Z hlediska nacistů jsem na světě omylem

Smetanova Má vlast se skládá ze šesti symfonických básní. Máte k některé z nich speciální vztah?

Ani ne, vnímám ji jako celek – ale v každé té větě jsou místa, při kterých mi od dětství běhá mráz po zádech.

 

Vzpomenete si, kdy poprvé?

Bylo mi jedenáct, když jsem si z kapesného tajně koupil gramodesku s nahrávkou České filharmonie a dirigenta Václava Smetáčka. Dodnes vzpomínám, jak jsem si sedl do křesla, zavřel oči, poslouchal a připadalo mi to neskutečné. Od těch dob vím, jak silně hudba může promlouvat k dítěti, protože já se opravdu cítil být obdarován.

 

Proč jste si ji kupoval tajně?

Naši byli profesionální hudebníci, ale když jsem tyhle úlovky nosil nevyžádaně do zaplněné knihovny, maminka někdy zavrtěla hlavou: „Zase další krám? Vždyť už desek máme tolik...“ Myslím, že něco takového utrousila i v obdobném případě ze stejné doby, kdy jsem si koupil Lišku Bystroušku dirigovanou Břetislavem Bakalou. Nevím proč, ale začal jsem od konce a rovnou si pustil závěrečný monolog revírníka, což může vypadat jako hloupost, nicméně udělal jsem to a pak už si jen v duchu říkal, že nic krásnějšího na světě snad neexistuje.

 

Když bylo jedenáct let vaší mamince Anně Flachové Hanusové, v Terezíně žádné desky poslouchat nemohla. Ale zpívala tam v dětské opeře Brundibár.

Jak to víte?

 

Byl jsem si zaběhat po útesech okolo Cardiffu a ve sluchátkách měl nějaký velšský podcast, kde jste to vyprávěl.

No jo, já tenhle příběh vytáhl poprvé veřejně až tady.

 

Proč?

Sám jste to viděl na zdejší premiéře Mé vlasti – před začátkem jsem o té skladbě publiku vyprávěl. Což jsem dělával už před covidem, ale dnes je to ještě důležitější, protože jsme v obtížném období, kdy i velké evropské operní domy musí o posluchače bojovat. Tohle je podle mě jedna z šancí; nenechávat všechno jenom na tištěném programu, navazovat s lidmi dialog. Hledáme jazyk, jak jim co nejlépe říct: „Nejsme muzeum, kam si koupíte lístek, abyste pak dvě hodiny sledovali zaprášené figuríny a vznešeně se nudili, chceme vás překvapovat...“ No a když jsme tady hráli Brundibára, čelem k publiku jsem maminčin příběh odvyprávěl.

 

Dovedete velšsky?

Ne.

 

Jaké národnosti se sešly ve vašem orchestru?

Je to mix lidí hlavně z Walesu a Anglie, přesný poměr neznám, ono se to těžko poznává. Když někdo umí velšsky, ještě to neznamená, že je nutně Velšan, třeba tu jen delší dobu žije. Připadá mi poetické, že se jeden z mých předchůdců, slavný dirigent Carlo Rizzi, v Cardiffu nakonec usadil a velšsky mluví. On, Ital!

 

Vám se do toho nechce?

Jsem v jiné situaci, protože tady žiju jen napůl, když mám konkrétní úkol. Zbytek rodiny zůstává v Brně a ono se to s osmi dětmi, z nichž některé jsou pořád ještě malé, musí nějak skloubit.

 

Vy sám jste z kolika sourozenců?

Jedináček.

 

A promiňte – takovou smečku dětí jste s manželkou od začátku chtěli?

Ve dvaceti by mě nenapadlo, že jednou budu dirigovat v Cardiffu nebo zahajovat Pražské jaro. Stejně tak mi nepřišlo na mysl, že bych mohl mít početnou rodinu, a už vůbec že by se tyhle dvě věci daly kombinovat, ale stalo se. I když je to výstup na vysokou horu.

 

Zvládáte to díky tomu, že jste hluboce věřící křesťan?

V první řadě díky manželce Janě.

 

A kolik času ve Walesu vlastně trávíte?

Různě: někdy to vyjde na polovinu z roku, jindy jenom na čtyři a půl měsíce.

 

Děti holokaustu

Mohl byste mi shrnout příběh své maminky?

Jako jedenáctiletou ji odvezli do Terezína, kde díky jakési zvláštní náhodě vydržela až do konce války. Její bratr a sestra pokračovali do Osvětimi, jenom druhé ségře se podařilo včas uprchnout do Palestiny, ale tam se bohužel stala součástí příběhu lodě Patria. Protože tehdy Palestina přijímala jen trosečníky, byl na tom parníku asi v dobré víře zinscenován výbuch, který ovšem lodí skutečně otřásl, dokonce ji potopil. Teta tak doplavala na břeh mezi mnoha utonulými těly, což musel být hrozný zážitek.

 

Myslíte, že i vy v sobě nesete trauma holokaustu?

Syndrom poholokaustové generace existuje, i moji osobnost to jistě ovlivňuje, ale po většinu času skoro nevnímám, že bych byl limitován, protože vedu pěkný a šťastný osobní život. Nejspíš se to odvíjí od toho, že mi maminka nikdy nepředala pocit hořkosti, ublíženosti, nebo dokonce nenávist. Nikdy jsem od ní neslyšel výčitky: „Co jste mi to udělali?!“ Objektivně popisovala, jak to bylo pro Židy za holokaustu šíleně těžké, ale zároveň měla spoustu přátel v Německu a jezdila tam za nimi ráda. Jsou lidé, kteří po válce německou hranici nepřekročili, nemohli, ale ona jako by zapomněla, že existuje nenávist.

 

A přesto říkáte, že ten syndrom vaši osobnost nějak určuje?

Až extrémně mi záleží na lidských právech. Jakmile vidím, že je někomu odnímána důstojnost, svoboda, právo na náboženské vyznání nebo naopak možnost žít bez něj, silně se ve mně rozbliká červená kontrolka a cítím potřebu pomoct. Díky rodinné historii tuším, že tragédie často začínají v útrobách každodennosti a že je každou chvíli třeba někoho buď povzbuzovat, nebo se ho zastat. A hlavně je důležité vychovávat vlastní děti k otevřenosti – aby chápaly, že druzí mohou být jiní než ony, ale to jim nedává právo paušálně kohokoli z něčeho obviňovat, zejména z vlastního neštěstí. Protože tohle bývá časté: když člověk něco zvoře, obviní z toho jiného člověka, jinou entitu, národ, vyznání, cokoli.

 

Slyšel jsem správně, že vaši maminku zachránila zvláštní náhoda?

Občas se zadívám na těch našich osm dětí a napadá mě, že z hlediska nacistů tu vůbec neměly být, že jsme na světě omylem. Kdyby šlo vše podle plánu, odvezli by mámu do Osvětimi coby dívenku neschopnou těžší fyzické práce a podle tohoto kritéria se vězni rozdělovali hned na rampě. Nejspíš by šla rovnou na smrt.

 

O jaký omyl šlo?

Moje babička neboli její maminka ji z nějakého neznámého důvodu uvedla do dokumentů v Terezíně pod chybným datem narození. Děti z jejího ročníku 1930 byly do transportu povolány, ale máma zůstávala a nakonec ji do Osvětimi odvézt nestihli.

 

Jak dopadli sourozenci?

Po velkých útrapách přežili. Teta Alice se vyhnula smrti díky tomu, že před válkou studovala tanec a jedna z osvětimských bachařek rozhodla, že jí teta bude povinně tančit. Tančila až do chvíle, kdy musela vyrazit na pochod smrti, a ten přežila jen díky kamarádce, která ji zfackovala, když vysílením omdlela, protože slabé a odpadávající dozorci stříleli.

 

Druhá sestra přežila v Palestině. A bratr?

Strýc Michal z pochodu smrti utekl tím stylem, že hrál mrtvolu. Když zastřelili vedle něj jdoucího kamaráda, spadl taky, protože tušil, že jinak lze jen těžko přežít – trmáceli se mrazem v otrhaném oblečení a dřevácích. Nehybně čekal, dokud průvod nepřešel, pak sprintoval do lesa a povedlo se mu dostat až k americké armádě, s níž se potom jako tlumočník účastnil osvobozování Terezína, kde potkal moji maminku!

 

Proč jste nepřijal židovskou víru?

Pro velkou část dětí holokaustu bylo těžké předávat víru potomkům. Předávaly úctu a lásku k židovství, ale představa dobrého Boha v nich byla otřesena a nevěděly, co s tím. Mnozí z přeživších o takových tématech ani nedokázali doma mluvit; i moje maminka mi o svých kořenech a válečných zkušenostech začala opatrně vyprávět, až když mi bylo nějakých jedenáct.

 

Po válce vystudovala klavír a zpěv, vzala si hobojistu Vítězslava Hanuse. Oba vaši rodiče pak měli možnost pracovně cestovat po světě – brali vás s sebou?

Ven jezdili v šedesátých letech čili před mým narozením, když Československo vysílalo experty do různých z hudebního hlediska rozvojových zemí. Jednou třeba zažádala konzervatoř v Bejrútu, mí rodiče se tam dostali, ale v sedmdesátých letech pak už učili jen v Brně a soustředili se na mě. Pracovně nikam necestovali a mě samotného málem nepřijala konzervatoř, protože jsem neměl vhodný kádrový profil.

 

Co soudruhům nesedělo?

Zásadní problém byl asi v tom, že mě vyhodili z Pionýra, jenomže já hrál na housle i na klavír a neměl čas chodit po pionýrských soutěžích, čestných strážích nebo brigádách. Navíc se mi nechtělo – u nás byli z tehdejšího režimu všichni smutní.

 

Díky čemu vás nakonec konzervatoř přijala?

Maminka hned letěla na základní školu s tím, že na konzervatoři jaksi nenašli vyjádření o mém pozitivním vztahu k socialistické vlasti. Učitelky se seběhly, a protože mě měly rády, napsaly vyjádření, že pečlivě sbírám starý papír, což taky nebyla pravda. Ten sbírala dobrá duše ze sousedství, paní, která mě jako malého občas hlídala a potvrzení ve sběrně nechávala vypsat na mé jméno. Až díky těmhle lístkům za sběr jsem byl na konzervatoř přijat – to byla doba!

 

Hrajete po otcově vzoru na hoboj?

Vůbec, na ten se musíte opravdu učit. Táta chtěl, ať hraju na housle, takže jsem se intenzivně věnoval jim a klavíru.

 

Jaký jste houslista?

Housle miluju nad všechny ostatní nástroje. Pochopitelně jsem na ně nejdřív několik let neposlouchatelně vrzal, ale překonal jsem to a talent tam byl. Jenomže zároveň jsem čím dál víc cítil touhu pracovat s lidmi. Osamocené hraní mě nenaplňovalo a směřoval jsem k dirigování, které je paradoxně podle spousty lidí vrcholně individualistické.

 

Vy si to nemyslíte?

Ani ne, protože s hudebníky neustále komunikuju. Je pravda, že dirigenti mívají obrovskou individuální zodpovědnost; u některých se snadno objeví velké ego dychtící po další a další potravě a po uznání, ale stejně zbývá dost dirigentů, kteří jdou zpříma za hudbou.

 

Kam řadíte dirigování v rámci žebříčku priorit?

Hudba k mému životu patří coby zásadní součást, za kterou jsem vděčný, ale dirigentská kariéra je spíše milým vedlejším produktem ještě důležitějších hodnot.

 

A ty jsou jaké? Rodina a víra v Boha?

Rodina je zcela srozumitelnou veličinou. A víra, ta nám kromě jiného dala i svobodu přijmout více dětí.

 

Už hodinu si v duchu říkám, že byste mohl být výborný kněz. Máte charisma, příjemnou barvu hlasu, o svých slovech přemýšlíte, dovedete formulovat...

Aniž bych chtěl zacházet do mystična, tak dejme tomu – dirigentské a kněžské povolání mohou mít podobné aspekty.

 

Třeba jaké?

Rozhodně se dotýkáte něčeho, co je větší než vy. Vraťme se třeba k Mé vlasti, která se dá dirigovat tak, aby člověk strhával pozornost na sebe: „Všimněte si, já diriguji Mou vlast!“ Ale taky to může být jinak, přičemž druhý přístup je mému chápání hudby blíže: „Slyšíte Mou vlast, dotýkáme se něčeho velkého, všichni na pódiu se tomu snažíme sloužit.“

 

Napadá vás ještě nějaký aspekt společný kněžskému a dirigentskému povolání?

Když jste dirigentem orchestru, bylo by hrozné, kdybyste hudebníky vnímal jako čísla. Kdybyste viděl druhého houslistu, ale nezajímalo vás jméno a osobní příběh. Orchestr – podobně jako kostel – může tvořit komunitu, jejímž členem je i dirigent, a tady v Cardiffu všichni vědí, že můžou za mnou kdykoli přijít. S každým členem orchestru jsem se aspoň jednou setkal a popovídal si s ním, jako teď s vámi.

 

Zažil jste období velkých pochybností o tom, jestli je právě hudba vaší cestou?

Pochybnosti cítí snad každý kluk ve chvílích, kdy by chtěl hrát fotbal a místo toho se učí stupnice. A později přicházejí otázky: Prosadím se? Budu hudbu schopný dělat na úrovni, kterou si představuju? Ani já se nesetkával vždy jenom s přejícími okolnostmi, leccos bylo třeba probojovat. V pětadvaceti jsem svět hudby dokonce potřeboval na čas opustit, abych si ujasnil, kudy v životě jít.

 

Závěrečný akord

Nejspíš narážíte na to, že jste coby dirigent uspěl mnohem více ve světě než v rodné vlasti. A teď v Praze budete dirigovat Mou vlast – není to zadostiučinění?

Žádné ukřivděné myšlenky mi hlavou neběží, i když v něčem máte pravdu. Dirigentské kořeny jsem nakonec zapustil v zahraničí, protože jsem doma nikdy nemohl pracovat tolik a na takové úrovni, jak bych si přál.

 

Dovedete si zpětně vysvětlit, na co jste v Česku narážel?

Část z toho si vysvětlit dovedu, část zůstává tajemná, asi jsem měl trošku smůlu na dobu. Generačně jsem byl tím, u koho se mohlo očekávat, že po revoluci zahájí pořádnou dirigentskou dráhu doma, předpoklady pro to byly. Absolvoval jsem u Jiřího Bělohlávka, zdálo se, že jsem připravený, ale po změně systému se oči všech upíraly k zahraničním umělcům, po nichž byl hlad. Nejen dirigenti, ale i sólisté nebo zpěváci mé generace nedostávali příliš prostoru. V mnoha orchestrech panoval názor, že zárukou kvality je pouze šedovlasý dirigent, a co nám tenhle klučina bude vykládat? Někdy jsem měl pocit, že mě mládí diskvalifikuje ještě dřív, než zvednu taktovku, jako by to byla vina. Dnes je naštěstí všechno lepší, ale já kolem třicítky pochopil, že bude lepší jít vlastní a svobodnou cestou pryč.

 

Odešel jste do světa a rodinu vídáte míň, než byste chtěl. Jak řešíte tohle dilema?

Nikdy to nenechávám zajít tak daleko, abychom se třeba měsíc neviděli. Když je možnost, vezmu si k sobě aspoň některé z dětí, a jinak kdykoli mám dva tři volné dny, sednu do letadla a jedu domů. Znamená to spoustu cestování, stojí to dost peněz, ale zároveň jde o investici do toho nejdůležitějšího.

 

Jak snáší svůj úděl strážkyně rodinného krbu manželka?

Jana je hrdinkou celého příběhu. Rozhovor máte dělat s ní, nikoli se mnou, v tom jste se spletl.

 

Jak dlouho jste svoji?

Letos slavíme stříbrnou svatbu, takže pětadvacet let.

 

A je naděje na deváté dítě?

Naděje je, ale myslím, že v tomto ohledu už jsme svůj závěrečný akord odevzdali... Jinak dokud byly děti malé a měli jsme jich méně, mohli jsme víc cestovat spolu, ale postupně se s dirigováním po světě roztrhl pytel. Oba musíme pořád pracovat na tom, abychom situaci zvládali, protože já opravdu nechci být tátou z rychlíku, který se dělá zajímavým v rozhovorech tím, jak má velkou rodinu. Nepřijímám například ani velmi pěkné nabídky, pokud bych musel dirigovat dlouho v kuse daleko od domova a nemohl se vracet – vůči ženě by to bylo eklhaft.

 

Čím vám imponuje Cardiff?

Poprvé jsem přijel roku 2015 a od prvního dne vím, že má zdejší ansámbl mimořádně dobrý přístup k práci a krásný étos.

 

Neumíte to vyjádřit konkrétněji?

Ve Walesu se zkouší tím stylem, že dáme tři hodiny, pak máme hodinovou pauzu na oběd a hned poté následují další tři hodiny práce. Když hrajeme tak fyzicky náročnou věc, jakou je třeba Má vlast, hudebníci si během zkoušek často vytřepávají ruce. A přesto mě nepřestává fascinovat, že když se pozdě odpoledne chýlí ke konci ta druhá frekvence, ve zkušebně je ticho, že kdyby spadl špendlík, bude to rána. Žádná netrpělivost, povrzávání, šuškání, natož mluvení nahlas. Pořád se dá řešit jakýkoli odborný problém.

 

Čím to podle vás je?

Po několik desetiletí se tady systematicky budoval kolektiv lidí, kteří hudbu chtějí dělat takto soustředěně, jsou tu rádi, a mně navíc imponuje jejich skromnost. V orchestru nemáme žádného náfuku, se kterým by se nedalo rozumně mluvit.

 

Jací jsou Velšané, s nimiž vás nespojuje hudba?

Těžká otázka, protože já už sice Cardiff považuju za druhý domov, ale tím domovem je mi především náš operní dům. Ano, jednou za čas se setkáme třeba s profesorem Přibáněm, který učí na zdejší univerzitě, ale to jsou sváteční momenty. Kdykoli jsem v Cardiffu, mám pracovní záhul a takhle to je v pořádku.

 

Jste tu populární osobností. Tušíte, proč si vás Velšané tak oblíbili?

Nastala mezi námi jakási symbióza, ale moc mě těší, že stejně dobré přijetí jsem cítil jenom v této sezoně například i ve Vídni nebo v Mnichově a věřím, že v květnu nastane totéž v La Scale, kde budu dirigovat Rusalku.

 

První La Scala?

Ano, první. V květnu na zahájení Pražského jara už přiletím do Prahy přímo ze zkouškového procesu v Miláně.

 

Mohl by to být váš dosavadní vrchol?

La Scala? Určitě jeden z vrcholů. Ale třeba takový Evžen Oněgin ve Vídeňské státní opeře, kde hrají v orchestřišti světově proslulí Vídeňští filharmonici, ten pro mě byl taky vrcholem.

 

A zahajovací koncert Pražského jara?

Taky, je to pro mě krásné a důležité. Poprvé dostávám úkol, po kterém každý český dirigent touží, a navíc s orchestrem, kterému po všech těch velšských letech naprosto důvěřuju. Mluvili jsme o tom, že byl vztah českého kulturního prostředí ke mně tak trochu zvláštní, a pokud bude Má vlast krokem k normalitě, tak sláva. Ale i kdyby ne, stejně pro mě tento koncert znamená obrovskou věc.

 

V Cardiffu máte smlouvu do roku 2026. Myslíte, že se potom natrvalo vrátíte do Česka?

Nedělám si žádné plány, podle nichž bych něco musel nebo nemohl, ale zatím se to tak nejeví. A mimochodem, z  lidského hlediska by se o návrat ani jednat nemohlo – protože my jsme s rodinou naši zemi nikdy neopustili.