Dva roky od anexe Krymu: Proč se Olga nemohla rozloučit s dědou

Olga se narodila v roce osmasedmdesátém v Sovětském svazu, ve městě Angarsk sto kilometrů od Bajkalu. Ale na Sibiř si pamatuje asi tak (málo) jako na Gorbačova, protože když jí byly čtyři, odstěhovala se s mámou a otčímem do Jalty. Dětství u moře!

Olga vzpomíná, že každá dětská parta, ať už na školním dvorku nebo na ulici před domem, byla „hrozně mezinárodní. Ukrajinci, Rusové, Tataři, Arméni… Nikdo si toho nevšímal, nikdo nic neřešil, všichni jsme se kamarádili.“

Sovětské impérium už tehdy neexistovalo, ale Krym si beztak žil svým vlastním životem, nejvíc záleželo na tom, jestli se povedla turistická sezóna. Což se, koneckonců, nezměnilo dodnes.

„Moje máma je zdravotnice, celý život pracovala u záchranky, stejně jako otčím. Nikdy jsme nebyli taková ta rodina, kde chlapi chodí do práce a ženské jsou doma u plotny. Děda s babičkou zas byli sovětští lidé do morku kostí, děda někdejší rudoarmějec, babička bývalá učitelka. Oba se vehementně zastávali sovětských hodnot.“

Olga Skripniková přijela do Prahy na festival dokumentárních filmů Jeden svět. Foto: archív.

Olga šla studovat historii a tehdy prý taky začaly „ty věčné debaty, spory o Stalina, o odkaz SSSR…“. „Já byla pro Evropu a pro nezávislou Ukrajinu. Vysvětlovala jsem babičce a dědovi, že nejdůležitější hodnotou je pro mě svoboda, možnost volby. A že se už konečně musíme zbavit toho sovětského břemene.“ Babi s dědou poslouchali, ale tvrdošíjně trvali na svém: Sojuz něrušimyj! Olga je milovala a oni zase ji.