Kostelnice

Letní prosluněná rána starý Vácha miloval. Podzim, zima, jaro, to nebylo nic pro něj. Ale jakmile se teploměr kolem desáté hodiny dopoledne přehoupl přes sedmnáct stupňů, vítr zvlažněl a sluneční paprsky konečně nabraly sílu, vyrazil. Štrádoval vždycky po stejné trase, od svého domu šel po vymlácené asfaltce lemované třešňovou alejí až k lesíku, kterému se říkalo hájek. Před lesíkem, u posledního třešňového stromu, se pokaždé zastavil, v ruce zakroužil špacírkou, kterou nepotřeboval, protože na svých osmdesát let chodil čiperně, a pak vyrazil zpátky. Vykračoval po okraji cesty, rázoval si to po štěrkových kamíncích, které na silnici zůstaly po zimním posypu a jarní lijáky je nedokázaly odplavit, a ohýbanou hůlkou z kaštanového dřeva čile pošvihával kolem sebe, až to sem tam vzduchem zafičelo. Pokud byla tráva u cesty už hodně vysoká, srážel koncem špacírky její vršky i květiny, co v ní rostly. Silnice za ním zůstávala posetá drobnými kvítky lučních zvonků, bílými řeřišnicemi i květy kakostů, fialovými dymnivkami a bachratými pampeliškami, až vypadala jako obraz nějakého bláznivého malíře, který na šedivě nudný podklad bez rozmyslu rozstříkal jednu barevnou skvrnku vedle druhé. Automobilů na konci těch sedmdesátých let ještě moc nejezdilo, zvlášť ne na venkově, takže ty květy tam obyčejně ležely dlouho, zvadly, seschly, až je odvál vítr nebo spláchnul déšť.

Tenhle zvyk letních vycházek udržoval Vácha po celé roky. Celá ves o něm věděla. Znala ho i moje babička. Bydlela skoro na konci vesnice, za jejím domkem se šedivou eternitovou střechou byla už jen prvorepubliková vilka Novotných a třešňová alej začínala hned za koncem jejich plotu.

Jenže já o těch vycházkách nevěděla nic. Netušila jsem ani to, že v té době nikdo jiný ze vsi třešňovou cestou kvůli němu nechodí. Babička bydlela daleko od nás, jezdili jsme k ní málo. Pokaždé jen na pár hodin odpoledne. Nikdy ne na déle. A taky jsem tu nikdy předtím nebyla sama, bez mámy a táty. A navíc na tak dlouho. To až teď.

•••

S tím, jak jarní počasí nabíralo na síle a slunce každý den přidávalo na teploměru za oknem nějaký ten dílek navíc, se babička chovala divněji a divněji. Co chvíli se zarazila, třeba při uklízení nebo vaření, a vzhlédla k oknu, kterým bylo vidět na cestu. To nikdy předtím nedělala.