ZOS XXVIII. – Doslov

Kultura

Poslední ze série pravidelných fejetonů Pavla Kohouta pro magazín Reportér. Autor jeho prostřednictvím předává žezlo své dceři Tereze Boučkové.

Existuje bezpočet umění, ale jedno je asi nejtěžší: ars abeundi – umění odejít. Ti, kdo i v pozdním věku překypují chutí a silou, touží stále dokazovat, že vědí i svedou víc než většina mladších. Ze svých tří umění – spisování, režie a publicistiky – jsem přesto už dávno zanechal druhé pro ztrátu času. Dnes z téhož důvodu končím s třetí ve prospěch první, která zůstane poslední.

Několikaleté série fejetonů pro různá periodika jsem psal od šedesátých let minulého století. Ve třech sbornících – O ničem a o všem, Z pohledu trilobita a Zánik trilobitů v Čechách – jich vyšlo tři sta sedmdesát dva. Až se přidá osmadvacet zvaných Z onoho světa, budou jich černé na bílém zachovány, než je slupne mlsný zub času, na chlup čtyři stovky.

Vznikaly za Husákovy normalizace pro domácí samizdat, pak pro exilový Obrys a vídeňský deník Standard a po roce 1989 pro Lidové a Literární noviny, Právo, Mladou frontu DNES a konečně pro měsíčník Reportér. K němu jsem pojal sympatii, neboť jej vede osvícený tým, pro nějž jsem mezi lety 2008 a 2014 napsal vedle Trilobitů i romány na pokračování – Cizinec a krásná paní, Tango mortale. Ale už loni jsem redakci požádal, aby si vyvolila pro rok 2017 nového stálého fejetonistu, jelikož hodlám umění odchodu vyzkoušet na sobě.

 

•••

Fejeton je považován za nejtěžší literární žánr. V povídkách, natož v románech se v moři slov snadno skryjí nepřesná a nenutná. Srovnat jej lze s během na sto metrů, kde jde o setiny vteřin a o každý minipohyb; fejeton hodný toho názvu má srozumitelně pojednat i nejtěžší téma co nejméně slovy. Proto si jej vybrali za Husákovy abnormalizace zakázaní čeští spisovatelé, aby se jejich kritické texty, nejvýš třístránkové, daly masově opisovat s průklepy i v pracovní době v kancelářích a poštou rozesílat dál. Podle hlášení estébáků, dochovaných v mém megasvazku Dialog, koloval nejeden v tisících exemplářů.

Jak mi přibývalo let a měnil se svět, posunovala se má témata jako na orloji. Začala postupným rozkrýváním poznatků, že socialismus sovětského typu, vedoucí údajně k šťastným zítřkům v komunismu, je podvod rafinovaně zakrývající surovou totalitu, jež plánuje ujařmit všechno lidstvo. Pokračovala hledáním způsobů, jak se z jeho svěrací kazajky vyprostit, od počátku procesu zvaného „obrodný“ přes politické pražské jaro 1968, po němž pancéře falešných bratrů potvrdily jeho naprostou nereformovatelnost, a dál k Chartě 77 i následnému propojování disentu s exilem, vrcholícímu v listopadu 1989 bohudík nekrvavým, ale bohužel až přelaskavým převratem. A pak čtvrt století odkrývala miny ustavičně kladené do cesty k rozvoji i upevnění demokracie a Evropské unie.

Během padesát let trvajícího maratonu jsem postupně seznal, jaké zásadní téma můj orloj ovládlo. V euforii údajně sametové, ale spíš nedonošené revoluce převládl soud, že pováleční komunisté byli a zůstanou opovrženíhodnými viníky úpadku Masarykova Československa v gubernii Sovětského svazu. Smyslem mé publicistiky byla omluva za zpožděné prozření, ale i dokazování, že náš generální omyl byl vybuzen už za první republiky: zklamáním většiny obyvatel z kapitalismu, odpovědného za světovou hospodářskou krizi, a ze západních demokracií, spoluzodpovědných za mnichovskou vraždu našeho státu a její důsledky. To, spolu s osvobozením Rudou armádou, vedlo většinu národa k volání po lepším systému a jistějším spojenci, což nazývám cestou od Ďábla k Belzebubu, neboť od Hitlera k Stalinovi. A pokusil jsem se dokázat, že následné intelektuální selhání nevedlo u většiny tehdejších komunistů k morálnímu, o čemž svědčí jejich mnohaleté a stále sílící úsilí o nápravu omylu…

Generace po mně, kterou osobní životní zkušenost už také naučila srovnávat, jistě poznala, co pozná i generace po ní, až jí zas vlastní poznání sejme brýle mámení: že každé pokolení má svůj sen, jejž si některé promění v úchvatnou skutečnost, jak se zdařilo třeba Lincolnovu a podobně Masarykovu, anebo v realitu tak úděsnou, jakou si shodně přivodilo Hitlerovo i Stalinovo. Moje, dozrávající za války, napřed převážně zbloudilo, ale brzy dokázalo najít směr, který je dovedl k roku 1968, kdy se reformní komunisté bezpříkladně rozhodli vrátit uloupenou moc celé společnosti; tu opovážlivost vzápětí drasticky napravily armády Kremlu na žádost domácích bolševiků, kteří se děsili pádu do nebytí a název komunista neopravitelně znectili. Jenže, on není ani demokrat jako demokrat, což dokazuje rovněž příklad z nedávného minula: občané tolerující vládu normalizátorů, a zejména přes deset tisíc signatářů Anticharty z kruhů umělecké inteligence, selhali podobně jako pováleční komunisté, jenomže to ze studu před dětmi i sebou samými nikdy nepřiznali!

 

•••

V průběhu svého maratonu jsem poznával, že fejeton má i přídavné poslání. Tím, jakou vyžaduje stručnost a současně názornost, nutí autora vlámat se do pokladnice mateřštiny, objevovat její skvosty a nabízet je k použití všem uživatelům jazyka. Jeden každý z takových mých textů, ať už měly různé série různý limit od dvou do šesti tisíc znaků, vyžadoval cizelaci.

Málo známý pojem označuje Wikipedie za „finální úpravu uměleckých výrobků z kovu k zajištění tvarové přesnosti“, nebo „odstřihování přebytečných bobulí z vinných hroznů“. Přesně to si žádá fejeton. Odplevelit jazyk od slov vyšťávených nadužíváním a křísit slova přidušená leností mozku hledáním neotřelejších. Prostě: chtěje, aby „bobule“ ztrativši mízu obrodila nová, musí autor naroubovat na keř moderní češtiny i pozapomenuté přechodníky a omladit jej novoslovy – jak v této větě názorně předvedl. Tak se stává, že literární miniatura zvaná fejeton, nikdy nepřekračující pár tisíc znaků, si při psaní vyžádá mnohdy až tucet verzí, pročež jako při hladké stovce spotřebuje i spisovatel naráz neméně energie než při delších prózách.

Proto má osamělý atlet jako já přímo nesportovní výhodu před kolegy, kteří jsou součástí obřího mediálního soustrojí, jež jim často ve stresu povolí leda suchou housku; o čarování se slovy a hříčkách se souvětími si mohou nechat jen zdát. Přeju jim, aby se toho jako já dožili ve světě, kde je nebudou muset šířit tichou poštou.  

 

•••

Přesto to není únava, co vedlo k rozhodnutí nebýt dál sériovým fejetonistou skvělého magazínu. Přiznal jsem si, že mé vlastní poznání s přibývajícími roky stále víc nahrazují informace z druhé až ixté ruky médií, takže za ně už nemohu ručit osobně. Své životní téma předkládám třetí generaci a mé argumenty se sice zpřesňují, ale v podstatě nemění, nejstarším čtenářům je tedy předkládám potřetí. Přišel čas uložit kolovrátek do muzea, byť mě hraní na něm nadále těší, avšak hlavní čas mého života se už mění v dějiny, které potomkům z odstupu v lepším případě objasňují k obecnému prospěchu solidní historici, v horším falšují ke své potřebě prohnaní politikáři. Asi ještě fejetony napíšu, ale budou to solitéry k aktuálnímu podnětu, které zájemci najdou občas na mé „vepsajt“ www.pavel-kohout.com. Psaní her a próz mně na dožití bohatě stačí!

Redakce měsíčníku Reportér měla dva roky čas vybrat nástupce, aby dal pravidelnému fejetonu nový obsah i tvar. Volba mě potěšila, jelikož ho – tedy ji – znám. Je to konkurentka, neboť ji do literatury doslova vystřelil spor se mnou. Silné emoce stačí k silnému psaní jen ve spojení se silným talentem, a k tomu u ní došlo. Hned prvním brilantním dílem se stal román Indiánský běh, tak účinný, že jej mnozí považují za literaturu faktu. Jakožto rodič autorky jej považuji za fikci s reálným základem…

Náš svár trval půl století a měl plodné příměří, když jej přehlušil společný zápas s režimem Gustáva Husáka, jenž budoucí spisovatelku donutil umýt tisíce schodů, ale nedokázal, aby se vzdala vnitřní svobody. Vždyť už v té prvotině, kterou psala mladičká signatářka Charty 77 jako domovnice, neváhala plasticky vidět i matčina přítele a vůdčí osobnost disentu VH, již při vší úctě ironicky nazvala Monolog. A další zrání dovedlo Terezu Boučkovou i ve vztahu s otcem-indiánem k hepyendu, pročež jí teď rád smí přát – Zlom, dceruško, vaz, skoč všechny mé laťky, pokud jsi je už svým osobitým stylem dávno neskočila!

Zlomte jej i vy, milení kolegové z redakce, aby se Reportér stal tím, čím byl udatný předchůdce, dokumentující dramatický osud od pokusu o reformu v roce 1968 až do násilného konce, který pohřbil i jej. Naše téměř desetiletá spolupráce bez jediné rozmíšky byla jedinečná.

Zlomte vaz i vy, čtenáři mých fejetonů ze všech dob, kdy jsem je psal. Dospějte i za mě k budoucnosti, která začala zrodem Evropské unie a měla by trvale proměnit Evropu v světadíl svobody. A na odlehčenou loučení se všemi si půjčuji slavný citát z mládí: 

Zavřete oči, odcházím…

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama