Vtipy na vymření: Sociální sítě vyvolaly revoluci v dějinách humoru

V sobotu musíme zvýšit ostražitost: je apríl. Kde se zvyk dělat si právě prvního dubna legraci z ostatních vzal?

Obecně se dá říct, že vznik apríla je záhada. Někdy se přičítá Canterburským povídkám Geoffreyho Chaucera, anglického básníka ze 14. století. Ve Francii, kde se apríl jmenuje poisson d’avril neboli dubnová ryba, jsou první zmínky z počátku 16. století. U nás pochází první psaná zmínka ze 17. a další, častější pak až z 19. století, kdy se tu aprílové žertování rozšířilo hlavně díky tomu, že se o něm psalo v novinách.

 

Takže nejde o lidový zvyk, který vznikl, respektive se rozšířil „odspodu“?

Nejspíš ne. Podobné je to s pátkem třináctého, ten je také umělý. Samozřejmě, že tradice apríla navazuje na starší věci, koneckonců praktické žertíky typu poslat někoho do obchodu pro „semtele“ tu byly vždycky, v minulosti šlo hlavně o záležitost venkovského a dělnického prostředí. U nás byl naopak apríl nejdřív součástí měšťanské kultury, až později se rozšířil celospolečensky.

 

Ve 20. století, respektive jeho druhé polovině, je už apríl etablovanou záležitostí, žertují dokonce i velké média.

Ano, což nahrává teorii, že je apríl umělý, mediální. Zajímavé je, že dnes je to hodně britská věc. Proslulá je BBC, která například v 80. letech odvysílala reportáž, jak ve Švýcarsku češou špagety ze stromů – a samozřejmě se našli lidé, kteří se nachytali. Ten takzvaný britský humor s aprílem vůbec hodně koresponduje.

 

Myš na trůnu

Kdy vlastně začalo mít lidstvo smysl pro humor?

To nevíme. Humor souvisí s hrou a herní chování je něco, co vidíme i u vyšších savců. Takže humor bude nejspíš starý jako lidstvo samo. Evidentně ho nacházíme už u prvních civilizací. Například na hliněných destičkách z Mezopotámie jsou obrázky z bajek, kde je lev jako král zvířat na trůnu, a pak je tam i je výjev, kde místo lva na trůnu sedí myš. Nejstarší slovní vtipy pak nacházíme ve starověkém Egyptě.

 

Tady je asi třeba upřesnit rozdíl mezi humorem a vtipy, respektive anekdotami.

Humor je obecná věc, univerzální, vlastní všem kulturám. Kdežto vtip, anekdota, je specifický žánr, krátké slovní vyprávění s nečekanou pointou. A to je věc úzce související s civilizací: aby mohly vzniknout anekdoty, potřebujete městskou a třídní společnost a v ní nějakou intelektuální vrstvu. Čili nejstarší náznaky jsou už v tom starověkém Egyptě, kde máme vtipy dnešního typu o faraonovi. Také víme, že Filip Makedonský nařídil jednomu společenskému klubu v Aténách, aby sesbíral vtipy, které ve městě kolují, mimo jiné i o něm, tedy vtipy politické. Nejstarší dochovaná kniha vtipů je ze 4. nebo 5. století našeho letopočtu, jmenuje se Filogélos, což znamená Milovník smíchu. Obsahuje 625 anekdot. Takže vtip do jisté míry vlastně vznikl ve stejnou dobu jako filozofie nebo kritické myšlení. Funguje na podobných principech.

 

V jedné z předchozích odpovědí jste zmínil „britský humor“. O specifikách takzvaných národních humorů se běžně mluví. Ale existují vůbec?

Národní rysy se výrazněji objevují v psaném, kresleném, zkrátka umělém humoru. Ale pokud se bavíme o každodenním humoru mezi lidmi, tam, myslím, národní specifika moc nejsou. Jde o to, že národní tradice v určitý moment vezme nějaký aspekt humoru a prohlásí ho za svůj, což je přesně případ toho britského „suchého“ humoru nebo českého hospodského humoru. Postava hloupého Honzy je jak u nás, tak v Německu, v Anglii a mnohde jinde. Ale jen my jsme si z něj udělali národní rys. Británie je proslulá zmíněným suchým, sofistikovaným humorem, ale když se budete bavit s normálním Angličanem, často ho vůbec mít nebude. Minimálně v euroamerickém světě je humor velmi podobný, specifika do něj vnáší až kultura, média, dějiny.

 

Už jste to naznačil, ale jak se tedy stran humoru definujeme my, Češi?

Opět, jedna věc je národní sebeprezentace, druhá věc realita. Určitě je tu stereotyp ohledně glosování situace à la Švejk. Platíme za humorný národ, třeba Poláci hodně očekávají, že přijedou do Čech a tady si všichni budou vyprávět vtipy. Načež dorazí a vidí zamračené lidi, kteří jsou mnohem méně veselí než Poláci samotní. V každém případě jako každý národ, který byl po část svých dějin v podřízeném postavení a neměl vlastní stát, mají Češi tendenci k lidovému, kolektivnímu humoru. Na druhou stranu, máme Cimrmana, což je naopak humor velmi sofistikovaný.

 

Vtipy a anekdoty z logiky věci potřebují kontext a zrovna Cimrman je typ humoru, který je na kontextu velmi založen. Navíc si často hraje s jazykem. Znamená to, že je pak nepřeložitelný, respektive nepřenosný?

Existují anglickojazyčné adaptace, které se hrály třeba v Americe. Takže nějak přenositelné to je, ale opravdu asi spíš pro lidi, kteří trochu znají náš kontext. Myslím, že cimrmanovský humor byl důležitý hlavně za normalizace, kdy bylo plno věcí chápáno politicky, jako narážky. Dnes už to jede setrvačností a může to fungovat samostatně. Na druhou stranu, nebuďme optimisté, myslím, že i pro velkou část Čechů je Cimrman nepochopitelný.

 

Upustit páru a jít do průvodu

Zmínil jste politický rozměr Cimrmana. Jak moc je u nás politický humor rozšířený? V 90. letech se mluvilo o jeho úpadku.

Politické anekdotě se nejvíc daří ve složitém období, například válečném, totalitním nebo jinak represivním. U nás to bylo jednak v posledních letech monarchie a za první světové války, pak za Protektorátu, kdy se politický vtip stal téměř celospolečenskou záležitostí, a za normalizace. Po roce 1989 skutečně nastal jistý úpadek, protože politický humor mohl být najednou veřejný, čímž ztratil atraktivitu zakázaného ovoce. O určitém návratu se mluví v souvislosti s rozdělením společnosti zhruba po roce 2013 a 2014. Ale už to nemá takovou sílu.

 

Takže čím je lidem hůř, tím se humoru a anekdotám daří líp?

Určitě, dneska to známe třeba z KLDR, ale i z Ruska. Důležité je říct, že humor a anekdoty nejsou odporem proti režimu, ale spíš smířením s ním. Jde o bezpečný prostor, lidi díky vtipu upustí páru, slovně si uleví a smíří se s tím, v jakých podmínkách žijí. George Orwell říkal, že každý vtip je malá revoluce, ale pozdější vědecké studie ukázaly, že anekdoty naopak podporují pasivitu. Čehož si, mimochodem, byly v dějinách vědomy i mnohé tajné služby represivních režimů. Třeba za Protektorátu lidé nebyli až tak moc trestáni za vyprávění vtipů proti třetí říši.

 

Čili politický vtip může posloužit jako příklad rčení, že vlk se nažral a koza zůstala celá.

Přesně. Britská antropoložka Mary Douglasová říkala, že vtip je antirituál. Rituál prožíváte a má šanci proměnit váš svět. Anekdota se tváří, že něco staví na hlavu, že něco mění, ale ve skutečnosti nemění vůbec nic. Pomluvíme normalizačního prezidenta Gustáva Husáka, zasmějeme se, ale do prvomájového průvodu stejně půjdeme. Takhle funguje humor i dnes, jde o adaptační mechanismus, sociální fenomén, který umožňuje lidem vyrovnávat se s aktuální situací. S tím jako první přišli psychologové, zejména Sigmund Freud, i když ten hlavně na individuální úrovni. Důkazem je i takzvaný šibeniční humor, tedy humor v nejextrémnějších situacích. Hned po válce vyšla kniha Psychologie života v terezínském koncentračním táboře (Emil Utitz, 1947 – pozn. red.), kde vidíme, jak velkou roli tam hrály vtipy.

 

Jsou národy, které politický humor nemají? Před deseti lety jsem byla v Turecku, když tam probíhaly velké protesty proti režimu prezidenta Erdogana. Ptala jsem se Turků na jejich politické vtipy, ale oni žádné neznali a vlastně moc nechápali, co po nich chci.

To je velice dobře možné. Politický vtip je nejsilnější v zemích, které bývaly součástí multietnických impérií. Takže bývalé Rakousko-Uhersko, carské Rusko a Osmanská říše s tím, že samotní Osmani, Turci, to tolik neměli. Měli to Srbové, Řekové, zkrátka národy, které byly v rámci říše v podřízeném postavení. Dalším faktorem je druhá světová válka a pak zkušenost socialismu. Z toho vyplývá, že v oblasti politického vtipu je hodně silná právě střední a východní Evropa.

 

Jako historky o partyzánech

Jak humor ovlivňují technologické vynálezy?

Jak už jsem říkal, je velká skupina anekdot, která nevychází z běžného života, ale z mediálního obsahu. Typickým příkladem byly v 90. letech vtipy o Somálcích, které reagovaly na tamní humanitární krizi. To samé jsou vtipy o Chucku Norrisovi, ty jsou taky čistě mediální. Pro humor byla vždycky důležitá média a populární kultura obecně.

 

Co s humorem udělaly sociální sítě?

Sociální sítě tohle amplifikovaly, ty takzvané memy jsou z 99 procent o věcech, které jsou jen v mediálním prostoru. Internet a sociální sítě ovlivnily i formu, memy jsou mnohem víc intertextuální, mají klidně čtyři až pět rovin významu, což slovní vtip nedokáže. Je to umožněné tím, že je tam spojení obrazu a slova. Sociální sítě jsou možná největší revolucí v dějinách humoru po vynálezu knihtisku, respektive novin.

 

Co rozhlas a televize?

Ty podle mě tak velký vliv na změnu humoru neměly, protože jen přenášely jeho již existující formy. Samozřejmě s příchodem televize vznikly i nové formy, například kreslené seriály, ale memy jsou opravdu revoluční změnou. Třeba moji studenti už si téměř nevyprávějí vtipy a někteří si je nevyprávěli ani v dětství. Protože už vyrostli v internetovém prostředí. Když jim přednáším o vtipech, je to pro ně asi stejné, jako když nám ve škole vyprávěli o partyzánech.

 

 

Čili anekdota, jak ji znala naše generace, je na ústupu.

Na to ještě nemáme pořádná data, ale zdá se, že vtip už u mladších generací není preferovanou formou kolektivního humoru. Spíš ten meme. Ale to nevadí, ona i anekdota byla dominantní formou humoru poměrně krátce, u nás zhruba od 60. let 20. století do konce století. Existovala samozřejmě i předtím, ale byla spíš záležitostí středních vrstev a vzdělaných lidí. Třeba Karel Čapek ještě za první republiky píše, že ženy a dělníci nemají smysl pro humor. Což by dneska už vůbec nemohlo vyjít. Na druhou stranu, z jeho dobového pohledu to do jisté míry byla pravda: ženy smysl pro humor měly, ale vtipy nevyprávěly, bylo to společensky nevhodné.

 

Jak humor ovlivňují společenské změny? Typově genderová či rasová rovnoprávnost, lidská práva obecně, boj proti klimatické změně a tak dál?

Humor je vždy jedním z prvních lakmusových papírků společenských nálad. Vtipy, kterým se smála moje generace, přijdou dnešním mladým lidem často vyloženě nevhodné, například už zmíněné vtipy o Somálcích, ale třeba i vtipy o hloupých blondýnách. Obecně platí, že každý člověk je uvězněný ve své generaci a ve své sociální bublině, a týká se to i jeho humoru.

 

Smějeme se spolu

Jak jste se vlastně k výzkumu humoru a jeho dějin dostal?

Vždycky mě zajímaly mýty, legendy, fantasy. Hledal jsem obor, který se tím bude zabývat. Nejdřív mě zaujala historie, ale ta moc řešila velké události, politiku. Kdežto mě zajímají obyčejné věci – a etnologie k tomu měla nejblíž. Vliv měl i můj tatínek, který pracoval v Akademii věd a vždycky říkal, že nejhorší věc, která se mi může v životě stát, je, že bych chodil do práce. Takže jsem od dětství tíhl k akademickému prostředí.

 

Máte oblíbenou skupinu vtipů, nějaké téma?

Mám rád tematické cykly, které vydrží dlouho. Třeba vtipy o zvířátkách. Známe je z druhé světové války nebo pak z normalizace, kdy byly vykládány politicky: medvěd byl vždycky Rus. Dnes je to obecný vtip. Pak vtipy o Somálcích, protože jsou to naopak relikty. Obecně mám rád černý a krutý humor, který ukazuje kulturní a společenské hranice.

 

Říkal jste, že humor je adaptační mechanismus. Když je člověku nebo národu zle, humoru se daří. Znamená to, že vtipy jedou i nyní na Ukrajině?

Jednoznačně. Na Ukrajině a koneckonců i v Rusku, kde vládne brutální režim. Humor je eskapismus – a co je důležité, eskapismus společenský. My samotní se můžeme ze složité situace pokusit uniknout tím, že se zabereme do knihy nebo budeme hrát hru na mobilu. Ale humor je skvělý v tom, že je sociální. Smějeme se s někým. Vedle vynálezu ohně, řeči a nástrojů je humor jedna z nejdůležitějších věcí, které jsme vymysleli. I když to možná bylo omylem – první člověk upadl a ostatní se mu začali smát.