V africkém žáru pod sokolskou perutí

26. října 2015

Sokolové na Kapverdách, 30. léta 20. století. Foto: archív Jana Klímy.

Ušili si trenýrky s rozepjatými křídly a začali u Atlantiku cvičit podle Tyrše. Dvě tisícovky domorodců na Kapverdských ostrovech trumfly ty nejsmělejší představy Járy Cimrmana. Reportér přináší jako první zprávu o události, k níž došlo minulý měsíc v jednom z místních přístavů.

Když náš loutkový soubor Teatro Truhla pozvali na divadelní festival do afrických Kapverd, abychom asistovali u odhalení pamětní desky na počest místních bratrů – sokolů, věděli jsme o česko-kapverdských vztazích hodně málo. Brzy poté, co náš kvartet přiletěl do žhavého Mindela na ostrově Sao Vincente, to ovšem napravil ten nejpovolanější: „Sokol na Kapverdách sehrál roli první občanské iniciativy, která nebyla řízená z Portugalska. Bylo to spontánní vyjádření zdejšího společenského života a pro nás je samozřejmě velmi zajímavé, že se tak stalo podle československého vzoru,“ vysvětluje afrikanista Jan Klíma nedaleko někdejšího biografu Eden, kde spolek Kapverdských sokolů v roce 1932 vznikl. Právě tento profesor královéhradecké univerzity objevil po osmdesáti letech v jedné z brožurek o portugalsko-českých vztazích zmínku o tehdejším průvodu sokolského spolku na Kapverdách. Pátral proto dál v dobovém tisku i archivech. A upozornil české ministerstvo zahraničí na unikátní mezikontinentální propojení, které do té doby zaznamenalo jen několik diplomatických depeší prvorepublikového československého konzulátu v Lisabonu.

Tajný povstalecký spolek

„Začalo to vlastně tím, že zaměstnanec místní telegrafické společnosti Julio Bento di Oliveira několikrát narazil v anglických novinách na zmínku o československém Sokolu,“ líčí Klíma. „A postupně se mu podařilo přesvědčit své okolí o potřebnosti takového hnutí, protože tady byla nesmírná bída, lidi neměli do čeho píchnout a neexistoval ani žádný organizovaný společenský život.“ Na první tucet nadšenců se rychle nabalovaly další sekce, které nenacvičovaly jen sestavy prostných: sokolové učili v místním přístavu mládež třeba i vázat námořnické uzly.

Veřejnost měli kapverdští sokolové od začátku na své straně, a to hlavně díky společným vystoupením ve stejnokrojích. „Mladíci pochodovali v bílých košilích, modrých kalhotách a bílých čapkách. Dívčí a náčelnické řady pak defilovaly celé v bílém. Obzvláště přehlídka chlapců s puškami na ostrově Sao Vincente se dočkala nevídaných ovací, nic podobného zdejší lidé dosud nespatřili,“ vzpomíná místní kronikář na sokolský průvod městem, který se odehrál v červnu 1934.

Tělesná cvičení, organizační návyky a disciplína však měly pro Kapverďany ještě jeden, postranní význam. Podobně jako v habsburském mocnářství před světovou válkou, mělo i v portugalské kolonii sokolské hnutí připravit půdu osvobozeneckému boji za národní samostatnost. A tužit vlastenectví se prý dařilo: „Oni tady věděli, že československý Sokol pomohl přinést zemi nezávislost, takže v tomto smyslu to byla vlastně i jakási tajná organizace,“ vysvětluje Klíma.

Polovojenské zaměření vyhovovalo zpočátku i místním guvernérům. Když při velkém suchu v polovině třicátých let vzali obyvatelé potravinové sklady útokem, požádaly úřady zdejší Sokol o pomoc při potlačení vzpoury. Spolek však odmítl a zvýšil si tak u domácí veřejnosti prestiž nepolitické síly. To už měli kapverdští sokolové silnou základnu na celém souostroví: když chtěli vyplout na sousední ostrov a loď pojala jen 450 pasažérů, mohli vybírat ze dvou tisícovek cvičenců. Z vlasteneckého spolku se stal společenský hit, který sdružoval veškerou mládež.

Zdrau! Zdrau! Zdrau!

Podpořte Reportér sdílením článku