„Jen když vás necháme, pane fabrikante!“ Rodina ze strachu emigrovala hned po únorovém převratu

Jeho prarodič vlastnil „továrnu hořčice a poživatin“ ve Dvoře Králové, která nesla název H. B. Allan. „Děda se původně jmenoval Hynek Boleslav Althammer. Příjmení si nechal změnit po první světové válce, ve které jako voják musel narukovat za Rakousko-Uhersko,“ vysvětluje vnuk a hlavní postava následujícího příběhu Pierre Allan. „Otec mi vyprávěl, jak si tenkrát Češi mysleli, že je Němec, a Němci zase, že je Žid. Židé ovšem věděli, že je Čech. A skutečně to byl velký český patriot,“ dodává.

Příjmení Allan přišlo královédvorskému továrníkovi dostatečně kosmopolitní na to, aby pomáhalo setřásat dohady, jestli je Němec, Žid, nebo Čech. Jeho podnik se specializoval na výrobu hořčice, vanilkového cukru a prášku do pečiva, v roce 1939 převzal řízení syn Vilém. V průběhu války výroba paradoxně vzrostla, protože na rozdíl od Německa se v Čechách nebombardovalo. Po osvobození už pracovaly ve firmě H. B. Allan dvě stovky zaměstnanců, sortiment se rozšířil o výrobu umělého medu a šumáků.

Pierrovi rodiče Vilém a Soňa se seznámili ve Dvoře Králové, odkud oba pocházeli, v roce 1945 se vzali. „Otec pak začal jezdit nakupovat balicí stroje do Švýcarska a rovněž do Itálie. A tady při jedné z cest zaslechl, že by se italští komunisté mohli dostat do vlády. To ho vyděsilo,“ vypráví Pierre Allan. Dodává: „Někdy okolo Vánoc či Silvestra 1947 se konalo tradiční setkání se zaměstnanci, a když jim otec sděloval vize na příští rok, z davu se ozvalo: Když vás necháme, pane fabrikante, když vás necháme!“

Strach ze třetí světové

Po únorovém převratu Vilém a Soňa Allanovi neváhali: hranice překročili už v noci z 29. února na 1. března. Dojeli do Švýcarska, ale nepobyli tam dlouho. „Otce přepadly obavy z třetí světové války a z toho, že by se celá západní Evropa mohla dostat do vlivu Sovětského svazu,“ říká jeho syn Pierre. V té době probíhala i krize způsobená sovětskou blokádou Berlína, která vedla k rozdělení Německa na Západní a Východní.

Manželé Allanovi – jí bylo pětadvacet, jemu dvaatřicet – měli na vybranou, jestli zamíří do Kanady, či Austrálie. Vybrali si však Afriku, odkud to měli blíž do západní Evropy, kam Vilém Allan přesunul část svého podnikání. „I v Maroku se otci podařilo vybudovat továrnu na výrobu šumáku a vedle toho se věnoval stavitelské činnosti – jeho firma stavěla jednoduché vily,“ vypráví Pierre, který se narodil v roce 1952 jako jediné dítě manželů Allanových.

Na Casablanku nemá žádné vzpomínky. „Když mi byly tři, vrátila se naše rodina do Švýcarska,“ zní na nahrávce, kterou s ním vloni pořídili žáci České školy bez hranic v Curychu.

„Uměl jsem něco arabsky a francouzsky, ale ve školce se mluvilo švýcarskou němčinou,“ zavzpomínal. Když později studoval mimo jiné v německém Heidelbergu, nerozuměl tam prý ani slovo. „Švýcarská němčina je přece jen dost jiná,“ poznamenává.

Smrad v roce 1967

Továrnu rodiny Allanových ve Dvoře Králové komunisté v roce 1948 „znárodnili“ a změnili její zaměření – na textilní výrobu. Pierre Allan se do vlasti předků poprvé podíval v roce 1967, bylo mu patnáct. „Maminka měla k té zemi stále velmi silný vztah, každý týden si psala se svou mladší sestrou dlouhé dopisy,“ vysvětluje syn, který od devíti let vyrůstal v neúplné rodině. „Moji rodiče neměli zrovna ideální manželství. Táta nás chodil navštěvovat, miloval mě a finančně nás dobře zajišťoval, ale žil si svůj vlastní život,“ objasňuje.

Do východočeského Dvora Králové se Soňa a Pierre Allanovi vydali autem ze švýcarského Lausanne. „Maminka nebyla moc dobrá řidička, ale přesto jsme těch tisíc kilometrů šťastně dojeli. Zastavili jsme u činžáku, kde máma kdysi bydlela, a také u podniku, který dřív patřil naší rodině. Na zdi ještě trochu prosvítala písmena H. B. ALLAN, což na mě udělalo velký dojem,“ zavzpomínal Pierre Allan. Jinak ale na návštěvu Československa nemá dobré vzpomínky: „Bylo to o Velikonocích, ještě se topilo, z komínů smrdělo, všechno bylo šedivý a špinavý,“ vyprávěl v průběhu loňského roku školákům v Curychu. Dodal: „Pro mě to tenkrát nebyla vlast. Nebyl to můj národ. Tím se stal až po sametové revoluci.“

Vystudoval mezinárodní vztahy na Ženevské univerzitě. V roce 1989 se oženil s Angličankou maďarského původu, jejíž rodiče, podobně jako ti jeho, utekli před komunistickým režimem, mají spolu syna. Do roku 2017 působil ve Švýcarsku jako profesor ekonomických a sociálních věd (tamní akademická sféra má pravidlo odchodu do penze v pětašedesáti letech), dodnes se pravidelně vrací do Prahy, kde hostuje v Institutu mezinárodních studií FSV UK. Navštěvuje v Česku rovněž příbuzné – sestřenici a bratrance s rodinami.

„Moji rodiče byli Češi a naučili mě mluvit česky. V tomto smyslu jsem se narodil jako Čech,“ říká a dodává:
„A teď jsem tady šťastný.“

Příběh Pierra Allana zpracovali Vít Paľaga a Vladimír Kvasnička z České školy bez hranic ve švýcarském Curychu pod vedením Barbory Baladové.

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.