Shovívavost k nepříteli? To bychom byli bez šance!

Sílu, statečnost a boj ztělesňují osudy čtyř českých a slovenských laureátů letošních Cen Paměti národa. „Kdybychom byli k nepříteli shovívaví, neměli bychom vůbec žádnou šanci. Muselo se to takhle brát,“ říká dvaadevadesátiletý Viktor Wellemín.

Rok 1939. Příjezd Němců do Prahy. Šestnáctiletý Viktor Wellemín a jeho dvacetiletý bratr Adolf odcházejí za hranice. Odnášejí si s sebou vzpomínky na dětství v karlínských a žižkovských ulicích. Židovská krev, která dosud neměla v jejich běžném životě velký význam, se nyní hlásí ke slovu. Chtějí se dostat do Palestiny a tam vstoupit do armády. „Cítili jsme, že se stalo bezpráví, a že za naši vlast musíme bojovat,“ vzpomíná dnes dvaadevadesátiletý Viktor Wellemín. Odjíždějí nalehko, cesta lodí po Dunaji není krátká ani pohodlná. Přestup na tureckou loď, plavba přes Černé moře. V palestinském Sarafandu je Britové přivítají půlroční izolací. Teprve poté se bratři Wellemínovi hlásí na konzulátu, aby mohli narukovat. Mezitím pracují, kde se dá.

Československý lev z Tobruku

Rok 1942. Oba bratři dostávají povolávací rozkaz. Jednotka legionáře a plukovníka Karla Klapálka se poznala už během plavby, nyní vojáci procházejí výcvikem. První zranění Viktora potkává, aniž by válčil: zakopl o dělo tak nešťastně, že se mu vytvořil zánět až na holenní kost. Hlásí se na marodku, ale poznává svéráz svého nadřízeného – bývalého řezníka a vojáka Cizinecké legie. „Nikam nepůjdeš, tohle je sebepoškozování!“ okomentuje velitel Donner situaci a bere léčbu do svých rukou. Pomocí vroucí vody a hypermanganu se Viktor uzdraví.

Následuje přeškolení v Jerichu, jednotka si musí zvyknout na poušť. Dalším cílem je Tobruk, Viktor však zůstává. Opět se musí léčit, tentokrát z furunkulózy (vředovité onemocnění). A v české armádní nemocnici v Jeruzalémě zažívá další útrapy: „Položil jsem ruku na stůl a doktor s tupým skalpelem se do toho vůbec nemohl dostat. Vyžadovalo to sílu, takže když se mu to podařilo, úplně to vystříklo,“ vypráví Viktor Wellemín.

Pak konečně cestuje do Tobruku. Vlakem, stopem. U své jednotky nocuje ve vraku starého auta. „Velitel mi řekl, ať se ubytuju, jak umím,“ vzpomíná. Tehdy vzniká i jeho talisman: měděný lvíček na prvorepublikovém desetihaléři se v jeho rukou proměňuje v přívěsek na krk. „Našel jsem tu minci v peněžence, když jsem se šel koupat do zálivu. Lupénkovou pilkou jsem z něj vyřízl lva, nad ním udělal dírku, protáhl provázek a nosil ho na krku jako výsostný znak Československa.“ Přívěsek potom jednou ztratí, ale zase ho najde. Později se s ním vrátí do Prahy.

Liverpoolské lekce angličtiny

Jednotka protiletadlového dělostřelectva chrání Tobruk úspěšně. Neúspěšná je však v uspokojování svých chutí. Hovězí konzervy na všechny způsoby už vojáky omrzely, i přes snahu kuchařů. Štěstím v neštěstí je ztroskotání lodi se zásobami, pro které se pak část jednotky začala potápět: „Naši kluci se tam vypravili, část paluby ještě čouhala nad hladinu. A lovili tam konzervy, pro nás něco mimořádného.“