„Maminko, kdy tě pustí?“ Synovi nebyly ani dva roky, když ji komunisté odsoudili na 20 let

Chtěla být učitelkou, ale vysněnou školu nacisté zavřeli. „Zbyla“ na ni obchodní akademie v pražské Resslově ulici.

Po válce v roce 1945 uspěla v konkurzu do Československého rozhlasu. Bylo jí dvacet let.

V práci potkala svého budoucího manžela – technika Zdeňka Šidáka, který si v té době doplňoval vzdělání na ČVUT.

To jsou základní obrysy příběhu, který se brzy zvrtnul v noční můru příšerných rozměrů.

 

Vrátím se pro vás

V březnu 1947 se Helena a Zdeněk vzali a v prosinci se jim narodil syn. Heleně bylo dvaadvacet let, její muž byl o rok starší.

V únoru 1948 Zdeňka vyhodili z rozhlasu i z vysoké školy – před závěrečnou zkouškou. Byl to důsledek jeho napojení na zpravodajskou skupinu, které vzniklo už za války, kdy byl na nucených pracích ve Vídni.

Po válce dostal z Anglie úkol vstoupit do KSČ, aby sledoval, co se v zlověstně radikální partaji děje. Po založení rodiny stranickou legitimaci odevzdal – nechtěl vystavovat blízké riziku prozrazení. Nakonec k němu došlo a komunisté to po státním převratu nenechali bez povšimnutí.

Přátelé ze zpravodajské skupiny Zdeňka varovali, aby okamžitě utekl s rodinou na Západ. Helena odmítla podstoupit s malým dítětem cestu s tak nejistým koncem. Její muž nicméně mezitím dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojnu na Slovensko, pustil se proto do akce sám – s tím, že se pro rodinu vrátí.

Zdeňkův útěk se podařil a rodina to odnesla „pouhým“ vystěhováním z jejich společného bytu. Helena tedy bydlela s dítětem u rodičů a čekala, až se jí manžel ozve. Zdeněk Šidák se mezitím v západním Německu připravoval na dráhu převaděče. A na začátku roku 1949 se objevil v Praze, jak slíbil.

 

Na udání dojičky

Čekal jej náročný úkol: kromě Heleny a syna měl převést přes hranice další tři ženy – jedna měla na Západě snoubence, další manžela, třetí otce. Akce skončila fiaskem...

Když skupina přijela na konci února do Aše, všude ležel sníh. „Stopy by nás prozradily, rozhodli jsme se to zrušit,“ vyprávěla před několika lety Helena Šidáková školákům v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Na jednu z žen po návratu domů už čekala Státní bezpečnost. „Věděli všechno. Kdo nám pomáhal, kde jsme se scházeli… Někdo mi pak říkal, že se z toho ta paní naprosto pomátla,“ vzpomíná Helena Šidáková, která se stačila ukrýt u známých ve Starém Kníně.

Ani druhý pokus překročit hranice se nezdařil. Helenin patnáctiměsíční syn se v náruči matky rozplakal v nejméně vhodnou chvíli: „Dala jsem mu slabý prášek na spaní, aby nás neprozradil. Ale nebylo to nic platné, najednou začal strašně brečet. Spal, a přitom ječel jako siréna,“ je slyšet na nahrávce pro Paměť národa.

Skupinu zatýkal příslušník Veřejné bezpečnosti, který se na místě objevil na udání dojičky krav z nedaleké vesnice. „Byl na nás hodnej a snad by nás nechal i projít, ale nechtěl mít oplétačky s nadřízenými. Tak nás zadržel a nechal eskortovat do klatovské věznice.“

Za mřížemi zažila Helena dojemnou historku: „Když odbila večerka, začali vězni v ostatních celách zpívat Mozartovu ukolébavku Princi můj maličký, spi – rozneslo se, že mám u sebe dítě.“ Další den byla matka se synem propuštěna. „V té době ještě železná pěst dělnické třídy neudeřila s takovou razancí,“ okomentovala to později.

To nejhorší mělo teprve přijít.

 

... a já zadržovala slzy

Na Velký pátek roku 1949 pobývala Helena ještě ve Starém Kníně, kde se s pomocí místního kostelníka skrýval i její manžel. Estébáci nejdříve zatkli kostelníka a jeho dceru, Zdeněk Šidák stihl utéct do polí. Helenu odtrhli od plačícího syna a odvezli do Bartolomějské.

„Odtáhli mě do místnosti bez oken a furt jenom, kde je můj muž,“ vzpomíná na první výslech. „Ale já jsem to opravdu nevěděla. Tak mě položili na stůl, svázali mi ruce a nohy a třískali mě do chodidel, což byla strašná bolest. Jak jsem sebou házela, tak jsem z toho stolu spadla, a protože jsem byla svázaná, vyrazila jsem si plotýnku. Takže mě zpátky na celu museli odnést.“

Zdeňka Šidáka nakonec StB dopadla v Jizerských horách. „Ukrýval se na půdě a slyšel, jak estébáci mučí paní Doležalovou, která ho u sebe schovávala. Svázali ji, přitáhli stoličku, přes trám zavěsili provaz s hákem a vyhrožovali jí, že když nezačne mluvit, na místě ji oběsí. Protože dál mlčela, Zdeněk to nevydržel, slezl z půdy a dobrovolně se jim vzdal,“ zní vyprávění paní Šidákové.

Její muž vyfasoval doživotí, Heleně vyměřili dvacet let. Čas od času ji mohli navštěvovat ve věznici rodiče, někdy s sebou přivezli syna Zdeňka. „Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám, ptával se mě a já zadržovala slzy,“ vzpomínala paní Šidáková.

 

 

Co tady děláš?

Propustili ji po šesti letech na amnestii vyhlášenou prezidentem Antonínem Zápotockým pro matky s dětmi do deseti let. Od svého muže Zdeňka dostala dopis, aby na něj zapomněla a souhlasila s rozvodem, že jí nechce zkazit život. „Byl to pro mě šok. A hned jsem mu odepsala, že k tomu souhlas nikdy nedám a budu na něj čekat.“

Zdeňka Šidáka propustili z vězení v roce 1963, aniž by o tom jeho ženu informovali. „Jednou jsem přišla z práce a našla ho doma. ,Co tady děláš?‘ byla jediná slova, na která jsem se zmohla.“

Manželství Heleny a Zdeňka ustálo čtrnáctileté odloučení, narodil se jim další syn, Martin. Zdeněk Šidák našel zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci a dožil se zhroucení komunistického režimu.

Jeho radost z pádu totality netrvala dlouho: zemřel před prvními svobodnými volbami v červnu roku 1990 na mozkovou příhodu, bylo mu 66 let. Jeho žena Helena zemřela v srpnu roku 2019 ve věku 94 let. •

 

Příběh Heleny Šidákové zpracovali Lukáš Bárta, Jakub Souček a Daniel Dalla Villa ze ZŠ Chmelnice v Praze 3 – Žižkově pod vedením Otýlie Pánkové.

 

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.