zrušil. Jezulátko na svém místě zůstalo, ale postupně na něj širší veřejnost pozapomněla, byť představitelé katolické církve o něm a jeho roli vždy dobře věděli. Například pražský arcibiskup Josef Beran, kterého bolševici věznili a nakonec donutili odejít z vlasti, k němu měl velmi niterný vztah. Ostatně i karmelitány po jejich návratu do Prahy v 19. století komunisté pronásledovali a vyhnali. Nyní u nás působí od roku 1993 na základě pozvání kardinála Miloslava Vlka.

V září 2009 se k Jezulátku přišel pomodlit ten nejvýznamnější věřící – tehdejší papež Benedikt XVI. Jeho pokleknutí před soškou ztělesňuje obří zájem zahraničí, který nechává vyniknout českou lhostejnost. Ta náboženská je v silně ateistickém kraji pochopitelná, ale uctívané dílo tupě ignorujeme i v daleko přízemnějším marketingu.

„Recepční z kdejakého hotelu vám poradí, jak se dostat do muzea sexu, ale kde najít Jezulátko už neví,“ komentuje to trpce Herda. Česko by podle něj udělalo dobře, kdyby sošku žehnající světu začalo využívat při propagaci, protože v ní dříme nevyužitý potenciál. Vždyť pražského Ježíška znají nejen v Latinské Americe, ale modlí se k němu i lidé na Filipínách, v Indii nebo třeba v jihoafrické Angole. Použít Jezulátko se neúspěšně pokusil ve svém marketingu Andrej Babiš, když se v prezidentské kampani snažil předstírat své náhlé náboženské prozření.

 

Covidové zpoždění

Jakýsi nákrok k tomu, aby se stalo i v Česku známým fenoménem, udělala před lety komedie Přijde letos Ježíšek s Josefem Abrhámem, Libuší Šafránkovou a mexickými herci. Jenže její autoři skvělý nápad natočit českou Lásku nebeskou s Jezulátkem v hlavní roli zabili nedotaženým scénářem.

Na nepovedený film s krásnými kulisami zasněžené Prahy jsem si vzpomněl, když mě s Jezulátkem v rukou na krátké cestě mezi tramvajovou zastávkou Pohořelec a vchodem do Černínského paláce zastihla prudká sněhová vánice. Snad jediná, která se oné zimy přes metropoli přehnala.

Krabice s Jezulátkem se navzdory přívalu sněhu naštěstí nepromočila, takže jsem sošku mohl předat spřízněným pracovníkům odboru amerických států na ministerstvu zahraničních věcí, kteří přislíbili její odeslání do Peru prostřednictvím diplomatické pošty. Vypadalo to, že vše skvěle klape. Byl únor 2020.

O měsíc později se celá planeta ocitla v karanténě kvůli pandemii covidu. Všechny akce se zrušily nebo převedly do minimalistického módu. Trvalo přes dva roky, než se Peru, které patřilo v poměru úmrtí na počet obyvatel mezi nemocí nejvíce zasažené země, vrátilo do normálu.

Soška mezitím dlouho pobývala na ambasádě a poté se přesunula do bytu předsedy asociace Petra Drozena. A já se v květnu 2023 vydal se tříletým zpožděním coby zástupce krajanské asociace do Yungaye, abych předání Jezulátka předjednal s tamními politickými i náboženskými autoritami. Takovou věc totiž nelze v Peru domluvit po telefonu nebo si jen potvrdit e-maily. Je potřeba se ukázat osobně, aby všichni dotyční dali své dobrozdání.

 

Tím více budu žehnat

Během dlouhé doby covidových odkladů jsem měl čas, abych se detailněji zaobíral tím, proč zrovna toto líbezné, ale z uměleckého hlediska nijak převratné dílko chytilo Latinoameričany za srdce. Navštívil jsem proto Bratrstvo Pražského Jezulátka, které se soustředí u novogotického kostela ve středostavovské limské čtvrti Jesús María.

Jeho prezidentka Magdalena Farfánová vysvětluje, že popularita Jezulátka je spojená s příslibem „Čím více mě budete uctívat, tím více vám budu žehnat“. Přesně toto prý pražský Ježíšek dělá – uzdravuje, zařizuje těhotenství a plní sny neznámých i slavných lidí. Vzpomenu si přitom na Brazilce Paula Coelha, který vyprávěl, jak v Praze ještě jako neznámý mladík prosil Jezulátko, aby mu dopomohlo ke spisovatelské kariéře. Dnes jeho knihy patří v globálním měřítku k těm nejprodávanějším.

Farfánová, která má Niño Jesús de Praga i jako přívěsek na krku, přikyvuje a dodává: „To je přesně ono. Lidé k Jezulátku cítí blízkost a vědí, že jim jejich prosby vyplní. Rády se k němu modlí i děti, kterým je v této podobě bližší než Kristus na kříži.“ Proto podle ní počet podobných bratrstev, která pořádají každoroční procesí s replikou a jménem pražské sošky a organizují sociální projekty, po Peru roste živelně. Dnes nikdo neví, kolik takových organizací vlastně je.

Bratrstvo v Jesús María však vzniklo v roce 1951 zcela plánovitě. Bylo důsledkem činnosti karmelitánského řádu, jehož členy vyháněli z východní Evropy noví komunističtí vládci. Karmelitáni pracovali na tom, aby v jiných částech světa už známý kult zapustil kořeny ještě hlouběji.

V e-mailovém rozhovoru to odkývá i osoba nejpovolanější – Anastasio Roggero, rektor neboli správce Kostela Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského. Potvrzuje, že především španělští karmelitáni, vybavení příslušnými modlitebními příručkami, přispěli k rozšíření známosti Jezulátka do globálního povědomí.

Těžko však říci, jak byl v Americe kult vycházející z Pyrenejského polo-ostrova rozšířený už v koloniálním období. Ani Roggero k tomu nemá informace.

„Tu otázku dostávám často, ale odpovědět není snadné. Studie na toto téma by byla zajímavá… Pro zjednodušení říkám: Zeptejme se Jeho,“ píše lehce mysteriózně na dotaz po příčinách obliby Jezulátka.

 

Tlačenkový epilog

Pro reportéra snažícího se přijít věci na kloub jde o nedostatečnou, vyhýbavou odpověď, na kterou se ovšem v e-mailové konverzaci obtížně reaguje. Ale paradoxní je, že jako zarytý ateista jsem ke světové popularitě Jezulátka svou troškou nakonec přispěl i já.

Každopádně po čtyřech letech od prvního nápadu je kostel v Yungayi bohatší o jeho repliku. Uvidíme, na jak dlouho. Padre Quiñones totiž při svém projevu k farníkům poněkud nerozumně sdělil, že „sošku zdobí čtyřiadvacetikarátové zlato, takže doufá, že ji kvůli tomu nikdo neukradne“. Doufám tedy s ním, že onen na počátku zmíněný imaginární andský film Hoří, mé Jezulátko nebude mít pokračování. A že Ježíška nikdo neodcizí jako tlačenku ve Formanově díle.

 

Autor je publicista, spolupracuje s více médii, včetně magazínu Reportér.

 

​​​​​​