Cesta na sever

O výletu do chladného Laponska a zvláštní touze se tam určitě vrátit – takové je téma povídky psané pro listopadový Reportér.

Celé ty roky myslel na ticho. Na prostor. Na holý vrchol Joenkielinenu. Jak se odtamtud díval na stádo sobů na vedlejším hřbetu. Od jihu po severozápad se táhly stovky kilometrů lesů, náhorních plošin, mokřin, jezer a řek; v téhle pustině nejenže nežijí lidé, ale ani tamtudy nevedou stezky. Byl červenec, ale na severních úbočích kopců se pořád ještě bělaly pruhy sněhu. Po krajině klouzaly stíny mraků, jinak se nic nehýbalo. Josef dosud nikdy neviděl tak rozlehlý prostor bez lidí. Strašně moc chtěl jít dál. Jako by ho tam táhla nějaká neviditelná síla. Byl to pro něj nový pocit.

Na vrcholu Joenkielinenu končila značená turistická stezka. Věděl, že Miladu krajina bez lidí trochu děsí, ale přesto se zeptal: „Půjdeme ještě kousek?“

„Proč jako? Značka končí tady.“

„No právě.“

Vytáhla svačinu. „Se dvěma krajícema chleba v báglu sejdeme ze značky. V týhle divočině. No super. Co tam jako chceš dělat?“