Mitrofanov o příjezdu do Československa: Zdejší šeď a špína byly jiné než v SSSR, disciplinované

Mitrofanov se narodil v červnu 1957 v Rostově na Donu, tisíc kilometrů jižně od Moskvy. Oba rodiče byli inženýři, příslušníci takzvané technické inteligence. Nesnášeli komunisty, nesnášeli totalitu, ale – stejně jako tolik jiných sovětských občanů – nevěřili, že by se kdy mohlo něco změnit.

Oba Alexandrovi dědečkové se stali oběťmi stalinských represí, ale doma se o tom takřka nemluvilo. Proč taky, když se nikdy nic nezmění… Alexandr od dětství hodně četl, domácí knihovna byla dobře vybavená, hlavně díky období chruščovovského tání v šedesátých letech, kdy mohl, byť ne ve velkém nákladu, vyjít třeba i Solženicyn.

Saša měl svůj vnitřní svět, jak sám říká, „poměrně bohatý“. Po škole šel studovat žurnalistiku. Věděl sice, že v SSSR je tenhle obor svázaný tuhou cenzurou, ale ve světě písmen mu bylo dobře a byl odhodlán si v něm „najít svou vlastní cestu“. Právě na rostovské univerzitě se seznámil s českou dívkou, kterou si v létě 1979 vzal. A protože už dlouho trpěl pocitem, že v Sovětském svazu zkrátka žít nemůže, krátce po svatbě si požádal o vystěhování.

Rodiče neřekli nic, nechtěli se synovi plést do života.

 

Jaké jste měl pocity, když jste v prosinci 1979 vystoupil v Praze na hlavním nádraží?

Děsně depresivní! Ze Sovětského svazu jsem byl zvyklý na šeď a špínu, ale tady jsem uviděl šeď a špínu na český způsob.

 

A jak se česká šeď a špína lišily od sovětských?

Byly takové ukázněnější. Chladnější. Nebylo tady ani tolik bordelu, jako spíš neuvěřitelné, frustrující omšelosti. Občas když přijdete i do naprostého svinčíku, najdete v něm nějakou jiskru, hnusné šílenství. Ale to tady chybělo. Tady byla zašlá, disciplinovaná a naprosto nesympatická šeď a špína.

 

Překvapilo vás to? Nebo obecněji – přijížděl jste do Československa s nějakým očekáváním?

Přiznám se, že pomyslnou kolonku Očekávání ve svém mozku jsem tehdy dokázal udržet prázdnou. Říkal jsem si – co já vím? Ze čtení Mladého světa nebo z chování československých studentů v Rostově toho moc nezjistím. Tak pojedu a ono se uvidí. První Čechoslovák, s nímž jsem se tu setkal, byl nějaký inženýr z Pardubic, který se mnou jel v kupé. Choval se hezky, ale byl zaražený z toho, že na něj mluvím česky a že se sem jedu usadit. V Pardubicích vystoupil, do Prahy už jsem jel sám. A jestli mě na hlavním nádraží zarazila omšelost, pak v Plzni, která byla mou cílovou destinací, to teprve bylo něco. Škodovka tenkrát o ekologii samozřejmě dvakrát nedbala, vzduch ve městě byl otřesný. Když šel člověk po ulici, vždycky mu něco spadlo do očí, kousek kovu, uhlí nebo něco takového. Okna se skoro nedala otevírat. Když za mnou po pár měsících přijeli na návštěvu rodiče, táta, který celý život jezdil po nejšílenějších hutích a kombinátech celého Sovětského svazu, byl v šoku. „Tohle snad není ani v Rusku,“ říkal.

 

Zmínil jste pardubického inženýra, s nímž jste jel ve vlaku a kterého zarazilo, že se sem jedete usadit. Připomeňme, že byl konec roku 1979, Československo bylo už jedenáct let okupované sovětskými vojsky. Nebál jste se, že se na vás Češi budou dívat úkosem? Nebo vás dokonce považovat za kágébáka?

S tím jsem počítal. Ale co jsem mohl dělat? Koneckonců, že přijíždím ze země, která Československo okupuje, to byla pravda. Kágébák jsem samozřejmě nebyl, ale že mě za něj někdo může považovat, mi bylo jasné. Řekl jsem si, že to budu muset překonat a prostě se chovat, jak umím. Což fungovalo, lidé mě nakonec začali brát podle toho, jaký jsem, a ne podle toho, odkud pocházím.

 

Co jste vlastně jel do Plzně dělat?

Když jsem si v Sovětském svazu žádal o povolení k vystěhování, potřeboval jsem potvrzení, že budu v nové zemi zaměstnán. Má tehdejší tchyně byla náměstkyní plzeňského primátora a domluvila mi, že mě vezmou ve Škodováku, podnikových novinách Škodovky. Myslím, že bez toho bych se nikam nestěhoval, protože kdo by tehdy vzal mladého Rusa bez zkušeností, že jo…

 

A jsme zpět u té reakce Čechů. Jak vás ve Škodováku brali?

Jako exota! Jen si to představte! Najednou jim tam přistál nějaký dvaadvacetiletý človíček ze SSSR. Byli nejspíš přesvědčení, že potřebuju zaměstnání jen naoko. Když jsem tam přišel úplně poprvé a začal na ně mluvit, vytřeštili oči: „Ty umíš česky?“ Šoupli mě, asi z opatrnosti, na místo, kde jsem dle jejich názoru nemohl napáchat moc škody – do podnikového muzea. „Tady si sedni a zvykej si,“ bylo mi řečeno. A tak jsem si sedl a zvykal.

 

Co jste viděl?

V muzeu jsem měl dva svérázné kolegy. Zaprvé ředitele, bodrého chlapíka v důchodovém věku. A zadruhé pána, který byl pro mě naprosto neuvěřitelný, vymykal se úplně všemu. Vykládal, že je Čech jen z malé části, že se narodil v Alsasku, jeho otec byl Němec nebo Francouz, to už si nepamatuju. Česky mluvil s přízvukem, zato uměl několik cizích jazyků. A choval se příšerně povýšeně, neustále dával najevo, jak pohrdá tím ředitelem, tvrdil o něm, že je starý kádr. Hrozně se vytahoval. V práci ale nehnul prstem, ožíval jen ve chvílích, kdy se dostavila zahraniční delegace a on mohl předvést své jazykové schopnosti.

 

A co jste v muzeu dělal vy?

No přece seděl a zvykal si! Ale vážně – oni mi nedali žádné úkoly. Chvíli jsem to vydržel, nasával jsem atmosféru a pozoroval ty dva, jejichž vzájemné pohrdání bylo takřka hmatatelné. Ale po pár měsících už se to nedalo. A tak jsem sedl a napsal článek o muzeu a odnesl ho do Škodováku šéfredaktorce, která prý předtím pracovala jako písařka, ale jakožto spolehlivý stranický kádr byla povýšena. Ona si text přečetla a vyjeveně povídá: „Člověče, ty umíš psát!“ Čili to otiskli, načež mě konečně stáhli z muzea do redakce, kde jsem dostal za úkol psát o československo-sovětském přátelství. Když už jsem z toho Sovětského svazu, že ano. Přišlo mi to poněkud málo, a tak mi ještě uložili chodit do tiskárny a lámat noviny. Škodovák vycházel dvakrát týdně na čtyřech stranách, takže pondělky a čtvrtky jsem trávil v tiskárně. A v mezičase jsem chodil do výroby a poznával život prostých českých lidí. Což bylo – bez ironie – naprosto k nezaplacení.

 

V čem takové poznávání spočívalo?

Především v tom, že jsem s těmi lidmi mluvil. Na první stránce Škodováku byl vždycky takový menší článek tištěný kurzivou. Mohl tam být portrét někoho z podniku, odlehčená krátká reportáž a podobně. A já to psával, takže jsem chodil za různými lidmi, od vedení přes inženýry a střední stav až po dělníky – a povídal si s nimi. Ale pozor! Mým úkolem bylo i popisování družby mezi Škodovkou a sverdlovským Uralmašem. A to nebyla žádná sranda! Tehdy se družila například brigáda soudruha Františka Průchy, hrdiny socialistické práce, a brigáda soudruha Bajankina z Uralmaše… No nemyslete si!

 

A co jste o prostých českých lidech zjistil?

Že se žádné socialistické nadšení nekoná, že lidé přirozeně řeší hlavně prachy a normální, přízemní věci. I tu družbu se Sovětským svazem brali s rezervou, jako součást situace. Jednou začas holt přijedou chlapi z Uralu, moc si toho neřekneme, protože jim nerozumíme a oni nerozumí nám, ale aspoň se ožereme, čili družba je to veliká, skvělá! Upřímně, nejradši jsem to měl v tiskárně. Tam byli ti dělníci naprosto ryzí. Mistr mě vždycky vítal výkřikem: Hele, Sovětský svaz přišel včas!

 

Snažil se vás v té době někdo získat pro členství v komunistické straně?

Ne. Ani to nešlo, měl jsem stále sovětské občanství. Což bylo v některých ohledech paradoxně výhodné, protože zdejší papaláši nevěděli, co si o mně mají myslet, a nedovolovali si ke mně tolik jako k československým občanům.

 

Kdo nejí, je divnej

V Sovětském svazu jste od každodenní šedé reality utíkal ke kultuře. Knihám, filmům, hudbě a tak dále. Což byl jev v řadách sovětské inteligence běžný. Čekalo na vás něco takového i v tehdejším Československu?

Nečekalo, protože jsem se dostal do naprosto odlišného rodinného prostředí. Má tehdejší tchyně pocházela z vesnice a měla silné venkovské kořeny. Což byla věc, na niž jsem narazil nepřipraven. Nic mi tehdy nebylo vzdálenější než takové ty klasické venkovské hodnoty, určitý primát materiálního nad duchovním. Uvedu příklad. O víkendech občas celá rodina jezdila za babičkou, tchyninou maminkou, která stále bydlela na vesnici. Dny probíhaly tak, že ráno se vstalo, vypilo se kafe a šlo se pracovat na zahradu nebo do stodoly. Něco plít, sbírat, stloukat… Což pro mě bylo absolutní utrpení, neboť jsem nic neuměl a celkově jsem netušil, oč tam běží. Pak se všichni sešli u oběda, najedli se, dali si pivo, dali si kafe, dali si zákusek – a zase šli něco dělat. A večer se sedělo u televize, u čehož se opět popíjelo. Ale pozor, já to nekritizuji, jen konstatuji, že jsem se zkrátka ocitl v úplně jiném prostředí, než na jaké jsem byl zvyklý. A pokud jsem já trpěl, pak mí blízcí dvojnásob, byl jsem totiž pro ně zcela nepoužitelný. V každém případě jsem poznal další stránku českého života. A za první měsíc přibral deset kilo.

 

Protože až v Československu jste pochopil, že jídlo je důležitou součástí života?

Tak! V Československu, na rozdíl od SSSR, byl určitý kult jídla. Má tchyně měla utkvělou představu, že když uvaří a postaví jídlo na stůl, všichni musí jíst a jíst a jíst, až snědí úplně všechno. Kdo nejí, je divnej! Pamatuju si, jak se tchyně pořád vyptávala mé ženy, proč nejím, a proč se navíc tak blbě tvářím. To mi jako nechutná, nebo co? Přitom já se tvářil na své poměry normálně. Nicméně abych neurazil, jedl jsem a jedl a ono to opravdu bylo dobré, jen toho prostě bylo moc. Čili jsem přibral těch deset kilo. Což ale nevadilo, neb jsem ze Sovětského svazu dorazil vychrtlý.

 

Vybavíte si něco z české každodennosti, co se vám tehdy vyloženě líbilo?

Ano. Přijel jsem patnáctého prosince, tedy před Vánoci a Silvestrem. A dodnes mi utkvělo v paměti, jak tenkrát k tchánovi a tchyni přicházeli sousedé z paneláku, jen tak mezi dveře. Popřáli hezké svátky, připili si a zase šli. To jsem v Rusku nezažil. I k nám pochopitelně chodívali lidé, ale byli to přátelé a přicházeli na návštěvu. Zatímco tady to byli v podstatě cizí lidé, kteří se jen zastavili popřát. A pak ještě další věc, na niž jsem si zvykl hned v prvních týdnech. Do Škodováku jsem měl nastoupit až 17. ledna, takže první měsíc jsem byl v Československu v takovém vzduchoprázdnu, mým jediným úkolem bylo vyřídit si úřední náležitosti. A jelikož všichni chodili do práce, býval jsem doma sám a zvykl jsem si docházet na oběd do bufáče na Doubravce. Dával jsem si sekanou a pivo a přišlo mi to neuvěřitelné. Což nepochopí nikdo, kdo nebyl v Rusku sedmdesátých let.

 

Proč?

V Rusku sedmdesátých let člověk nemohl jít do bufetu a něco si dát, aniž by se musel obávat, že se otráví. Takže tady jsem byl velice spokojený.

 

Bylo něco, co vám naopak chybělo? A teď nemám na mysli rodiče, spíš opět takové ty každodenní záležitosti.

Vůbec nic. Mluvili jsme o kultuře, k níž jsme v Sovětském svazu utíkali a které se mi tu nedostávalo. Kultura ovšem není něco, co potřebujete okamžitě. V situaci, kdy se vykořeníte z jednoho prostředí a máte vrůst do nového, je řada věcí, které mají přednost. Potřebujete se zorientovat, poznat zvyky lidí, vzorce chování... Leccos vás překvapí, což je přirozené. Ale strašně záleží na tom, jak je člověk nastavený. A já přijel nastavený velmi odhodlaně. Pracovat a vypracovat se, přijmout novou zemi za svou. Ani ne tak ve smyslu přizpůsobení se, jako spíš pochopení kontextu a žití v něm. Ze začátku jsem byl například – a toho už jsem se také dotkl – velmi příjemně překvapený ze zdejší mezilidské komunikace. Jistá negativa jsem si začal uvědomovat až později, zhruba na konci své první československé „pětiletky“.

 

Jaká?

Víte, když jsem přijel, rychle jsem zjistil, že zdejší vzorce chování se jen velmi málo překrývají s těmi, které jsem znal z ruské společnosti. Lidé tu na sebe byli hodnější, chovali se tak, aby se nedostali do konfliktu. V Rusku naopak každá komunikace s cizím člověkem konfliktem v podstatě začínala. A teprve pokud to dobře dopadlo, našli jste společnou řeč a nakonec to třeba i zapili. Což však vyžadovalo strašně moc energie. Ale zpět k těm negativům… Až později jsem pochopil, že česká zdvořilost je mnohdy povrchní a že se za ní může skrývat hodně zloby. Že lidé, kteří se na vás usmívají a říkají vám hezké věci, vás za zády pomlouvají, nebo na vás dokonce donášejí. Což je vlastnost, která se vyskytuje všude, mě jen tehdy překvapil kontrast s tím, jak tu navenek všechno vypadá pěkně.

 

Redakčně kráceno