Povídka: Straightflush

Podivuhodná vražda, u níž není jasný motiv. A prostředí hráčů pokeru. O tom je detektivní povídka v červnovém vydání magazínu Reportér.

Stál u umývadla a na tváři měl přitisknuté mokré dlaně. Z crčícího kohoutku nabral vodu a opět si jí opláchl obličej. Někdo prošel za jeho zády k pisoárům a nechal pootevřené dveře do sálu. Když muž zvedl oči k zrcadlu, uviděl v něm tou škvírou několik velkých oválných stolů osazených hráči. Pohledem našel zrzavého mladíka, který u jednoho z nich právě míchal karty a chystal se je rozdávat k další hře. Dlouhé vteřiny se do něj pak očima upřeně vpíjel.

Po chvíli si osušil obličej papírovým kapesníkem a zmuchlaný do kuličky ho hodil k odpadkovému koši. Netrefil, ale to bylo to poslední, oč by se zajímal. Vyšel z toalet a zamířil k baru.

„Morgena,“ zamručel, „dvojitýho.“ Z kapsy vyn­dal hrst mincí a vysypal je na pult. Později rozrazil dveře kasina a ulicí odcházel kamsi do noci. S sebou si odnášel pocit, že poslední, co uvnitř zahlédl, byl křivý úsměv toho zrzavého šmejda v bílé košili.

 

•••

Seděl jsem v kanceláři a řešil zrovna něco s jedním sotva osmnáctiletým cápkem, kterého chytili v cizím bytě. Kraťasy, vytahaná mikina, dredy do půli zad. Na obličeji asi kilo a půl železa a v uších díry, že byste jimi protáhli dětský vláček. A odér něco jako Cannabis for man.

Z dobře rozjeté konverzace nás ale vyrušilo zaklepání starého Křivánka, kolegy, co do služby nastoupil ještě za císaře pána nebo za Husáka, prostě tak nějak.

„Máš jít k Robertovi,“ houkl na mě, „má pro tebe asi nějaký prímovější kšeft. Tady toho smrada si mám převzít já.“

„Smrada?“ zalapal po dechu dredař.

„Drž hubu, nebo přes ni dostaneš,“ zavrčel dědek. „A zvedni prdel, jdeme ke mně.“

O chvíli později jsem otevíral dveře na konci chodby.

„Něco se děje, Robe?“ Robert Celda, o chlup mladší, snaživější, diplomatičtější a zapálenější než já. Proto to taky dotáhl o ten chlup dál a teď mi šéfuje.

„Jo,“ přikývl, „chtějí tě z Kongresovky.“ Krajské ředitelství? No proč ne, to se občas stává.

„Kdo přesně?“

„Vraždaři. Máš jim hned volat.“

„Vraždaři, jo?“ ujistil jsem se, ale to už jsem vytáčel telefonní číslo, které přede mě přisunul.

„Nevím o tom, že bys dělal na něčem, u čeho byste se mohli potkat,“ řekl.

„To já taky ne, Robe. Bůhví o co jde.“ Na druhém konci to chvíli zvonilo, ale pak se ozval strohý a unavený hlas.

„Strejc, prosím.“ Takže jsem se ze stolu svého šéfa dovolal přímo tomu jejich.

„Ahoj Ludvíku, Miko Syrový. Prý mě sháníš?“

„Jo. Říká ti něco jméno Benýšek?“

„Možná. A dál?“

„Richard, rok výroby sedmdesát šest.“

„Jo, toho znám.“

„Fajn. Můžeš sem přijet, prosím tě?“

„Hned?“

„Včera bylo pozdě.“ No jasně, klasika.

„Za chvíli jsem u vás,“ odvětil jsem a okamžitě koukal na Robertovo zvednuté obočí. „Chtějí mě kvůli jednomu volovi. Víc zatím nevím.“

„Doufám, že zase přitáhneš nějaký průser,“ zavrčel.

Vlastně by mě překvapilo, kdyby řekl cokoli jiného.

 

•••

Zaparkoval jsem před prosklenou budovou krajského policejního ředitelství a s odznakem v ruce prošel vrátnicí.

„Takže o co jde, Ludvíku?“ zeptal jsem se vysportovaného padesátníka s pevným stiskem, kterému jsem o chvíli později vpadl do kanceláře.

„O Benýška, jak už jsem ti říkal. Znáš ho dobře?“

„Tak akorát.“

„Je to tvůj ráfek?“ vypálil bez obalu. Jestli je to můj informátor? V duchu jsem se musel pousmát. Beny vždycky vykecal všechno, co slyšel. I to, co si myslel, že slyší. Včetně věcí, které se mu třeba jen zdály.

A vykecal to vždycky a bez rozdílu každému, kdo se před ním nestačil zdekovat.

„Ne, není to můj ráfek. Jen jsem ho dvakrát zavíral.“

Richard Benýšek alias Beny měl za sebou vybrané byty, sklepy a občas kapsu nějakého turisty nebo opilce.

Ze všech policajtů, kterým se během té doby dostal do spárů, jsem mu ale bůhvíproč připadl nejsympatičtější, takže mě tak nějak zahrnul do širší rodiny. Ne že bych o to stál, jenže svého oblíbeného poldu má skoro každý z těch, co se občas ocitnou na té špinavější straně mříží. Někdy prostě jen stačí chovat se k nim trochu lidsky, ať už to znamená cokoli.

„Tak co s Benym je? Někdo ho smáznul?“ I přesto, co byl Beny zač, jsem doufal, že Strejc nepřikývne.

„Naopak.“

„Naopak?“ Nevěřil jsem vlastním uším. „Chceš říct, že někoho…“ Zmlkl jsem a jen koukal.

„Jo.“

„A je to jistý? Znám ho roky, on není ten typ.“

„Ložená věc, Miko. Kamerový záznam, daktylky, DNA. Sejmul chlapa ocelovou trubkou. Tu jsme našli kousek odtamtud.“

„No ty vole,“ vzdychl jsem jenom. Ale už dávno jsem si odvykl divit se podobným věcem. O jednoho chlapa míň, o jednoho vraha víc. Jak prosté, milý Watsone.

„No a k čemu teda ale potřebujete mě?“ Vraždaři pomoc od nižších složek občas chtějí, většinou vás ale nechají třeba jen pročesávat dům od domu nějakou ulici a ukazovat lidem fotku s rozsekaným obličejem.

Namísto odpovědi ke mně Strejc otočil notebook, spustil přehrávání a já sledoval asi minutový záznam smrti člověka. Vrahem byl Beny, o tom nemohlo být pochyb.

„Udělal to, Miko, to je bez debat,“ shrnul pak něco, co jsem tak jako tak sám viděl.

„Tak v čem je problém?“

„V motivu. A vůbec.“

„Nemluví?“

„Hm. A to ho máme už skoro osm hodin,“ ucedil. Sebrali ho v sedm ráno. Vražda se stala o víkendu, ve tři hodiny v noci ze soboty na neděli. V pondělí už měli Strejcovi hoši v ruce výsledky z databáze DNA a daktyloskopie. Dvojitá shoda se čtyřikrát trestaným Richardem Benýškem, toho času v podmínce za několik drobných krádeží. Další den po něm slídili a dnes, v úterý, ho vytáhli z peřin u jedné jeho přítelkyně v Krči.

Obratem mu byl přidělen advokát ex offo a mašinerie se mohla rozjet. Jenže nerozjela.

„Pustil za těch osm hodin vůbec něco?“ zeptal jsem se.

„Jo, jedinou větu,“ zavrčel Strejc a nakvašeně na mě koukl. „Že všechno prý řekne jedině tobě.“

 

•••

No bezva, projelo mi hlavou. Takže máme vraha, který si ode mě slibuje bůhví co, a když to nedostane, bude zřejmě nasraný. Poldové, které dotyčný ignoruje a chce mluvit raději s nějakým cizákem, jsou nasraní už teď.

A jeho advokát? Ten se zatím cítí jako páté kolo u vozu, což je pro takového nafrněného panáka důvod k nasrání par excellence. Fakt miluju situace, kdy jsem za fackovacího panáka.

„Zkus z něj něco dostat,“ houkl Strejc. „Rozkecej ho, jo? Prostě ho zlom a my už to pak dotáhneme.“

Rozuměl jsem mu. Je krásné, když soudci až pod nos strčíte téměř jasný případ. Jednoznačné stopy, průkazné video a pachatele v klepetech. Jenže, pánové, jako bych toho soudce slyšel, pro stanovení výše trestu je důležitý mimo jiné i motiv! Šlo o věc plánovanou, nebo naopak o zabijačku v afektu? O vraždu zištnou? Nebo dokonce rasovou? A tak dále a tak podobně.

Zatracený Beny, táhlo mi hlavou, chlape zasraný, šmejde jeden! Za svůj život jsi prošel rukama desítek poldů, ale ty si musíš vzpomenout zrovna na mě? Ach jo.

Pochodoval jsem za Strejcem chodbou se sešlapaným linem a desítkou dveří, které pamatovaly ještě doby, kdy jimi namísto lidí procházeli soudruzi. Na jedny z nich Strejc klepl a bez vyzvání vešel. Tři jeho chlapi tam měli v presu asi šedesátikilového nebožáka v nepadnoucích džínách a košili s roztřepeným límcem. Ulízaný advokát seděl u stěny a evidentně byl jen do počtu.

„Tak co?“ zeptal se Strejc, ale odpovědí mu bylo jen hromadné pokrčení ramen. „Takže pane Benýšku, sehnali jsme vám kolegu Syrového, kterého jste chtěl. Doufám, že nám tuhle vstřícnost oplatíte.“ Beny mlčel a koukal do země. Strejc kývl a dva jeho muži s ním odešli za dveře, zbyl se mnou jen Jarda Wágner, kterého jsem letmo znal. Samozřejmě, že s Benym nemůžu být úplně o samotě, přece jen to teď už není jen obyčejný zlodějíček. Jeho ex offo zůstal na svém místě také.

„Ať jde pryč,“ špitl Beny a konečně ke mně zvedl oči.

„Chci s klientem mluvit o samotě,“ kontroval obhájce.

„Dejte mi kurva pokoj!“ vyprskl Beny. Nažehlený panák stál rozpačitě u židle a přemýšlel, co dělat. Jestli teď odejde, už ho nikdo nebude brát vážně. Pokrčil jsem rameny a zahlédl přitom Wágnera, jak mu cukají koutky.

Poldové mají advokáty rádi asi tak jako hemoroidy. Ex offo se nakonec vztekle otočil a vyrazil ke dveřím.

„Jsem v kantýně, kdyby něco,“ zasyčel a zmizel na chodbě. Měl jsem dojem, že jen co vypadl, dalo se v místnosti i dýchat. Beny vypadal nachlup stejně, jako když jsem ho viděl… Kdy vlastně naposled? Střízlík, krátké tmavé vlasy, osmatřicet let. Týdenní strniště na tváři, drobné vrásky kolem očí, stříbrný řetízek s křížkem, sešlapané polobotky. Na předloktí vězeňská kérka FULL OF HATE! Jak ironické, vždyť až do té sobotní noci se nikoho snad ani nedotkl. Nebo jsem o tom aspoň nevěděl.

„Řekneš mi, co se stalo, Beny?“ zeptal jsem se, když jsem mu předtím dal trochu času, aby se sebral. Sklopil oči, nerozhodně jimi bloudil po podlaze a ruce složené v klíně si začal pomalu žmoulat. Na parapetu venku za oknem přistál holub, a když po něm začal přecházet sem a tam, znělo to v tom tichu jako kovové cvakání.

Minuta pryč a po ní další. Nemělo smysl otázku opakovat, Beny ji slyšel dobře, a kdybych přitlačil, jen by se ještě víc stáhl. O tom, že mluvit začne, jsem nepochyboval. Proč by pro mě jinak posílal? Po dalších dvou minutách jsem to už ale nevydržel.

„Tak fajn, chlape. Udělám kafe, ale pak už chci něco slyšet, nebo padám pryč. Mám dost svý práce i bez tebe.

Sladíš?“ Wágner po mně loupl očima. V klidu, naznačil jsem mu, zatímco budu pryč, tak do něj nešij a jen ho nechej, ať si to přebere.

Za dveřmi kanceláře jsem narazil na ty dva, co předtím odešli.

„Udělali byste mi dvě kávy, kluci?“ Přikývli a jeden z nich odešel směrem ke kuchyňce. „Jak to jde?“ zeptal se ten druhý.

„Ale jo,“ zamumlal jsem.

„Celý je to nějaký… divný,“ řekl. „Bez motivu. Nezjistili jsme v minulosti žádný jejich vzájemný vazby, tomu mordu nepředcházela potyčka a víš co? Dokonce ho pak ani neobral, jen ho máznul tou tyčí a šel pryč!“

„Hm, viděl jsem.“

Znovu jsem si vybavil video, které mi chvíli předtím jejich šéf pustil. Záznam z venkovní kamery nedaleké banky, lehce zrnitý, ale dostatečně zřetelný na to, aby někoho určitého posadil na pár let někam do chládku.

Sledoval jsem na něm Benyho, jak se potkává s mladíkem, který bude jen o pár chvil později mrtvý.

Evidentně šlo o setkání náhodné, každý přicházel svou cestou, a když na sebe narazili, zjevně je to překvapilo. Padly mezi nimi snad dvě nebo tři věty, mladík se Benymu vyhnul a pokračoval v chůzi, vzápětí mu však na hlavu dopadl kus ocelové trubky, kterou na chodníku právě minul, a bylo vymalováno. Později jsem viděl sjetinu s jeho daty a fotografií. Jan Malík, usměvavý kluk, dvaadvacet let. Velká piha u levého oka a vlnité ryšavé vlasy. Místo narození Most, v Praze momentálně na kolejích VŠE. V policejních záznamech ani čárka a Strejcovi hoši na něj během uplynulých tří dnů taky nic nevyštrachali. Solidní mladík s pravděpodobnou kariérou v nějaké bance nebo poradenské firmě. Oba rodiče zatím naživu, jeden starší bratr, dvě mladší sestry.

 

•••

Vrátil jsem se i s kávou do kanceláře. Beny nechal svůj šálek chvíli stát, ale pak ho vzal do dlaní a zamyšleně upíjel.

„Znal jsi toho kluka, Beny?“ zeptal jsem se jen tak mezi doušky. Pomalu přikývl.

„Jo. Teda… jo i ne.“

„Jak to myslíš?“

„Do toho večera jsem ho nikdy neviděl.“

„Do soboty?“

„Hm.“ Holub na parapetu mi už zase pochodoval po nervech. Tip, tip, tip, tip, tip. Měl jsem sto chutí chrstnout na něj to kafe a pak ho umlátit hrníčkem.

Sledoval jsem Benyho ruce. Prsty se mu lehce chvěly, ale když vzal do dlaní šálek, získal pro ně oporu a třes zmizel. Přemýšlel jsem, jestli položit další otázku, nebo ještě chvíli počkat. Ale najednou se nadechl.

„Ten hajzl mě během večera dvakrát zaříznul, pane Syrový!“ zasyčel.

„Cože?“ Nějak jsem v tu chvíli nemohl pochopit, kde je sever.

„Říkám, že mě během večera dvakrát zaříznul,“ zopakoval. „Ale… co během večera, během hodiny!“

„Zaříznul?“ Jako bych měl mezi ušima a mozkem nějakou zeď. „Co to…“

„V Royalu.“

„V Royalu? Tys… tys tam ten večer hrál?“ Přikývl. Royal byl klub, ve kterém jsem na Benyho občas narazil.

Výjimečně jsme se dokonce potkali u jednoho pokerového stolu. Paradox, chce se říct. Jenže pokud by se chtěl polda striktně vyhýbat lidem, které měl kdy v parádě, musel by se odstěhovat za polární kruh nebo třeba do Brna, zkrátka někam úplně mimo civilizaci.

„Co měl ten kluk společného s Royalem, Beny?“

„Přece tam dealoval.“ Wágner ožil. Drogy? Jo, to by mohl být motiv! Ale ne, došlo mu vzápětí, vždyť mají vlastně zjištěno, že mladý Malík v klubu brigádničil. Přivydělával si ke studiu tím, že občas po nocích rozdával karty.

„Říkáš, že tě dvakrát zaříznul?“ nahodil jsem spadlý řemen.

„Jo, dvakrát během chvíle,“ zaúpěl Beny nešťastně. „Hrál jsem sotva deset minut, když jednomu volovi dotočil fullhouse do mé flopnuté postupky!“

Ten sobotní večer byly prý obsazené čtyři stoly, takže kořenů k oškubání habaděj. Beny bohužel nikdy nepochopil, že jedním z největších kořenů je právě on sám. Tak jako většina špatných hráčů přeceňoval své výhry, prohry sváděl na smůlu a nebyl schopný držet se od stolu dál, když neměl čistou hlavu. Upřímně řečeno, ne že bych na tom byl o moc líp. Ovšem když vaši výherní kombinaci dealer zničí poslední možnou kartou, tak…

„Postupka do fullhouse, Beny?“ zopakoval jsem. „Smůla, ale nic, co bych neviděl už nejmíň tisíckrát.“

„No jo, sakra, já vím,“ vzdychl. „Jenže mě to stálo všechno, co jsem měl na stole!“

„Kolik?“

„Asi šest papírů.“ No jasně, pro někoho i polovina výplaty. A pro Benyho? Možná ještě víc.

„Takže jsem šel nahoru do bankomatu a vytáhl další pětitalíř. Jenže…“

„Co?“

„Zapomněl jsem říct floormanovi, ať mi drží flek, takže ho zatím obsadil a já stál na baru jako vocas, než se zase něco uvolní.“

Zazvonil telefon. Na lince byl Strejc a chtěl vědět, jestli jsme se někam posunuli.

„Jo,“ zamumlal jsem, „jo.“

„Chceš tam někoho?“

„Asi ani ne, díky, takhle je to lepší.“

„Tak fajn,“ řekl ještě a zavěsil.

Kávu už měl Beny dopitou, ale hrníček jsem mu nechal a on ho prsty otáčel na podložce.

„Co dál?“

„Dál?“ pokrčil rameny. „Vypadl nějaký Rusák a já šel na jeho místo.“ Zmlkl, jako by sbíral sílu k tomu, co chce říct dál.

„Ani ne pět minut potom, co se ten zrzavý dealer zase dostal k našemu stolu, už jsem byl zas venku!“

„Děláš si srandu, Beny?“ Asi to znělo příliš zklamaně, protože okamžitě nadskočil.

„No jo, byla to asi trochu i moje chyba, ale… Prostě jsem se nechal hecnout!“

„Rupneš najednou šest talířů a namísto toho, aby sis dal pohov, vpálíš do další hry zase celých pět? Jsi magor?“

„Vždyť říkám, nechal jsem se vyhecovat… Ale byl jsem lepší, celou dobu jsem byl lepší!“

„Celou dobu asi ne, ty vole.“

„Zabilo mě až eso! Ten šmejd tam mohl dát cokoli, ale ne, on prostě otočí áčko! Možná…“

„Možná jsi v té hře neměl vůbec být,“ přerušil jsem ho. „A už vůbec ne za takový balík!“

„Myslel jsem, že přeskočím stůl a zaškrtím ho!“

„Beny, kurva, ten kluk ty karty jen rozdává!“

„Já vím, pane Syrový, jenže… Vždyť to znáte.“ No jo, znám. U stolu jsem strávil dost času na to, abych podobné emoce už stotisíckrát viděl. Nebo zažil.

„Normálně jsem měl pocit, že se mi směje do ksichtu.“

„Jdi do háje.“

„Musel byste ho vidět.“

„Viděl jsem desítky dealerů. Všem je úplně u prdele, kdo vyhrává nebo prohrává, pro ně je to jen šichta ve fabrice!“

„Ale do hajzlu! Vždyť…“ Zmlkl a jen nešťastně zavrtěl hlavou. V kanceláři bylo dusno k zalknutí, okno přitom celou dobu pootevřené a za ním pořád ten ťapající holub.

„Nechceš mi doufám říct, Beny,“ nadhodil jsem opatrně, „žes ho tou trubkou vzal jen proto, že tě dvakrát zabil v kartách?“ Mlčel, zatímco Wágner se střídavě díval na mě a na něj. Holub konečně zatleskal křídly a zmizel.

Nejspíš ale jen letěl dolů na parkoviště, aby mi tam podělal auto.

„Šel jsem si ještě jednou dobít prachy,“ řekl po chvíli Beny skoro šeptem. „To už bylo po půlnoci.“

„Kolik?“

„Asi půl jedný.“

„Myslím, kolik sis dobil? Zase pět?“

„Ne, jen čtyřku, víc jsem stejně na kartě neměl. I tak už jsem byl v mínusu.“ Znovu se odmlčel a já najednou začínal mít nepříjemný pocit, že vidím do budoucnosti. Jakkoli nepochopitelné a nepravděpodobné.

„Během půl hodiny,“ pokračoval pak, „jsem to vytáhl skoro na osmičku.“

„Z těch čtyř tisíc, jo?“

„Jo. Dva tácy jsem vydyndal z nějakého Němčoura a další dva z Terezy, co jinak dealuje v Showdownu. Tu znáte, ne?“ Přikývl jsem. Tereza byla ovšem regulár, tedy pravidelný a schopný hráč, takže jestli její peníze skončily zrovna u Benyho, muselo jít o nějakou sakra nešťastnou náhodu.

„V čem je teda ale problém, Beny? Vždyť jsi se zdubloval!“ Podíval se mi upřeně do očí, vlastně poprvé za celou tu dobu.

„V čem je problém?!“ odfrkl skoro hystericky. Mlčel jsem a nechal ho být. To, co jsem potřeboval vědět, měl už stejně na jazyku. Znovu sklopil oči a zabodl je do podlahy. V hlavě jako by si přehrával nějakou neskutečnou scénu.

„V čem je problém?“ zopakoval pak skoro nevěřícně. „Tak teda poslouchejte, protože…“

•••

Vyšel jsem z kanceláře a hned za dveřmi se opřel o zeď. Zatímco jsem si mnul dlaněmi obličej, ti dva čekající Strejcovi hoši ze mě nespouštěli oči.

„Tak co? Složil to?“ Mlčky jsem přikývl. V uších mi přitom pořád ještě zněl Benyho hlas. Vzrušený a vzteklý. Nevěřící. Nechápající.

„V čem je problém? Tak teda poslouchejte, protože…“ Dvakrát se zhluboka nadechl a pak to z něj konečně vypadlo z jedné vody načisto.

„Sedím na UTG a dostávám sněhuláky…“ Zahlédl jsem Wágnerův nechápavý výraz.

„Osmičky,“ zamumlal jsem.

„Jo, osmičky,“ přikývl Beny. „Takže já bet, dva nebo tři za mnou fold, button raise, SB fold, BB call, já call. A na flopu pak 8-8-2!“ Hvízdl jsem.

„BB check,“ pokračoval Beny jako v transu, „já pastičkuju, button bet, BB call, já raise polovinu svýho stacku, button fold, BB all-in, já call! Ten vůl BB se ksichtí a ukazuje přitom jen FD! Má 7–9 v křížích, jedna osma a dvojka na flopu jsou taky křížový. Otáčím nuts a hned mu sklaplo.“

„Super,“ řekl jsem, ale Beny jako by mě už ani nevnímal.

„No a pak to ten zmrd dealerskej udělal znova!“ Poslední dvě slova zněla jako zasípání. Visel jsem na něm očima. Co to kecá? Co by se sakra mohlo ještě tak podělat? Vždyť měl… Ale ne, to snad… To přece… Ne! Tolik smůly přece nemůže mít ani on!

„Turn křížová desítka,“ dodal Beny skoro neslyšně, „river křížová šestka.“ Po posledním slovu už zůstal jen apaticky koukat. Seděl jsem s otevřenou pusou a snažil se napasovat své myšlenky na jeho předcházející věty.

„Run-run straightflush?“ zašeptal jsem nevěřícně. Ale Beny neodpověděl, jen dál bez hnutí zíral skrz okno kamsi do dálky, jako by tam snad chtěl najít nějaké vysvětlení.

Ještě dobrých pět minut jsme jen tak mlčky seděli. Beny už neměl co dodat, já všechno ještě v hlavě zpracovával a Wágner stejně nevěděl, o čem jde řeč. Nakonec jsem vstal a potřásl Benymu ramenem.

„Budu už muset vypadnout, chlape, takže… Všechno to tady kolegům vysvětli, jo? A kdybys něco potřeboval… Však víš.“ Skoro neznatelně přikývl.

„Good luck, Beny,“ řekl jsem ještě při odchodu, ale bůhví jestli mě vůbec vnímal.

„Tak co? Složil to?“ vyjeli na mě o chvíli později na chodbě ti dva.

„Ale jo,“ odvětil jsem. Cítil jsem se najednou unavený daleko víc, než bych čekal.

„A řekl taky, proč toho kluka smáznul?“

„Vlastně jo, ale…“ pokrčil jsem rameny. Co vám mám, lidi, vysvětlovat? Koukal jsem na jejich napjatý výraz.

„Kdybych chtěl být cynický a kdyby nešlo o mord, tak řeknu, že jestli jeho soudce hraje poker, musí ho snad osvobodit.“

„Cože?“

„Ale nic, nechte to být,“ mávl jsem rukou a ztichlou chodbou se vydal k jejich šéfovi.

Zatímco jsem sotva vlekl nohy, v duchu jsem se snažil počítat. Jen tak, od oka. Vyšlo mi, že předtím, než dealer otočil poslední dvě karty, měl Benyho soupeř asi jednoprocentní šanci na výhru. No, spíš půlprocentní.

A možná ani to ne, ale bůhví, na matematiku jsem byl vždycky naprostý vůl.

Oknem na konci chodby dovnitř dopadaly paprsky nízkého slunce. Kolik je vlastně hodin?

•••

O něco později jsem ve své kanceláři zamkl trezor s pistolí a několika rozpracovanými spisy, bouchl dveřmi a šoural se k výtahu.

Cestou k metru jsem si nasadil sluchátka a deset minut nato nastoupil do soupravy. Tři stanice a vystoupím v centru, přímo před klubem, kde v sedm začíná každodenní turnaj. Check, bet, call, raise, slyším pořád ještě Benyho hlas.

Ve sluchátkách Radiohead, Subterranean homesick alien. Náhoda, ale na nic lepšího bych v tu chvíli asi ani nepřišel.

Souprava zasyčela a rozjela se. Zavřel jsem oči. Good luck, sakra, lidi. •

Autor píšící pod pseudonymem pracoval jako policista, nyní se zabývá obchodem a psaním detektivek. Vydal knihy Muž s unavenýma očima či Vánoční zpověď. Zde otištěný text bude součástí povídkové knihy, která vyjde na podzim.