Kámoši z StB

V komunistické Státní bezpečnosti pracovalo v roce 1989 asi 14 tisíc důstojníků. Po revoluci před 25 lety jich velká část odešla podnikat – a v byznysu jsou aktivní dodnes. I když v žádném případě netvoří většinu ekonomiky, někteří mají stále značný vliv na velké firmy, politiku i veřejný život. Udržují vzájemně kontakty. A někteří chválí dnešní Rusko Vladimira Putina.

Nedělejte to, co jsem udělal já. Nezavírejte se na dva měsíce do historických archivů a k počítačovým databázím a nesnažte se hledat, kde dnes působí bývalí důstojníci komunistické Státní bezpečnosti. Budete z toho mít těžkou hlavu. Občas i probdělou noc. Uvidíte „rudě“ a všude kolem sebe budete hledat estébáky.

I když nakonec zjistíte, že to není tak dramatické, protože tu mezi námi žije jen pár tisícovek exdůstojníků StB, stejně vám to nedá a propadnete pocitu, že jsou na každém rohu. Že jsou všude kolem nás. Narazit nějakým způsobem na bývalého důstojníka StB totiž můžete obrazně řečeno od rána do večera.

Ranní hygiena

Ráno se probudíte a jdete si vyčistit zuby. Jestli používáte kartáček značky Banat a pastu Clinomyn, dovezla ji do Česka obchodní firma Calco, kterou vlastní bývalý důstojník komunistické rozvědky Libor Holek, krycí jméno Habrman. Holek pochází ze Zlína. V roce 1986 vystudoval Institut mezinárodních vztahů MGIMO v Moskvě, školu diplomatů, na kterou chodili převážně lidé z prominentních rodin komunistického režimu. Rok nato byl přijat do rozvědky. Stal se z něj odborník na Asii a Afriku.

Cesta do práce

Cestou do práce vám v autě praskne žárovka. Jdete ji vyměnit a možná držíte v ruce výrobek, který sem dovezla firma Kolimpex, obchodní partner GE Lighting. Spolumajitelem Kolimpexu je Ladislav Kroček, někdejší učitel odborné školy I. správy StB, tedy komunistické rozvědky. Měl krycí jméno Juroš. A v roce 1974 vystudoval Moskevskou státní univerzitu. Od roku 1975 pracoval ve Vědeckotechnické rozvědce. A do roku 1986 působil také pod legendou „třetího tajemníka“ na ambasádě ve Washingtonu.

Čas oběda

Zajdete si na oběd, a jestli vám usmažili řízek na oleji značky Floriol či Coroli, tak vězte, že dodavatelem těchto olejů na český trh je firma  Žluva-Impoexpo. Její majitel Václav Žluva pracoval na 80. odboru rozvědky. Krycí jméno Dlouhý. Začínal jako technik ve VTŽ Chomutov. V roce 1973 vstoupil do služeb SNB. V osmdesátých letech přešel na I. správu StB. Začínal na „protiamerickém“ 52. odboru. V letech 1983 až 1987 působil na ambasádě ve Washingtonu jako kulturní atašé. V roce 1988 byl převelen na 80. odbor. A 9. října 1989 byl vyslán do Moskvy na tříměsíční zdokonalovací kurz.

Cestou domů

Jdete z práce domů a koupíte ženě květinu. Pokud jste měli „štěstí“, tak kytka pochází z velkoobchodu firmy Novaflora, v níž má padesátiprocentní podíl Ladislav Hajdů. Tento někdejší učeň obráběcích strojů z Kovosvitu Sezimovo Ústí pracoval později ve IV. správě StB v odboru sledování vnějšího protivníka.

Pohoda doma

Když je ještě léto a pěkné počasí, tak si skočíte na chvíli do bazénu. Je možné, že vám tuhle pohodu pomohla zajistit firma Czech Pacific Pools, která je výhradním dodavatelem fóliových bazénů americké firmy Pacific Pools. Společníkem v české firmě je Pavel Orlovský, krycí jméno Lipina. V roce 1982 vystudoval Polytechnický institut ve Lvově, pak nastoupil k Vědeckotechnické rozvědce.

 

Zakázky a tuneláři

Doby, kdy byl minulý režim a jeho tajná Státní bezpečnost horkým tématem pro politiku i veřejnost, jsou pryč. Co více, mnozí už říkají, že ty věci nemají na naši současnost žádný vliv. Třeba bývalý šéf polistopadové rozvědky Karel Randák se nechal slyšet, že „bývalí estébáci jsou dnes už devadesátiletí staříci, takže žádné nebezpečí od nich už nehrozí“. A šéf hnutí ANO, miliardář Andrej Babiš, prohlásil, že „lidi dneska nezajímá ani tak komunistická minulost, jako spíš to, kdo si co nakradl“.

Ve skutečnosti je řada bývalých důstojníků v produktivním věku a někteří stojí za velkými finančními skandály s přesahem do politiky.

Jako ukázkový příklad si můžeme vzít kauzu jízdenek pražského Dopravního podniku, na kterou mimochodem upozornil policii právě Randák. Z byznysu tištěných jízdenek měla tajnou provizi firma Cokeville Assets se sídlem na Britských Panenských ostrovech. Za touto firmou stál pražský lobbista Ivo Rittig. Z každé zakoupené jízdenky putovalo této firmě pouhých 17 haléřů. Jenže haléř k haléři a na účtech v Karibiku bylo z jízdenek rázem 40 milionů korun.

V celém případu se objevilo sedm bývalých důstojníků StB.

Klíčová je firma Neograph. Tenhle podnik je u nás jako jeden z mála schopen vyrobit speciální papír s ochrannými prvky. A Dopravní podnik si na výrobu jízdenek vybral bez výběrového řízení právě Neograph. V historii této firmy najdeme hned čtyři bývalé důstojníky StB. Zakladatelem firmy je Vladimír Sitta. V sedmdesátých letech pracoval v Krkonošských papírnách v Hostinném. Poté nastoupil jako instruktor k pořádkové policii. Pak byl kapitánem StB v Trutnově. Tady byl často odměňován, třeba za to, že „v době osobního volna rozložil sraz závadové mládeže“. Od roku 1985 působil na I. správě, tedy v rozvědce na „protiamerickém odboru“. Měl krycí jméno Tesárek.

V roce 2003 pak posílil firmu Neograph Sittův parťák z „protiamerického odboru“ I. správy Jan Janků a stal se rovnou předsedou představenstva Neographu. U rozvědky měl krycí jméno Buriánek. V roce 1983 vystudoval Moskevský finanční institut. V roce 1986 byl přijat na I. správu a absolvoval tu důstojnický internátní kurz. Pár dní po listopadové revoluci, 1. prosince 1989, byl převelen do Státní banky československé. Jak se píše v jeho osobní kartě, byl do banky „vyslán odborem 52“, což znamenalo, že mu tuto práci zařídil „protiamerický“ odbor StB.

K polistopadové kariéře Janků se ještě vrátíme. Je pozoruhodná a také o lecčems vypovídá… Ale teď zpátky k Neographu.

 

Známosti z Moskvy

Členem představenstva Neographu byl od roku 1997 také Miloš Kratochvíl. Ten pracoval na oblastním odboru rozvědky v Hradci Králové. Krycí jméno Klucký. V sedmdesátých letech dělal u Veřejné bezpečnosti v Trutnově. Pak vystudoval Akademii při ministerstvu vnitra SSSR. Hned poté v roce 1983 přešel na I. správu.

Se Sittou stál u zrodu firmy také Elemír Erdélyi. Důstojník nelegální rozvědky. Krycí jméno: Fojtánik. Ten vytvářel falešné dokumenty a krycí doklady špionům vysílaným do ciziny.

Týdeník Euro pak upozornil ještě na jedno jméno. Na straně pražského Dopravního podniku totiž vystupuje v celé kauze Petr Oumrt, přes něhož se v Dopravním podniku řešily klíčové zakázky. A i ten pracoval u rozvědky na 37. odboru. Krycí jméno Popelka. Starší referent pro Rakousko, NSR a Evropu.

Jízdenky vytištěné v Neographu prodávala firma Cross Point. Klíčovým manažerem firmy byl Pavel Švarc. Ten začínal v osmdesátých letech jako inspektor pořádkové policie na Ústecku. V roce 1985 byl přeložen na I. správu, odbor nelegální rozvědky. Krycí jméno Špaček.

A řetězec bývalých estébáků se uzavírá u firmy Cokeville Assets, která inkasovala 17 haléřů za jízdenky jako provizi. Tu reprezentuje Rittigův dlouholetý spolupracovník Peter Kmeť. U StB měl krycí jméno Slaný. Rozvědka ho krátce před revolucí vyslala na rezidenturu do New Yorku, kde byl špionem ve funkci „třetího tajemníka“ ambasády. Vystudoval školu diplomatů MGIMO. „Pro svůj odborný růst soudruh Kmeť vhodně využíval vědomostí a zkušeností získaných studiem na MGIMO v SSSR,“ hodnotili Kmetě jeho nadřízení v rozvědce.

Již zmíněný Jan Janků letos před soudem řekl, že s nápadem vyrábět lístky pro Dopravní podnik za ním přišel dávný kamarád Peter Kmeť. „Známe se ze studií z Moskvy, já studoval Moskevský finanční institut, on MGIMO,“ řekl Janků. Příznačné. To, co dává tyto lidi dohromady, jsou totiž peníze a známosti z dávné minulosti. „Připouštím, že kdybych se neznal s Kmetěm z té Moskvy, tak by možná ani žádná kauza jízdenek nebyla. Já ani můj kolega Sitta jsme tu možnost získat zakázku na Dopravním podniku určitě neměli,“ říká mi Janků. Odmítá však, že by šlo o nějakou řízenou akci bývalých důstojníků StB. „To je spíš náhoda. Nehledejte v tom žádné konspirační teorie,“ zdůrazňuje. Pak se zamyslí a ještě vysvětlí: „Samozřejmě, když podnikáte, tak hledáte možnosti s lidmi, které znáte. Tedy s kamarády. To je přece logické.“

 

Bratrstvo kočičí pracky

V tom má Jan Janků zřejmě pravdu. Bývalí estébáci nejsou žádné zednářské lóže ani ilumináti, kteří by tajně řídili chod tohoto státu. Ano, jsou u řady polistopadových událostí, které se týkají velkého vlivu a velkých peněz, ale často je to dílem náhody nebo se k velkým věcem dostali šťastným řízením osudu. Přes kamarády a známé svých známých. Najdou se, domluví se, vyhoví si, vydělají a jdou dál.

Třeba zmiňovaný Jan Janků. Po převratu nastoupil do Státní banky československé, ale už 15. prosince 1990 změnil dres a našel si místo v jiném státním ústavu, v Komerční bance. Tady dělal na úseku investičního bankovnictví a později ředitele úvěrového úseku. Nakonec byl šéfem klíčové „divize 3000“ podnikového bankovnictví. „Naším úkolem byla komplexní obsluha tuzemských klientů s obratem nad 100 milionů korun ročně,“ řekl Janků do policejního protokolu v roce 2000 poté, co policie začala rozplétat tehdejší největší polistopadový skandál – vytunelování Komerční banky rakousko-izraelským podnikatelem Barakem Alonem. Ten jako miliardový klient spadal právě do divize Jana Janků. Podobně jako celá řada dalších tehdejších tunelářů. „S panem Alonem jsem jednal. Ale nikdy ne tak, abych já byl organizátorem schůzky,“ vypověděl Janků na policii.

Mimochodem, další černá díra zbyla v Komerční bance také po firmě Centrotex. Tento bývalý podnik zahraničního obchodu zaměřený na obchod s textilem nikdy nesplatil bance 800 milionů korun. Centrotexu šéfoval Milan Velek, někdejší důstojník StB.  V říjnu 1982 se stal Velek referentem 26. odboru „nelegální rozvědky“. Tady měl za úkol „odhalovat podvratné plány imperialistických zemí za přímého využití nepřátelské emigrace, Vatikánu a sionismu“. Pak ho vyslali jako špiona do Haagu. Měl krycí jméno Klicpera. Po krachu Centrotexu v roce 2000 se stal vlivným lobbistou. Dodnes patří k lidem s exkluzivním přístupem k exprezidentovi Václavu Klausovi.

Klientem Komerční banky v době, kdy podnikovému bankovnictví šéfoval Jan Janků, byl začátkem devadesátých let také lobbista Ivo Rittig. Po revoluci začínal jako prodejce luxusních módních značek. Po jeho firmách Prospekta Móda, Focus a Mramor zůstalo v Komerční bance 160 milionů korun nesplacených úvěrů. Janků však odmítá, že by Rittiga nějak protežoval. „Kauzy kolem Rittiga nebyly v mé kompetenci,“ řekl.

Janků z banky v srpnu 1998 „po vzájemné dohodě“ odešel. Ale netrvalo dlouho a už byl mezi svými. Půl roku nato se dal dohromady se svým přítelem z „protiamerického odboru“ StB Sittou. V roce 1999 spolu založili firmu Aigis na pronájem nemovitostí. A za čtyři roky vzal Sitta Jana Janků jako parťáka do Neographu, odkud později vedly cesty ke Kmeťovi a nepřímo i k Rittigovi.

Je fakt, že dnes by Janků na parťáka z StB raději zapomněl. Kvůli aféře s jízdenkami se se Sittou rozešli. „Celý ten případ je od začátku sporem mezi akcionáři. (Sitta se kvůli neshodám s Janků obrátil na protikorupční fond, a tím celou kauzu spustil – pozn. red.). Máme na sebe každý podané oznámení, pan Sitta je už obžalovaný. A já jsem trestně stíhaný. Takže je to takový nešťastný lidský příběh. A přiznám se vám, že se mi o tom už ani moc mluvit nechce.“

 

Spojka na ruský kapitál

Důstojníci z bývalé StB měli po listopadu 1989 lepší startovací pozici. Měli výhodu kvalitních informací a cenných kontaktů, takže se dostali k zajímavým projektům a zakázkám.

Což ostatně dokazuje příběh nadřízeného Sitty a Janků z 52. odboru rozvědky. Imrich Farnbauer, ročník 1945, který byl náčelníkem „protiamerického“ odboru, se po revoluci spojil s bývalým tajemníkem ÚV SSM Vojtěchem Slówikem a také s Ladislavem Zelinkou, který později působil na Ministerstvu financí. Jejich firma se zabývala vymáháním státních pohledávek v zahraničí. V tom pak Farnbauer vynikl. Firma FID Group, kterou založila rodina Farnbauerova, vymáhala stamiliony korun v Indii jak pro Česko, tak pro Slovensko. Tato firma pak dostala od slovenské vlády právo vymáhat 460 milionů dolarů dluhů v Rusku.

Imrich Farnbauer měl v rozvědce krycí jméno Ondráš. Začínal jako zámečník ve Zbrojovce Brno. Pak vystudoval vojenskou vysokou školu a v roce 1975 také rozvědnou školu v SSSR.

A teď nedávná zpráva z tisku: v předvečer výročí sametové revoluce 15. listopadu 2014 agentury zveřejnily, že „ruští investoři a skupina FID Group koupili Slovanský dům v Praze Na Příkopě“. Ukázkový příklad toho, jak bývalý důstojník StB uměl využít zkušeností a kontaktů z minulosti. Dostal se ke státním zakázkám a vybudoval silnou firmu, která dnes skupuje spolu s Rusy kus „země“ s trvalou hodnotou.

To je vlastně další efekt aktivit bývalých důstojníků StB. Jsou prostředníky pro podnikatele ze zemí bývalého Sovětského svazu. A stále více a častěji propojují zdejší ekonomiku s ruským kapitálem.

 

Třetina šla podnikat     

U StB pracovalo koncem osmdesátých let na 14 tisíc profesionálních příslušníků. Vláda pak Státní bezpečnost zrušila k 15. únoru 1990. Drtivá většina důstojníků odešla do soukromé sféry. Ale pracovali a dodnes pracují také ve státní správě. Díky lustračnímu zákonu však nemohou (až na výjimky) zastávat významné funkce.

Takže kde dnes hledat estébáky a jejich vliv? Jednoznačně v byznysu. Abychom získali přesnější statistické údaje, musíme porovnat zveřejněné databáze důstojníků StB s obchodními rejstříky, v nichž jsou záznamy o všech firmách v zemi.

Protože jde o velké množství dat, která umějí vyhodnotit jen kvalitní počítače a softwary, požádal magazín Reportér o spolupráci firmu CRIF – Czech Credit Bureau, která se specializuje na analýzu dat z veřejných rejstříků a zdrojů. Jde o respektovanou firmu. Jejích služeb využívají zejména velké společnosti pro ověření bonity a solventnosti klientů.

CRIF vložila do svého systému jména všech důstojníků StB, která zveřejnil na svých webových stránkách Ústav pro studium totalitních režimů. V této databázi je celkem 5 570 důstojníků StB. Což není definitivní číslo, protože tam ještě chybějí stovky dalších důstojníků, kteří pracovali na krajských správách StB nebo kteří odešli po rozdělení federace na Slovensko. Ale jako reprezentativní vzorek pro účely „našeho výzkumu“ to bude stačit.

Z analýzy společnosti CRIF pak vyplývá, že z tohoto počtu začala po roce 1990 podnikat téměř třetina exdůstojníků StB. „Celkový počet bývalých pracovníků StB s historickými i současnými majetkovými a statutárními vazbami ve společnostech je 1 738,“ sdělila firma CRIF. Tito estébáci-podnikatelé pak působili ve 4 861 společnostech. Aktivní je v těchto dnech stále většina. V současnosti působí bývalí důstojníci StB ve statutárních a kontrolních orgánech  nebo mají ještě dnes přímý majetkový podíl v 1 742 společnostech.

Ze statistického pohledu jsou to zanedbatelné údaje. Když si vezmeme, že v aplikaci firmy CRIF je asi 400 tisíc nezaniklých obchodních společností, tak firem, kde mají bývalí důstojníci StB nějaké vazby, jsou pouze 0,4 procenta.

 

Velké ryby

Jenže v mnoha případech jde o lidi, kteří mají velký vliv na společnost už jen tím, co dělají nebo v jakých kruzích se pohybují.

Tak třeba relativně známý případ z prezidentské volby v lednu 2013.  Vladimír Zavadil tehdy nechal v deníku Blesk otisknout hanlivý inzerát proti Karlu Schwarzenbergovi. Inzerát měl podpořit zvolení Miloše Zemana. Zavadil pracoval od roku 1987 u StB. Byl specialistou na kontrarozvědné rozpracování lidí z americké ambasády a diplomatů Latinské Ameriky. Po revoluci figuroval ve firmách podnikatelů Antonína Charouze či Vladimíra Železného. A působil v advokátní kanceláři vlivného Miroslava Jansty, který byl krátce po revoluci poslancem KSČ a později radil bývalým premiérům Stanislavu Grossovi a Jiřímu Paroubkovi. Teď s ním konzultuje některé své kroky prezident Miloš Zeman. Zavadil se zná s Janstou už z předlistopadových studií na právnické fakultě.

Nebo kdo z „normálních podnikatelů“ se může pochlubit tím, že u sebe zaměstnává bývalého úřednického premiéra Jana Fischera? To může udělat společnost Česká energie, velkoobchodník a dodavatel zemního plynu, která vykazuje tržby něco přes miliardu korun. Tuto firmu vlastní Čechokanaďan Ladislav Dráb, ale také Eduard Pálka. Ten od roku 1983 pracoval v komunistické rozvědce. StB ho vyslala na rezidenturu do Tokia. Měl krycí jméno Zelina.

A kdo z „běžných podnikatelů“ může znát i ta největší obchodní tajemství miliardáře a politika Andreje Babiše? Je to právník Libor Široký, jenž pro Babiše dělá už od vzniku Agrofertu. Široký zastupoval v roce 1996 tajuplnou švýcarskou firmu O.F.I., která pomohla Babišovi získat většinový podíl v Agrofertu, na nějž si tehdy brousili zuby slovenští podnikatelé z firmy Petrimex.

Libor Široký pracoval u StB v odboru, který měl na starosti „ideodiverzní centra a emigranty“. Nejdříve měl jenom odborné učiliště, pracoval v ČKD jako soustružník. Ale pak vystudoval právnickou fakultu a hned poté v roce 1981 se stal příslušníkem StB. Široký vstoupil v roce 1969 do radikálně prosovětského Leninského svazu mladých, který vznikl po intervenci armád Varšavské smlouvy.

Oddělení, v němž Široký pracoval od září 1986, se podle Radka Schovánka z Ústavu pro studium totalitních režimů zaměřovalo na ukrajinské nacionalisty. „Toto oddělení velmi úzce spolupracovalo s V. správou KGB, která také bojovala proti vnitřnímu nepříteli. Dá se říci, že kromě odboru, který měl na starosti kontrarozvědnou ochranu sovětských vojsk, byl tento odbor jedním z nejvíce propojených s KGB,“ řekl letos v červnu Schovánek týdeníku Euro, jenž se Širokého minulosti věnoval.

Libor Široký je co do výskytu ve statutárních a kontrolních orgánech firem šestým nejaktivnějším z bývalých důstojníků StB  a měl anebo má 41 historických i současných vazeb v různých společnostech. Je předsedou dozorčí rady Agrofertu a řady dalších firem Andreje Babiše.

Široký je na otázky ke své minulosti háklivý. „Jsem soukromou osobou. Proto vám na otázku neodpovím,“ řekl magazínu Reportér. Ani druhá otázka, zda zveřejněné informace z archivů StB neměly vliv na jeho další spolupráci s Babišem, ho neinspirovala k delšímu vysvětlení. „Pan Babiš opustil podnikání, a tak s ním nespolupracuji,“ sdělil. Ale důrazně se ohradil proti tomu, že by mu práce v StB pomohla k práci v Agrofertu. „O mém příchodu rozhodovala šestiletá zkušenost z práce v oblasti korporátního práva a nic jiného,“ uvedl.

Jedním z prvních, kdo si všiml velkého vlivu doktora Širokého, byl ekonomický reportér Miroslav Motejlek. „Obratný právník připomíná Toma Hagena z Puzzova slavného románu Kmotr. Jestliže měl Hagen jediného klienta, jímž byl Vito Corleone, Široký pracuje pouze pro Babiše,“ napsal v roce 2006 Motejlek v časopise Týden v článku s názvem Mazaný Andrej.

 

Vlivný právník Bílek

Ten titulek byl velmi trefný. Babiš se vždy „mazaně“ obklopoval těmi nejschopnějšími, kteří se na trhu pohybovali. A začátkem devadesátých let patřil mezi takové lidi také jistý Alexej Bílek. Tomu Babiš naslouchá snad ještě více než Širokému. Bílek je podle zasvěcených lidí z okolí Babiše excelentní právník, který má zásadní podíl na úspěchu celého Agrofertu.

Není to bývalý důstojník StB, nicméně s bývalým režimem je hodně spojený – proto jsem ho požádal o rozhovor. Jeho rukama procházely desítky významných postav předlistopadového režimu, včetně celé řady důstojníků StB. Bílek totiž učil na Vysoké škole politické v Praze, proslulé „Vokovické Sorbonně“, na katedře státu a práva.

Od té doby má také titul RSDr. „Doktor sociálně-politických věd“ se uděloval jen absolventům komunistických politických škol. Šedesátiletý Bílek má však ještě titul JUDr. A to ho začalo po roce 1990 živit. Šel do komerční advokacie a specializoval se na ochranné známky.

Je fér říci, že Bílek byl ochotný a vstřícný. Očekával jsem, že na schůzku přijde chladný, úsečný a zamračený muž. Choval se však obratně jako politik. Jen co dosedl na židli v restauraci, zvažoval, zda má schůzku spojit s obědem, nebo si dát jen kávu. „Když si dám jídlo, tak tu s vámi budu sedět dlouho. A to na mě budete mít pořád nějaké otázky. Kdybych si dal jenom kafe, tak to bude rychlejší,“ přemítal. Nakonec se usmál a rozhodl: „Kdyžtak budu jíst rychle.“

S Babišem se seznámil na podzim roku 1994. „Dostal na mě doporučení od jednoho známého. Sešli jsme se. Dal mi úkol, já ho splnil. On byl velmi spokojený. Tak mi dal další práci. A bylo to,“ vypráví Bílek. Pak se dlouze rozpovídá o Babišových dobrých úmyslech v politice a často zdůrazní, že „Babiš to tady s námi myslí dobře“.

Když přijde řeč na Širokého a StB, rozohní se. „Nechápu, proč mu to média vyčítají. Je snad on v nějaké veřejné funkci? Proč to teď někdo předhazuje? On si dělá jen svou práci. Navíc v soukromé firmě,“ řekl Bílek.

Jakmile se rozzlobí, používá slova i gesta, jaká občas používá Babiš. Kdysi spolu trávili večery. „To bylo už dávno. Andrej Babiš se vždycky podíval na zprávy v televizi ve své kanceláři. Já za ním přišel a povídali jsme si o všem možném,“ vzpomíná Bílek.

Ještě před Babišem pracoval Bílek pro lidi, kteří začátkem devadesátých let založili investiční fondy Tercier. Část z těchto fondů byla později vytunelovaná, ale Bílek tvrdí, že dělal pro skupinu, která se podvodů nedopustila. Podnikateli Tomáši Nebeskému, který z fondů Tercier vzešel, pomáhal Bílek ještě v roce 1999. Do té doby byl členem představenstva firmy Shareholder-Universal, která zastřešovala všechny aktivity Nebeského.

Malá odbočka. Po Bílkovi se stal mužem číslo jedna v Nebeského firmách Jaroslav Grafek, bývalý důstojník rozvědky, který řídil v osmdesátých letech jednoho z nejtajnějších špionů východního bloku, Erwina van Haarlema. Grafek (u StB měl krycí jméno Bydžovský) je  druhým nejaktivnějším bývalým důstojníkem StB hned po Peteru Kmeťovi (Grafek měl nebo má 81 historických i současných vazeb v různých společnostech). Ve firmách kolem Tercieru se sešla celá řada figur bývalého režimu. Třeba František Šalda, vedoucí kanceláře posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka.

Ale zpět k Bílkovi.

Alexej Bílek měl aktivity i mimo Agrofert. V letech 1993 až 1999 byl spoluzakladatelem společnosti Centrum mezinárodní spolupráce – Vostok. V roce 1991 byl tři roky ve vedení společnosti Futura, která vydává deník KSČM Haló noviny. Byl členem rady Česko-ruské společnosti, která až do roku 2006 pracovala pod názvem Společnost přátel národů Východu. To je občanské sdružení, které „usiluje o vzájemně prospěšné kontakty v různých oblastech kulturního a společenského života mezi občany ČR a občany Ruska“.

 

Klausův Střelec

Na prohlubování vztahů s Ruskem je ale největším expertem jiný muž. Když byla loni v Praze premiéra filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, odborníci tleskali věrnému zobrazení života a díla úctyhodných věrozvěstů. Ale úplně největší nadšení prožíval a na pódiu neskrýval donátor projektu, podnikatel Igor Střelec. Byl šťastný, že pomohl připomenout slovanskou příslušnost českého národa.

Dvaapadesátiletý Igor Střelec sedí naproti mně v kavárně a objednává si čaj. Když mu servírka nabídne z několika variant gruzínský čaj, zasvítí mu oči a neváhá ani vteřinu. Západní provenience jako English Breakfast či Earl Grey u něho prostě nemají šanci.

Igor Střelec se netají sympatiemi k Rusku, fandí Vladimiru Putinovi. Je také členem pravoslavné církve.

Střelec je bývalý důstojník komunistické rozvědky a polistopadový podnikatel. Patří dnes k nejvlivnějším z bývalých důstojníků StB.

Střelec vystudoval v Československu jen gymnázium. Pak odjel do Moskvy. V roce 1986 tu ukončil studia na Moskevském báňském institutu a také zvládl večerní funkcionářskou školu.

Střelec se během pobytu v Moskvě seznámil se svou budoucí ženou Tatjanou Miščenkovou, která pochází z Rostova na Donu. Důrazně odmítá podezření, že by ho už tehdy získala do svých služeb KGB. „Ani by to nešlo. Byl jsem důstojníkem československé rozvědky. A té jsem sloužil,“ říká.

K StB nastoupil v roce 1987, ve svých pětadvaceti letech. Byl příslušníkem I. správy. Pod krycím jménem Tomeček byl připravován v nelegální rozvědce. Až by nadešel správný čas, vyslali by ho do anglicky mluvících zemí, aby tam pod smyšlenou legendou a s krycími doklady vedl tajné operace pro StB, která byla pod kontrolou sovětské KGB.

K vysazení na Západ však nedošlo. Jeho kariéru přerušila revoluce. Střelec pak ještě do roku 1993 sloužil na Ústředně kriminální policie. Měl na starosti organizovaný zločin, ale hned poté odešel do byznysu. Postupně vybudoval se svými přáteli síť finančních a investičních společností. Nejznámější z té doby jsou fondy Tercier a tzv. „litoměřické fondy“. V nich měla své investice i firma Interconex, která byla Střelcovou základnou. Přes kuponové knížky se jeho skupina dostala postupně k majetku se základním jměním 2,4 miliardy korun. Střelec pak založil firmu Stig a začal obchodovat s Ruskem. V Českém domě v Moskvě, který zřídilo české Ministerstvo zahraničí na podporu podnikání, měl Střelec snad největší kanceláře. Později vstoupil do byznysu s vymáháním pohledávek. Stal se z něho velmi bohatý muž.

Jenže bez silného partnera by si tohle všechno nemohl dovolit. Jeho kolegy na ruské straně byli podnikatel Oleg Bojko z koncernu OLBI a také jistý Igor Šuvalov. S ním se Střelec seznámil v osmdesátých letech během studií v Moskvě. Šuvalov to dotáhl nejdál. Koncem devadesátých let začal pracovat ve státním úřadu, který by se v českých poměrech dal přirovnat k Fondu národního majetku. Pak se stal ekonomickým poradcem prezidenta Putina a nakonec místopředsedou vlády v Putinově kabinetu. Teď je vicepremiérem ve vládě Dmitrije Medveděva.

„Igor Šuvalov je skvělý člověk a velmi chytrý politik,“ hodnotí v pražské kavárně svého přítele z Ruska Igor Střelec. Kdo z bývalých důstojníků StB se může pochlubit přátelskými vztahy s jedním z nejmocnějších mužů Putinova týmu? Jen Střelec.

Když v prosinci 1999 vznikl v Praze Nadační fond Václava Klause, měl sídlo na adrese, kde sídlil Interconex. Členem dozorčí rady Klausovy nadace byl v letech 1999 až 2003 Střelcův parťák z Interconexu Václav Jáchim. Střelec také nevynechá žádnou příležitost, aby se pozdravil s Klausem na ruské ambasádě v Praze, kde se vždy v květnu sejdou, aby oslavili osvobození Rudou armádou. Klaus se na Střelce – soudě podle fotek – velmi přátelsky usmívá.

Proč Střelec uznává z českých politiků právě Václava Klause, zakladatele pravicové strany? „Klaus je velmi moudrý muž a opravdový státník. Zaujal mě už dávno, když řekl větu, která mi byla velmi blízká,“ řekne Střelec a po chvilce větu vysloví: „Evropa není jen Západ.“

V den našeho setkání získal Václav Klaus v Moskvě Gajdarovu cenu „za mimořádný přínos k rozvoji humanitárních vztahů s Ruskem“. Střelec mě na to při schůzce upozorňoval se zjevnou radostí z toho, jak se ty vztahy pěkně rozvinuly.

 

STOP v politice

Navzdory všemu uvedenému nemá smysl propadat depresi nebo panice. Pokud bývalí důstojníci StB podnikají, nedělají přitom podvody a odvádějí státu řádně daně, není třeba hořekovat. V Československu bylo téměř milion a půl členů KSČ, 14 tisíc příslušníků a 120 tisíc spolupracovníků StB. Tito lidé s námi žili a žijí.

Navíc se celá řada z nich v demokratickém režimu vcelku přirozeně asimilovala a dělá práci, která má cenu. Není nutné bojkotovat prodejce květin nebo dovozce stolních olejů jen proto, že sloužili u StB. Hodně lidí z bývalého režimu, ať to jsou důstojníci StB, nebo třeba „profesoři“ z politických škol, má zase talent, který by v životě uplatnili, i kdyby komunistickému režimu nesloužili.

Jde vlastně o jediné − aby neměli vliv na veřejný život. Služby bývalých důstojníků StB se mohou zdát mnoha politikům lákavé: hodně toho vědí, mají dobré kontakty a hodně peněz. Jenže u těchto lidí, jak naznačuje tento článek, opravdu existuje riziko přílišných sympatií k nedemokratickým režimům a nesvobodným metodám.

Vzpomeňte si na tyto věci, až bude zase někdo zpochybňovat lustrační zákon a tvrdit, že zákaz práce pro bývalé opory režimu ve státní správě už není potřeba. •

---

 

Co vyplývá z analýzy firmy CRIF?

Bývalí důstojníci StB jsou aktivní především v těch firmách, které se zabývají velkoobchodem a maloobchodem – 27 procent z nich. Další nejpočetněji zastoupenou kategorií byly společnosti podnikající v oblasti nemovitostí – 23 procent.

Nejaktivnější jsou pak důstojníci z rozvědky. Jsou to ti, kteří uměli jazyky a působili v cizině, kde navázali zajímavé kontakty. Po listopadu 1989 tu zpočátku zastupovali americké, německé či italské firmy, které chtěly proniknout na český trh. Řada z nich pak získala zkušenosti, zbohatla a osamostatnila se.

Celkem 374 osob z bývalé I. správy StB zastává v současnosti alespoň jednu funkci v nějaké společnosti. Z II. správy, kontrarozvědky bojující kdysi proti „vnitřnímu a vnějšímu nepříteli“, jich je činných dodnes 161. Na třetím místě jsou důstojníci III. správy, tedy z vojenské kontrarozvědky – 156 lidí. Pak následuje VI. správa, zpravodajské techniky. Dodnes jich je v manažerských pozicích 132.

I v kategorii „nejbohatších“ exdůstojníků vládnou ti z I. správy. Dohromady 229 osob z bývalé rozvědky má v současné chvíli majetkový podíl alespoň v jedné společnosti. Z toho 40 osob vložilo alespoň do jedné společnosti vklad ve výši 500 000 korun a více, zjistila analýza firmy CRIF.

Dostávaly firmy, v nichž působí bývalí důstojníci StB dotace od státu? Analýza firmy CRIF zjistila, že firmy v době, kdy byly spojeny majetkovou vazbou s bývalými pracovníky StB, získaly 533 státních dotací v celkové výši 295 milionů korun. V době, kdy exdůstojníci StB figurovali ve statutárních nebo kontrolních orgánech, dostaly 2 011 dotací v celkové výši 1,6 miliardy korun.

---

 

Chobotnice Stb

Státní bezpečnost byla politická policie, která byla pod kontrolou komunistické strany. Metodicky ji vedla sovětská tajná služba KGB. Sloužila k potírání odpůrců režimu a k jeho obraně. StB se dělila na několik „správ“.

1. správa byla rozvědka, která operovala převážně v zahraničí. V ní pracovali ti zdatnější a prověření kádři. Měli větší rozhled, uměli jazyky a byli to víc zpravodajští důstojníci než klasičtí tajní policisté.
2. správa „kontrarozvědky“ měla na starosti „boj proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli a také ideodiverzní centra a emigranty“. Tito důstojníci patří dodnes právem k nejnenáviděnějším: zavírali chartisty, špehovali faráře a „dusili“ nezávislé spolky a hnutí. Kontrolovali též špiony Západu a jejich kontakty v Československu.
3. správa byla vojenská kontrarozvědka.

Následovaly převážně technické či servisní útvary:

4. správa, sledování, špehovala lidi.
5. správa byla ochranou komunistických pohlavárů a ústavních činitelů.
6. správa, zpravodajské techniky, nasazovala odposlechy nebo kontrolovala lidem poštu.