Neférové přijímačky: Děti z chudších rodin jsou diskriminované, letos dokonce víc než dříve

Upozorňujete na to, že jednotné přijímací zkoušky diskriminují děti z horších sociálních poměrů, letos ještě víc než obvykle. Čím je letošek jiný?

Letos je velmi silný ročník. Dětí, které směřují na střední školy, je výrazně víc než v minulých letech. Tím pádem jsou ty z ekonomicky znevýhodněného prostředí v ještě horší pozici. Nad nimi se totiž nachází ještě víc dětí, které v současném nastavení jednotných přijímacích zkoušek působí jako konkurence. A jejichž rodiny mají prostředky a chtějí do vzdělávání investovat. Tím se rozevírají pomyslné nůžky ve společnosti, protože chudí a méně vzdělaní mají menší šanci vejít se do škol, kam míří děti se zaplacenou přípravou.

Kde vidíte největší problém?

Není to vina rodičů, kteří chtějí pro děti to nejlepší, ale systému, který dostatečně neposouvá znevýhodněné děti skrz doučování nebo úpravu zkoušek. Tím vznikají nerovnosti. Podle studie institutu PAQ research Nerovnosti ve vzdělání jako zdroj neefektivity má dítě z průměrně zajištěné rodiny o dvacet procent vyšší šanci dostat se na vysokou školu než dítě z chudších poměrů. Toto číslo je přitom důsledkem tří věcí: rozdělování žáků do osmiletých gymnázií, právě jednotné přijímací zkoušky a rovněž národních srovnávacích zkoušek.

Vycházíte z toho, že není možné udělat přijímací zkoušky bez odborné přípravy?

Neřekl bych, že vůbec není možné je úspěšně složit, ale spíš, že děti z lépe zajištěných rodin mohou využít přípravu, na kterou ti z hůře ekonomicky postavených rodin nedosáhnou. Tím mají větší šanci skončit na přednějších místech. Přijímací zkoušky jsou v současné době koncipované hodně mechanicky, musíte počítat příklady a učit se postupy. To je něco, co můžeme natrénovat. Není to tedy žádné široké ověřování schopností a dovedností. Například v Austrálii obsahují podobné srovnávací testy alespoň slohové cvičení, díky kterému ověříte více dovedností najednou.

Rozřazovací nástroj

Neměly by být přijímací zkoušky postavené tak, že se na ně dítě připraví během let na základní škole a dodatečná příprava by neměla být až tak rozhodující?

To by tak asi být mělo. Chyba už je, že fungují jako rozřazovací nástroj. Nemají zjistit, kde kterému dítěti bude „nejlépe“, protože takovým přístupem se zbavujeme odpovědnosti za jeho další posun. Nyní jsou zkoušky nastavené ve smyslu „pojďme se podívat, jestli to umíš o trochu líp než někdo pod tebou, abys ho předběhl a on si musel hledat jinou školu“. Není nic jako splněné minimum pro studium na škole, protože by se pak logicky všichni, kteří prošli, nevešli. Problém jednotných zkoušek však vidím především v tom, že nejsou nastaveny na to, aby zjistily, na co se dané dítě hodí nebo co umí, ale aby nám rozhodly, kdo je ten nejlepší. V tu chvíli placená příprava posouvá některé žáky na startovní čáře před jejich vrstevníky, přestože mají všichni pro studium stejné předpoklady.

Pokud si tedy školy neudělají vlastní přijímací řízení, například talentové zkoušky, a k jednotným testům přihlíží jen částečně. Ví se, kolik škol to takto řeší?

Bohužel ne. Řada středních škol k tomu takto přistupovala v době covidové pandemie. Nicméně obecně jich nebude hodně. Jednotná přijímací zkouška je pro školy pohodlná v tom, že je z hlediska případných odvolání a stížností rodičů neprůstřelná. Cokoli si škola vymyslí nad její rámec, už může představovat riziko střetu s rodiči, kdy musí ředitel výsledky obhajovat. Pokud řeší všechno jednotně CERMAT, není na školách žádná odpovědnost a ředitel jen dostane seznam přijatých dětí.

Je to pohodlnější, ale především u specializovanějších škol to nedává příliš smysl…

Pokud by se to mělo změnit, musely by však školy získat od státu nějaký rámec, na který se mohou odkázat, pokud by měli rodiče problémy s pojetím přijímacích zkoušek. Aby pak stížnosti řešila například inspekce a nezatěžovaly by danou školu.

Pro rodiče je tak volba jasná: pokud to jde, zaplatím přípravu. Vím o kurzech, které stojí i třicet tisíc korun. Je to obvyklá cena?

Není asi úplně výjimečná, ale jsou i výrazně levnější kurzy. Pokud se zaměříme na dvě větší organizace, jako jsou Zkoušky nanečisto a Scio, pohybuje se cena za jeden předmět zhruba kolem 3,5 až 5 tisíc. To jsou přípravné kurzy, kde je lektor přímo na místě a může žákům potřebné věci vysvětlit. Potom jsou takzvané samostatné online přípravy, různé cvičebnice, které jsou levnější, stojí kolem dvou tisíc nebo mohou žáci využít jen cvičné testy, které stojí kolem osmi set korun.

Podnětné prostředí

Zároveň jsou testy k procvičení i zdarma, například na webu CERMATu nebo v aplikaci České školní inspekce. Nesmazávají právě tyto bezplatné služby ony sociální rozdíly?

Jen velmi omezeně. Každá z těchto služeb má své omezení a nedosahují zatím tak velké kvality, jako jsou přípravné kurzy od soukromých poskytovatelů. Pokud se na to díváme z pohledu dítěte, jehož rodiče nemají maturitu, ono se samo dokáže motivovat a najít si cvičný test na webu, stejně mu to nepomůže. A to přesto, že může mít k dispozici výsledky úloh a v případě CERMATu i popis řešení. Jenže ono tím jen zjistí, že odpovědělo špatně a jak by měl být správný výsledek. Ale už nemá nikoho, kdo by mu vysvětlil, kde a proč udělalo chybu a jak to má udělat správně. To je funkce lektora na přípravných kurzech, který dětem vysvětlí daný jev, který potřebují, aby ten který příklad zvládly. Takže ano, asi do budoucna bych určitě technologie, které by nám to mohly pomoci zvládnout, nezavrhoval, ale samospásné to není.

V jakém smyslu?

Problém u sociálně znevýhodněných dětí je, že doma nemají podnětné prostředí. Nemají rodiče, kteří si s nimi sednou a vysvětlí jim věci, které nechápou. Pro ně je tak určitě vhodnější příprava s lektorem v podobě kurzu, který však už vyjde na 5 až 10 tisíc podle toho, kolik předmětů chtějí. Když si vezmete, že podle českého statistického úřadu je právě v těch méně majetných rodinách tendence mít více dětí, tak se dostáváme na částky, které nedokážou zaplatit. Přičemž toto není kritika firem, které přípravu nabízejí, ale spíš současného systému, který nezohledňuje určitou část žáků.

Existují statistiky, kolik které rodiny investují do vzdělávání dětí?

Oficiální ne, vyšší podpora je u vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Což bych však neviděl jako nějakou chybu chudších rodičů, jen ti vzdělanější k tomu byli celý život vedeni. To je všeobecný trend. K tomu však musíme nyní přidat ještě další statistiky, které se týkají aktuální situace, kdy velké množství rodin musí šetřit a omezovat některé výdaje. Podle studie PAQ Research z letošního roku omezují rodiny s nižšími příjmy dvakrát častěji výdaje na vzdělávání než ti, kteří mají vyšší příjmy. Stejně tak šetří na vzdělávání dětí v současné krizi častěji rodiče bez maturity. Rodinám s nižšími příjmy na konci měsíce zůstávají na účtu velmi nízké částky a přípravu na přijímací zkoušky si tak už nemohou dovolit.

Kde vidíte možnosti řešení?

Zkouška by se mohla proměnit do podoby testu, který píší všichni žáci na konci deváté třídy přímo ve škole. A i samotný test by se mohl změnit. Pokud by jej například sestavovala skupina odborníků na takzvanou psychometrii, mohl by být vhodný pro všechny skupiny obyvatel, včetně těch z méně podnětného prostředí, bez rodičů s vysokou školou nebo maturitou. A samozřejmě by z hlediska společnosti bylo ideální, aby i žáci se slabšími výsledky směřovali do škol, které maximalizují jejich vzdělávací posun. Ale na to potřebuje reformu středního školství, po které ani učiliště nebude školou poslední volby a umožní vstup na vysokou školu. Vzhledem k tomu, že tento scénář spíš nenastane, měli bychom se zaměřit na podporu sociálně znevýhodněných dětí v tom smyslu, že u dětí rodičů v exekuci nebo s příjmy do určitého procenta životního minima by měla mít škola zajištěné finance na jeho doučování.

Nevyřešilo by to, kdyby měla každá škola odpoledne matematický a češtinářský seminář, kde by v deváté třídě připravovala na přijímací zkoušky všechny zájemce?

Jen částečně. Protože některé, obvykle velké školy si toto dovolit můžou, ale když vezmeme malé školy, kde je méně učitelů, už na to nemusí být finanční a lidské prostředky. A pokud by taková možnost nebyla ve všech základních školách, už tu máme opět nerovnost. Pokud by však na takové řešení měly peníze a lidi všechny školy, bylo by to něco jiného.