Čech, který spolupracuje s NASA, řešil s Muskem kolonializaci Marsu a poslal Lego do vesmíru

Letos jste byl u toho, když se „legonauti“ posílali do stratosféry s tím, že se pak zase vrátí zpátky na zem. Jak jste se k této akci dostal?

Ozvali se mi z pražského planetária a agentury Kreativ Gang, které tuto akci organizovaly a vymyslely. Chtěly vědět, zda bychom uměli navrhnout a vyrobit malou vesmírnou loď, která by dokázala dostat Lego panáčky do stratosféry, tedy na okraj vesmíru.

 

Což se vám povedlo.

Ano, společně s Honzou Grygerkem a Markem Pavelcem jsme navrhli tři raketoplány, každý dlouhý přes 1,5 metru. Celé se to pak vyrábělo na robotickém centru CIIRC ČVUT (Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky na Českém vysokém učení technickém v Praze, pozn. red.), na jedněch z nejlepších 3D tiskáren v republice. Trupy raketoplánů byly z karbonu, aby byly superlehké. Zavěsily se pak na stratosférické balony, které je vynesly třicet pět kilometrů nad zem.

 

Co přesně takový let obnášel?

Celé se to odehrálo v květnu na Slovensku, u Trenčína. Slovenský team SOSA (Slovenská organizace pro kosmické aktivity, pozn. red.) napustil balony heliem. Na zemi měly balony rozpětí dva metry. Když jsme je pak vyslali nahoru, zvětšovaly se a zvětšovaly, jak se helium roztahovalo, až měly nakonec kolem dvanácti metrů. Následně praskly a raketoplány padaly na zem. Nejprve rychlostí asi 200 kilometrů v hodině, protože nahoře je řídká atmosféra, později se jim otevřel padák a legonauti se začali snášet pomalu k zemi. Let trval celkem asi dvě a půl hodiny.

 

Prý o tom pak psali i na portálu Space.com, nejznámějším světovém serveru o vesmíru.

Což bylo vtipné. Stali jsme se jednou z největších událostí ve vesmírném průmyslu toho dne, když nás vybrali jako „Image of the day“. Byli jsme na hlavní stránce hned vedle startu rakety SpaceX (smích).

 

VÁCLAVÁK NA MĚSÍCI

Hrál jste si jako malý s legem?

Jasně že ano. Spousta architektů si hrává s legem, dobře se na něm trénuje, což dělám díky malé dceři Amálce dodnes. Třeba zmiňované raketoplány, které jsme posílali do stratosféry, byly hodně podobné tomu, jak vypadají raketoplány z dětské verze Lega Duplo, se kterými si Amálka hraje.

 

Jak jste se k vesmírné architektuře vlastně dostal? Četla jsem, že zásadním momentem byla výstava Futura Pragensis ve Veletržním paláci v Praze v roce 2005, která ukazovala, jak by mohla vypadat Praha v budoucnosti…

To je pravda. Bylo to ve třeťáku na architektuře. Tehdy jsem se stal hlavním organizátorem výstavy. Nakonec to byla nejnavštěvovanější expozice ve Veletržním paláci ten rok a následně putovala po světě. Navrhli jsme vize Nové Prahy na Marsu a na Měsíci. Lunární základnu jsme pak převedli do virtuální reality a předloni ji představili v pražském Virtuplexu, což je největší komerční hala a laboratoř virtuální reality na světě společně s bratislavskou pobočkou, kterou jsme nedávno postavili. Z výstavy se tedy stala simulace, kterou se můžete procházet a připadáte si jako astronaut. Loni byla výstava k vidění i v Houstonu, v muzeu tamního Johnsonova vesmírného střediska NASA.

 

Jak vypadá vaše představa Prahy na Měsíci?

Je to taková „Moon village“ složená z 3D tištěných, nafukovacích a roboticky skládaných modulů. Ve výsledku by to byla mezinárodní vesmírná základna, ale inspirovaná českými reáliemi.

 

Například?

Celá základna vyrůstá kolem Václavského náměstí, ze kterého vede magistrála na odpalovací rampy. Jezdí tam lunární rovery LUNIAQ inspirované vozy Škoda ENYAQ a nechybí tam ani české hospody.

 

VESMÍRNÍ ROBOTI

Už jste zmiňoval, že jste vystudoval architekturu na ČVUT. Když jste tu získal titul inženýra, zamířil jste do Štrasburku na Mezinárodní vesmírnou univerzitu. Jak vás to napadlo?

Potkal jsem v Praze Ondřeje Douleho, což je velký český průkopník vesmírné architektury, který působí v NASA v Houstonu. Po jedné z jeho přednášek jsme spolu šli na pivo a on mi řekl, že právě přes školu ve Štrasburku se dostal k práci v NASA. Podal jsem si tedy přihlášku, ale moc jsem si nefandil. A taky jsem věděl, že to je hodně drahá záležitost. Ale dostal jsem se a povedlo se mi i získat stipendium od Evropské vesmírné agentury. Zbytek jsem si dokázal zaplatit sám, protože už jsem při škole podnikal jako architekt. A dost mi naštěstí pomohli i rodiče.

 

Bylo to hodně drahé?

Bylo. Život ve Francii byl drahý, škola byla drahá a stejně tak byla drahá i stáž v Americe. Během studia se mi povedlo dostat na tříměsíční stáž ke Scottu Howemu, jedné z největších světových kapacit vesmírné architektury. Následně jsem začal spolupracovat s týmy NASA v San Francisku a Houstonu a od té doby jsem spolupracoval na projektech i s Evropskou a Německou vesmírnou agenturou. Dneska se tak z poloviny věnuji pozemské architektuře a z poloviny té vesmírné.

 

Na čem nyní pracujete?

Teď zrovna s NASA a s ThinkOrbital (americká vývojářská firma vesmírné architektury, pozn. red.) pracujeme na vývoji nové generace vesmírných modulů. Nákladové prostory raket dost omezují možnou velikost modulů, které můžete do vesmíru dostat. Řešením tedy je, aby moduly skládala a svařovala robotická ramena až ve vesmíru. Před časem jsem dostal nabídku stát se ředitelem architektury ve ThinkOrbital a nedávno jsme na tento projekt dostali grant od NASA. Moduly by se svařovaly buď na oběžné dráze, anebo přímo na Měsíci.

 

To zní vcelku realisticky, tedy že by to nemuselo trvat úplně dlouho...

Vyvíjet nové konstrukční systémy zabere ještě nějaký čas. Teď se například připravují experimenty přímo ve vesmíru, aby se otestovala naše technologie svařování.

 

Co takový Mars? Předpokládám, že oproti Měsíci je lidská výprava na rudou planetu stále ještě vzdálenou budoucností.

Podle mne je Mars pořád ještě sci-fi. Oproti tomu Měsíc je víc na dosah, a navíc všechno, co bychom chtěli dělat na Marsu, je nejdřív potřeba otestovat na Měsíci. Už i Měsíc je ale sám o sobě výzva a taky důležitý mezikrok, než se půjde dál.

 

Vím, že jste se před lety setkal s Elonem Muskem a řešil jste s ním spolupráci na kolonii na Marsu...

Ano, a stejně tak jsem to řešil třeba i s řediteli NASA centra v San Francisku. Říkal jsem jim, že jim chci pomoct, abychom dostali lidstvo a biosféru na Měsíc a na Mars, a ptal jsem se, jak by se to dalo urychlit. Říkali, že je důležité to vymýšlet hlavně tak, aby se dalo letět kamkoli, tedy aby ty věci byly univerzálně použitelné a taky udržitelné. Když máte třeba lunární vozidlo, může se stát, že vám na Měsíci po třech týdnech přestane fungovat. To jste ale jen tři dny cesty od Země a náhradní díly se tam vcelku snadno dají poslat. Poslat je na Mars, to je už problém, když je tam možnost startu jen jednou za 26 měsíců. Tak dlouho nechcete čekat na součástky.

 

NÁBYTEK Z HUB

Co dalšího jste ještě navrhoval? A jaká to má oproti pozemské architektuře specifika?

Mě třeba hodně baví navrhovat vesmírné skleníky. Líbí se mi, když se dobývání vesmíru nebere, že tam letí jen lidé, ale že se tam postupně rozšiřuje celá naše biosféra. Je to takové prodloužení pozemské přírody na další místa ve vesmíru. Bylo by skvělé, pokud byste tam mohla třeba recyklovat vodu a vzduch. A jídlo by se vyrábělo s pomocí rostlin, které tam porostou, což je opět nutné pro nějakou dlouhodobou udržitelnost.

 

Takové vesmírné inovace by se nám navíc mohly hodit i tady, na Zemi. Ostatně to je častý efekt vesmírného výzkumu, že se pak dílčí vynálezy začnou používat i na naší planetě.

Je pravda, že je to provázané. Takhle jsme se například podíleli na vývoji systémů na čištění vody ve vesmíru a pak se díky tomu zlepšily i systémy na čištění vody tady na Zemi.

 

Chtěl byste se vy sám někdy do vesmíru podívat?

Ne, jsem architekt a raději sedím v teple u počítače (smích). Navíc mám dva metry! I proto taky navrhuji co největší moduly, aby nebyli diskriminováni vysocí lidé. A to je vlastně další zajímavý trend: inkluzivita ve vesmíru. Vesmír byl dlouhou dobu super exkluzivní, pak ale různým vesmírným agenturám došlo, že by nebylo špatné prozkoumat, jak umožnit cestu do vesmíru třeba handicapovaným lidem. Znám se s jedním norským kandidátem na astronauta, který se pustil do těchto experimentů a se SpaceX nyní připravují lety pro lidi s různým omezením.

 

 

To mi připomnělo experiment MARS 500, kdy se na přelomu let 2010 a 2011 v Pozemním experimentálním komplexu v Moskvě simuloval kosmický let šestičlenné mezinárodní posádky na Mars. Nebyla tam ani jedna žena.

To byl starý přístup. Dneska už je zřejmé, že čím pestřejší podmínky vytvoříme, tím víc vědeckých výsledků získáme.

 

Pracujete ještě na něčem zajímavém?

V NASA nedávno vybrali jeden můj produkt, který chtějí použít pro vesmírnou stanici Gateway, která by měla obíhat kolem Měsíce. Navrhl jsem součástku, která bude sloužit pro meziplanetární internet.

 

Abychom si jednou mohli posílat smsky ze Země na Měsíc?

Abychom si mohli posílat všechna data. Pracoval jsem na té součástce pro firmu Solstar z Nového Mexika a NASA si jeden z mých konceptů nakonec vybrala. Je to takový router odolný proti radiaci.

 

Co vás v poslední době těší?

Myslím, že by se mělo víc mluvit o tom, že v Česku je celá řada úspěšných firem, které staví satelity či součástky, bez nichž se neobejdou evropské rakety. V Praze máme také nově sídlo EUSPA, Agentury Evropské unie pro kosmický program. Rád proto zdůrazňuji, že Česko je jedno z hlavních center vesmírného výzkumu v Evropě.