Homosexualita za socialismu: StB si vedla růžové seznamy, které využívala k vydírání

Na učiliště to měl tak blízko, že mohl dojíždět na kole. Přesto si vybral internát. „Doma chyběly peníze, naši se věčně hádali, dusno k nesnesení,“ zavzpomínal o víc než půlstoletí později. Vybavil si také: „Po jedné z nesčetných hádek jsem se matky zeptal, proč se s otcem nedají rozvést, když se stejně nemají rádi. Dostal jsem odzbrojující odpověď: A kdo by se o vás staral?“

Ani život na internátě nebyl ideální: šestnáct paland v jedné místnosti, večerka v devět… „Vychovatelé zamkli dveře, a kdo chtěl vykonat potřebu, musel použít kbelík,“ vyprávěl František Bloudek v roce 2018 pražským gymnazistům v rámci projektu Příběhy našich sousedů. „Na starosti nás měl chlap zahořklý kvůli následkům bouračky na motocyklu. Zlost si vyléval na nás.“

Invalidní otec

Po přijetí na střední školu v Kadani se rozhodl, že na internátě už bydlet nebude, a dal přednost rodným Otvicím. Jenomže domácí atmosféra mezitím ještě zhoustla.

„Matka přiměla otce, aby kvůli platu začal pracovat jako bagrista v hnědouhelných dolech. Jednoho dne se s bagrem probořil a pohyblivé části stroje mu roztrhaly břicho. Odškodnění nedostal – s odůvodněním, že si zranění způsobil vlastní nedbalostí,“ přibližuje František.

Rodinu živila z větší části matka. Řadu let pracovala v JZD, nějaký čas na pile, poté se nechala zaměstnat v uhelném revíru, kde byly přece jen o něco lepší platy.

Setkání na nádraží

František tehdy netušil, že některé muže přitahují muži. Věděl jen, že s děvčaty neumí komunikovat a že pohled na vypracovanou postavu spolužáků jej zvláštně vzrušuje. V lednu 1967 nestihl kvůli hustému sněžení na trati poslední lokálku do Otvic. Nechtělo se mu brodit šest kilometrů sněhem, postával proto na autobusovém nádraží.

„Přestože bylo po půlnoci, objevil se u mne podsaditý chlapík a zeptal se: Co tu děláš? Vždyť nastydneš,“ vybavuje si pan Bloudek dodnes všechno do nejmenších podrobností. „Načež povídá: Přece tu nebudeš čekat do rána. Pojď raději ke mně, bydlím kousek odsud. Ještě mi zbylo nějaké cukroví, uvařím ti čaj.“

Svolení s návštěvou u neznámého muže si vysvětluje takto: „Byl jsem zvědavý, proč mě k sobě zve, když se vidíme poprvé v životě. A taky jsem měl chuť na cukroví, u nás doma už bylo snědené.“ V obýváku ležela kniha otevřená na stránce s erotickou kresbou. „Začal jsem jí listovat, podobných obrázků tam bylo víc, vzrušily mě – a na to můj hostitel čekal.“

Svůj zážitek si František nechal pro sebe a pokládal věc za uzavřenou – na rozdíl od dotyčného, který vytrvale chodil mladíkovi naproti k vlaku. „Ne vždy jsem se ho dokázal zbavit, vlastně to skončilo až přijetím na vysokou školu do Prahy.“

Starost o bratra

Ve velkoměstě opět neušel zájmu mužů. Oblíbil si kavárnu v Obecním domě a postupně pronikal do dalších míst, kde se scházela homosexuál­­­ní komunita – stal se pravidelným hostem například v lázních paláce Koruna na Václavském náměstí.

„Pořád jsem si ale nebyl jistý, jak to se mnou vlastně je. Měl jsem za to, že avantýry s muži jsou součástí mého zrání. A že až vystuduju, najdu si zaměstnání, byt a založím rodinu.“

Byl ve čtvrtém semestru vysoké, když mu zemřel otec… „Povzbuzoval jsem matku, aby si našla nového partnera, podal jsem jí inzerát. Zamilovala se do prvního, který zareagoval, a odstěhovala se z domova, kde nechala mladšího bratra Karla.“

Jedenáctiletému chlapci hrozil dětský domov, František proto zůstal v Otvicích. Sedm let. Pracoval ve skladu obilnin a stýskalo se mu po Praze… a také po intimních zážitcích s muži. „Došlo mi, že jsem homosexuál,“ říká.

Normalizační ústrky

Teprve když si o devět let mladší sourozenec našel zaměstnání a oženil se, dokončil František studium. Vládla normalizace, předsudky vůči komukoli, kdo vyčníval z řady, se opět rozbujely.

Homosexualita sice od roku 1961 nebyla postavena mimo zákon, ale homosexuálové čelili posměchu, a nejen to. V některých případech stačilo napsat zaměstnavateli anonym a přišla výpověď. StB si vedla takzvané růžové seznamy, které využívala jako nástroj vydírání při výzvách ke spolupráci.

„Když se gay stal obětí násilného činu, úřady vzaly vyšetřování jako záminku k hromadné registraci naší menšiny,“ připomíná František Bloudek, kterého si Státní bezpečnost poprvé předvolala do Bartolomějské ulice v roce 1987 – bylo mu čtyřicet let. „Měl jsem identifikovat své známé na snímcích a nahlásit místa, kam se chodí bavit. Z obojího se mi podařilo vykroutit.“ O dva týdny později byl předvolán znovu. „Trval jsem na tom, že další výslech už nehodlám podstoupit, a pustili mě.“ Při třetím předvolání na vrátnici prohlásil, ať si vyhledají záznam z jeho první návštěvy, a odešel.

Pracoval ve Výboru lidové kontroly (tehdejší obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu), vstoupil i do strany. Nadbíhala mu ředitelka personálního útvaru, které se rozpadalo manželství. „Když vyšlo najevo, že jsem homosexuál, přestala mě zdravit a nedostával jsem prémie s odůvodněním, že nemám rodinu.“

Po listopadu 1989 se stal obchodním zástupcem rakouské pojišťovny. Ve dvaapadesáti letech mu lékaři diagnostikovali syndrom vyhoření, poté až do důchodu pracoval jako skladník.

Příběh Františka Bloudka zpracovali Adéla Hrdinková, Filip Vorlíček a Albert Jilg z Gymnázia Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici pod vedením Roberta Kadečky.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.