Pojď tajnou cestou na Boží horu

Nakonec jsme vešli do hospody u nádraží v Žulové a objednali si výpečky a pivo Šerák, i když mě teda lákal i keprník, ale Jaromír pravil, že ten je silnější, poručil si šeráka, nechtěl jsem to komplikovat.

Seběhli jsme sem z Boží hory a Jaromír se cestou zeptal, jestli náhodou neznám jednu píseň jeho Letní kapely – tu, která se jmenuje Léto.

Náhodou znám: Léto už má namále / končí, ale ještě ne / výlet poslední / na Boží horu a zpátky...

Přikývl, ale evidentně mu šlo o návazný verš: Čtrnáct zastavení / na deset cigaret / v hospodě na nádraží / než nám to spočítají / pivo a párek – díky...

„Kolem těch čtrnácti zastavení právě jdeš,“ řekl a bylo to tak, viděl jsem je, kapličky na žulových sloupech. Touhle křížovou cestou se po staletí chodívá na pouť a občas nejspíš i klopýtá, protože jak Jaromír správně podotkl, připomíná mu to horské stezky v Nepálu: „Kdo neumí chodit po šutrech, zvrtne si nohu.“

My ale v pořádku došli až do téhle hospody, kde nám nenesou párek, nýbrž ty výpečky, takže na zdraví a dobrou chuť.

„Jednou,“ usměje se Jaromír, „jsem šel s kamarádem z Borůvkové hory na Kraličák, což je cesta po hřebenu na tři dny, není tam nic, jen pár studánek a u toho Kraličáku nás chytla bouřka.“

 

Představím si mapu: Borůvková hora je skutečně tady v Rychlebských horách, chlapci šli jihozápadním směrem po hranici s Polskem, vrchol Králického Sněžníku měří 1 423 metrů, musela to být nádhera.

„Sbíhali jsme na Starý Město, najednou dřevařská bouda a v ní chlap: Kluci, pojďte se schovat! Načepoval nám pivo a vyprávěl, jak podnikal v Šumperku, ale už ho to nebavilo, takže si koupil tuhle boudu, kde teď poustevničí a čte si Masarykovy spisy. Pak přijel promoklej chlapík na kole, taky dostal pivo a vylezlo z něj, že je chirurg v Jeseníku a včera měl náročnou službu.“

Až teď začnu chápat, proč mi to Jaromír povídá: „Do Vlčic tady nad Žulovou prý přijel dealer piv a nabízel jim radegast namísto šeráka s tím, že přece nemusí pít takovou sračku. No a štamgasti ho vyhodili zavřeným oknem, tak bylo chlapíka třeba různě posešívat...“

Jsou geniální, tyhle výpečky. Domácí knedlíky, dušené zelí, šerák se dá.

 

Jak to začalo

O pět hodin dřív jsem za Jaromírem přijel takovým tím motoráčkem, co je často kreslívá. Úžasná trať – výpravčí tu vypadají jako vystřižení z Aloise Nebela, mají svou hrdost a charisma, i ty kopce kolem důvěrně znám z Jaromírových obrázků.

Rychlebky. Zastávka Žlíbek. Teď musím na konec vesnice, kde stojí stará osamocená chalupa a ze zahrady štěkne vořech Lumír, to je dobře. Já vzal naši fenku a na výlet vyrazíme společně, myslím si.

Pozdravím Jaromíra a jeho ženu Johanku, dostanu filtrovanou kávu, můj věčně nenažraný pes se vrhne pro oříšek v pasti na myši, která sklapne, to ještě nezažil, a Lumír s námi prý nepůjde, protože je mu už šestnáct: „Dostali jsme ho jako štěně od režiséra Tomáše Luňáka při natáčení Aloise Nebela...“

No tak nic, Lumíku, zůstaneš s paničkou.

„Mohli bychom dát moji oblíbenou trať na Boží horu,“ ukazuje Jaromír kostelní věž na kopci, prý to bude deset kilometrů, načež trochu pohne rukou a říká, že tamhle vidím Sokolí vrch a za ním už je Jeseník, jeho rodné město, na které má trochu pifku („nikdy se tam nepodařilo prosadit pořádný klub, festival nebo galerii, je to taková nedobytná pevnost“), a tak včera s lehkým uspokojením sledoval tradiční scénu: „Nad Jeseníkem v podvečer řádila bouřka jako prase, Johy se bála, že to dojde sem, ale vůbec. Ač jsme severněji, máš tady v Rychlebkách jižanštější pocit, rostou tu i broskve nebo meruňky.“

A pak už jdeme, ale rozhodně ne přímo, hezkou procházkou, lesem. Můj pes vbíhá do všech potoků, načež se vrací k nám a vytřepává vodu z kožichu: „Zbláznila ses, Bubbo, proč na nás?!“ Najednou jsme u vesničky Kobylá nad Vidnávkou, mezi stromy prosvítá někdejší fojtství, dnes domov důchodců, a ve vysoké trávě mi Jaromír ukazuje náhon pro někdejší mlýny, ze kterých zbyly jen základy. „Tohle jsou mé tajné cesty, které jsem objevoval hlavně za covidu, vidíš? Tady se točilo mlýnský kolo.“

Jak řekl „tajná cesta“, hned jsem si vybavil jeden z textů Letní kapely: Tajnou cestou, stoletou alejí / přímo z bytu do mlžných údolí / půjdu tam sám, nikomu nepovím...

Ano, stará alej tu je. Ocitl jsem se v písničce o tom, jak Jaromír odjakživa toužil po bydlení, z něhož by vycházel přímo do přírody.

V devadesátých letech se přestěhoval do Prahy, ale začalo ho to táhnout zpátky do rodného kraje. Nejdřív měl dům po rodičích v Jeseníku, jenže to je město, kde navíc vždycky skončil se starými kamarády v hospodě. Dál hledal své místo, až skončil tady v Rychlebech: „A našel jsem ho...“ Věřím, ale co jeho žena? Co třináctiletá dcera?

„S Johankou spějeme k tomu, že tady budeme trávit času víc a víc,“ myslí si Jaromír.

On zatím bývá v Rychlebech nějakých pět měsíců z roku, ale jeho holky jenom tři, dcera v Praze chodí do školy. Celý rok na chalupě strávili za covidu: „Já byl rád, ale jakmile začnou podzimní nečasy, není už to pro každého. Kdo přijede v létě, bývá oslněný, ale zima je dlouhá a Johanka s dcerou byly rády, že se další jaro vracejí do Prahy.“

 

Skicák místo tabletu

V mlází kousek od cesty spatří velkého poddubáka, moje Bubba mu ho snad nesežere, kšc!, a tak ho vezme domů.

Když zrovna nechodí po lesích, většinu času tu kreslí různé komiksy, ilustrace do knih nebo obálky.

Léta dělal obrázky na tabletu, ale nedávno si pořídil kvalitní tuše, staromilský skicák a hodně se věnuje volné tvorbě.

Trochu to souvisí s nástupem umělé inteligence – ne, že by se jí bál, u digitálních ilustrací může technologie urychlovat práci a nápad nebo atmosféru do obrazu pořád ještě dostávají lidé, ale stejně. Jaromíra to nějak vyhecovalo k tomu, aby na chalupě denně čmáral tuší do skicáku, což je proces s nejistým výsledkem, nad nímž nemá kontrolu ani on sám, natož umělá inteligence. Vrací se do dětství, kdy takhle tvořil v lidušce, ty obrázky jsou jako jeho deník, má radost: „Když jsem včera kreslil splav, tak jsem se tam zároveň i vykoupal. Oproti práci s tabletem je ruční taková až meditativní,“ říká, „zapomínáš při ní na čas. Mrzí mě, že jsem na to nepřišel dřív.“

 

Zestárnout důstojně

Ačkoli Jaromíra uznávám jako výtvarníka, pro mě to byl vždycky hlavně zpěvák, textař a hudebník.

Mrzelo mě, když roku 2016 skončili Priessnitz, a takových nás byla spousta, občas se nám zasteskne, čemuž on ovšem nerozumí.

„I po těch letech se mě pořád lidi ptají, kdy zase s Priessnitz budeme hrát, a říkají to tónem, jako bychom podle nich byli superúspěšná kapela.“

Vždyť jo, ne?

„Mně to nějak nepřišlo. Spíš mám pocit, že jsme skončili ve správnou dobu a vznikla jakási legenda, protože v reálu to nebyla žádná velká sláva.“

Ale byla, Jaromíre, byla.

Tehdy roku 2016 jsem se bál, že s muzikou skončí úplně a bude jenom kreslit, což se nestalo, ale hrozilo to.

„Říkal jsem si, že nechám dojet Kafka Band, což není ani tak regulérní kapela, jako spíš experimentální projekt, a jinak půjdu do hudebního důchodu; maximálně si občas zahraju na vernisáži.“

Nechápu. Proč?

Jsme na zvlněných lukách, hele, krávy, kocháme se pohledem do Polska. Jaromír poznamená, že jsou tyhle louky vyhlazené od ledovců, které se sem kdysi doplazily ze Švédska, a pak mi odpoví.

Vlastně si nebyl jistý, jestli už na klubovou muziku nezačíná být starý: „Uvědomit si vlastní stárnutí je důležitá věc, kor když děláš žánr postavený na mládí a na jakési rebelii. Ukočírovat to je těžký, mně třeba vždycky přijde divný, když zpívají šedesátiletí chlápci svoje dávný hity o balení holek. Člověk by to měl zvládnout buď důstojně, nebo si v určité chvíli říct, že hotovo, nic novýho není třeba.“

Jednomu slavnému zpěvákovi Jaromír důstojný závěr kariéry zařídil – napsal mu vánoční hit Půlnoční: Beránku náš, na nebesích...

Od Václava Neckáře už roku 2011 nikdo nic moc nečekal, protože byl po mrtvici, špatně mluvil a chřadl.

Půlnoční znamenala zmrtvýchvstání a Jaromír mu připravil i další písně na comebackovou desku Dobrý časy: „Tehdy jsme ve všech ohledech dbali na to, aby to nebyla nějaká laciná estráda, ale hudba i stylizace adekvátní Vaškově věku a situaci,“ vzpomíná. „Nejspíš se nám to povedlo, ale nevím, jestli to takhle dokážu i sám se sebou.“

 

Ztracený ráj

„Uvaž si ji,“ ukáže kousek pod Boží horou na psa, tak ve mně hrkne, že už ho Bubba vytřepáváním vody z kožichu štve, ale ne: „Takovej divoch by mohl skočit ze skály a já ti chci něco ukázat. Všude v okolí jsou staré lomy, některé ještě funkční, možná uslyšíme rachot z lesa,“ vede mě pěšinou na okraj jednoho z nich: „O téhle vyhlídce málokdo ví, za Vápennou v mlze vidíš Hrubej Jeseník...“

A pod sebou padesát metrů hloubky, ještě že jsem toho psa uvázal!

Když se Jaromír v tom prvním pandemickém roce procházel, napadaly ho nové písničky: „Ve městě moc hudby nevymyslím, asi k tomu opravdu potřebuju pohyb v přírodě. Byla to divná doba, v některých chvílích jako by se blížil konec světa, možná proto jsem začal vzpomínat na rodiče, na dětství v Jeseníku – najednou jsem měl hotových sedm písní, ani nevím jak.“

A takhle vznikla Letní kapela. Sestavil ji z muzikantů odsud, z rodného kraje, a nejdřív myslel, že je to spíš parta k táboráku, ale brzy začali jezdit po klubech.

Chtělo se mu znovu naskočit?

Docela jo, pódium je přece jenom droga, a trochu ne: „S kapelou musíš někam dojet, tohle všechno opustit, spát v hotelech, často to bývá mejdan, takže se vracíš zbitej a další dva dny nic neděláš, ale stalo se. Když už jsem do toho ostatní muzikanty zatáhl, nemůžu chtít, abychom hráli jen sousedům u táboráku, takže se mašinerie rozjela, ale s tím, že nemusíme hrát za každou cenu; nikdo neočekává, že se tím budeme živit.“

Vypadá to, že má na prahu šedesátky život pěkně vyvážený mezi hory a město, malování a hudbu.

Snad ano, ale s odpovědí váhá, narodil se ve znamení Vah. „Mívám v životě období, kdy mě něco popadne. Jednou dělám komiks, pak třeba napíšu pár písniček a zrovna teď bych strašně rád vzal ten skicák a vyrazil na pěší pouť.“

Rozchodil se po vojně v půlce osmdesátých let.

„Dva roky jsem si lízal rány jako zahradník v lázních za tímhle kopcem,“ ukazuje směrem k městu Jeseník. „Všude kolem bublala nějaká voda, chodil jsem po pramenech, pak už mi to zůstalo. Zkusil jsem si třeba i pochod Jesenická šedesátka, tam jsem potkal lidi, co mě vzali na trek do Nepálu, a definitivně mi došlo, že je chůze nejpřirozenější činností na světě.“

Nejde mu o rekordy, nechce dobývat vrcholy, nejraději jen tak bloudí krajinou. „Člověk se po pár kilometrech zklidní a vyvětranou hlavu napadají zajímavé věci. Vezmu si verš, který se mi nedaří dokončit, a po čtyřech hodinách chůze ho mám hotovej – kdybych seděl na gauči v Praze, nevymyslím nic...“

Pět týdnů v Himálaji se mu líbilo, prochozené má i soutěsky na jihu Kréty („až mě tady jednou naserou, koupím si domek tam“), ale exotiku nutně nepotřebuje a velkou pouť by nejspíš podnikl doma, šel by někdejšími Sudety.

I v okolí naší dnešní trasy jsou zaniklé německé obce, občas do nich chodí kreslit: „A tak bych jenom pokračoval dál, pohraničím až dolů na Šumavu. Cíleně takhle po samotách, objevoval bych zříceniny a staré rozhledny, šel bych po stopách ztraceného ráje. A já půjdu. Vezmu si pár lahviček tuše, dva štětce, blok, tužku, o moc víc nepotřebuju.“

 

Hasiči jsou nejlepší

Ve druhé půlce čtyřicátých let se do Rychleb i vedlejších Jeseníků nastěhoval zajímavý mix lidí a kultur: „Cítíš tady vlivy německé, slovenské, valašské, polské, řecké, všechno se promíchalo.“

I Jaromír má poměrně exotické kořeny – děda přišel z dnešního Rumunska: „Mí předci byli původně od Bardejova, ale nějaký maďarský gróf založil v předminulém století sklárny u Oradey a oni tam vyrazili za štěstím.“

Gróf slíbil novým osadníkům, že kde vykácí les, tam si můžou založit vesnice, Švejdíkovi bydleli ve Staré Huti. „Jednou jsme tam vyrazili se synem – chodíš loukama, které se sečou kosou, když si dáš med, voní bylinkami, v kostele bývá narváno, mluví tam slovensky, propadneš se časem...“

Po válce rodina zakotvila v Jeseníku a Jaromír se roku 1963 narodil do pestrého města: „Z jedné strany bydleli sudetští Němci, kteří mohli zůstat a doma šprechtili německy, ze druhé zase kamarádi Řekové, taky spousta Romáků, každý odjinud, ale žili jsme vedle sebe v pokoji.“

Konečně dojdeme ke kostelu na Boží hoře, jsme 527 metrů nad mořem, sedíme na lavičce s výhledem na Žulovou a na Skorošice, před kostelem kříž, u něj svíčka, můj pes ji začne žrát a Jaromír ho varuje: „Aby tě netrefil blesk.“

Ukážu do údolí: „Jak se tady vlastně žije?“

Vesnice na mě takhle z vrchu působí malebně, Jaromír přikývne: „Na první pohled výrazně prokoukly, nejsou to vlhké díry jako za komunistů, ale když se podíváš zblízka a dovnitř, lehký život tu není. Spousta děcek odchází na školy do velkých měst, hlavně holky se už často nevrátí. Mladí kluci pracují hodně mimo domov a vrací se jen na víkendy, mám pocit, že se to pomaličku vylidňuje.“

Jaromír je politicky nalevo od středu, řekněme zelený sociální demokrat, a tak mě zajímá, jestli vidí současný svět jinou optikou než jeho ryze pražští kamarádi. Vidí: „Většina pražských kamarádů se úspěšně chytila v devadesátých letech a dodnes žije v přesvědčení, že jsme každý zodpovědný sám za sebe, zatímco já bych si přál větší solidaritu.“

Jeho přátelé obvykle považují voliče komunistů, Zemana, Babiše nebo třeba Okamury za magory, Jaromír mezi takovými lidmi žije. Když přišel ve své vesnici prvně do hospody, pochopil, že se u jednoho stolu setkávají staří komunisté:

„No a? Rád si s těma dědečkama sednu na pivo a popovídám, jako s každým. Je dobrý říct svůj názor, ale nemá cenu něco lámat přes koleno, protože tady skutečně není Praha. Sem například nejezdí žádní důležití politici, jen Zeman přiletěl vrtulníkem do Vápenné, ale jinak živého politika neuvidíš – a opuštěnost místních lidí se pak promítá do výsledků voleb. Takže já mám nejraději volby komunální,“ dodává, „kdy jde o to, jestli vyhrají hasiči ze Žulové, nebo hasiči z Černý Vody...“

Když nadhodím, že má tenhle kraj obrovský turistický potenciál, nezatváří se Jaromír tak ani tak. Možná. A možná ne, ale to nevadí: „Rychlebky nejsou moc hory na lyžování, spíš na cyklistiku,“ říká. „Nestojí tu špičkové hotely a ty hřebeny jsou vyloženě samotářské, většinou tam potkáš lidi, jako jsme my dva. Poloblázny s batohem, co ani pořádně nevědí, kam jdou.“

 

Der Process

Dostáváme hlad, takže do Žulové, kéž by měli třeba výpečky.

Vlastně je tu ještě jedno téma, které bychom měli probrat, a to Kafka Band; hudební projekt, který dal Jaromír před deseti lety dohromady s několika spřízněnými muzikanty a s kamarádem Jaroslavem Rudišem, který do písní německy deklamuje úryvky z Kafkových textů.

Vydali už desku Zámek, potom Ameriku, za pár dní jim vyjde třetí: Der Process.

Kapela nehraje moc často, a když, tak většinou v Německu. „Takhle nám to vyhovuje,“ říká Jaromír: „Jára Rudiš svojí němčinou bourá bariéry a hitparády tam sice nevyhráváme, ale většinou přijde dvě stě padesát nebo tři sta lidí, což stačí.“

Kafka napsal romány jen tři, a když kapela ke všem natočila album, co to znamená? Poslední turné a konec?

„Kluci nadhodili, že bychom mohli zpracovat i povídky, ale nevím,“ krčí Jaromír rameny: „Já jsem takovej triptychovej, i komiks Alois Nebel měl tři díly.“

Zarazím ho: „Dokud se vám v německy mluvících zemích bude dařit, není přece důvod, abyste nepokračovali!“

Podívá se na mě, jako bych ho dnes pořádně neposlouchal, nějaké důvody by se našly: „Mě by třeba příští rok opravdu nejvíc lákala ta pořádná pěší pouť...“

Ještě chvíli si povídáme o tom, jak Franz Kafka nechtěl Proces vydat, po jeho smrti měl být rukopis spálen, a já moc nevím, co si o tom myslet, ale Jaromír má pro starého Kafku pochopení.

I jemu vycházely věci, o nichž nebyl přesvědčený: „Dodnes se občas divím, že mi chce někdo něco vydat, že se ty komiksy například překládají do zahraničí. Ať už jde o kreslení, nebo o hudbu, mívám většinou pocit, že bych to ještě neměl pouštět z ruky – třeba Aloise Nebela jsem dělal rychlou rukou a myslel si, že jestli ho s Járou Rudišem někdy vydáme, tak jenom pro kamarády...“

Myšlenku dokončí u výčepu, když váháme mezi tím šerákem a keprníkem.

„Bude mi šedesát, ale pořád si ještě zvykám na to, jak se dávné sny stávají realitou. Že můžu jezdit s kapelama dokonce i za hranice, živit se kreslením, to jsem si nedovedl představit; předpokládal jsem, že spíš budu hákovat někde v kotelnách... Dobrý den, tak my vás poprosíme o dva šeráky!“