Guns N´Roses: Tajné odposlechy

Dlouhé vyzvánění, upadnutí sluchátka a opětovné vyzvánění.

„Haló. Tak haló, je tam sakra někdo? Haló!“

„Eche, hmm, do pytle… Kdo je to?“

„Čau Axi, tady Saul, kámo.“

„Kdo? Saul?“

„Přece Slash.“

„Kterej Slash?“

„Jak kterej? No Slash, ty vole, ten s kytarou!“

„A jo, nazdar. Co je?“

„Už jsi slyšel ty novinky?“

„O internetu?“

„O jakym internetu?“

„No že vymysleli takovou síť nějakou, globální. Já těmhle technickejm věcem moc nerozumim, ale…“

„Internet je dvacet let starej, ty vole!“

„Aha. No já čet noviny naposled ve třiadevadesátým, takže…“

„Mluvím o Citronu.“

„Citron mě nebere, člověče. Když už musim, tak si dám spíš limetku…“

„Nebavím se o chlastu, ale o tý kapele sakra!“

„Jo o týhle… Tak tu myslim neznám.“

„Je z Evropy, vole. Z Československa.“

„To je v Jugoslávii, ne?“

„V bývalý. Jde o to, že se usmířili Pařízek s Křížkem, co si předtím šli tak po krku.“

„Co je mi do nějakých dvou volů, vole?“

„No napadlo mě přitom, Axi, jestli to taky nedáme zase dohromady.“

„A co?“

„No kapelu, ne? Naši kapelu.“

„Jakou?“

„Jakou asi? Guns n´Roses přece.“

„Jo moji kapelu?“

„Naši kapelu! Nezačínej zase…“

„To je moje kapela, vole, moje!“

„Jdi s tím už…!!“

„Polib si!!“

„Ty si polib, šmejde sobeckej! Počkej!!! Nepokládej to!“

„Cože?“

„Nepokládej to, už bych se ti znovu nedovolal, nemám prachy na kredit.“

„A jo. No, to já taky ne.“

„Tak vidíš. Už jsem mluvil i s ostatníma klukama a ti by do toho šli taky. Dizzymu odtáhla auto leasingovka, Duff živí čtyři haranty a Stevenovi se rozpad karavan.“

„No a?“

„No, že bysme to znova nakopli a pořádně všechny podojili, co řikáš?“

„Jasně, ty vole, dobrej nápad! A… koho jako podojili?“

„Lidi přece, fanoušky! Vždyť čekaj už dvacet let, až zase vyjedeme! Je nejvyšší čas, vole!“

„Myslíš, jo?“

„No ježíšikriste! Když už se zase sčuchnul ten Citron, a po sto letech dokonce i Faith No More…“

„Kdo?“

„Faith No More.“

„Ty taky neznám.“

„Vždyť jsme s nima dřív hrávali, vole. I v tý Jugoslávii jsme spolu byli.“

„V Jugoslávii? To mi něco říká.“

„Tam odtaď je ten Citron, co jsem o něm mluvil.“

„A jo.“

„Akorát, Axi, víš…“

„Co zas?“

„Nechci rejpat, ale… Ukňouráš to dneska eště?“

„Co?“

„No ty naše písničky.“

„Jo ty moje písničky? No…“

„Naše písničky! Do prdele, nezačínej zas!“

„Táhni, vole!“

„Ty táhni! …Počkej!! Nepokládej to!“

„Sorry.“

„Tak ukňouráš to nějak?“

„Snad jo, no.“

„Já jen, že jsem tě v poslední době slyšel a nic moc, vole.“

„Tak tam dáme nějaký sbory, když tak. Nějaký tři kozatice za mikrofon a ty to utáhnou.“

„To je fakt. Těm kašparům bude stejně stačit, že nás uviděj spolu.“

„Jakejm kašparům?“

„No lidem, vole, ne? A zase bude na auťáky i na ten zasranej karavan…“

„…a na chlast…“

„…na koks…“

„…na štětky… Ty vole, já už se fakt těšim!“

„To já taky, Axi, to já taky.“

„Tak jo. No a…“

„Co?“

„Kdo vlastně volá?“

„Tě zabiju! Přísahámbůh, že tě zabiju, Axi!!!“