Dva roky od anexe Krymu: Proč se Olga nemohla rozloučit s dědou

Olga se narodila v roce osmasedmdesátém v Sovětském svazu, ve městě Angarsk sto kilometrů od Bajkalu. Ale na Sibiř si pamatuje asi tak (málo) jako na Gorbačova, protože když jí byly čtyři, odstěhovala se s mámou a otčímem do Jalty. Dětství u moře!

Olga vzpomíná, že každá dětská parta, ať už na školním dvorku nebo na ulici před domem, byla „hrozně mezinárodní. Ukrajinci, Rusové, Tataři, Arméni… Nikdo si toho nevšímal, nikdo nic neřešil, všichni jsme se kamarádili.“

Sovětské impérium už tehdy neexistovalo, ale Krym si beztak žil svým vlastním životem, nejvíc záleželo na tom, jestli se povedla turistická sezóna. Což se, koneckonců, nezměnilo dodnes.

„Moje máma je zdravotnice, celý život pracovala u záchranky, stejně jako otčím. Nikdy jsme nebyli taková ta rodina, kde chlapi chodí do práce a ženské jsou doma u plotny. Děda s babičkou zas byli sovětští lidé do morku kostí, děda někdejší rudoarmějec, babička bývalá učitelka. Oba se vehementně zastávali sovětských hodnot.“

Olga Skripniková přijela do Prahy na festival dokumentárních filmů Jeden svět. Foto: archív.

Olga šla studovat historii a tehdy prý taky začaly „ty věčné debaty, spory o Stalina, o odkaz SSSR...“. „Já byla pro Evropu a pro nezávislou Ukrajinu. Vysvětlovala jsem babičce a dědovi, že nejdůležitější hodnotou je pro mě svoboda, možnost volby. A že se už konečně musíme zbavit toho sovětského břemene.“ Babi s dědou poslouchali, ale tvrdošíjně trvali na svém: Sojuz něrušimyj! Olga je milovala a oni zase ji.

Děda pak Olze a Vissarionovi půjčil svou starou přilbu, když jeli do Kyjeva, na Majdan. Brblal u toho, že se zbláznili a že „ten Majdan je tak akorát plný fašistů“. „Ale tu přilbu nám dal,“ vzpomíná Olga.

Na trase Jalta – Kyjev

Vissarion se taky narodil v Sovětském svazu. Na severním Kavkaze, v devětašedesátém (takže Gorbačova si už pamatuje víc než dobře).

Olgu potkal v Moskvě v roce 2011 a okamžitě věděl, že s ní chce být. O ruku ji požádal hned v den seznámení, ale ona se jen zasmála a odletěla zpátky do Jalty. A tak se Vissarion musel vypravit za ní: „Myslím to vážně, chci si tě vzít!“ Olja se zas smála jako pominutá, ale na rande s ním šla. Načež ho představila doma a Vissarion se nakonec do Jalty přestěhoval a začal pracovat v jedné místní nevládní organizaci.

Když koncem listopadu 2013 začaly protesty na Majdanu (poté, co tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií), Olga i Vissarion věděli, že nevydrží sedět doma na Krymu, s rukama založenýma v klíně.

Jezdili do Kyjeva pravidelně, obvykle na týden, jako dobrovolníci. A taky v Jaltě organizovali mítinky na podporu Ukrajiny a evropské integrace. Olga už tou dobou učila (dějiny slovanských národů) na své alma mater, Krymské humanitní univerzitě v Jaltě. Na mítinky s ní chodili i její studenti.

Olga vzpomíná na únorové dny roku 2014, kdy na Majdanu zemřely desítky lidí.

„Dodnes je mi při těch vzpomínkách těžko. Byla jsem v Jaltě, celé dny se nehnula od internetové televize. Z Krymu nepouštěli vlaky, spousta aktivistů se snažila odjet do Kyjeva, ale už v Simferopolu je vyváděli z kupé a zadržovali. V podstatě všechny mladé. Protože Krym byl pod kontrolou Janukovyče. Mně osobně jako by se ty dny slily do jednoho, nemohla jsem jíst, spát, pracovat. Lidi chodili po ulicích a brečeli. Na jaltském nábřeží jsme zorganizovali smuteční pochod...“

Krátce na to Viktor Janukovyč prchl ze země. A Olga uviděla na Krymu první ruské vojáky.

Nečeká nás nic dobrého

„Ruská federace na Krymu vždycky vlastnila řadu objektů. Zdaleka ne jen základnu Černomořské flotily v Sevastopolu, ale mnoho dalších budov a areálů. Jedním z nich bylo i sanatorium ministerstva obrany jen pár metrů od budovy mé univerzity v Jaltě. No a právě do sanatoria jsem 25. února 2014 viděla vjíždět armádní vozidla s vojáky. Měli kalašnikovy. Pochopila jsem, že se děje něco nenormálního. Sebrali jsme se s kolegy a pokusili se tam dostat, začali jsme si zapisovat poznávací značky a tak dál. Snažili jsme se dokumentovat, jaké mají ti vojáci zbraně.“

Olga říká, že racionálně, jako historik, chápala, že Krym nečeká nic dobrého. Ale emocionálně tomu uvěřit nemohla. Bila na poplach: kontaktovala ukrajinskou generální prokuraturu a běžela za vedením univerzity, i když věděla, že zrovna tam se žádné pomoci nedovolá. Rektor Alexander Gluzman se Olgu už několik měsíců snažil z univerzity vystrnadit – kvůli jejím proukrajinským postojům.

Olga a Vissarion. Foto: archív.

V následujících týdnech Olga a Vissarion skoro nespali. Dali dohromady skupinu dvaceti až třiceti lidí, kteří se snažili pomáhat ukrajinským vojákům na Rusy obležených krymských základnách, organizovali mítinky na podporu Ukrajiny, hlídkovali u silnic a monitorovali přesuny ruské vojenské techniky.

Šestnáctého března 2014 pak obyvatelé Krymu v nelegálním referendu odhlasovali připojení poloostrova k Rusku. Vissarion Asejev a jeho přítelkyně Olga Skripniková ještě toho večera odjeli pryč.

Jsi další na řadě

„Myslím, že mi zachránil život,“ říká dnes Olja. Její Vissarion je dlouholetý lidskoprávní aktivista. Pochází z Beslanu v Severní Osetii, tedy z města, kde se v září 2003 odehrál jeden z nejotřesnějších teroristických útoků v ruských dějinách: atentátníci obsadili základní školu.

Po třídenním dramatu tehdy zůstaly téměř čtyři stovky mrtvých, většinou dětí. Vissarion byl tenkrát raněn a později (coby svědek při vyšetřování) vypověděl, že polovina obětí zemřela až při zásahu ruských speciálních jednotek. Vysloužil si trestní stíhání, fyzické napadení, pronásledování ze strany ruské tajné služby FSB… „Zkrátka má s Ruskem velmi bohaté zkušenosti. Tudíž mnohem dřív než já pochopil, co se na Krymu děje, respektive co se ještě dít může,“ říká Olga.

Hádali se. Protože nechtěla pryč. I když čelila přímým výhrůžkám ze strany takzvané krymské sebeobrany, i když několik jejích kolegů-aktivistů už tou dobou bylo mučeno někde po sklepeních. „Copak to nechápeš?“ naléhal Vissarion. „Copak nevidíš, že jsi další na řadě?“

Olga dneska říká, že plný rozsah událostí jí došel až mnohem později, snad po několika měsících. Onoho březnového večera, když Vissarion nosil do auta tašky s oblečením, však stála nepřítomně v kuchyni, plakala a ubezpečovala sama sebe, že odjíždí na týden, maximálně na dva.

Jen několik dní před odjezdem Olja v Jaltě organizovala ještě jednu akci na podporu Ukrajiny. Mítink napadli muži v černých uniformách, podle přízvuku nikoliv místní, a zranili několik Olžiných studentů. Samozřejmě, že se bála. Přesto nechtěla utéct.

Neschopnost se rozloučit

Dnes, dva roky po ruské anexi poloostrova, žije Olga Skripniková pořád v Kyjevě. S Vissarionem a několika dalšími kolegy provozuje organizaci, která monitoruje porušování lidských práv na Krymu. Původně se jmenovala Krymská polní mise, jenže Rusko ji záhy zapsalo na černou listinu: „Říkají tomu vlastenecký stop-list. Takže jsme činnost formálně přerušili, ale pracujeme dál, pod názvem Krymská lidskoprávní skupina.“ (podrobnosti zde)

Není to snadné. Lidé, kteří pracují přímo na poloostrově, jsou v permanentním nebezpečí. Ale pořád věří, že to má smysl.

Olga je přesvědčená, že nálady obyvatel Krymu se postupně mění. Že spousta lidí, kteří před dvěma lety hlasovali za připojení k Rusku, prožívá těžké rozčarování, o němž se však zatím zdráhá či bojí hovořit. Olga je taky přesvědčená, že Krym se jednou vrátí Ukrajině. Že bude, stejně jako krví zbrocený Donbas, těžkou lekcí, z níž si ale Evropa vezme ponaučení. „Jinak by nic z toho, co dělám, nemělo smysl.“

Olžina máma zůstává v Jaltě. Její někdejší kamarádky se jí vyhýbají, lidi na ni pokřikují, že „porodila Banderovku“. „Život je tam pro ni strašně složitý. Musela si vzít ruský pas, protože tamní úřady dělají absolutně všechno pro to, aby život bez něj de facto nebyl možný. Máma by moc chtěla odjet. Ale nemůže, musí se starat o babičku.“

Děda, někdejší rudoarmějec, vloni v létě umřel. Olga se s ním neměla šanci rozloučit – a strašně, strašně ji to bolelo. „Tohle se nedá odpustit. Že vám někdo znemožní rozloučit se s milovaným člověkem. Že vám někdo brání v návratu domů.“

Olga ví, že jí na Krymu hrozí nebezpečí. Že o ní tamní (ruské) úřady moc dobře vědí. Že by byla nejspíš okamžitě zatčena. Je tak uvězněná ve zbytku světa. Ale věří, že ne napořád.

P.S.

V červnu 2014 se Vissarion znovu zeptal Olgy, zda by si ho nevzala. Bydleli tehdy se třemi dalšími krymskými uprchlíky v jednopokojovém bytě nedaleko Kyjeva a začínali pracovat na monitoringu lidských práv na Krymu. Olga tentokrát už řekla ano. Vissarion Asejev, ruský občan, si na veselku oblékl halenu s ukrajinskou výšivkou: „Moje žena je Ukrajinka. Čili to, že já jsem Rus, už se nepočítá!“