Shovívavost k nepříteli? To bychom byli bez šance!

Sílu, statečnost a boj ztělesňují osudy čtyř českých a slovenských laureátů letošních Cen Paměti národa. „Kdybychom byli k nepříteli shovívaví, neměli bychom vůbec žádnou šanci. Muselo se to takhle brát,“ říká dvaadevadesátiletý Viktor Wellemín.
 

Rok 1939. Příjezd Němců do Prahy. Šestnáctiletý Viktor Wellemín a jeho dvacetiletý bratr Adolf odcházejí za hranice. Odnášejí si s sebou vzpomínky na dětství v karlínských a žižkovských ulicích. Židovská krev, která dosud neměla v jejich běžném životě velký význam, se nyní hlásí ke slovu. Chtějí se dostat do Palestiny a tam vstoupit do armády. „Cítili jsme, že se stalo bezpráví, a že za naši vlast musíme bojovat,“ vzpomíná dnes dvaadevadesátiletý Viktor Wellemín. Odjíždějí nalehko, cesta lodí po Dunaji není krátká ani pohodlná. Přestup na tureckou loď, plavba přes Černé moře. V palestinském Sarafandu je Britové přivítají půlroční izolací. Teprve poté se bratři Wellemínovi hlásí na konzulátu, aby mohli narukovat. Mezitím pracují, kde se dá.

Československý lev z Tobruku

Rok 1942. Oba bratři dostávají povolávací rozkaz. Jednotka legionáře a plukovníka Karla Klapálka se poznala už během plavby, nyní vojáci procházejí výcvikem. První zranění Viktora potkává, aniž by válčil: zakopl o dělo tak nešťastně, že se mu vytvořil zánět až na holenní kost. Hlásí se na marodku, ale poznává svéráz svého nadřízeného – bývalého řezníka a vojáka Cizinecké legie. „Nikam nepůjdeš, tohle je sebepoškozování!“ okomentuje velitel Donner situaci a bere léčbu do svých rukou. Pomocí vroucí vody a hypermanganu se Viktor uzdraví.

Následuje přeškolení v Jerichu, jednotka si musí zvyknout na poušť. Dalším cílem je Tobruk, Viktor však zůstává. Opět se musí léčit, tentokrát z furunkulózy (vředovité onemocnění). A v české armádní nemocnici v Jeruzalémě zažívá další útrapy: „Položil jsem ruku na stůl a doktor s tupým skalpelem se do toho vůbec nemohl dostat. Vyžadovalo to sílu, takže když se mu to podařilo, úplně to vystříklo,“ vypráví Viktor Wellemín.

Pak konečně cestuje do Tobruku. Vlakem, stopem. U své jednotky nocuje ve vraku starého auta. „Velitel mi řekl, ať se ubytuju, jak umím,“ vzpomíná. Tehdy vzniká i jeho talisman: měděný lvíček na prvorepublikovém desetihaléři se v jeho rukou proměňuje v přívěsek na krk. „Našel jsem tu minci v peněžence, když jsem se šel koupat do zálivu. Lupénkovou pilkou jsem z něj vyřízl lva, nad ním udělal dírku, protáhl provázek a nosil ho na krku jako výsostný znak Československa.“ Přívěsek potom jednou ztratí, ale zase ho najde. Později se s ním vrátí do Prahy.

Liverpoolské lekce angličtiny

Jednotka protiletadlového dělostřelectva chrání Tobruk úspěšně. Neúspěšná je však v uspokojování svých chutí. Hovězí konzervy na všechny způsoby už vojáky omrzely, i přes snahu kuchařů. Štěstím v neštěstí je ztroskotání lodi se zásobami, pro které se pak část jednotky začala potápět: „Naši kluci se tam vypravili, část paluby ještě čouhala nad hladinu. A lovili tam konzervy, pro nás něco mimořádného.“

Konec armádní operace, plavba kolem Afriky. Cíl: Liverpool. Viktor Wellemín se svou jednotkou v Anglii absolvuje vojenskou přehlídku, potkává prezidenta Edvarda Beneše. Vzniká motorizovaná jednotka, prochází novým výcvikem. Následuje přesun do Skotska, kde se připravuje na invazi.

Viktor si ale opět poraní nohu. A protože místní ambulance nemá sádru, musí zpět do Anglie. Českoslovenští vojáci se tu potkávají s civilisty, mimo jiné s děvčaty – hlavně zdravotními sestřičkami. „Trošku mě tu angličtinu přeci jenom částečně… Něco mě tam zkrátka přiučily,“ usmívá se pan Wellemín při této vzpomínce. Jedna z dívek si přála, aby zůstal, to však okolnosti nedovolily.

Miny v Dunkerque

Přichází rozkaz k invazi do Francie. Viktor Wellemín se s jednotkou přeplaví přes kanál La Manche, kvůli neklidnému moři se však vyloďují o den později, než zamýšleli. Následuje přesun směr Dunkerque s úkolem střežit obklíčené Němce, aby západní fronta mohla postoupit dál. Při cestě dojde ke třetímu zranění Viktorovy nohy: při převozu vody si ji skřípl mezi cisternu a kanystr.

Obléhání Dukerque: „Dostali jsme za úkol Němce držet v jejich prostoru. A když přišel 28. říjen, vedení rozhodlo, že se to musí nějak oslavit. A že se udělá útok. Tak jsme se dobrovolně přihlásili, ještě s dalšími kluky. Dostali jsme se až těsně k Němcům, ale ti tam byli zaminovaní.“ Několik československých vojáků umírá, Viktorovi mina utrhla patu, má také rozstřílenou hýžď a přetržený nerv v lokti. Zázrakem přežívá. „Vyhodilo mě to asi deset patnáct metrů a propadl jsem skrz živý plot. Tím se mi vrátilo vědomí, které jsem předtím ztratil. Ještě jsem se dostal ke Grünbaumovi – tomu visely střeva z břicha – a pomáhal ho naložit na nosítka. To už ale bylo úplně marné.“

Viktor se dostává do kanadské nemocnice. Léčba přetrženého nervu na ruce je náročná, dojde na operaci. Rekonvalescence trvá dlouho, rukou může hýbat až po delší době. „Nic jsem v ní necítil. Třeba jsem položil ruku na vajgla – kluci tam kouřili a mazali karty – a říkám: ,Tady něco smrdí!‘ – ,Ty vole, vždyť se ti pálí ruka‘,“ směje se pan Wellemín po více než sedmdesáti letech.

Konečně opravdu osvobozený

Do Prahy se vrací jako první Viktorův bratr. Snaží se zjistit, co se stalo se zbytkem rodiny. Přežila jediná sestřenice, ostatní se z koncentračních táborů nevrátili.

Za pár měsíců přijíždí i Viktor, který má úkol střežit po cestě v koloně nákladních vozů tajný materiál. „Složili jsme to v Růžové ulici a koukáme, že tam je zadní trakt státní banky. Až na místě jsme se tak dozvěděli, že jsme přivezli z Anglie nově natištěnou československou měnu.“

V roce 1948 se oženil a založil nový domov – karlínský byt rodiny mezitím obsadili cizí lidé. Začal pracovat jako úředník ve firmě, která se zabývala výrobou laků.

Nástup komunistů k moci znamenal pro pana Wellemína další tragédii: znárodnění firmy, ve které pracoval, hledání nového zaměstnání, problémy se synovým studiem kvůli válečnému nasazení na Západě. Pobíral směšnou invalidní penzi, do důchodu pracoval v Gramofonových závodech.

Až převrat v roce 1989 vnímal jako vysvobození, mrzí ho jen nedostatečné vyrovnání s komunistickou stranou: „Já si myslím, že měla být skutečně odsouzená a zakázaná.“

Další laureáti Cen Paměti národa 2015

Anna Hyndráková

Jako čtrnáctiletá se ocitla v terezínské pevnosti. Viděla odjíždět mnoho transportů, v létě 1944 v jednom z nich skončila i ona s rodiči. V táboře Osvětim-Birkenau byla vybrána jako práceschopná, její rodiče ani sestra s dítětem to štěstí neměli. „Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly, že tam jsou naši. Jednoho dne byl tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“ V roce 1945 se jí podařilo utéct z pochodu smrti, Němci ji ale našli a převezli do mužského tábora Niesky, poté do lágru ve Zhořelci. Od 5. května tábor nikdo nehlídal, do Prahy se Anna dostala 11. května. Přihlásila se na grafickou školu, bydlela v sirotčinci a v ženském domově. V roce 1948 se vdala a měla rodinu. Dnes se zabývá dokumentací koncentračních táborů, organizuje přednášky a výstavy. „V Osvětimi jsem se byla podívat ještě několikrát, ale vždycky jsem odtamtud přijela dost zničená. Synovi a dceři jsem slíbila, že už tam nepojedu.“

Branislav Tvarožek

Pochází ze slovenské vesnice Lok, která bývala převážně maďarská. Od mládí mluvil maďarsky, slovensky i německy. A právě školní znalost němčiny mu za války několikrát pomohla přežít… Nejdřív byl však vyhozen ze školy kvůli psaní protiněmeckých hesel. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se přidal k odboji, ale Němci jeho skupinu odhalili a pochytali. V zajetí zachytil část rozhovoru v němčině mezi lékařem a velitelem stráže, díky tomu se zorientoval v situaci, nasimuloval zranění a vyhnul se tak transportu. Přestože nikdy nevařil, přihlásil se do služby jako vyučený kuchař, později se mu podařilo vrátit potají domů. S otcem sháněl jídlo a trhaviny pro partyzány, podařilo se jim propašovat do lesa šest metráků ekrazitu. Po válce dokončil průmyslovku, ale v roce 1948 byl zatčen za to, že u sebe nechal přespat bratrance, kurýra zpravodajské služby. Dostal pět let v jáchymovských uranových dolech, kde pracoval jako elektrikář, stejně jako později po svém propuštění.

Lýdia Kovářová

Vyrůstala na rodinném statku v Jasenie pod Nízkými Tatrami. Když vypuklo za války povstání, bylo jí sedmnáct. S dalšími mladými lidmi pomáhala zásobovat partyzány zbraněmi i jídlem. Některé z nich později schovávala její rodina doma, zažila ostřelování Němci, její otec prý během jediné noci zešedivěl. Po potlačení povstání museli ve svém domě ubytovávat německé vojáky, kteří konfiskovali, na co přišli. Když nastala zima, Lýdia zásobovala v nedalekém úkrytu vojenského lékaře a jeho společníky potravinami a oblečením, později pro ně rodina vybudovala úkryt ve vlastní stodole. Jednomu z nich zachránila Lýdia život, když ho schovala za skříň při kontrole gestapa. „Po odjezdu Němců jsem nedokázala skříň znovu odtáhnout a toho muže vysvobodit, takovou mi dal před tím adrenalin sílu,” vypráví dnes sedmaosmdesátiletá paní. Po válce vystudovala, nevstoupila však do strany a její muž emigroval, s dítětem dlouho nemohla sehnat byt. Až do důchodu pracovala v Plzni jako učitelka.

Paměť národa

Od roku 2001 organizace Post Bellum vyhledává a zaznamenává příběhy pamětníků, kteří zažili zlomové chvíle předchozího století. Ve spolupráci s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů se podařilo vybudovat veřejně přístupnou sbírku, největší svého druhu v Evropě. Vzpomínky téměř tří tisíc pamětníků lze najít na pametnaroda.cz, Český rozhlas vysílá rozhlasový seriál Příběhy 20. století, Post Bellum organizuje stejnojmenné vzdělávací projekty a dokumentaristickou soutěž. Autorem podoby Cen Paměti národa pro letošní 6. ročník je Milan Cais, výtvarník a hudebník Tata Bojs. Skleněný výsek dveří v místě kliky podle Caise znázorňuje každodennost, ale také tajemství: „Nikdy nevíme, co za dveřmi může být a zda je vůbec otevřeme. Laureáti za tuto pomyslnou kliku vzali a onen krok do dveří udělali. Zároveň ale měli kliku: přežili své činy.“