Čudočka

Chci ti vyprávět tvůj příběh, má začátek, prostředek i konec. Dobře víš, že konce neoblibuji a vyhýbám se jim, libujíc si v nedokončenosti. Ale tu jsem udělala výjimku. Nezlob se na mě proto, prosím.

Zíral na ni a nebyl si jist, zda se jí může dotknout. Jako kdyby ještě nikdy neviděl kliku. Vždyť tady byl, co jenom pamatuje, místo obyčejné kliky ventil. Veliký ventil, jehož otočením pokaždé upustil nahromaděnou páru, stlačenou energii, endorfiny a vztek. Na několik dalších dobrých dnů. Že by někdo ten ventil strhl? Ureznul? Anebo že by i tady chtěli něco změnit? Proměna? To snad ne! Jak to slovo nesnášel, jako kdyby šlo vekslovat s myslí, s mozky, s osudy… Znervóznělý provedl pevný stisk a vešel.

Bezpečně známá žluť prostory ho přivítala s tradiční intenzitou. Mazlavým kouřem a nemytými popelníky sycený odér mu vydýchl do týlu… ach… Za pultem stála plešatá servírka v černé, kdysi snad i krajkové košili, s broží ze sichrhajcek na prsou, a cosi montovala na rozbitých brýlích. Nedařilo se. Kominík, jenž doposud seděl u duritky a drbal se pod bílou čepicí, vstal a jal se jí z důvěrné blízkosti pomáhat. Její plešatou hlavou projížděly záškuby, kdykoli se zavírací špendlík vzepřel nahradit šroubek a spojit tak nožičku okulárů s obrubou. Na čele se jí vlnila rozsáhlá oranice hlubokých vrásek. Oceán hostí, jenž nikdy nepřinesl kýženou tsunami, kterou by odsud byla jednou provždy i s prkenicí smetena. Konvice dovařila vodu a vyklapla.

„Dokelu!“

Kominík s jemňoučkými a dobře koupanými vousy ji uklidňoval: „Mohla bys tady mít třeba izolepu?“