Po třiceti letech je ten Lenin voskovější

Report

Když jsem byl v Moskvě naposledy v roce 1987, vzduch voněl optimismem. Bylo to téměř před třiceti lety a reformátor Gorbačov byl ještě populární. Nadšení je pryč, coby návštěvník--Středoevropan ho rozhodně necítím. Zato zboží zde na rozdíl od tehdejší doby je, i když drahé. A pak jsou věci, které s mírnými změnami zůstaly. Třeba Lenin v mauzoleu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Stále tu leží, jednu ruku v pěst, druhou otevřenou. Po třiceti letech, co jsme se neviděli, vypadá menší. Zvláštní barva mu ale zůstala. „Prostě není opravdovej, tomu nevěřím,“ šeptá osmnáctiletá Anna, která je v Moskvě poprvé. Nakonec i mně připadá vůdce světového proletariátu, respektive jeho nabalzamované tělo za skleněným poklopem, letos mnohem voskovější.

V mauzoleu Vladimíra Iljiče Lenina u kremelské zdi se jinak oproti časům perestrojky, mnoho nezměnilo, snad jen uniformy strážných. Drobné čínské turistky to schytaly od matrony ve vojenské čepici, když se zastavily, aby ještě před vstupem do ponuré Leninovy pyramidy pořídily další snímek Rudého náměstí. „Běžte! Běžte!“ křičela na ně nesmlouvavě. Mauzoleem je stále nařízeno projít plynule, v tempu a beze slova, na třeba jen šeptem pronesená slůvka reaguje vartující voják výstražným syčením. Jen fronta k revolucionáři je dnes podstatně kratší.

Lenin zůstal tam, kde spočinul v dobách Sovětů. Rusko nepřestěhovalo ani jeho soudruhy pohřbené na čestném místě u kremelské zdi. Předposlední rudé šéfy Andropova a Černěnka (poslední stranický boss Michail Gorbačov žije). Leží tu stvořitel obávané tajné policie Džeržinskij. A krvavý diktátor Stalin, podle některých bez žádných lidských vlastností. Ale také první kosmonaut Gagarin, který jimi naopak oplýval. 

Do Moskvy jsem se letos vrátil po třech dekádách. Mezitím padl komunismus. Přišel, pak načas odešel a pak se zase vrátil Vladimir Putin (do prezidentského křesla po čtyřech letech ve funkci premiéra). Město kolem mě je jiné, často však jen na povrchu. Pod omítkou zůstaly sovětské cihly.

 

GUM plný cizího zboží

Na Rudém náměstí, kdysi holém až strohém, je koncem letošního léta živo snad až příliš. Nová restaurace tu v rámci reklamní kampaně organizuje rekord hodný Guinnessovy knihy rekordů, totiž výrobu 20 tun řeckého salátu. Hned vedle čeká na koně parkúrové závodiště. Dělníci budují tribuny pro festival vojenských kapel.

Přímo z náměstí vcházím do GUM. Tuto zkratku lze přeložit jako hlavní či státní obchodní dům. Impozantní budova pocházející z carských časů měla být výstavní skříň sovětského hospodářství. Před třiceti lety jsem tu (bez front) viděl prodávat jen mimo Rusko nepoužitelné parfémy, o nichž zlé jazyky tvrdily, že propalují linoleum; dále obstarožní dalekohledy a elektronickou hru s vlkem chytajícím vajíčka (pokud zrovna byla). A kožichy, samozřejmě. Ty podle legendy v teplejších krajích zapáchaly: Rusové prý v kabátech i čepicích nechávali krapet tuku, aby při nízkých teplotách lépe hřály. Na vše ostatní, včetně sluchátek nebo nesovětských bot, stáli Rusové dlouhé, předlouhé fronty.

Dnes je GUM plný zaměnitelného, globálního zboží. Obvykle luxusního. Bohatá Moskva si na přepych potrpí, v tom ji nezastaví ani mezinárodní sankce, ani ruské protisankce uvalené na dovoz potravin. Ženy, které v GUM potkávám, se pyšní oblečením v ceně mého (postaršího) automobilu. Procházím galerií a nemám důvod k zastavení. Zarazí mě až kvas, v mých vzpomínkách zemitý nápoj: ten po sovětské Moskvě rozvážely staré, omšelé cisterny s rezavými kohouty, u kterých se řadily fronty, někdy s kýbly. S překvapením jsem zjistil, že kvas, tedy nápoj z kvašeného obilí model 2016 chutná… docela dobře.

Sotva dvě stě metrů od GUM kupuji hrnek s vyobrazením prezidenta Vladimira Putina, kterak svlečený do půli těla jede na medvědovi, emblematickém ruském zvířeti. „Mají Češi rádi Putina? Tak jedna ku jedný, ne?“ tipuje prodavačka suvenýrů Světlana opatrně. Nechávám ji při tom. A vlastně i sebe, na tuto otázku raději nechci znát odpověď.

 

Nový car a odevzdaní poddaní

Netuším, čím Putin oslnil české (neplacené) příznivce, v případě Rusů jde – alespoň jak to cítím – o chumel přání, nostalgie a únavy. Car-prezident se stylizuje do role ochránce stability a hodnot, které ohýbá podle potřeby. Četní Rusové – a hlavně Rusky – oceňují jeho abstinentství, pracovní tempo i ráznou ruku autoritáře. Příkladem jeho pragmatismu je tah z prosince 2014, kdy abstinent Putin nařídil v době krize snížit ceny vodky, aby lid nepřišel o útěchu.

Putin vyvažuje – a využívá – různé politické proudy vyjma liberální demokracie. V postsovětské sekané semlel Stalina i pravoslaví, sovětské i carské, šovinismus i toleranci vůči Židům. (Lidé z jeho okolí se shodují, že antisemitismem nikdy netrpěl.) Nacionalisté a starší ročníky oceňují tvrdost v zahraniční politice odkazující k Sovětskému svazu, který, ač mnohonárodní, sloužil ruské věci. I když si Putin neví příliš rady se skomírající ekonomikou, unavená opozice čelí dalšímu a dalšímu oklešťování svobod; u moci se tak ruský prezident drží bez větších problémů.

Vzpomínám na léto 1987, kdy Moskva ožila, dostala barvu, dýchala nadějí. Stranický boss Michail Gorbačov byl ještě „náš Miška“, nikoli zrádce. Trafiky prodávaly odznaky zvané placky s jeho obličejem, které kupovali nejen cizinci, ale i Rusové. Na ulicích se rozdávaly i prodávaly skvělé i šílené samizdaty, média psala o korupci, pluralitě a hrůzách stalinismu. Ekonomové zkoušeli opravit chyby centrálně plánované ekonomiky, tedy reformovat nereformovatelné, a pozdější oligarchové vydělali první miliony. V porovnání s nehybným Československem šlo o uragán svobody…

Letos v září sice v Moskvě vrcholí kampaň před parlamentními volbami, ale nebýt zvědavý, asi bych si jí nevšiml. Pravda, mladíci rozdávající letáky demokratického hnutí Jabloko jsou vidět u Arbatu i jinde, tato strana se ovšem do parlamentu nedostane. „Musíme to zkusit. Kolemjdoucí se nám ale vyhýbají a nevezmou si ani leták,“ říká jeden ze studentů. Jestli se Rusové bojí? Spíše se smířili. Je prý rád, že si program beru, ač jsem cizinec.

V centru Moskvy agitují i rudě odění senioři propagující komunistickou stranu, která s režimem spolupracuje. Putinovo Jednotné Rusko se na ulici inzeruje méně, v jeho prospěch pracují takřka všechna média. A vyhrává. Tedy podle oficiálních výsledků – ne překvapivě se krátce po volbách objevují důvodné, na statistice postavené pochybnosti, že byly opět zfalšovány. Ovšem mohlo by být a také kdysi bylo hůř. „Toto je dobrá, skvělá doba pro ruské Židy a vděčíme za to Vladimiru Putinovi,“ říká Galina. Zdá se, že se mnou hovoří upřímně. S průvodkyní Galinou stojíme v moderním, interaktivním Židovském muzeu. Expozice nezastírá tragédie, kterými Židé v Rusku prošli. Připomíná útlak v sovětských časech. Jistě, některé informace nejsou úplné, jiné zkreslené, toto moskevské muzeum přesto působí vkusně a vyváženě.

Když Galinu s odkazem na méně šťastná moskevská muzea i exkluzivní americké projekty chválím, reaguje dotčeně: „I my Rusové přece dokážeme být na špici, ne?!“

 

Západní ceny, pivo jako styl

Psal se červenec roku 1987. Kdysi luxusní restaurant Praha na kraji proslulého Arbatu vyhlížel stejně jako celá Moskva té doby zfušovaně a zchátrale. Perestrojka byla v plném proudu, přestavba města se zatím nekonala. Ve fontáně se místo rybiček povalovaly nedopalky. Chybějící mramor nahradil umakart.

„Kolik vypiješ piva?“ optala se mě tehdy znuděná číšnice nadrzle (byť to tak možná nemyslela). Byl jsem v osmnácti letech chlubivý. „Deset?“ prohodil jsem světácky. „A vy?“ obrátila se na mé ruské spolustolovníky Kosťu a Julii. Když získané údaje sečetla, odešla, aby za dvacet minut na vrzajícím vozíku přivezla téměř třicet takřka nevychlazených lahví piva značky Moskovoskoje. Všechny najednou otevřela. A zmizela. Spatřili jsme ji až po několika hodinách. Při placení.

Letos v září vypadá restaurace Praha stále zchátrale. Zkouším dveře, je zamčeno. „Zavřená je už čtyři roky,“ vysvětluje přicházející muž z ostrahy. Proč? „Majitelé se hádají,“ konstatuje kouřící chlapík. Před fotoaparátem se schovává. Vždyť netuší, kdo jsme.

Za časů Gorbačovova tažení proti nadměrnému ruskému pití, za suchého zákona z druhé poloviny osmdesátých let, se alkohol sháněl těžko. Pivo mělo buď značku Žigulevskoje, nebo Moskovskoje. Jiné v lahvích nebylo. Krachující režim se částečnou prohibicí pokoušel odradit lid od jediné radosti, která mu kromě sexu zbyla. Vodka se náhle stala platidlem. Čeští dělníci byli Moskvany milováni, neboť mohli ve vlastních prodejnách (vstup jen s pasem) nakoupit za ruble plzeňské pivo a v kraji exotické, přesto vítané lihoviny – becherovku a mysliveckou. Ruští veksláci Čechoslovákům za toto zboží obratem vypláceli několikanásobek ceny, což venkovské dělníky rázem vystřelilo mezi bohaté Moskvany.

Dnes je situace jiná: Moskva dramaticky podražila, ceny v restauracích připomínají západoevropské. A ruští měšťané se zamilovali do piva, vodka je pro ně příliš venkovská a rychlá. Prosazují se malé pivovary.

Z někdejší rybárny v obytném bloku nedaleko Tverské ulice jsou teď lahůdky. Prodávají sušené i uzené ryby, pelmeně, sýr. Sergej stojí před tabulí, na kterou vepsal zhruba dvacet druhů piv z malých podniků. Zákazníci si je odnášejí v plastových lahvích. „Ještě to není jako v Česku, ale Rusové se snaží,“ lichotí mi Sergej. Kupuji místní pivo typu IPA, vůbec ne špatné.

V obchodě kvůli ruským protisankcím v současnosti chybí některé západní zboží, obecně je ale jídla dostatek. A různého. Vybavuje se mi středně velká samoobsluha z moskevského sídliště v osmdesátých letech, kde se krčily chléb, šproty, cukr a margarín druhé kategorie. Cukr pak záhy došel, neboť se z něj za prohibice začal vyrábět alkohol.

Otázkou na druhé straně je, kdo si vcelku drahé zboží může dovolit. Všechny potraviny, možná s výjimkou levného pečiva, jsou dražší než v Česku. Průměrný plat loni oficiálně činil bezmála 34 tisíc rublů, tedy zhruba 12 700 korun, tento údaj ale ekonomové zpochybňují. A tvrdí, že reálná průměrná mzda v Moskvě je cca 21 tisíc rublů (k osmi tisícům korun), v Rusku pak 12 tisíc rublů. Žebráků – často důchodkyň – je ovšem teď podle místních v moskevských podchodech méně než třeba v divokých devadesátých letech: mimo jiné proto, že úřady ty nejchudší vyvážejí z centra.

 

Opričnik všedního dne

Co však přežilo, je děžurnaja. V mé paměti byla děžurnaja v osmdesátých letech. A v Moskvě je i dnes. Slovo děžurnaja se těžko převádí do jiného jazyka a ještě hůře vysvětluje. Příklad: děžurnaja třeba hlídkuje u každého delšího eskalátoru moskevského metra, které má více než dvě stovky stanic a celkově sedm set pohyblivých schodišť. Z malé kukaně bez hnutí sledují cestující jedoucí nahoru, respektive dolů. Jejich malinké průhledné kanceláře vypadají uboze, v jistém smyslu je ale děžurnaja ústřední postavu sovětského, dnes i ruského univerza.

Prostý překlad říká, že jde o ženu ve službě. Neslouží však jednotlivci, ale systému, který udržuje v chodu okamžitou regulací nejrůznějších přání jednotlivce. Jinými slovy: děžurnaja na základním stupni společnosti rozhoduje o tom, co se (ne)smí, přičemž zákaz intuitivně volí ve zhruba 95 procentech případů. Pokud ovšem nedostane finanční pobídku.

Trochu jako slavní opričnici cara Ivana Hrozného, jeho věrní, krvaví a nedotknutelní služebníci, i děžurné na svých malých lénech vládnou krutě, nesmlouvavě a většinou zištně, což se od nich nejen očekává, ale i vyžaduje.

Byla to děžurnaja, která v sovětských časech kontrolovala chodby hotelů i úřadů, vydávala jízdenky a rozhodovala tak o vašem čase i pohodlí. Ona byla vládkyní čistých ručníků a sesílala horkou vodu na čaj. Za příslušnou oběť (v peněžní formě) dokázala zajistit ubytování, alkohol i prostitutku. Na Ukrajině roku 1990 mi nabídla nejprve prodejnou dívku, po několika minutách chlapce. Uklidnil jsem  ji až poté, co jsem si u ní objednal karafu vodky.

Nový ruský režim strážkyně řádu přejal. „To jste se snad zbláznil!“ obořila se na mě děžurnaja sedící v kase, když jsem si ji troufl požádat o drobné za nijak velkou bankovku, abych si mohl koupit kávu v automatu jejího zaměstnavatele. Typické je, že se nad mojí prosbou vůbec nezamyslela. Jiná mistryně děžurného cechu se pět minut po zavírací hodině prestižní instituce pustila do slavících badatelů i diplomatů s takovou vervou, že tito raději ihned dopili a budovu opustili.

O děžurných se vždy tradovalo, že spolupracují s tajnými službami. Což patrně dosud platí pro ty hotelové. Nicméně, všechny příslušnice tohoto stavu se jako tajné policistky tváří – nasupeně, neochotně. Avizují tak neměnnost řádu. Podle jiné teorie jde o obecný návyk ze sovětských dob, kdy byl podezřelý každý, kdo vyhlížel prostě jen šťastně.

 

Potěmkinovy kameny

Ruský spisovatel Vladimir Sorokin před časem zavzpomínal na scénu z revolučních devadesátých, kdy se Moskvané rozhodovali, zda strhnout velkou Leninovu sochu. Nakonec tak neučinili: jedni argumentovali možnou škodou při pádu. Další mudrovali o zbytečných gestech. Třetí si patrně mysleli, že Lenin přece nemůže za vše špatné, co režim přinesl.

Lenin tak z podstavců dozoruje Rusko dodnes. Na moskevském výstavišti, kterému i za časů opatrné demokracie zůstal sovětský název Výstava úspěchů národního hospodářství (VDNCh), hledí strůjce bolševické revoluce přímo k bráně. Tou do skanzenu impozantní sovětské architektury vstupují návštěvníci, aby odešli s následující zprávou: SSSR byl impériem a spolurozhodoval o celém světě. Lenin je jeho zbožštělý zakladatel a Rusové pokračovatelé.

Málokterý Moskvan odmítne sovětskou epochu jako celek. Odmala chodí kolem nebetyčných, robustních budov stalinského baroka s velkolepými věžemi a průjezdy, prochází stanicemi metra s lustry, vysokými stropy a rudými hvězdami na místě slunce. Bydlí v panelovém domě nebo bytovce zbudované pod hesly socialismu. Při každé (ne)možné příležitosti vzdává hold hrdinům druhé světové války, kteří bojovali pod vedením Stalina. Je to jakási zvláštní směs: sovětskou dobu prostě většina Rusů chápe jako etapu velikosti i zrůdnosti zároveň.

V ruské touze po velikosti je ale často cosi fušerského, nedodělaného, nepravdivého. Tragikomického. V kremelském parku uvnitř hradeb, jen stovky metrů od proslulé Spasské věže, nejsou kameny tím, čím se zdají. 

Jsou totiž vyrobené z polystyrenu.

Ať už park postrádá opravdové kameny z jakéhokoli (třeba i dobrého) důvodu, pro mne je to paralela k nynějšímu Rusku. Chce být tím, čím není, a vypadat tak, aby to nikdo nepoznal.

 

 
Stavbařem v Moskvě
Do Sovětského svazu jsem se v osmdesátých letech dostal jako dělník Pozemních staveb Gottwaldow.
Končil červenec roku 1985. Ve sklepě ještě ne zcela dokončeného Českého domu v Moskvě jsem bořil kus zdi, kterou křivě vystavěli ruští zedníci. Český mistr až po jejich odchodu zjistil, že kuchyňský výtah by se na první cestě dolů prostě zasekl. Bylo mi právě šestnáct, neměl jsem sílu stavebního dělníka a klepal se horečkou.
V Moskvě jsem během druhé poloviny 80. let pobýval dvakrát (1985 a 1987). Celkově téměř čtvrt roku a vždy v dresu Pozemních staveb (tehdy) Gottwaldov. Zhruba mezi stanicemi metra Tverská a Běloruské nádraží, kde jsem se lopotil v Českém domě, již existovala malá československá enkláva. V Rusku, respektive Sovětském svazu tehdy pracovalo jistě několik tisíc Čechů a Slováků. Mnoho z nich v Moskvě. Zlínští stavbaři bydleli v ubytovně na někdejším okraji moskevského sídliště Čertanovo, kde jsem poprvé spatřil v oknech místo záclon noviny.
Půvab ruské mise spočíval v dietách, které se vyplácely v tzv. bonech. Pro mladé: šlo o paralelní, žádanou měnu, za kterou bylo možné v obchodech společnosti Tuzex nakoupit západní zboží, byť nižšího standardu. Jeden takový kvelb byl otevřen i v Moskvě, jen několik desítek metrů od Českého domu, což dělníkům umožňovalo uskutečňovat velmi výhodné transakce.
V ruské metropoli osmdesátých let totiž chybělo kromě chleba takřka vše: toaletním papírem počínaje, chutnými potravinami konče. Díky olympiádě se Moskvané v roce 1980 seznámili s pepsikolou, dvěma nekvalitními druhy žvýkaček, červenobílými cigaretami značky Marlboro a několika výrobky společnosti Adidas – toto zboží se v Rusku mohlo vyrábět díky zakoupené licenci. Těžko přeložitelný pojem „adidasnoje“, tedy cosi jako adidasový či adidasní označoval luxusnější formu teplákové bundy a sportovního oblečení vůbec. Obyvatelé sovětské metropole v takovém oděvu neváhali jít třeba i do divadla, o zaměstnání nemluvě.
Jiné než výše zmíněné komodity, které byly navíc nedostatkové či drahé, museli obyvatelé jaderné mocnosti létající do vesmíru tzv. vyvekslovat. (Pro mladé: nelegálně směnit s cizinci.) Obchodně nadaní českoslovenští zedníci si po ročním angažmá v Moskvě mohli doma postavit menší dům, před kterým parkoval postarší, přesto funkční vůz Žiguli. Ten dokázali sehnat šéfové autobazarů, výměnou ale žádali české, respektive západní zboží.
Osobně jsem vydělané peníze investoval do kláves firmy Korg, které jsem koupil v Tuzexu. Na Východ se ze Západu dostaly patrně jako zlevněný výrobek, protože lak na spodní straně nebyl kvalitní, ale co už. Z Moskvy jsem si dovezl také přezdívku Pavluša (či také Pawluscha), která souvisí s mým vstupem do dospělosti. Říkala mi tak slečna, kterou jsem od té doby neviděl. Především jsem však z Moskvy odjížděl s poznáním, že Rus nerovná se Sovět, jakkoli se nynější ruský prezident snaží přesvědčit svět o pravém opaku.
 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama