Můj krásný vypůjčený život

Lidé

Pracuje či pracovala pro planetárně slavné herečky a herce, jako je Angelina Jolie, Hugh Jackman nebo Wesley Snipes. Cestuje soukromými tryskáči, zúčastňuje se nablýskaných večírků a bydlí v luxusních hotelech. No a co? komentuje to „personal assistent“ Veronika Hladíková. Na to, aby jí sláva stoupla do hlavy, už totiž zažila dost vzestupů a pádů. I její život by vydal na filmový příběh.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Pracuje či pracovala pro planetárně slavné herečky a herce, jako je Angelina Jolie, Hugh Jackman nebo Wesley Snipes. Cestuje soukromými tryskáči, zúčastňuje se nablýskaných večírků a bydlí v luxusních hotelech. No a co? komentuje to „personal assistent“ Veronika Hladíková. Na to, aby jí sláva stoupla do hlavy, už totiž zažila dost vzestupů a pádů. I její život by vydal na filmový příběh.

Letadlo se vznášelo v mracích a Veronika Hladíková už pár minut zlověstně ťukala nehtem do skleničky – toho muže ve středním věku měla tak akorát. Možná je to James Bond, ale tentokrát vážně přestřelil. „S tebou jsem, chlapče, skončila,“ přísahala si v duchu… Jenže nebyl by to on, aby celou situaci nevyřešil po svém. Když před ní zčistajasna padl na kolena s prosbou, ať mu odpustí, málem jí vypadla sklenička z ruky. Letušky spustily potlesk. Až po chvíli zvedla své dlouhé ebenové řasy: „O.K., dostal jsi mě, zapomeneme na to.“

Tohle by mohla být scénka z nového dílu o agentovi 007 –  jenže není, je to skutečná příhoda ze života Veroniky Hladíkové. Češky, které se za neshody takhle divadelně omlouval James Bond alias Daniel Craig: stalo se to na lince Tokio–Sydney.

Veronika Hladíková se totiž v hollywoodských kruzích léta pohybuje. Pracuje jako osobní asistentka herců. Abych to upřesnila – přestože se o ní ve filmových kruzích mluví jako o „asistentce hvězd“, ona tohle označení vyloženě nesnáší. Sama si ve svém pracovním jazyce říká jednoduše „Pí Ej“, tedy personal assistant.

 

Docela zábava

Volám jí s žádostí o rozhovor. Prý se právě vrátila z natáčení a má volno, ale… Je milá, ovšem z mého nápadu není nadšená. „No já nevím…. na tom, co dělám, není nic až tak zajímavého.  Vlastně to ani nestojí za řeč. A krom toho jsem zrovna na tenise.“ S přáteli vyrazila na Roland Garros a právě se hraje. Aha, tenis, tak ta mě tedy odpálkovala, říkám si. Nešlo však o výmluvu; jak se dozvídám později, ten sport je její největší soukromou vášní, a pokud je to možné, jezdí na všechny hlavní turnaje. (Ostatně tennis girl si s radostí zahrála se zmíněným Danielem Craigem v bondovce Casino Royale.)

Nakonec však mám štěstí, protože tenhle ročník na French Open prší a prší. Když druhý den znovu volám, Veronika už nezní tak neústupně. Říká, že to balí, protože v Paříži nemají holínky, a navíc – nehraje se, tak jestli se tedy ještě chci potkat na kafi. Jasně, že chci. Takže díky dešťovým mrakům nad Seinou se pár minut po otvíračce spolu s několika natěšenými důchodci ocitáme v jedné pražské restauraci. Veronika je v pohodě a – s jistou obezřetností – odpovídá na moje otázky.

Aktuálně pracuje pro vycházející britskou hereckou hvězdu Theo Jamese – mimo jiné modela z aktuální kampaně značky Hugo Boss nebo jednu z postav seriálu Panství Downtown. Snažím se ji hned zkraje nevyděsit a ptám se opatrně, cože přesně její práce pro něj a jiné obnáší. „Jste součástí týmu, ke kterému patří agenti, právníci, účetní, ochranka, trenér… Jako osobní asistentka mu zařizuju cesty, hlídám účty, doprovázím ho na natáčení a tak. Není to nic zvláštního, prostě normální asistentská práce,“ směje se. Má pravdu, tohle nezní zrovna jako velký odvaz, říkám si. Jenže Veronika je zjevně ten typ, který víc dělá, než mluví. Koneckonců se svými klienty často tráví víc času než jejich partnerky. Třeba když režisér Ridley Scott vyjednával s představitelem Jamese Bonda, Daniela Craiga vozila a doprovázela na schůzky právě ona. A zatímco se ti dva oťukávali, Veronika seděla o tři stolky dál a v klidu popíjela svůj džus. Ano, už po pár dalších větách je zřejmé, že její džob nemá s asistentkami v korporacích moc společného. „Tahle práce začíná být zajímavá, když se ze služebníka stanete důvěrníkem,“ konstatuje Veronika. A jí se to daří.

Podle lidí z branže patří Veronika Hladíková mezi špičku. Žádný Čech nebo Češka se na takovou úroveň neprobojoval. Mezi herce, pro které pracuje a které oslovuje „šéfe“ nebo „šéfová“, kromě posledního představitele agenta 007 patří třeba Angelina Jolie, Hugh Jackman, Sienna Miller, Queen Latifah nebo Wesley Snipes. Pracovní dobu tráví nejen na natáčení, ale také v soukromých tryskáčích, drahých hotelech, na opulentních společenských akcích a jachtách. „Je to docela zábava, nestěžuju si,“ ujišťuje a tvrdí, že „měla prostě štěstí“. Ale není to pravda, k tomu, aby se propracovala na takovou úroveň, by asi jenom štěstí bylo trochu málo. Ostatně podřídila tomu celý svůj soukromý život. A hlavně, Veronika ovládá speciální umění: dokáže být všude, kde je potřeba, a přitom zůstat neviditelná.

 

Prodavačka v obchoďáku

Stačí s ní být chvilku: je vážně vtipná, jenže ne proto, že by tím potřebovala na sebe strhávat pozornost. Sálá z ní vyrovnanost a klid, nic na ní nebije do očí. Krátké vlasy, jemné šperky, šedá oversize mikina. Kromě událostí s červenými koberci prý nenosí šaty a sukně v její skříni byste hledali marně. „Jako malá jsem lítala s klukama a babička se děsila ,Jen aby z tebe nevyrostla klukanda, co si na sebe nevezme sukni!‘ No a vidíte, a tak to dopadlo,“ směje se.

Paradoxní přitom je, že na začátku, ještě v dobách Československa prorazila především díky tomu, že ji jednoduše nešlo přehlédnout. Se svou barvou pleti byla v osmdesátých a ještě na začátku devadesátých let za exota. I když ona tvrdí, že si to sama vůbec neuvědomovala. „Já jsem si nikdy jiná nepřipadala. Ve školce se mě nějaké děti ptaly, jestli prý nejsem Romka, což mi vrtalo hlavou. Ale babička mi to vysvětlila: žádná Romka, Verunko, ty jsi takové caffé latté….“

Její rodinná historie je spletitá. Veronika Hladíková se narodila v Kladně – její maminka, Češka, byla vdaná za pana Hladíka, ale ten dávno před Veroničiným narozením emigroval do Spojených států. Proto byl příchod malé čokoládové Verunky na svět tak trochu překvapením. A nejen pro doktory a sestřičky z kladenské porodnice. Veroniku pak vychovávali hlavně prarodiče. Dědeček, ředitel na základní škole, a babička, někdejší paní učitelka a podle všeho skvělá paní. Ta se také po pár letech v Kladně s dcerou a vnučkou přestěhovala do Prahy. Veronika byla bystrá dívka, ale neměla rodiče, kteří by ji vodili po kroužcích. Stala se tak holčičkou ze sídliště a školní léta strávila s klíčem na krku a pobíháním s kamarádkami. Žádné velké ambice ani plány se sebou do budoucna neměla, takže po devítce se šla vyučit prodavačkou a pak nastoupila rovnou do pražského obchodního domu Kotva.

Považovala to za skvělý start své karié­ry, nicméně se v proslulé stavbě ze sedmdesátých let nezdržela moc dlouho. Na ulici ji totiž zastavila žena, která se jí zeptala, jestli by nechtěla zkusit dělat modelku. „Mě nikdy vůbec nic takového nenapadlo. Jenže ona mi vylíčila, jak budu jezdit po světě, a bylo to.“ A tak se čerstvě osmnáctiletá Veronika nechala vyfotit na pas a zástěra z Kotvy ani ne po půl roce letěla do koše.

Kariéru v záři reflektorů nezahájila nijak bombasticky: napoprvé to byla práce v podobě tanečků v Trenčíně, městě módy. Na to navázala neslavným výletem do Švýcarska, ze kterého bylo málem angažmá v nevěstinci. „No, jak to říct stručně, prostě partička naivních pipinek si vyrazila do světa. Když jsme dorazily na místo, přišel týpek, zamknul nás v pokoji a bylo.“ Naštěstí zase až taková naivka, jako to popisuje, Veronika nebyla, takže s pomocí známých zorganizovala útěk a s kolegyněmi se bez ztráty kytičky vrátily domů. Tahle zkušenost ji neodradila a krátce nato už odjížděla do Paříže, kde se seznámila s Terezou Maxovou.

V tomhle konkrétním případě se ocitla ve správné době na správném místě. Pro mladou, krásnou a bystrou slečnu bylo město nad Seinou tím nejsprávnějším. Pobyt v Paříži popisuje jako sérii divokých večírků, na kterých se potkávala s modelkami, které byly tenkrát „in“, třeba s budoucí první dámou Francie Carlou Bruniovou, manželkou exprezidenta Sarkozyho.

Tento příběh mimochodem vypráví takovým způsobem, jako by konstatovala, že ráno potkala v trafice jednu paní…

„Potíž byla v tom, že zatímco v Praze jsem coby mulatka byla něco jako exotický papoušek, tady bylo takových jako já spousta. Takže mi brzo došlo, že pokud nechci šupem zpátky, budu se muset poohlédnout po něčem dalším.“ Což ji přivedlo do agentury United. Tam kromě příležitostného focení rozjela kariéru produkční a asistentky. (Firmu z rodinných peněz financoval francouzský podnikatel Thierry Roussel, kterému to šlo dobře, koneckonců to byl zeť řeckého magnáta, partnera Jacqueline Kennedyové Aristotela Onassise.)

Později přešla do agentury Viva, kde v té době zažila jako začínající modelku Cameron Diazovou. („Jo, s tou jsme chodily na obědy.“) A když odcházela její kamarádka Tereza Maxová do New Yorku, vzala ji s sebou. „Byla jsem takový její přívěsek a určitě to byla hlavně Terezina zásluha, že mě tam zaměstnali,“ vzpomíná. A město nazývané „velkým jablkem“ Veroniku schramstlo. Dělala všechno možné, aby se chytla, pak ale potkala jistého Johna Casablancase, náhodou majitele největší modelingové agentury na světě Elite Model Management. „S kontakty, co máš, se chceš plácat po New Yorku? Jaký to má smysl? Seber se a jeď domů, tam se teď rozjíždí Elle a tam budou potřebovat přesně někoho, jako jsi ty,“ řekl jí. A ona ho poslechla.

 

Práce v módním časopisu

„Najali mě jako produkční,“ vzpomíná a líčí, jak s majiteli české licence brainstormovali nad průkopnickým číslem časopisu – či spíše módní bible. Partička odvážných si tehdy nevytyčila menší cíl než frontální útok, který by dostal titul do pozice srovnatelné s francouzskou a anglickou Elle. Všechno šlo skvěle. K Elle postupem času přibyl ještě Esquire, Harper’s Bazaar nebo Cosmopolitan. Nakonec se Veronika Hladíková stala ředitelkou produkce ve vydavatelství Stratosféra.

„Chtěli jsme ty nejlepší tváře a nejlepší fotografy. Jenže místo honoráře jsme jim mohli nabídnout jen takové lepší kapesné,“ popisuje. Veronika ale přišla na způsob, jak to zařídit – nabídla jim takový servis, až se jim z toho točila hlava: šampaňské, zábava, cokoliv chtěli. Jak se brzy ukázalo, tohle byl velmi chytrý tah, protože snad ani pytel zlaťáků by nezafungoval líp. Záhy už díky Veronice a jejímu obchodnímu modelu jezdil tým na focení a rozhovory po celém světě. Nebylo letenky, kterou by neuměla dostat, ani hotelu nebo akce, na něž by nedokázala zařídit vstup.

„Majitelé mi dali naprosto volnou ruku. Měla jsem všechno, co jsem chtěla.“ Jenže, jak praví Murphy: „Cítíte-li se skvěle, buďte v klidu, ono to přejde.“ A přesně to se také stalo.

Někdy kolem roku 2000 začali ve vydavatelství osekávat náklady. Veronika pochopila, že party skončila. Znala se s Matthewem Stillmanem, šéfem společnosti Stillking Films. Zrovna získal první velkou zakázku – firma měla zajistit natáčení filmu Z pekla, příběh Jacka Rozparovače s Johnnym Deppem v hlavní roli. Stillman hodil Veronice Hladíkové laso a ona se ho chytla. Z paní ředitelky se rázem stala dívka od kopírky.

„Začala jsem znova, úplně od nuly,“ vzpomíná na své entrée u filmu. Scénáře ale naštěstí nekopírovala dlouho. Dnes je na webu firmy vedena jako konzultantka a expert na speciální projekty.

Díky tomu, že se slušně domluvila anglicky, si jí všimla producentka Amy Robinson. „Proč nezačneš dělat asistentku hercům, to by ti mohlo jít,“ navrhla. Proč ne, Johnny Depp koneckonců docela ujde, pomyslela si Veronika a souhlasila. Tenhle nápad jí ale Robinson svižně rozmluvila a na rozjezd jí doporučila Deppovu filmovou partnerku Heat­her Grahamovou. „Vzala mě na letiště a řekla mi ,Máš pět sekund na to ji zaujmout, tak ukaž, co umíš.‘ “ A povedlo se. Jak to udělala? ptám se. „Normálně, víte, mám takový jednoduchý trik: výraz ustrašené srny.“

Ten zřejmě funguje dost dobře, když si s ním vystačila celých šestnáct let. Právě tak dlouho se v hollywoodských kruzích pohybuje. Připouští, že tenhle způsob života může být poměrně návykový. „Je to o adrenalinu, zážitcích, luxusu...“ Ano, je evidentní, že o tom ví své. Když například asistovala Danielu Craigovi při natáčení Jamese Bonda, přišel za ní s tím, že by si ji rád najal na delší čas. Začal oklikou, co by prý tomu řekla podívat se s ním na Bahamy. Ona ho ale usadila: „Bahamy, tím mě neohromíš. Tam už jsem byla třikrát.“ Nakonec ji Craig přesvědčil, takže s ním zůstala další tři roky. V rámci propagační tour filmu Casino Royale s ním pak projela celý svět, v Austrálii jim půjčovala svou soukromou jachtu Nicole Kid­manová, od šéfů Veronika často dostává luxusní pozornosti a herečky jí darují drahé róby. „Těžko se z toho vystupuje,“ přiznává s tím, že zná asistenty, kteří se se svými šéfy dožívají důchodu.

Co osobní vztahy s herci? Na ty má Veronika jasný názor: přímá linka do pekla. „Už jsem jich pár takových viděla, já ale zastávám názor, že je lepší zůstat králíčkem, kterému liška nepotrhá ocásek,“ říká s tím, že s klienty nechodí po natáčení ani na drink, ani jim nedělá chůvu. „To si v hotelu radši pustím nějaký film,“ říká s tím, že si rozhodně nepřibírá žádné další úkoly. „Jedna moje šéfová mi kdysi dala skvělou radu: ,Dělej jen to, o co ti klient řekne.‘ A tím se řídím.“

 

Moje hranice

„Zazvonila jsem a otevřela Angie. ,Pojď dál,‘ povídá a vede mě dovnitř. Na gauči seděl její muž, který mi podal ruku, ukázal zářivě bílé zuby a povídá: ,Ahoj, jsem Brad, těší mě, že tě poznávám...‘ “ Pro leckterou fanynku by tohle byl zážitek na pomezí infarktu myokardu, pro Veroniku jen další džob, tedy běžná rutina. Spolupráci s Angelinou Jolie a Bradem Pittem si ale pochvaluje. Když natáčela čtyři měsíce v Česku, „V“, jak ji její šéfová přezdívala, pro ni a její rodinu zajišťovala veškerý servis v Praze. Počínaje bydlením a krocením dotěrných paparazziů a školami pro jejich děti konče. Na krásnou Angelinu ráda vzpomíná. „Ona je chytrá a v žádném případě není sebestředná. Je skvělá psycholožka a naučila mě spoustu věcí. A na rozdíl od některých jiných hereček fakt netrpí žádnými hvězdnými manýry.“

To je totiž něco, co Veronika Hladíková nemá ráda. Říká, že má jasný limit: klienta nebo klientku, kteří na place ponižují své asistenty před štábem, by nesnesla. Ale i tak musí být připravená na všechno – je to pořád práce s lidmi – takže je zvyklá nepříjemné věci si nebrat příliš osobně. Prý jen jednou se jí stalo, že měla chuť se vším seknout.

„Byl to klient, pro kterého jsem pracovala několik let. Všechno fungovalo bez problému, dokonce po natáčení mi s díky daroval náhrdelník s diamantem. Odjela jsem do Prahy s tím, že budu čekat, až mi pošle letenku zpět. To se ale nestalo, no a pak volá jeho manažerka, že prý mě už nebude potřebovat, protože asistentku mu od nynějška bude dělat jeho přítelkyně...“ Po tomhle zážitku Veronika zkusila přehodit výhybku a nastoupila do jednoho design studia v Praze. Ale nechala toho. Obrátila se na ni Sienna Millerová, kterou za ní shodou okolností nasměroval právě ten chlapík s diamantovým náhrdelníkem. „No to se mi snad zdá,“ projelo prý Veronice nejprve hlavou, „pak jsem ale ten džob vzala. Prostě mi došlo, že kancelář není pro mě,“ říká.

Jeden nemusí být zrovna matematik, aby si dokázal spočítat, že udělala dobře. Protože číslo které pražské kanceláře by kdy vytočil šejkův office z Abú Zabí se vzkazem, jestli by nepřijela s týmem Toma Cruise na závody F1? „To bylo v době, kdy se točila Mission Impossible. Šejk pozval celý štáb, byli jsme jeho osobní hosté, to se nedalo odmítnout…“ vzpomíná.

Takové věci se prostě stávají, pokud pracujete s herci z kategorie „cast 1“. Pokud patříte k nim, jste jejich člověk a podle toho s vámi ostatní zacházejí. Někdo by mohl říct, že je to život na obláčku, avšak Veronika Hladíková sama to po těch šestnácti letech vidí střízlivě. „Jasně, že si to užívám, ale beru to tak, že je to všechno jenom vypůjčené.“ Potíž je v tom, že když to všechno vypráví, v restauraci, kde sedíme, přestávají cinkat příbory a hosté kolem krouží s ušima jako netopýři. Dojde to tak daleko, že se k vedlejšímu stolku dokonce s výmluvným úsměvem přisouvá manažer restaurace – kterého jsem v tomhle podniku v životě neviděla jinak než na nohou a v pohybu. Je to tak, Veroničin život je možná vypůjčený, ale na lidi působí jako magnet. Jenže, jak říká, na světě jsou důležitější věci než večeře s Tomem Cruisem… Na stole pípne esemeska. Veronika zvedne mobil: „A je to tady! Štěpánek a Federer už hrajou, tak já poběžím!“ •

Autorka je novinářka, pracovala mimo jiné v časopisu Forbes a v Hospodářských novinách. 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama