Uštvaný Švejk

Sedmdesátiletá prodavačka v second handu na malém městě Tenterden, přezdívaném Perla Kentu, pohladila kobylí hlavu na přebalu knížky a hlasitě se rozesmála, až se jí z nosu svezly brýle: „Jeremy Clarkson! Zbožňuju ho! Auta mě vůbec nezajímají, ale jeho mám vážně ráda.“ Na otázku proč, mi skoro odsekla: „Protože říká věci, které se ostatní říkat už neodváží.“

Například zpěvák George Michael označil Clarksona za hnusné homofobní prase poté, co se spolu chytli na twitteru, když moderátor otestoval Jaguár XKR-S slovy „v zatáčkách vysouvá ocas ochotněji než George Michael“. Ovšem miliony slušných Britů v hospodách Clarksona pobaveně citují. Zálibně vzpomínají, jak řekl, že korejští dělníci žerou psy, nebo že se obyvatelé Malajsie obouvají do listů. Nebo jak prohlásil, že tehdejší premiér Gordon Brown je jednooký skotský idiot, nebo že stávkující státní zaměstnanci by měli být popravováni. Se smíchem si vyprávějí, jak při testování jaguáru v Indii narazil na anténu roli toaletního papíru…

Naproti tomu diplomaté zmíněných zemí posílají do Velké Británie protestní nóty a komentátoři listů Guardian či Independent jsou spokojeni, teprve když dotlačí BBC k oficiálnímu prohlášení, že přirovnat Toyotu Primus (camper van) k lidem s výrůstky na obličeji je porušením předpisů této korporace, která má dohlížet na dodržování osobnostních práv.

Wales v mikrovlnce

Abych se mohla vžít do pocitů rozhořčených a potrefených, usilovně jsem hledala Clarksonovy kousavé výroky na adresu plochých nebo aspoň neurotických východoevropských žen. Protože když nejde o vás a nepíšete zrovna pro Guardian, neprotestujete. Spíš se chechtáte nad výroky prostořekého a inteligentního Jeremyho, který nesnáší novodobá omezení a pravidla, a věří, že jediné, čím by se vláda měla zabývat, je to, aby v parku bylo dost laviček.

Jako ochutnávku Clarksonových postojů a formulací jsem vybrala citát z knižně vydaných sloupků, které JC už léta píše pro Sun a Sunday Times: „Nedávno byla u soudu matka tří dětí obviněna z toho, že ´vědomě způsobila depozit kontrolovaného odpadu na parcela, která nemá licenci na regulaci odpadu´. Co si myslíte, že provedla? Vyprázdnila pytel polonia na pískovišti? Spálila šest tisíc pneumatik? Ne. Mrskla ohryzek jablka z okna svého vozu!“

Podobně jako si Pražáci utahují třeba z Ostraváků či Brňáků, Londýňané často vtipkují na úkor obyvatel Liverpoolu, Norfolku či Walesu. Je to normální. Ovšem když tak učiní Clarkson, je oheň na střeše. Někteří Walesané dali najevo veřejné pohoršení poté, co Clarkson strčil do mikrovlnky 3D plastovou mapu Walesu, aby viděl, co to s ní udělá. Když žádali omluvu, JC se ohradil: chtěl prý strčit do trouby Skotsko, ale jeho mapa se mu tam nevešla.

Paralyzovaná svoboda slova

Je těžké popsat totalitu politické korektnosti některých britských médií. Jedno je jisté: jakmile v ní delší dobu žijete, začnete ji považovat za samozřejmou.

Pamatuji, jak jsem nevěřícně sledovala dětský program na BBC, v němž oba hlavní moderátoři měli bílou pleť. Na vysvětlenou: většina Anglie je pořád vesměs bílá, ale nikoliv v BBC. I do situací, v nichž se logicky vyskytují jenom bílí (například v inscenacích ze začátku minulého století), jsou autoři nuceni zakomponovat postavu jiné rasy, byť by to bylo sebekřečovitější. Proto mě úplně vykolejilo vidět v tak prestižním pořadu dva bílé Angličany najednou – do chvíle, než zabrali paži moderátorky a ukázalo se, že jí chybí část ruky. Její postižení zkrátka přebilo to, že má bílou pleť.

Upřednostňování lidí, kteří bývají znevýhodnění, je samozřejmě v mnoha ohledech skvělé. Dokud ovšem soustavná politická korektnost nezačne paralyzovat svobodu slova.

Hele, černoch v mercedesu!

Není to tak dlouho, kdy jedna moje návštěva z Česka na ulici reagovala (naštěstí česky): „Hele, černoch a veze se v mercedesu!“ Připomnělo mi to, jaká je to úleva a pokrok, že většina Evropanů a Američanů považuje podobné vyjadřování za nepřijatelné. Jenomže Anglie a Amerika se mezitím propracovaly k nebezpečnému extrému: novináři se stali jakousi pořádkovou službou politické korektnosti. A takřka každý začátek debaty, která obnažuje zajímavá témata, dokáží zrušit pokřikem: „To přece nemůžeš říkat!“

Nejnovější představitel Sherlocka Holmese, nesmírně slušný a pokorný Benedict Cumberbatch, chtěl v rozhovoru pro americkou televizní stanici upozornit, jak málo je v Británii ne-bílých herců. Použil však zastaralý termín coloured. Upřímně se pak omlouval, že rozhodně nemínil nikoho urazit, ale marně: totálně ho rozcupovali. A problému, na který se pokusil upozornit, pak už nikdo nevěnoval ani řádku. Místo toho se rozebíralo, do jaké míry si nekorektním vyjadřováním poškodil kariéru.

Britové si v sedmdesátých letech uzákonili nepřípustnost vyjadřování, které podněcuje násilí. Byl to výjimečně důležitý zákon, který společnosti umožnil vypořádat se především s rasismem. V tuto chvíli ale monarchie stejně tak potřebuje právo někoho beztrestně urazit. Při nedávných oslavách padesáti let od úmrtí Winstona Churchilla se lidé víceméně shodli, že v dnešní politice by muž jeho ražení neměl šanci. Do takové míry již naše vyjadřování podléhá kontrole a sterilizaci.

Jsem přesvědčena, že nevýrazní a nudní politici, kteří nejsou schopni se k ničemu jasně vyjádřit bez konzultací s „panelem voličů“ nebo PR manažerem, ničí demokracii. A že právě jejich nevýraznost a vlažnost jsou jedním z důvodů, proč v Evropě poslední dobou tak stoupá obliba zapálených extrémistů všeho druhu.

Jako oprsklí školáci

Politicky korektním manažerům BBC musí ležet TopGear v žaludku celá léta. Tři bílí, pivo chlemtající muži středního věku, si s bezstarostným humorem oprsklých školáků užívají rychlá auta, utahují si jeden z druhého, případně urážejí každého, kdo se jim přimotá do cesty. A nedá se jim to snadno zakázat, protože mají 350 milionů diváků ve 214 zemích světa a jsou s převahou komerčně nejúspěšnějším pořadem BBC.

TopGear má vynikajícího šéfa, producenta Andreho Wilmana. V roce 2002 předělal neslaný nemastný formát z roku 1977 na veleúspěšnou komediální show. Letos v lednu prohlásil: „Rok 2014 byl pro TopGear annus horribilis. V BBC balancujeme na provaze a občas z něj spadneme. Chtějí, abychom zlobili, ale jenom odtud potud… V podstatě nám nevěří, zatímco já si myslím, že si za ta léta důvěru zasloužíme.“

Clarksonovi zemřela matka, má po rozvodu, viditelně bojuje sám se sebou a s okolím ještě víc než obvykle. Stačí jeden dlouhý natáčecí den, na jehož konci zhýčkanou globální hvězdu nečeká teplé jídlo, ale studený sýrový talíř… Clarkson se vytočil, produkčnímu vynadal do líných Irů a vyhrožoval mu vyhazovem, nakonec mu vyšil facku a natrhl ret. Zjevně pije. Jeho chování na place není v poslední době jenom nepříjemné, ale nepřijatelné.

Nekorektní, ale i neúplatný

TopGear je zlaté vejce BBC. Pořad existoval před Clarksonem a bude existovat po něm. Je ovšem pitomé, že tuto dnes už legendárně nezvladatelnou moderátorskou střelu uštvali z tak nejapných důvodů. Připravit komedianta o právo urážet je chyba.

Clarksonovi fanoušci si nejvíc cení jeho politické nekorektnosti. Já obdivuji jeho neúplatnost. Když narazí na šlendrián, bez obalu to řekne. Na rozdíl třeba od francouzských motoristických pořadů, které se neopováží kritizovat vozidla Made in France. Mimochodem, viděli jste pořad, v němž TopGear testoval Škodu Yetti? Clarkson sršel nadšením, když testoval ventilaci projížděním hořící budovou, nebo když na střeše vozu nechal přistát helikoptéru, aby tím doložil, že jde o skvostné autíčko, vhodné i pro oligarchy. Ředitel mladoboleslavské automobilky si musel myslet, že se mu to jenom zdá.

Milion diváků, kteří podepsali petici za Clarksona, odmítá snahy levicových komentátorů a manažerů BBC proměnit i její zábavnou část v politicky korektní zónu. Jejich miláček však těmto hlídačům opatřil – svým popíjením a agresivitou – chybějící razítko.

Autorka je česká novinářka žijící ve Velké Británii. Pracovala v časopisech Mladý svět a Respekt, byla reportérkou pořadu Na vlastní oči, vedla časopis Cosmopolitan.