Tenkrát na Krymu aneb Jak se Miloš Zeman mýlil

Byl květen 2014, dva měsíce po anexi Krymu. Většina mých kamarádů se během uplynulých dvou měsíců z Krymu odstěhovala a žili teď v Kyjevě nebo ve Lvově. Maxim odcházel bojovat na Donbas, kde zrovna v tu dobu začínala válka.

Moji kamarádi byli hlavně levicoví aktivisté, se kterými jsme pořádali přednášky a promítání filmů v jedné klubovně nedaleko od centra Simferopolu. Vylekali se, když se během anexe po celém městě začaly objevovat stovky plakátků s jejich fotkami, jmény a adresami – s výhrůžným dodatkem, že jde o zrádce vlasti, kterých je třeba se zbavit.

Přes deset lidí, z nichž některé jsem znal od vidění, a kteří byli aktivní v simferopolském Euromajdanu, tenkrát zmizelo neznámo kam. Povídalo se, že je mučí někde ve sklepě pod městem, někteří lidé tvrdili, že jsou mrtví. Vůbec jsem se proto tehdy nedivil, že se mí kamarádi sebrali a odjeli z Krymu pryč.

Pobouření Tataři

V ten květnový den před třemi roky bylo zataženo a foukalo. Šel jsem se podívat do centra Simferopolu na každoroční smuteční shromáždění krymských Tatarů. Každý rok touto dobou si na centrálním náměstí Lenina připomínali deportaci do Střední Asie v roce 1944, kde museli zůstat až do konce osmdesátých let.

V centru Simferopolu však stály obrněné transportéry, policejní antony, místo Tatarů tady byli muži v kuklách se samopaly a s nášivkou SpecNaz na černých bundách. Smuteční shromáždění bylo zakázáno, protože krymskotatarský parlament Medžlis nesouhlasil s tím, že by se na něm hrála ruská hymna jako uznání nové vlády nad poloostrovem. Ruská hymna má stejnou melodii jako hymna SSSR, která doprovázela deportace před sedmdesáti lety. Medžlis nesouhlasil také s tím, že promluví představitelé nové krymské vlády.

„Skoro půlka Tatarů se k anexi stavěla neutrálně a někteří měli i pozitivní očekávání. Po tomhle je už ale nikdo z Tatarů nepodpoří,“ řekla mi tehdy v květnu 2014 jedna krymskotatarská učitelka, která nevěřícně koukala na policejní manévry v centru města. Podobná slova jsem později slyšel i od dalších Tatarů, s nimiž jsem mluvil. Měli pravdu. Snahy rozdělit a následně zlomit Medžlis a nahradit jej paralelním orgánem, který bude na oko oficiálním zástupcem Tatarů, selhaly. Krymští Tataři se v důsledku silových kroků ruské okupační vlády stali téměř homogenní silou odmítající anexi.

Přitakávání populistům

O rok později jsem v hlavním městě krymských Tatarů Bachčisaraji dělal rozhovor s Ilmi Umerovem, nejvyšším představitelem Medžlisu, který zůstal na Krymu. I když měl parkinsona a celý se klepal, tak poměrně pevným hlasem popisoval, jak za ten rok začali na poloostrově mizet Tataři a jejich mrtvá těla se později objevovala za vesnicemi se známkami mučení.

Nová vláda poloostrova tenkrát slibovala, že se všechno vyšetří. Nevyšetřil se však ani jeden případ, naopak přibyly ještě domovní prohlídky. Ilmi mi vyprávěl, jak policie poněkolikáté prohledala celý jeho dům od střechy až po sklep.

Demonstrace síly pokračuje do dnešních dnů. Před dvěma týdny byl šedesátiletý Ilmi Umerov odsouzen na dva roky do pracovního tábora za separatismus. Nejvyšší představitelé Tatarů jako je Refat Čubarov nebo Mustafa Džamilev se ze stejných důvodů nemohou vrátit na poloostrov. Lidé vyjadřující se proti okupaci nepřestávají mizet a mezi Tatary vládne strach z novodobých deportací.

Krymský poloostrov byl přitom ještě před čtyřmi lety symbolem klidného soužití etnik a náboženství. Dnes se o něm čím dál častěji mluví jako o dalším místě, kde silová řešení složitých otázek vedou podobně jako na Severním Kavkaze ke zvyšování mezietnického a mezináboženského napětí, a kde útlak vytváří živnou půdu pro vzestup náboženského radikalismu.

Podle českého prezidenta Miloše Zemana je anexe Krymu hotová věc a její uznání ze strany Ukrajiny je jedinou cestou, jak se vyhnout válce v Evropě. Je to ale právě naopak. Nejspolehlivější cestou k válce v Evropě a v jejím nejbližším sousedství je tolerování vojenských anexí a přitakávání populistům, jako je Miloš Zeman.

Autor na Krymu pobýval opakovaně v letech 2013 – 2015, jeden školní rok tam studoval politologii a mezinárodní vztahy