Jan Talich: Hudební obojživelník

Kultura

Prastrýc býval legendárním šéfdirigentem, otec slavným smyčcovým hráčem. Čerstvý padesátník Jan Talich, nejmladší pokračovatel slavného rodu a vedoucí Talichova kvarteta, dělí svůj čas mezi obě profese. Začínal jako houslista, později se stále častěji stavěl k dirigentskému pultíku. Dnes je z něj hudební obojživelník, který jezdí po světě a sbírá úspěchy i zážitky z cest.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když se před lety Jan Talich začal více věnovat dirigování, cítil se ze začátku nepatřičně, že někam vyráží bez houslí, jen s taktovkou. „To bylo pořád – ježíšmarjá, kde mám housle. Jsem původní profesí houslista, takže jsem si bez nástroje připadal hodně nesvůj,“ vypráví. Postupně si zvykl a svůj čas dnes už rovnoměrně dělí mezi řízení orchestru a hraní na housle. A podobně, jako je napůl houslista a napůl dirigent, je i napůl v Česku a napůl ve světě: „Mění se to v jednotlivých letech, teď mám zrovna pocit, že jsem doma hodně málo, ale celkově to bude tak padesát na padesát.“

A když už jsme u těch padesáti… V hudební branži byl vždy brán jako „mladý Talich“. Jenže čas se nezastavuje, a tak, přestože mladě stále působí, oslavil Jan Talich letos padesáté narozeniny.

 

Zvláštní život kvarteta

Proč byl „ten mladý Talich“, je celkem logické. Pochází totiž z velice slavné hudební rodiny. Jeho prastrýc Václav Talich byl legendárním šéfdirigentem České filharmonie, otec zase v šedesátých letech založil světoznámé Talichovo kvarteto, do kterého Jan Talich mladší před dvaceti lety nastoupil a které dnes vede. 

 

„Slavné jméno určitě trochu pomáhá. Ve škole mi pomáhalo při různých klukovinách. A pomáhá jistě i dnes. Svět je rychlý a i v hudbě hraje velkou roli propagace a marketing, možná až příliš. V takovém světě je pak známé jméno výhodou,“ říká. „Na druhou stranu, když jsem před lety nastupoval do kvarteta, byl jsem hodně nervózní. Představte si to, pětatřicet let historie světového kvarteta a vy tam máte – se jménem Talich – nastoupit a nějak to táhnout dál.“

Ta situace byla vůbec trochu zvláštní. V kvartetech totiž platí, že hlavní slovo má první houslista, tedy primárius. A právě do této role při generační obměně nastoupil tehdy opravdu mladý Jan Talich. Jenže za zády mu coby hráč na violu seděl zakladatel kvarteta, který byl ještě navíc jeho otcem. Může se v takové konstelaci nový primárius stát skutečným lídrem kvarteta? „Táta je skvělý muzikant, od kterého jsme se tehdy s ostatními kolegy snažili učit. On zase dokázal respektovat, když jsem přišel se svou vlastní interpretací. Opravdu jsme nikdy neměli nějaké hudební spory,“ líčí Jan Talich a zdůrazňuje, že život a práce kvarteta mají svá velká specifika. 

„Musejí tam být čtyři skvělí hráči, každý z nich má pochopitelně docela velké ego. Tráví spolu více času než doma, takže je to samozřejmě docela náročné na komunikaci. Ale musí se to nakonec nějak obouchat, aby to mohlo fungovat. V našem případě jsme navíc čtyři chlapi, takže ta komunikace je někdy ostřejší, než slýchávám, že to bývá u kvartet, ve kterých je alespoň jedna žena,“ říká Talich a potvrzuje to, co je známo i z jiných oborů. Tedy že přítomnost ženy v kolektivu má obvykle kultivující účinek na styl vyjadřování.

„Kvarteto je i hudebně tak těžká profese, že by tomu mohl člověk klidně věnovat celý život a nedělat nic jiného. My jsme se tomu takto věnovali naplno asi dvanáct let. Pak jsme si začali přibírat další aktivity. Kolegové třeba učí, já se začal více věnovat dirigování a teď i sólovému hraní, na které vedle všech těch těles nezbyl prostor,“ pokračuje Jan Talich s tím, že projekty si už nyní coby kvarteto pečlivě vybírají. 

 

Dotaz u tety

Vedle Talichova kvarteta je zde ještě Talichův komorní orchestr nebo třeba festival Talichův Beroun. „Dokonce mi teď nějaký kamarád v Budějovicích říkal, že tam mají i mou ulici a zastávku. Ve skutečnosti jsou samozřejmě všechna ta jména po prastrýci Václavovi,“ říká Jan. Právě on přitom kdysi zmíněný komorní orchestr zakládal – vzhledem k tomu, že je nositelem příjmení, mohl tak asi učinit sám, přesto považoval za seriózní a slušné obrátit se s prosbou o souhlas na svou tetu, dceru Václava Talicha. Ostatně s kvartetem a úctou ke jménu to kdysi bylo podobné. „Táta mi říkával, že když založili kvarteto, což bylo tři roky po Václavově úmrtí, měli takové pravidlo. Když hrají dobře, jmenují se po Václavovi, a když hrají blbě, je to jméno po tátovi.“ 

Když komorní orchestr s Talichovým jménem začal počátkem devadesátých let působit, spolupracoval například s houslistou Josefem Sukem nebo se sirem Charlesem Mackerrasem, slavným britským dirigentem australského původu, který býval právě žákem Václava Talicha. „Takže jsem měl pocit, že tam skutečně návaznost byla a že jsme ten název zvolili právem,“ říká Jan.

Bude slavné hudební jméno Talichů pokračovat dál? Jan, dosud nejmladší hudební Talich, si není jistý. Starší syn Max hraje na piano. „Má velký talent a skvělé ruce. Ale nevím, jestli na to má povahu, je docela introvert a to není vlastnost, která by úplně pomáhala,“ přemítá otec. On sám zná spoustu muzikantů, kteří překonávají před každým vystoupením trému. „Představte si, že se nějakému nástroji věnujete třeba od pěti do pětadvaceti let, hrajete skvěle. Pak začnete koncertní život a zjistíte, že vám to nedělá dobře. Jiné vzdělání nemáte, a to hudební je velice specializované, a tak se pokoušíte trému překonávat, někdy i za pomoci prášků nebo alkoholu. Otázkou je, zda je takový člověk potom šťastný,“ říká Jan Talich. Své děti by prý tímto směrem tlačit nechtěl. 

Ostatně pro budoucnost těles s Talichovým příjmením je faktor rodového pokračovatele irelevantní. „Hraje snad v Janáčkově kvartetu nějaký Janáček?“ ptá se s úsměvem Jan Talich a přidává historku, jak se před lety musel omluvit z koncertu komorního orchestru a odjet někam s kvartetem. „V novinách pak vyšla recenze s titulkem ‚Talichův orchestr bez Talicha‘ a já si říkal, že to má tedy autor skutečně důležité starosti,“ líčí pobaveně.

 

Myslel, že se nevrátí

Kariéra houslisty Jana Talicha vystřelila vzhůru v přelomovém roce 1989. V Praze do té doby studoval na Hudební akademii múzických umění u skvělého profesora Václava Snítila, jehož rukama prošli například také Václav Hudeček, Jaroslav Svěcený nebo z mladší generace Pavel Šporcl.

Na jaře devětaosmdesátého roku vyhrál Jan Talich mezinárodní soutěž v chorvatském Záhřebu a v létě odjel na takzvané master classes do Švýcarska ke Shmuelu Ashkenasimu, odkud později na pozvání zamířil do Chicaga.

Jak těžké bylo zařídit si v roce 1989 povolení k odjezdu za vzděláním do Švýcarska? „Bylo to náročné, spousta běhání po úřadech. Všechno navíc muselo být placené z ciziny. Výhodou bylo, že měl táta po světě kontakty a na úřadech asi zabralo i to jméno. A zřejmě i to, že jsme měli nějaké příbuzné ve straně. Nakonec mě pustili a já jsem ve dvaadvaceti odjížděl s tím, že se pravděpodobně už nevrátím,“ popisuje. 

Historie to nakonec zařídila jinak. Jan po pobytu v Americe zamířil do Londýna, kde nastoupil na Guildhall School of Music and Drama a studoval u dalšího slavného profesora Yfraha Neamana. Vedle hudebního posunu nastal i životní. Seznámil se tam se spolužákovou sestrou, svou budoucí ženou, která s Janem odešla do Čech, a přestože manželství až do dneška nevydrželo, žije s oběma syny stále v Praze.

„V Anglii a v Americe mě obvykle čtou jako Talič nebo Telič. Teď jsem samozřejmě zvyklý, ale když jsem byl na inauguraci nových studentů v Chicagu, měli jsme předstupovat na pódium. Ozvalo se Džén Telič – a já seděl v klidu dál a koukal kolem.“ 

Dodnes cestuje velmi často do Anglie, společně s dalšími kolegy z kvarteta totiž v Manchesteru učí.

 

Kde sedí pan Cello

Cestování muzikantů je pro běžného cestujícího asi obtížně představitelné. Nástroje, často ve statisícových, leckdy i nevyčíslitelných hodnotách, prostě nejde jen tak odbavit a nechat letět v zavazadlovém prostoru. „Jednou jedinkrát v životě jsem takhle housle poslat musel. Letěli jsme z Bruselu do Londýna, kde jsme měli večer koncert. Nízkonákladová aerolinka nám odmítla vzít nástroje jako příruční zavazadla a místa, která bychom pro nástroje koupili navíc, už žádná nebyla. A tak jsme poslali nástroje do zavazadlového prostoru. Musím říci, že to byla nejhorší hodina cestování v mém životě,“ líčí Jan Talich s tím, že jeho housle přežily jakž takž bez úhony, ale jiný člen souboru je měl poškozené. 

Cestování s houslemi vyžaduje pečlivý výběr aerolinek, některé společnosti vezmou housle na palubu bez problémů, jiné vyžadují speciální letenku pro nástroj. Další nabízejí přepravu nástroje jako speciální službu. I když speciální… „Stalo se mi takhle, že jsem si na let do Barcelony připlatil speciální poplatek za přepravu nástroje, stálo to asi dvakrát tolik než letenka sama a na infolince mi řekli, že si to za tyhle peníze mohu dát do zavazadlového prostoru. A tak jsem to zrušil, přišel na letiště, pravda, trochu nervózní, a nechali mě letět úplně v klidu s houslemi v kabině,“ popisuje Jan Talich kouzla hudebního cestování. 

Violoncellisté to s rozhodováním mají jednodušší, protože ti si musejí pro svůj větší nástroj kupovat letenku vždycky. „Jenže někdy zase letecký personál není schopen pochopit, že Mr. Cello se asi fakt odbavit nepřijde a že sedí v letadle ve futrálu,“ směje se Talich s tím, že violoncellisté prý zase personál občas zlobí tím, že když má pan Cello letenku a místo, mohl by také dostat na delším letu večeři, které by se doprovod zafutrálovaného pasažéra rád ujal.

 

Pravidelný Nový rok

Na cestách stráví Jan Talich opravdu hodně času a v Česku vystupuje spíše nepravidelně. „Bohužel hrajeme v Česku hodně málo, vždycky jsme byli daleko více vytížení v zahraničí, takže v České republice ani nemáme agenturu, která by nám zařizovala koncerty. Rádi bychom to změnili a měli s kvartetem tak aspoň čtyři koncerty do roka i doma,“ říká Jan Talich. Zcela pravidelně hraje s komorním orchestrem pouze na Nový rok na Pražském hradě na koncertech určených pro privátní klientelu ČSOB. 

„To mě hrozně baví, ve Španělském sále je zkrátka úžasná atmosféra. Navíc to má i osobní rozměr. S Martinem Kosobudem, který privátní bankovnictví v ČSOB vede, jsme se spřátelili před lety v Budějovicích. Pak přešel do Prahy a dnes se smějeme, že jsem mnohem větší Budějovičák než on,“ vypráví Talich, který tráví na jihu Čech v průměru týden do měsíce a věnuje se tam práci s Jihočeskou komorní filharmonií. „Zkoušky, koncert, natáčení, případně nějaký zájezd,“ popisuje nabitý program umělecký šéf orchestru.

 

Jak otisknout duši

Práce dirigenta s filharmonií se od dob Václava Talicha výrazně změnila. Zatímco v dobách, kdy vedl Českou filharmonii slavný prastrýc, bývalo běžné, že se při zkoušení nového představení odehrálo dvanáct, ale někdy třeba i šestnáct zkoušek, dnes na to hudebním tělesům musejí stačit tři čtyři zkoušky. Stačí to? „Dnes mají orchestry tak široký repertoár, že devadesát procent skladeb, které mají na programu, už znají. Muzikanti jsou také flexibilnější než před jednou dvěma generacemi. Z tohoto pohledu to stačí. Nestačí to ovšem k tomu, aby dirigent mohl orchestru vtisknout nějakou osobnější vizi a trochu jej zformovat ke svému obrazu. To už se může podařit jen šéfdirigentům, kteří pracují se svým tělesem vícekrát do roka. Hostující dirigent při pár zkouškách nemůže mít šanci na vlastní rukopis, což je možná škoda,“ objasňuje Jan Talich.

On sám pracuje s Jihočeskou filharmonií osm let a se svým komorním orchestrem už dost přes dvacet. „Tam se osobní vklad dát může a já jsem za to velice vděčný,“ říká. S dobami, kdy působil Václav Talich přes třicet let u České filharmonie nebo Herbert von Karajan pětatřicet let u Berliner Philharmoniker, se to ale podle něj vůbec nedá srovnávat. „Tehdy šlo i po pár tónech z nahrávky poznat, kdo hraje a kdo orchestr řídí, to už dnes prakticky neexistuje. Globalizace hudbě v mnohém pomohla, ale interpretace se velmi zúžila. Návštěvníci koncertů sice platí za velká jména, ale ne za originalitu, ta už taková není,“ tvrdí dirigent Talich. Ze své role pedagoga zná docela dost dnešních mladších hvězd osobně. „U některých je člověk až překvapený, jak se dostali na tak skvělá pódia, a pak až z tisku zjistí, že je to třeba více v osobní prezentaci než v samotné hudbě. U jiných je to zase naprosto jasné a zasloužené.“

 

Skotská fantazie po padesátce

Má muž, který letos dovršil padesátku, ještě nějaké vlastní hudební sny? „Snem každého dirigenta jistě je pracovat s těmi nejlepšími orchestry, jako jsou právě třeba Česká nebo Berlínská filharmonie, ale to jsou asi opravdu sny. Na housle už jsem si toho zahrál dost. Ale vždycky se mi nějak vyhnula Bruchova Skotská fantazie, to je tak nádherná věc, kterou bych si s orchestrem rád zahrál. To by ovšem znamenalo, že bych musel zase hodně moc cvičit. Ale třeba se ještě nějak kousnu,“ uzavírá s úsměvem Jan Talich.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement